David Němec

* 1961

  • „A jak se díváš na takovou tu argumentaci, kterou lidi také používají, jako že se báli, že přijdou o práci?“ – „No, mohli přijít o práci, přišli by o práci, jako kdekdo. Ale to oni věděli nebo nevím, jestli byli slepí. Můj táta taky přišel o práci. Po dvaceti letech, kdy vybudoval něco na foniatrické klinice, tak byl vyhozený na hodinu. To byl prostě risk. Spolužáci na škole měli takové rodiče, že se ve škole říkalo něco jiného a doma taky něco jiného. V tomto směru myslím na Poláky, kteří byli kamarádi z KORu (Komitet Obrony Robotników). Když jsem ještě měl pas a jezdil jsem do Polska, tak jsem si říkal, proč my nejsme taky takoví. Oni říkali: ‚Co vy jste to za lidi?‘ Ti Poláci tam prostě nešli proti sobě. Byl jsem v té době někde na mši ve Varšavě a četli tam čtení nejslavnější polští herci. Říkal jsem, jak je to možné, a oni říkali, že to tam tak mají. Že to nikdo nepustí dál.“

  • „Já jsem vlastně neznal moc lidí, kteří podepsali Antichartu. Po letech, koncem osmdesátých let, někdy v roce 1987 či 1988, jsem se docela sblížil s Jirkou Křižanem, který mi říkal, že podpisem Anticharty se v něm něco zlomilo, což u něj vyústilo v Několik vět. Byl v tom velmi aktivní a zapojoval do toho svoje kolegy kolem televize nebo různé hvězdy. Říkal mi, že Anticharta ho velmi ponížila a že se rozhodl, že bude dělat všechno proti tomu.“ – „To ale asi nebyl typický příklad, že...“ – „Ne, to rozhodně ne.“ – „A co ten častý argument, že podpis Anticharty byla jen formalita? Že šlo jen o jeden z mnoha prorežimních rituálů? Chtěl bych vědět, jestli to bylo nic, nebo jestli to mělo způsobit nějaký problém a způsobilo to nějaký problém.“ – „Myslím, že to mělo způsobit problém u těch lidí. Jako se to stalo u toho Jiřího Křižana. Ale to se většinou nestalo. U něj to bylo spadnutí z koně.“ – „A jaký problém to mělo způsobit?“ – „Řekl jsem to obrazně. Že je to, jako když svatý Pavel spadne z koně a uvědomí si něco. Že takhle ne. A bohužel to nezpůsobilo tenhle problém u těch ostatních.“

  • „Já jsem každý den kupoval Lidovou demokracii, Rudé právo, Tvorbu, Dikobraz. Jak to vycházelo, nevím přesně, ale deníky jsme i odebírali. Měl jsem takový systém, že jsem to vždycky prolítl a vystřihl si něco, co se týkalo Charty nebo nějakých blízkých kamarádů nebo známých. Byl to cílený útok proti signatářům Charty, proti Hájkovi, Patočkovi, Havlovi a byly to takové primitivní útoky. Jan Patočka k nám chodil od roku 1976, protože se chtěl seznámit s okruhem kolem Plastiků, protože se vyjádřil na jejich podporu. Až do své smrti k nám tedy chodil poměrně pravidelně a často. V Tvorbě jsem četl třeba článek ‚Kdo je Jan Patočka‘, bylo to nechutné, primitivní. O to víc, že jsem ho znal a byl to jemný, elegantní chlapík.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Eye Direct, 20.06.2016

    (audio)
    délka: 32:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    V Praze, 13.01.2020

    (audio)
    délka: 01:03:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Anticharta byla pro umělce výzva říci režimu ne. Nikdo to neudělal

1979
1979
zdroj: Pamět národa - Archiv

David Němec se narodil 29. května 1961 v Praze jako pátý ze sedmi dětí psychologům Daně a Jiřímu Němcovým. V roce 1977 jeho rodiče podepsali Chartu 77 a přišli o práci. Angažovali se v disentu, jejich byt v Ječné ulici byl permanentně otevřen lidem z undergroundu a disentu pro debaty, přednášky a koncerty. Podíleli se na zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Pamětník podepsal Chartu 77 v roce 1979, po zatčení a uvěznění rodičů a po dovršení věku osmnácti let. Byl členem hudební undergroundové skupiny DG 307. Vyučil se uměleckým pasířem, v roce 1982 maturoval na večerní nástavbě a absolvoval zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kam nebyl přijat. V letech 1983-1995 pracoval jako topič a od roku 1995 jako počítačový grafik. V letech 1997-1998 se podílel na vytváření programu pro dyslektiky a od roku 1998 je jako grafik zaměstnán v týdeníku Respekt. Od poloviny sedmdesátých až do konce osmdesátých let vystavoval samostatně i v rámci kolektivních výstav, výhradně neveřejných. První samostatnou výstavu přístupnou širší veřejnosti měl v roce 1989 v pražském Junior klubu Na Chmelnici. Od roku 1989 vystavuje v Čechách i v zahraničí. Patří k výtvarníkům tzv. druhé generace českého undergroundu. Oženil se se zpěvačkou kapel The Plastic People of the Universe a Půlnoc Michaelou Pohankovou. Žije v Praze, má pět dětí.