Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Němec (* 1931  †︎ 2020)

• narozen 8. ledna 1931 v Sudicích na Hlučínsku

• po připojení Hlučínska ke třetí říši se stal občanem Německa

• otec musel narukovat do wehrmachtu

• v březnu 1945 utekl s matkou a sourozenci před frontou do vnitrozemí

• zažil poválečné násilí vůči Němcům a vyhnání části obyvatel Sudic

• otec byl po návratu z války v internačním táboře pro Němce a poté ve vězení

• začátkem 50. let narukoval Richard Němec na vojnu k PTP

• roku 1959 na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen za propagaci fašismu

• dostal rok a půl nepodmíněného vězení, většinu trestu strávil v Příbrami

• v roce 1991 plně rehabilitován

• zemřel v září 2020

Dramatické období 2. světové války začalo pro obyvatele Hlučínska v době československé mobilizace v září 1938. Vojáci obsadili obranné pevnosti, hrozil konflikt s německou armádou. Lidé z celého Hlučínska utíkali v panice do Německa. Ze Sudic, odkud pochází Richard Němec, to bylo na hranici šest kilometrů. Také jeho otec, Arnošt Němec, poslal děti k příbuzným do Velkých Petrovic, které byly tehdy na německém území. „Pamatuji, že nás táta někde vysadil s cedulkami na krku, že hledáme své příbuzné. Šťastně jsme je našli a byli jsme u nich nějakou dobu schovaní,“ vzpomíná. Vrátili se začátkem října, když už bylo Hlučínsko na základě Mnichovské dohody přiřazeno k Německu a obsazeno Hitlerovou armádou. „Přišli jsme do úplně jiné vesnice. Připadali jsme si tam cizí. Snad na každém druhém domě visely vlajky s hákovými kříži,“ říká pamětník.

Richard Němec se narodil 8. ledna 1931 jako první z šesti dětí Arnošta a Otýlie Němcových. Připojení k Německu rodiče zprvu vítali. „Za první republiky jsme na tom byli dost bídně. Maminka byla šťastná, že Němci zavedli přídavky na děti. Táta byl cestářem, a jako státní zaměstnanec dostal slušný plat. Brzy ale musel v německé uniformě na frontu,“ říká Richard. Zažil ještě českou školku a první třídu s českým vyučováním. Když zemřel prezident Tomáš Garrique Masaryk, zpívaly děti za doprovodu houslí pana učitele, jak budou hodné a poslušné děti, aby mohl tatíček Masaryk klidně spát. Richard Němec si tu písničku pamatuje a dodnes si ji rád zazpívá.

Tragický osud pátera Jureczky

Dobře se učil a nebýt války, studoval by na kněze. Do náboženství chodil k faráři, kterého ctil a miloval. Rodák z Hlučína Arnošt Jureczka se na začátku 20. století zasloužil o vybudování pseudogotického kostela z červených režných cihel, který připomíná Dóm v Kolíně nad Rýnem. Jureczka se v roce 1918 zasazoval o připojení Hlučínska k Československu, hlásil se k moravské národnosti, zároveň si získal respekt německé většiny obyvatel Sudic.

Richard Němec vypráví, že nacisté zakázali faráři učit náboženství ve škole a hrozilo mu zatčení. Zatímco většina lidí utekla v břenu 1945 před frontou do vnitrozemí, Jureczka zůstal v Sudicích. Dostal se do sporu se sovětskými vojáky, kteří se usadili na faře. Nechtěl jim prý dovolit ustájit v kostele koně. Rusové vyjedli jeho zásoby a vypili desítky litrů mešního vína. Pak ho zavřeli do sklepa a nechali ho tam téměř tři týdny bez jídla a vody. Krátce poté, co byl vysvobozen, zemřel. „Byl to vzácný, moudrý a vzdělaný člověk,“ říká Richard, který mu dělal koncem války kostelníka.

„Všichni chlapi byli na vojně. Narukovat museli učitelé i kostelník. Tak jsem jako nejstarší ministrant převzal povinnosti kostelníka. Naposledy jsem pana faráře viděl po mši těsně před příchodem fronty na Zelený čtvrtek. Většina lidí už opustila Sudice. Byli jsme spolu v sakristii, když za ním přišly tři místní starší ženy, a přesvědčovaly ho, aby také utekl, protože se blíží Rusové a mohou ho zabít. Odpověděl jim, že Slované jsou sobě bratry, a že Rusové jsou také lidi. Bohužel, zůstal na faře,“ vypráví.

Prozření člena Hitlerjugend

Richard chodil do kostela a zároveň byl, tak jako většina chlapců na Hlučínsku, členem Hitlerjugend. Mládežnická nacistická organizace měla v Sudicích pobočku v budově dnešního obecního úřadu. „Učili jsme se hajlovat, zpívali písničky a nejvíce si pamatuji na to, jak jsme se fotili. Přivezli jednu tu jejich mládežnickou uniformu, jeden po druhém jsme si ji oblékli a vyfotili se v ní,“ vypravuje. V té době dojížděl do německého gymnázia v Ratiboři, kam byl vybrán jako výborný žák.

„Učili jsme se na gymnáziu latinu, pak i řečtinu. Měl jsem pěkné známky, ale mému profesorovi vadilo moje jméno. Chtěl, abych se přejmenoval na Deutscher. Poslal mi pro rodiče potřebné papíry. Tatínek byl zrovna na vojně v Jugoslávii. Máma se na papíry podívala a strčila je do pece. Když jsem po prázdninách přišel do školy zase jako Richard Němec, vyhodili mě. Vyloučili i mého spolužáka a kamaráda Hanse Joachima. Jeho maminka byla Židovka a musela nosit na prsou židovskou hvězdu,“ líčí pamětník. Domů přišel s pláčem a do školy pak chodil zase v Sudicích.

Když jednou přijel do Ratiboře navštívit Hanse Joachima, viděl transport lidí do koncentračního tábora v Osvětimi. „Němci postavili na nádraží široký dřevěný nadchod přes koleje. Šli jsme s dalšími lidmi po těch schodech, když začala stráž strašně řvát. Lehli jsme si na schody. Myslel jsem, že je to kvůli americkému náletu. Nastalo hrobové ticho, do toho se ozval zvuk vlaku. Pod námi pak projelo asi čtrnáct dobytčích vagónů namačkaných těmi chudáky. Byl jsem otřesen. Bral jsem Hitlera jako válečníka, ve škole nám ho vychvalovali. A on dělal takové svinstvo. Otevřely se mi oči. Řekl jsem, že už mám Hitlera plné zuby a s pláčem jsem šel domů,“ vypráví.

V lednu 1945 procházel Sudicemi pochod několika stovek vězňů z koncentračního tábora v Osvětimi. „Viděl jsem je u nás na náměstí. Byl jsem zděšen. Bylo to strašné. Esesmani je hnali přes vesnici. Utíkal jsem domů říct to mámě. Pak jsem ji viděl, jak stojí u cesty a rozdává těm chudákům chleba.“

Útěk před frontou a znásilnění matky

Osvobozující vojska v čele s Rudou armádou vstoupila na okupované území Čech a Moravy v březnu 1945 právě v Sudicích. V blízkosti obce se odehrály významné boje Ostravsko-opavské operace. Rudoarmějci tam společně s vojáky 1. československého armádního sboru prolomili urputnou německou obranu. Většina obyvatel před frontou utekla a vrátila do rozstřílené a částečně vypálené vesnice. Také Otýlie Němcová naložila menší děti a proviant na vozík. Richard jí ho pomáhal táhnout. „Rozloučil jsem se s kostelem a panem farářem. Šli jsme do Skřípova a pak jsme putovali až do Šternberku, kde jsme měli k dispozici výměnek. Potom jsme se pomalu vraceli,“ říká. Společně s dalšími uprchlíky přespávali většinou u sedláků.

„Nevím už, ve které vesnici to bylo. Spali jsme na zemi v nějaké hospodářské budově. Bylo nás asi dvacet lidí. Leželi jsme s bratrem Evaldem vedle matky. Najednou bouchly dveře, přišel ruský voják s baterkou. Došel až k matce, kleknul si k ní a řekl: ‚Davaj!‘ Matka nereagovala. Znovu řekl: ‚Davaj!‘ Ona pořád nic, jen si zakryla obličej rukama. Tak vytáhl pistoli a střelil do stropu. Maminka se pak nechala s pláčem vyvést ven. Měli jsme hrozný strach, báli jsme se, že už ji nikdy neuvidíme. Po nějaké době přišla zpátky a vroucně nás objímala. Od té doby jsme už přespávali raději venku,“ říká Richard. Cestou zažili další násilí. Jeden opilý Rus mu sebral boty a prohledával jejich věci. Našel i fotografii Arnošta Němce a dalších příbuzných v německých uniformách. „Rus položil fotografie na louku a s gustem je prostřílel. Vykřikoval přitom: ‚German kaput!‘“

Zpátky v osvobozených Sudicích

Němcovi byli šťastni, když zdálky uviděli, že sudický kostel stojí. „Byl hodně poškozený zvenku, jak na něho od Rohova stříleli Němci. Uvnitř ho zase poničili Sověti, kteří tam asi čtrnáct dnů tábořili a měli tam i koně. Bylo tam plno sena a také krve, protože tam ošetřovali raněné,“ popisuje Richard Němec. Jejich dům, který za první republiky postavil jeho tatínek, zůstal stát, jen okna a dveře byly pryč. Mnozí obyvatelé dopadli hůř. Jen necelá polovina sudických domů nebyla poškozena.

Richarda Němce silně zasáhla tragická smrt faráře Jureczky. Později mu nechal na své náklady udělat v kostele pamětní desku. Z konce války si pamatuje další zlé věci. Němečtí obyvatelé Sudic museli každé ráno nastoupit na náměstí, hajlovat, děkovat führerovi a pak pohřbívat mrtvé a odstraňovat válečné škody. Sovětských vojáků padlo jen v Sudicích více než šedesát. Pamětník slyšel vyprávět o smrti jednoho obyvatele, který byl skoro slepý, a proto nebyl odveden k wehrmachtu. „Češi ho vyslýchali a surově ho zmlátili. Přišel i o brýle. Pak ho naložili k sovětským vojákům na auto, že ho odvezou do Ruska. Muž cestou zemřel a vojáci ho vyhodili z auta. Lidé ho tam našli a pohřbili,“ říká Richard.

Na otce močili a plivali

Jeho otec válku přežil a nejprve se dostal do amerického zajetí. „Od Američanů vyfasoval batoh jídla a oblečení. Dříve než však přijel domů, Češi ho okradli, zfackovali a zavřeli do lágru pro Němce. Nejhorší prý bylo, že čeští hlídači na ně močili. Dostal ale občanský průkaz a pak ho pustili. Máma si pro něho přijela. Myslím, že byl v Mariánských Lázních. Když přijeli domů, odsoudili ho asi na rok a půl a zavřeli v Opavě do vězení,“ říká pamětník. S maminkou za ním pravidelně jezdil na návštěvy.

„Spolu s dalšími vězni byl zavřený v kasárnách v Olomoucké ulici. Odtud je vodili na práci. Kopali také hroby na hřbitově. Jednou jsme tam přišli a čekali, až je přivedou z práce. Najednou byl na ulici dav nenávistných lidí. Tátovi a ostatním nadávali do germánských sviní a plivali na ně,“ vypráví. Dodává, že po propuštění z vězení musel otec pracovat u jednoho sedláka jako pacholek. O působení a postavení svého otce v německé armádě nevyprávěl žádné podrobnosti. Zmínil ale, že byl také příslušníkem obávaných jednotek SA.

V roce 1946 začal v Sudicích odsun Němců. Hlučínska se proti Sudetům dotklo vysídlení spíše okrajově. Výjimkou byly právě vesnice Sudice a Třebom, ze kterých muselo odejít nejvíce lidí. V Sudicích se nucené vysídlení spojené s konfiskací majetku týkalo asi dvě stě třiceti lidí. Podle historika Muzea Hlučínska Jiřího Nemináře šlo především o obyvatele, kteří při sčítání lidu v roce 1930 deklarovali německou národnost.

Rodina Němcových k nim nepatřila. „Spousta sousedů ale musela pryč. Pamatuji na jejich zavazadla nachystaná před domy. Přijeli pro ně vojáci v nákladních autech. Komisař, který to měl na starosti, byl surový. Bylo to nepěkné. Lidé hrozně brečeli. Pak začali přicházet vandrovníci s batohy. Někteří jen pobrali, co se jim líbilo, jiní se do opuštěných domů nastěhovali,“ říká. V roce 1947 přijeli Hlučínsko dosídlovat Češi z Volyně. Umísťováni byli hlavně do Sudic a Třebomi. „Přijeli vlakem do Chuchelné. Ve vagónech měli i obilí, slámu, krávy a koně. U nás se podělili s evangelíky o hřbitov i kostel, kde měli pravoslavné bohoslužby,“ vzpomíná pamětník.

Vojna u PTP a odsouzení za propagaci fašismu

V roce 1953 dostal Richard Němec povolávací rozkaz. Zařazen byl k Pomocným technickým praporům. Sloužil na několika místech. Výcvik zažil pravděpodobně také v Novákách na Slovensku, kde byl za 2. světové války koncentrační a pracovní tábor pro Židy. Po válce tam byl lágr pro Němce, po roce 1948 pracovní tábor pro vězně a začátkem padesátých let ještě areál s ostnatými dráty posloužil pro politicky nespolehlivé brance.

„Jednou jsem se při cvičení složil a byl jsem odveden na marodku. Mám od narození prohlubeň v hrudníku, která mě omezuje v pohybu, rychle se zadýchávám. Měl jsem velké štěstí, že mě později poslali do Rajhradu u Brna. Vojáci tam zabrali bývalý klášter s velkými zahradami a hospodářstvím. Dali mě ke zvířatům. Krmil jsem prasata, slepice, kydal hnůj, sbíral vajíčka. Měl jsem se docela dobře, a ještě jsem nosil zbytky jídla sousedovi, který měl velkou rodinu, neměl práci a byl vděčný za každou pomoc,“ vzpomíná. Do civilu se vrátil jako vojín.

Po vojně sehnal práci technika v lisovnách nových hmot v Chuchelné a za několik let se oženil. Právě v době, kdy jeho žena otěhotněla, byl zatčen a odsouzen za podporu a propagaci fašismu k roku a půl vězení. „Byla to čistě bolševická lumpárna. Odsoudili mě za řeči v hospodě, které donášel placený agent, a za dopisy, které jsem si vyměňoval s kamarádem z Německa. Také mi dali domů štěnici a odposlouchávali nás,“ popisuje.

Podle rozsudku lidového soudu v Hlučíně ze srpna 1959 naplnil trestný čin propagace fašismu, když jako stoupenec revanšismu psal do západního Německa dopisy, ve kterých hanobil poměry v ČSSR a SSSR. „Mezi svými známými prohlašoval, že německý revanšismus zvítězí, že Němci se vrátí do Sudet, které připadnou Německu, pak že nastane vyúčtování a komunističtí funkcionáři a jejich pomahači budou věšeni za potlačování soukromníků, nahánění zemědělců do JZD, věznění kněží a potlačování náboženství. Vychvaloval poměry ve Spolkové republice Německo, odkud dostával dopisy s obsahem zaměřeným proti našemu lidově demokratickému zřízení, nebo tiskopisy protistátního obsahu a mezi známými šířil nenávist proti našemu zřízení,“ uvedl tehdy soudce ve skutkové větě rozsudku.

Rehabilitace v roce 1991

Po sametové revoluci byl Richard Němec soudně rehabilitován. Předsedkyně senátu v Opavě zrušila rozsudek z padesátých let v roce 1991. Odůvodnila to tím, že obvinění bylo uměle vykonstruováno a vyprovokováno bezpečnostními orgány. Soud konstatoval, že Richard Němec byl odsouzen na základě protiprávně kontrolované soukromé korespondence, kterou nikomu neukazoval. Jediný svědek, kterého obžaloba předvolala, k soudu nepřišel. Navíc byla zpochybněna jeho věrohodnost v souvislosti s jeho hospitalizací v psychiatrické léčebně. Podle soudkyně chtěly bezpečnostní orgány Němce zničit kvůli tomu, že nedbal na tendence režimu naprosto anulovat jakékoliv styky se západními zeměmi.

Po vazbě v Ostravě byl Richard převezen do vězení v Příbrami, kde si odpykávali tresty političtí vězni. „Když se ukázalo, že kvůli tělesné vadě nejsem schopen práce v uranovém dole, dali mě do stavebnictví. Dělal jsem hlavně zedničinu,“ vzpomíná. Na podrobnosti z té doby si už moc nepamatuje. „Chudinka moje žena. Naše dcera se narodila, když jsem byl zavřený. Bolševici nás připravili o kus života,“ říká. Po návratu z výkonu trestu si musel najít novou práci. Z továrny v Chuchelné ho vyhodili. „Z pracovního úřadu mě poslali na stavbu v Bolaticích, kde jsem pracoval asi půl roku. Jeden komunista se pak přimluvil, aby mě vzali zpátky do fabriky. Dělal jsem tam seřizovače strojů. Šetřili jsme, stavěli barák, narodil se nám syn. A když jsme konečně dostavěli dům, moje milovaná žena mi zemřela na rakovinu,“ říká.

Pamětník dodnes žije se svou druhou manželkou v Sudicích. S radostí prožíval pád komunistického režimu. Stal se členem konfederace politických vězňů a začal pravidelně cestovat za přáteli do Německa. Přibližně od roku 2018 je upoután na lůžko. Jeho příběh vznikl v roce 2019 s využitím nahrávky, kterou o tři roky dříve pořídil historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář a Paměti národa ji laskavě poskytl.