Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lydia Němcová (* 1944)

• narozena 23. února 1944 ve městě Amnéville ve Francii

• matka byla Francouzka, pracovala v kasárnách obsazených německou armádou

• otec pocházel ze Sudic, po přiřazení Hlučínska k Německu narukoval k wehrmachtu

• působil v kasárnách v Thionville a koncem války byl povolán na ruskou frontu

• roku 1947 se Lydia přestěhovala s matkou za otcem do Sudic

• neuměly česky a čelily nepřízni tamních obyvatel i komunistických úřadů

• kvůli jejímu původu ji nevzali ani na učiliště

• asi pět let vykonávala těžkou práci na stavbách, pak pracovala jako prodavačka

• žije v Sudicích, má české i francouzské občanství

Lydii byly tři roky, když s matkou přijely z Francie do Sudic na Hlučínsko. Po Mnichovské dohodě byla oblast postoupena Německé říši a v roce 1945 se stala opět součástí Československa. Vesnice, těžce poničená při osvobozovacích bojích, byla dva roky po válce ještě plná rozbořených domů. Většina původních německých obyvatel, téměř tři sta lidí, byla bez majetku vyhnána do Německa. Lydia a její maminka uměly jen francouzsky a německy, otec mluvil česky a německy, a tak používali němčinu. To ale bylo pod hrozbou pokuty zakázáno.

„Když maminka mluvila německy v obchodě, protože neuměla česky ani slovo, sprostě jí nadávali. Nerozuměla jim. Tatínek se zdráhal jí to překládat. Slova, jakými ji nazývali, ani nechci opakovat. Občas si povídala se stařenkami, které nebyly zařazeny do odsunu. Když se objevil policajt, uprostřed hovoru ji nechali stát a utekly. Všichni věděli, že kdo s ní mluví, mluví zakázanou němčinou. Co se maminka naplakala!“

Také malá Lydia zažila křivdy. „Měla jsem kamarádku mého věku, za kterou jsem chodila domů. Její starší sestra mě jednou nakopala do zadku a vyhodila mě. Řekla, ať vypadnu, protože jsem Němka, a že Němci zabili jejího strýce v Osvětimi. Jaká já jsem byla Němka? Ale pořád mi to předhazovali,“ vzpomíná Lydia.

 

Německý voják a krásná Francouzka

Lydia Němcová, za svobodna Dastigová, se narodila 23. února 1944 ve francouzském městě Amnéville v regionu Alsasko a Lotrinsko. Do tří let žila v nedalekém Rombasu. Po prohrané bitvě o Francii v roce 1940 byla oblast připojena k Německu. Lydiina matka Jeanne do té doby sloužila jako chůva v rodině židovského lékaře. Když Hitler obsadil Francii, její zaměstnavatelé utekli do Ameriky. „Chtěli ji vzít s sebou. Jela s nimi až k Atlantiku, ale když viděla obrovské zaoceánské lodě, rozmyslela si to a vrátila se domů,“ vypráví pamětnice. Novou práci našla její matka, tak jako řada mladých dívek z okolí, v kuchyni v kasárnách v Thionville. Tam poznala Pavla Dastiga ze Sudic na Hlučínsku, který sloužil v německé armádě.

„Tatínek byl vyučený řezník a v kasárnách měl pod sebou kuchyni,“ říká Lydia. Zamilovaný pár měl navzdory nesouhlasu nevěstina otce, který těžce nesl, že se dala dohromady s okupantem, v roce 1942 svatbu. Poté byl novomanžel odvelen na frontu do Ruska. S Hitlerovou armádou se dostal do Charkova a pak až do Leningradu, kde byl raněn. „Otec vyprávěl, že se z Leningradu zachránil na jedné z posledních lodí, která po neúspěšném dobývání města odvezla německé vojáky do Polska. Když vojna končila, s kamarádem z Kravař šel pěšky přes celé Polsko a pak přes Krkonoše až domů,“ říká.

V civilních šatech a s legendou, že se vrací z totálního pracovního nasazení v Německu, došel do rodných Sudic. „Táta vzpomínal, že sudický komisař, který ho předvolal k výslechu, ho postavil ke zdi a vyhrožoval, že ho zastřelí. Nakonec ho nechal být. Za působení ve wehrmachtu nebyl souzen ani vězněn v lágru,“ shrnuje Lydia. O vojně vyprávěl otec často. Líčil například, jak v Rusku neměl čím nakrmit vojáky, a tak zastřelil krávu, která živila ženu s dvěma malými dětmi. „Asi ho to trápilo. Když jsem se ho jako holka zeptala, kolik Rusů zastřelil, řekl, ať už se na to nikdy neptám,“ líčí. Soused, který byl také na ruské frontě a v zajetí, prý po návratu vůbec nemluvil a pak se oběsil.

 

Odjezd z Francie s křikem a dvěma kufry

Pavel Dastig chtěl po válce odjet za ženou a dcerou do Francie, ale československé úřady mu to nepovolily. „Mohl snadno utéct, protože hranice se uzavřely až po roce 1948, ale to nechtěl. Místo toho přesvědčil maminku, abychom přijely za ním. Všichni příbuzní jí to marně rozmlouvali. Ve Francii jsme se mohli mít dobře. Maminčina rodina tam vlastnila dva domy. V Sudicích jsme neměli vůbec nic,“ říká Lydia. Mezi dokumenty, které si schovává, patří i vysvědčení o nemajetnosti, které její otec obdržel od národního výboru v roce 1947.

Pamatuje si, jak ji matka jako tříletou vedla v roce 1947 v doprovodu příbuzných k vlaku. „Zaslechla jsem, jak teta maminku ještě na nádraží přesvědčovala, aby zůstala doma a varovala ji, že neví, do čeho jde. Z toho jsem si asi udělala o naší budoucnosti špatnou představu. Křičela jsem, že chci zůstat doma s dědou a babičkou a odmítla jsem nastoupit. Museli mě do vlaku odnést,“ vypráví. Do Sudic přijely se dvěma kufry. „Maminka později vzpomínala, že kromě našeho oblečení si přivezla tři vidličky, tři lžíce, tři malé lžičky a jeden nůž.“

Její otec, který musel po válce pomáhat odstraňovat válečné škody, neměl ani slušné oblečení. Babička podle pamětnice vlastnila pouze jednu kozu a pár králíků. „V jednom bunkru posbírala peří z peřin, které rozpárali Rusové. Z toho nám udělala peřinu, s tím jsme začínali. V peřině později maminka našla kulometný náboj. Dlouho jsme ho doma schovávali na památku,“ vypráví. Bydleli nejprve v podnájmu v části malého statku po Němcích. „Dostali jsme k užívání první poschodí. V přízemí bydleli volyňští Češi, kteří přijeli po odsunu Němců. Majitelka hospodářství nebyla vystěhována do Německa, ale majetek jí zkonfiskovali. Musela bydlet vedle v cizím baráku,“ vysvětluje Lydia. Rodiče se zmohli na vlastní dům až v šedesátých letech, kdy matka dostala dědictví z Francie.

 

Cizinky v rozbitých Sudicích

Po válce se její otec chtěl vrátit ke své řeznické profesi, ale to se mu nepodařilo. V Sudicích a okolí podle ní tenkrát ani nebyl skoro žádný dobytek, protože ho při osvobozování zabavili Rusové. Pracoval jako zedník na stavbách v Opavě, která byla z jedné třetiny rozbitá. „Tatínek odjížděl v pondělí ráno autobusem do Opavy a vracel se v sobotu. Maminka si musela poradit sama. Mě dali do školky. Vzpomínám si, že jsem plakala, že tam nechci chodit, protože mi tam nikdo nerozumí. Zjistila jsem, že kuchařka umí německy a pod záminkou, že jdu na záchod, jsem si s ní chodila povídat,“ vzpomíná Lydia. Díky pobytu ve školce se ale rychle naučila česky, protože doma rodiče pořád mluvili německy.

Její maminka, která sehnala práci ve školní kuchyni, češtinu komolila do konce života. Také Lydia nosila z češtiny špatné známky a nemá na školu moc dobré vzpomínky. „Učitelé tam přišli z různých koutů republiky a byli naočkovaní proti Němcům. Jednomu se říkalo Černý satan. To byl grázl! Speciálně rád ubližoval mému bratranci. Teta ho měla za svobodna s vojákem wehrmachtu. Jednou ho vytáhl ze třídy na chodbu a tam ho mlátil. Nedovřel dveře, a tak jsem škvírou všechno viděla. Bil ho, až spadl na zem a pak do něho kopal. Řekla jsem to otci a ten učiteli před svědky pohrozil, že ho zabije, jestli na toho kluka ještě sáhne,“ vypráví Lydia.

Jiný učitel si zasedl zase na ni. „Na vyšším stupni mi pořád sliboval, že se postará, abych skončila ve chlévě. Přihlásila jsem se do učení na cukrářku. Tatínek mě doprovodil na učiliště do Ostravy, ale nevzali mě kvůli francouzské národnosti. Řekli mi tam, ať přijdu, až si nechám změnit národnost. Tatínka to naštvalo a bylo po učení.“ Rok pak byla doma. Vzpomíná, že existovalo nařízení, podle kterého musela mít povolení z obce, aby mohla jít ze školy rovnou do práce. „Představitelé národního výboru mi to nedovolili. Chtěli, abych šla do družstva, potřebovali tam lidi, ale to tatínek zakázal. Tak jsem se rok starala o domácnost,“ vzpomíná.

 

Měla jsem zůstat ve Francii

Asi pět let pak byla zaměstnána jako dělnice na stavbách. „Pracovala jsem třeba u míchačky a tahala padesátikilové pytle cementu, dělala jsem i na jeřábu,“ vypráví. Po svatbě a narození dvou synů si našla práci v sudickém obchodě s potravinami a dálkově se vyučila prodavačkou. Podobně jako její rodiče měla Lydie odpor ke komunistickému režimu. Zároveň byla otcem poučená, aby se do ničeho nepletla a nestěžovala si, protože už tak měla rodina dost potíží. Zůstat na Západě se neodhodlala, i když k tomu měla příležitost.

Příbuzné ve Francii navštívila spolu s matkou a mladší sestrou poprvé od přestěhování do Československa v roce 1955. „Děda s babičkou chtěli, abychom u nich zůstali. Maminka to odmítla také proto, že slíbila policajtovi, který měl vliv na vydání povolení k našemu vycestování, že se vrátíme. Ještě večer před naším odjezdem k nám přišel a upozornil maminku, že se za ni zaručil, a že jestli se nevrátí, přijde o práci. Měl přitom tři děti,“ popisuje Lydia. V devatenácti letech jela do Francie už sama. „Tehdy jsem tam mohla taky zůstat. Ale měla jsem před svatbou, byla jsem zamilovaná. Pak jsem toho litovala.“

Pád komunistické totalitní vlády v listopadu 1989 přivítala s radostí. „Pamatuji si, že na jedné bytovce v Sudicích visel veliký nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Manželův synovec jej sundaval. Říkala jsem mu: ‚Pepíku, jestli se to ještě obrátí, tak tě zavřou!‘ Naštěstí se to nestalo.“