Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Němec (* 1960)

• narozen 27. února 1960 do disidentské rodiny

• 1975 přihláška na grafickou školu ke studiu fotografie, z politických důvodů nepřijat

• 1975–1985 práce v kartografické továrně (součástí učňovský obor litografie)

• 1977 první výslech po pohřbu profesora Jana Patočky

• 1979 uvěznění rodičů

• 1978 či 1979 ostříhání dlouhých vlasů (znaku příslušnosti k undergroundu)

• 1979 podpis Charty 77

• 1986–1990 práce v kotelně Metrostavu

• 1990–2012 fotoreportér Lidových novin

• 2012 Cena Revolver Revue

• dnes pracuje v Knihovně Václava Havla

Rok 1977 byl pro Ondřeje Němce, stejně jako pro řadu dalších naprosto zlomový. Tehdy oslavil 17. narozeniny, tehdy se objevilo prohlášení Charty 77, tehdy prožil svůj první výslech. Tehdy skutečně poprvé na vlastní kůži zažil pocit, že je jedním z „dětí Charty“. Avšak „příslušnost“ k disentu měl v krvi už od narození, zdědil ji od Dany a Jiřího Němcových.

Vyplazené jazyky

Ondřej se narodil 27. února 1960 jako jedno ze sedmi dětí disidentské rodiny Němcových.[1] Jedny z jeho prvních velmi konkrétně formovaných vzpomínek patří srpnové okupaci roku 1968, kdy se prý docela „těšil, že bude válka“, protože se mu zdála „zábavná“ z filmů, jež jim pouštěli ve škole. „S bratrem jsme se těšili, že budeme házet polena na tanky,“ vypráví dětskou anekdotu. Asi týden po okupaci se Němcovi rozhodli odjet pryč. Bez velkého plánování se vypravili trabantem do Itálie – bez zavazadel, pouze v plavkách, tři dospělí (kromě rodičů i rodinná přítelkyně, majitelka onoho trabanta) a sedm dětí. Cesta byla poměrně dramatická, a to nejen kvůli těsným podmínkám pro takové množství lidí. „Cestou jsme míjeli kolony tanků. Máma nám pak vyprávěla, jak byla z toho tehdy vyděšená, protože se otočila a na zadním sedadle bylo šest dětí vykloněných z okýnka a všechny měly vyplazené jazyky na toho řidiče transportéru, co jel za námi,“ vzpomíná se smíchem na tehdejší protiokupační rebelii sourozenců. Na cestě se zastavili ve Vídni u přátel, kde rodiče přemítali, jak dál. Nakonec se rozhodli, že jejich místo je přece jen v Československu. V listopadu 1968 se vydali na zpáteční cestu, ačkoliv věděli, že je velmi pravděpodobně v relativně brzké době nemine vězení.

Bolševici jsou špatní

„To, že jsou bolševici špatní, jsme věděli už odmala,“ vysvětluje otevřenost rodičů v politické výchově svých dětí. Sourozenci měli striktně zakázáno účastnit se jakýchkoliv prorežimních aktivit, včetně chození do Pionýra po zákazu skautingu, a když měla jejich sestra Veronika od spolužáků obdržet do Pionýra pozvánku, tvrdě jí to rozmluvili právě její bratři. Jediné, na co vzpomíná Ondřej lehce hořkosladce, je nemožnost účasti na pravidelných lampionových průvodech, které tak prý pouze smutně sledovali z okna.

Už od útlého věku vnímali přítomnost zásadních osobností disentu a undergroundu ve svém těsném okolí – rodinný byt v Ječné ulici byl střediskem setkávání těchto kruhů. Jednou je navštívil i profesor Jan Patočka, významný filozof a jeden z prvních mluvčích Charty 77.[2] Ondřej vzpomíná na pečlivé přípravy na jeho příchod, včetně vtipkování baskytaristy Plastic People of the Universe Mejly Hlavsy na téma „setkání české hudební opozice s českou intelektuální opozicí“.

Fotografie z pohřbu profesora Patočky

První výslech zažil Ondřej Němec ještě jako nezletilý – ve svých sedmnácti letech se vydal s celou svou rodinou na pohřeb právě profesora Jana Patočky, který zemřel v důsledku mučení na policejním výslechu. Patočkův pohřeb byl pro tehdejší dobu významnou událostí protikomunistického odporu, a proto byli všichni účastníci bedlivě sledováni přítomnými agenty Státní bezpečnosti. Ondřej však měl kromě „pouhé“ účasti daleko zásadnější úlohu – celý obřad fotograficky zdokumentoval na tehdy netradičně obsáhlý film o 24 snímcích. Širokoúhlý fotoaparát mu tehdy zapůjčil výtvarník Rafael Knobloch, který ho později vedl na fotografické cestě k dokonalosti.

To, že byl po celou dobu pod drobnohledem StB, se mu záhy potvrdilo při výslechu na služebně v Bartolomějské ulici. „Věděli, kolik jsem vyfotil snímků,“ vypráví o zájmu vyšetřovatelů o nestandardní kinofilm, který samozřejmě toužili zabavit, ale Ondřej sveřepě tvrdil, že ho nemá. „Trochu hystericky jsem tehdy (na hřbitově – pozn. ed.) říkal tátovi: ‚Tati, co mám dělat, choděj tady za mnou tihle dva, mám ten film, oni mi ho určitě seberou,‘“ vzpomíná na svou tehdejší nervozitu. Nakonec se onen film zachránil předáváním z ruky do ruky, až nakonec „spadl do kapsy Nikolaji Stankovičovi“,[3] od kterého se dostal rovnou k dceři zesnulého profesora Patočky.[4] Tímto způsobem sedmnáctiletý Ondřej zvládl zachovat naprosto unikátní 24snímkové svědectví o tehdejším režimu.

„Máničky“ u Němcových

Z hudebních stylů se v Ondřejově dětské paměti zapsal nejvíce právě underground. Detailně vzpomíná na Věru Jirousovou,[5] kterou s jejím „hippie oblečením brali jako exotickou studentku“, především v kontrastu se značně konzervativnějšími rodinnými přáteli z katolických kruhů. „Máničky“ se však v obýváku (a běžně i k přespání na gauči) u Němcových objevovaly čím dál častěji a někteří z nich, jako například Ivan Martin (Magor) Jirous, dětem „suplovali otce“. Doktor Jiří Němec byl totiž naturelem hlavně vědec. „Na Štědrý den se vám budu věnovat,“ říkával Ondřejovi a jeho sourozencům, pro něž tak představoval spíše intelektuální autoritu.

S Věrou a Ivanem Jirousovými do domácnosti Němcových vešly spolu s dlouhými vlasy a kabáty také nové hudební vlivy – děti Němcových od nich texty Franka Zappy či Doors znaly nazpaměť. A tak bylo nasnadě, že dalším velkým vlivem a současně také fotografickým motivem se pro Ondřeje stali také již zmínění „Plastikáči“, tedy Plastic People of the Universe, kterým Jirous dělal manažera. Postupem času však u Němcových nefigurovali jen lidé undergroundu, ale také propuštění političtí vězni, zahraniční novináři a další významné osobnosti disentu.

Odposlechy a domovní prohlídky

Fotografii se Ondřej věnoval už od svých 12 let, a tak ve chvíli volby střední školy přirozeně zatoužil po rozvoji v tomto oboru. Přihlášku na grafickou školu si podal roku 1975, měl tehdy dobré vysvědčení i talentové zkoušky, ale kvůli „rodinnému původu“ nebyl ke studiu nikdy přijat. Vyučil se tedy litografem a mezi lety 1975-1985 pracoval v kartografickém oddělení jedné továrny. Zde ho se železnou pravidelností „navštěvovala“ StB, která si ho z kanceláře rovnou odvážela na „osmačtyřicítky“, tedy 48hodinová zadržení – pravděpodobně proto, aby mezi tím mohli podrobně prolustrovat prázdný byt v Ječné.

„Věděli jsme, že nám odposlouchávají byt,“ vzpomíná Ondřej a dodává triky, jak se daly odposlechy obejít – důležité věci se řešily za tekoucí vody ve sprše či na balkoně. Postupem času se začala zvyšovat nejen četnost výslechů rodiny, ale také detailní domovní prohlídky. Někdy se rodině před příchodem StB podařilo zničit velkou část problematického materiálu, jako při jedné prohlídce těsně před procesem s „Plastiky“ roku 1976, kdy agenti Státní bezpečnosti po vstupu konstatovali: „Teda, tady se uklízelo… teda sklízelo.“ O tři roky později, po vzniku Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných se ovšem uklidit nestihlo a po desetihodinovém zátahu v bytě Němcových v Ječné dne 29. května 1979 byla na Danu a Jiřího Němcovy uvalena vazba.

Sedm sourozenců Němcových, z nichž někteří byli stále nezletilí, se o sebe muselo postarat samo. „Překvapivě se ozvala spousta slušných lidí. Ale vlastně když si to tak dneska vezmu a představím svoje děti, jestli by byly schopné tohle v devatenácti nějak v pohodě ustát… Ale my jsme byli odmala vedení k tomu, že tohle se holt může přihodit a že jsou věci, které za to stojí,“ vzpomíná Ondřej na to, jak je rodiče odjakživa připravovali na možné varianty.

Návštěvy ve vězení

Při návštěvách matky ve vazbě na Ruzyni si rodina zvládla leccos říct: „Měli jsme už nacvičené, že chceme něco říct. Třeba (sestra – pozn. ed.) Pavla měla ve svém zápisníku připravené velkými písmeny něco, co jsme neříkali, ale oni si to mohli přečíst. Člověk to ukázal a oni věděli, že na ně není zapomenuto a že se něco děje.“ Ve chvílích, kdy měli návštěvy zakázané, chodívali o víkendech ke zdem věznice a „otravovali“ pískáním melodií Plastic People of the Universe. Z mávání rukou ze vzdáleného okna věděli, že je matka slyšela.

Ondřej vzpomíná, jak zhasínalo pouliční osvětlení kolem budovy soudu, když končil soudní proces s jeho matkou Danou. Tehdy mu taxikář osvětlil, že je to proto, „že vozej od soudu chartisty“. Ondřejova matka vyvázla s pětiletým podmíněným trestem, zatímco otec byl ve vazbě držen ještě několik dalších měsíců, až do Vánoc 1979. I přes bezprostřední hrozbu vězení však Němcovi brzy najeli na staré disidentské koleje a z bytu v Ječné se po krátké odmlce stalo znovu centrum dění.

Cestovní kancelář Charta

O existenci Charty 77, kterou Ondřej popisuje jako „monolit“, mezník mezi kruhy a generacemi, sourozenci Němcovi sice tušili, ale nebyli do ní přímo zasvěceni. Nikdo tehdy nemohl „predikovat (její – pozn. ed.) výjimečnost pro disent“, vzpomíná Ondřej, poněvadž nebylo vůbec jasné, kolik podpisů se sežene. Navíc vůči Chartě vystoupila řada bývalých politických vězňů odmítavě. „Říkali: ‚Tohle je šílenství, to nepodepíšu,‘“ vypráví pamětník a vysvětluje důvody, proč Charta lpěla především na podpisech lidí „známých a vzdělaných“, aby byla režimem co nejméně napadnutelná.[6] I sourozenci Němcovi připojili svůj podpis až o něco později, když byli rodiče roku 1979 uvězněni.

Řada lidí prý podepisovala Chartu jako „cestovní kancelář“ – podpis jim sloužil jako podklad na velvyslanectvích při žádostech o politický azyl. Na druhé straně na přelomu 70. a 80. let probíhala takzvaná akce Asanace, při níž StB fyzickým i psychickým nátlakem donucovala k vystěhování osoby nepohodlné pro režim, zejména signatáře Charty.[7] Ondřej v souvislosti Asanací vzpomíná na obrovský smutek po odchodu tolika známých lidí, pocit, že už nikdy znovu neuvidí ani kamarády, ani otce. Také Jiří Němec byl totiž roku 1983 StB donucen k odchodu do Vídně. „Vystěhování bylo na furt,“ vzpomíná na tehdejší tísnivý pocit. Avšak i když mu režim relativně bez nátlaku navrhoval stejný osud, a navíc dostal nabídku ke smluvenému sňatku s jednou Francouzkou, rozhodl se zůstat v Československu. Vzpomíná také na to, jak náhlý odliv protirežimních souputníků dal vzniknout novým přátelstvím, která by dříve nebyla zcela kompatibilní. „Tak jsme si tady zbyli, tak se musíme kamarádit,“ vypráví o nenadálém sblížení s „druhou vlnou undergroundu“ kolem kulturního časopisu Revolver Revue.

Vůbec jsme to netušili

Po odchodu z kartografického oddělení roku 1985 se stal kulisákem Národního divadla a později topičem v Metrostavu, kde zůstal až do roku 1990. „Naučil jsem se tam trpělivosti – nikdy bych si nemyslel, že jsem schopný složit a následně spálit vagon uhlí,“ vzpomíná. Mezi největšími výhodami kotelny zmiňuje dostatek času k četbě, což se dramaticky změnilo sametovou revolucí, kdy najednou namísto knih přibyla televize. Právě probíhající druhou polovinu 80. let a přicházející změny atmosféry Ondřej nevnímal příliš optimisticky, ačkoliv se tehdy značně snížila frekvence výslechů. „Pořád jsme to všichni brali, že je to na furt,“ popisuje a při vzpomínce na ty, kteří donášeli StB dodává, že „nikdo nečekal, že by se provalil podpis spolupráce“. Překvapený byl proto i ze samotné revoluce.

První osobní setkání s Václavem Havlem Ondřej datuje kolem roku 1974, ale se smíchem vzpomínku na své čtrnáctileté já popisuje slovy: „Nějakej spisovatel, že by nás to extra bralo…“ O to více ho zasáhl Havlův proslov roku 1989 při ustanovování Občanského fóra. „Byl to úžasný zážitek, najednou na pódiu slyšet mluvit Václava Havla. A přesně si pamatuju, když jsme vyšli ven před ten Činoherák, já jsem šel vedle Petrušky (Šustrové – pozn. ed.) a říkal jsem jí: ‚Teda, Petruško, dovedla by sis to představit před čtrnácti dny ve Wrocławi, že tady budeme v Praze na pódiu v divadle poslouchat Vaška Havla?‘ A ona říkala: ‚Co, dovedl by sis to představit předevčírem?‘ A já jsem říkal: ‚No, to máš pravdu.‘ Vůbec, vůbec, vůbec jsme to netušili.“ Ačkoliv měl Ondřej šanci být v samotném středu dění, nechtěl být mezi těmi, kteří se „snažili přilípnout“ na jádro revoluce a „dostat se do Melantrichu“. I fotografie tehdy přenechal jiným, na základě svých vlastních zkušeností s několika přístroji rozbitými policií si říkal „ať rozmlátěj foťáky cizincům“.

Žádní superaktivisti

Ondřej se nepovažuje za příliš aktivního disidenta. Jeho činnost spočívala především ve focení do samizdatů a jejich fotografickém množení, na protirežimních demonstracích už nefotil, pouze příležitostně dokumentoval kulturní setkání. Pozice za fotoaparátem Ondřejovi v celém ruchu chartistického dění vyhovovala, byl to pro něj způsob, jak „nebýt středem pozornosti“. Ani Ondřejovo okolí prý nebyli žádní „superaktivisti“, Ondřej sám už měl tehdy několik dětí, a tak se raději přímých konfliktů stranil. „(Cítil jsem – pozn. ed.) nesoulad s těmi kluky, co měli touhu vyjít před lid,” vzpomíná na „radikálnější křídlo“ chartistů kolem Petra Placáka. Soustředil se tedy raději na své fotografické aktivity kolem samizdatů. „Až jsem byl překvapený, kolik jsem toho vlastně dělal,“ dodává skromně. Podobným stylem přistupuje rovněž ke svému podpisu Charty: „Neprožíval jsem to jako životní předěl, ti fízlové mě stejně otravovali, tak ať mají důvod.“ Tento styl je pravděpodobně příznačný nejen pro Ondřeje Němce, ale pro celou jeho generaci, kterou charakterizuje jako lidi s „absolutním nedostatkem ambicí“.

Dnes Ondřej pracuje v obrazovém archivu Knihovny Václava Havla. Když se ho na konci rozhovoru ptáme na závěrečnou myšlenku, pronese: „Já žádné poselství nemám, já mluvím o těch svých malých dějinách, o tom, co jsem zažil.“ Na fotografiích, které nebyly zničeny při povodních roku 2002, zůstává jeho nesmazatelné svědectví doby.

[1] Příběh Dany Němcové, držitelky ceny Paměti národa 2013, k nalezení zde: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1397/#cs_1397.

[2] Profesor Patočka se specializoval na fenomenologii a filozofii dějin. Roku 1976 organizoval petici za propuštění uvězněných hudebníků Plastic People of the Universe. Po svém setkání s nizozemským ministrem van der Stoelem byl opakovaně vyslýchán StB, po jednom z výslechů byl hospitalizován a záhy zemřel na mozkovou mrtvici.

[3] Nikolaj (vlastním jménem Andrej) Stankovič, básník a filmový kritik, jeden z představitelů pražského undergroundu.

[4] Více o pohřbu profesora Patočky zde: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/veci-pro-ktere-se-trpi-jsou-ty-pro-nez-stoji-za-to-zit-rikaval-jan-patocka-umucila-ho-stb--1707344. Ústav pro studium totalitních režimů uspořádal k Chartě 77 výstavu, zde jeden z panelů, kde je věnován prostor (mimo jiné) právě Patočkovu setkání s van der Stoelem, okolnosti jeho smrti a fotografii Ondřeje Němce z pohřbu viz: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel17.pdf. Psaná reportáž České televize „Komunisté běsnili, ale vlasatý kluk fotil slavný pohřeb estébákům přímo před nosem“, obsahující Němcovy výpovědi z Paměti národa, fotografie z pohřbu a další informace, k nalezení zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2056452-komuniste-besnili-ale-vlasaty-kluk-fotil-slavny-pohreb-estebakum-primo-pod-nosem.

[5] Věra Jirousová: historička umění a básnířka, první manželka Ivana Martina Jirouse, matka básníka a spisovatele Tobiáše Jirouse.

[6] Vyprávění chartistů na Paměti národa k nalezení zde: http://www.pametnaroda.cz/category/detail/id/16.

[7] V rámci akce Asanace odešli z Československa například Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek či Pavel Landovský. Pamětnické vzpomínky na Asanaci lze najít zde: http://www.pametnaroda.cz/search?query=akce+asanace.