Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Němcová (* 1930)

Když začaly houkat sirény, strašně jsem se bála, kam ty bomby spadnou

  • narozena 12. června 1930 v Hrušovanech u Brna

  • válečná léta strávila v Brně

  • otec, povoláním pošťák, za války roznášel protinacistické letáky

  • v Brně opakovaně zažívala bombardování

  • konečnou fázi války prožila v zemljance v Hrušovanech u Brna

  • po osvobození rodina dostala byt po odsunutých Němcích, původní domov zničily bomby

  • vyučena prodavačkou, vzdělání si poté doplnila na střední škole obchodní

  • od 50. let až do svého odchodu do důchodu (1985) pracovala u Pozemních staveb

  • sametovou revoluci prožila v Brně

Ráda vzpomíná na třicátá léta. Prvorepublikové dětství však brzy vystřídal život v protektorátu. Otec roznášel po Brně protinacistické letáky, a zatímco se u jedněch sousedů poslouchalo zakázané rádio, druzí sousedé udávali. Pak se v roce 1944 začalo bombardovat. „Strašně jsem se bála, když začaly houkat sirény. To jsem se bála, kam ty bomby padnou. A nejhorší bylo – protože jsme bydleli na té Švancarově, to bylo kousek ke trati, tak vím, že dvakrát padla bomba na brněnskou trať a vyřadilo to z provozu nějaké ty vlaky. Pak hodně bombardovali brněnské nádraží,“ vypráví Dagmar Němcová.

Říkal: To nepotřebujete vidět

Dagmar Němcová, rozená Kuglerová, se narodila 12. června 1930 v Hrušovanech u Brna. Ve třech letech se s rodiči přestěhovala do Brna, kde otec Jan pracoval jako pošťák, matka Klotylda se starala o domácnost. „Bydleli jsme v pavlačovém bytě. Hráli jsme si tam s dětmi, měli jsme malou zahrádku a jednopokojový byt. Koupelnu jsme neměli.“ I přes skromnější podmínky Dagmar vzpomíná na dětství za první republiky s úsměvem. „Otec strašně rád chodil na procházky. Na Švancarově [ulici] ještě nebyly zastavěné domy. V zimě jsme tam sáňkovali, hráli jsme na honěnou a tak podobně. A pak přišla okupace. A to bylo docela nepříjemné.“ 

Otec Jan po březnu 1939 čelil nátlaku. „Jak byl pošťák a uměl německy, tak pořád po něm chtěli, aby se přihlásil jako Němec. On říkal, že ne. Pořád odolával.“ Nejenže se otec nepoddal a k německé národnosti se nepřihlásil, proti okupaci naopak aktivně vystupoval. „Nosíval nějaké letáky. Jak měl tu pelerínu, tak vždycky pod ní. (…) Měl je dobře schované. Vím, že si vzal balík pod paži a šel. To si pamatuju, ten moment, kdy mu hrozilo nebezpečí, že by ho mohli chytit a zavřít.“ Podrobnosti o otcově zapojení do odboje Dagmar nezná, k letákům se coby dítě nedostala. „To on nám nikdy neukázal, říkal: ,To nepotřebujete vidět.‘“

Nechtěla o tom moc mluvit. Jenom plakala

V brněnské ulici Poříčí, kam roznášel poštu, se otec seznámil s židovskou rodinou Fischgrundových, které před deportací do koncentračního tábora pomohl ukrýt majetek – především starožitnosti a fotografie. Fischgrundovi skončili v Terezíně, dle vzpomínek v roce 1942 nebo 1943. „Přišli se rozloučit, hlavně Olga, a říkala: ,No doufáme, že se setkáme. Jste hrozně hodní, že jste nám pomohli.‘ Maminka říkala: ,Já vám přeju šťastný návrat, abyste se opravdu dostali zpátky.‘ A pan [Fischgrund] říkal: ,Já tomu nevěřím, že se dostaneme zpátky. Vím, že půjdeme do koncentráku a tam už asi zůstaneme.‘“ Nemýlil se. „Po válce k nám přišla paní Olga Fischgrundová s dcerou, že se zachránily. Ale manžel se synem v koncentračním táboře zahynuli.“

O hrůzách holocaustu Olga Fischgrundová po návratu mluvila jen výjimečně a nerada. „Vykládala, že byla [se svou dcerou] v Terezíně, že tam musely pracovat, že byly hodně nemocné, že si přály, aby už to skončilo, a že se jenom modlily, aby se sešly s manželem a se synem. (…) V tom pětačtyřicátém roce to bylo ještě moc čerstvé. Nechtěla o tom moc mluvit. Jenom plakala.“ Olga se pak s dcerou přestěhovala do Prahy, čímž se vazby zpřetrhaly. Další osudy Olgy a její dcery zůstaly pro Dagmar neznámé. 

Dneska neposlouchejte rádio, manžel je doma

Kuglerovi bydleli za války ve Švancarově ulici (Švancaragasse, dnes Renneská třída). „Vedle nás bydlela stará paní, Němka. Ta měla dceru a ta dcera měla [manžela] esesáka. Ta paní, nevím, jak se jmenovala, to už si nepamatuju, občas přišla večer, ráda zaklepala a s maminkou si popovídala. Občas přišla celá vyjevená a říká: ,Paní Kuglerová, kdybyste věděla, co se to strašného děje s tím národem! Já jsem sice Němka, ale tady jsem vyrostla. Představte si, že lidi strašně udávají. A když není zeť doma, tak já s dcerou to stornujeme. Zničíme, aby to neprošlo, to udání.‘“ Sousedská pomoc a vzájemná důvěra sehrávala v životě na pozadí války důležitou roli – například při poslechu zakázaného rádia: 

„Vedle dotyčných, kam chodila [maminka] poslouchat to rádio, tak tam taky bydlel Němec, esesák, a vždycky když měl být doma, tak sousedka, to byla Češka, zaklepala a říkala: ,Prosím vás, dneska neposlouchejte rádio, manžel je doma,‘“ vypráví Dagmar. Za války v Brně opakovaně zažívala i bombardování. „Strašně jsem se bála, když začaly houkat sirény, tak to jsem se bála, kam ty bomby padnou. A nejhorší bylo, protože jsme bydleli na té Švancarově, to bylo kousek ke trati, tak vím, že dvakrát padla bomba na brněnskou trať a vyřadilo to z provozu nějaké ty vlaky. Pak hodně bombardovali brněnské nádraží.“ Kvůli bezpečnosti následovalo počátkem roku 1945 dočasné stěhování k dědečkovi – do rodných Hrušovan.

Mezitím nám padla bomba před barák

I v Hrušovanech se bombardovalo. Vypjaté chvíle konce války přečkávala Dagmar s maminkou v zemljance, kterou dědeček – zedník z povolání – vlastnoručně postavil. „A zrovna po těch polích jezdily ruské tanky. A to bylo strašné. To tak dunělo! Vždycky jsem říkala: ,A teď to spadne.‘“ Dle vyprávění se sovětští osvoboditelé v Hrušovanech uchylovali k rabování a násilí. „Kde byl volný barák, tam si vybrali, co potřebovali. (…) Znásilňovali ženské a byl tam nějaký hrozně přísný velitel. Několik vojáků tam – když byli přistiženi – zastřelil. Vyhlásil, že koho přistihne, tak přijde o krk.“

Hrušovany byly osvobozeny 17. dubna 1945, Brno 26. dubna. Bezprostředně poté se rodina do Brna vrátila. Z původního domova zbyly jen ruiny. „Mezitím nám padla bomba před náš barák. Jak jsme bydleli na Švancarově, tak to urazilo balkón a kus našeho bytu. Řekli nám, že nám seženou byt. Tak nám sehnali byt na Pellicově, to už bylo po válce.“ V bytě původně bydleli Němci, které Češi vyhnali v rámci poválečných odsunů. „Jak začal ten odsun Němců z Brna, tak tam zaklepala paní a říkala: ,Nezlobte se, já jsem Weissová a tady v tom bytě jsem bydlela. (…) Já mám k vám prosbu, víte, mám starého tatínka, moc toho nemáme na jídlo a ve spíži tady mám hrnec se sádlem, jestli si to můžu vzít.‘ Maminka říkala: ,Samozřejmě.‘“ Paní Weissová měla původně v bytě i kožichy a další oblečení. To však dle vyprávění stihli ještě před přidělením bytu Kuglerovým Češi rozkrást.

Lidi zvedli hlavy

Zatímco němečtí civilisté čelili kolektivnímu obvinění a šikaně, Češi oslavovali konec války. „Byla velice radostná atmosféra, hudba tady hrála, tancovalo se. Ženské vytáhly kroje, praporky. (…) Každý slavil, zvaly se rodiny dohromady. Lidi se objímali, zdravili se. I neznámí.“ V následujícím roce 1946 zemřel otec Jan Kugler. Celá rodina se stavěla kriticky k sílící pozici komunistické strany a otec před svou smrtí vytušil nepříznivý poválečný vývoj Československa. „Než zemřel, říkal: ,Tady to dobře nedopadne, tady to vezmou komunisti.‘“

Dagmar Němcová se vyučila prodavačkou, v padesátých letech nastoupila do práce u Pozemních staveb a doplnila si vzdělání na dvouleté střední škole obchodní. V práci se také setkala s tlakem ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). „Ale pokud vím, tak tam, jak jsem byla, na tom úseku nikdo přihlášku nepodepsal. Vždycky jsme říkali: ,Musíme být pospolu, nepoddat se všemu, nepodlehnout tlaku.‘“ Tlak nakrátko utlumilo období pražského jara. „Lidi zvedli hlavy. Bylo vidět, že je mezi lidmi lepší nálada,“ vzpomíná na dočasné rozvolnění. „Hodně lidí mělo odznáčky Dubčeka, občas byly i plakáty Dubčeka vylepené.“

Když národ dostane svobodu, je nadšený. A pak se to začne horšit

Lepší nálada ve společnosti vydržela jen do srpna 1968. „Vím, že jsem šla nakoupit a viděla jsem, jak po Vídeňce [Vídeňské ulici] jedou Rusáci a jak ti lidi jim nadávají. Dokonce po nich házeli něčím, nevím, co to bylo. Tak jsem se vrátila domů a říkám: ,Už radši nikam nepůjdu.‘“ Mezi lidmi byl cítit vztek a zklamání. „Neprobíhalo to dobře. Lidi byli naštvaní, nadávali, že jestli to už nestačilo. Proč sem vtrhli a kdo je pozval. A byli lidi, kteří řekli: ,No, kdo je pozval? Komunističtí papaláši,‘“ vzpomíná na den invaze vojsk Varšavské smlouvy v Brně. Po okupaci se dle vzpomínek poměry v práci příliš nezměnily, byť příležitostným prověrkám se Dagmar nevyhnula. 

U Pozemních staveb pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1985. Listopadový převrat v roce 1989 pak přivítala s určitou opatrností. „Když je národ utiskovaný a dostane svobodu, je to dobře. Ale já jsem byla pamětlivá na svého otce, který říkal: ,Když národ dostane svobodu, tak v prvé řadě je nadšený. A pak se to začne horšit.‘ (…) Já jsem komunisty nesnášela, tak jsem byla ráda. No a říkala jsem: ,Zaplaťpánbůh, že mají lidi svobodu a můžou dělat, co budou chtít.‘“ V době natáčení rozhovoru (2022) žila Dagmar Němcová v Brně. „Jsem strašně ráda, že mám tak dobrou rodinu. Dceru, vnučku, vnuka, zetě. Já s nimi bydlím dohromady a jsem strašně ráda, že je mám,“ dodává závěrem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - JMK REG ED (Václav Kovář)