Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Václav Němec (* 1969)

• narodil se 5. března 1969 v Karlových Varech

• na gymnáziu se zapojil do karlovarského undergroundu, objevil křesťanství

• v letech 1988 - 1990 absolvoval základní vojenskou službu

• v letech 1991 - 1997 vystudoval filozofii na FF UK v Praze

• v období 1998 - 2006 absolvoval doktorandské studium dějin filozofie na FF UK v Praze

• během studia strávil několik let na univerzitách v Berlíně a v Mnichově

• jako vědecký pracovník či odborný asistent pracoval na řadě českých univerzit

• roku 2019 habilitoval v oboru filozofie na FF UK v Praze

• byl či je členem řady občanských iniciativ

Dlouhovlasého, svobodomyslného mladíka, který navíc krátce předtím objevil křesťanství a otevřeně si zakládal na jeho hodnotách, nečekala na konci osmdesátých let zrovna příjemná povinná vojenská služba. Václavu Němcovi se ale šťastnou shodou okolností dařilo bez větší úhony prokličkovat absurdní pakárnou komunistické vojny i ve zdraví přestát šikanu ze strany starších vojáků. Část oněch bezmála dvou let, jež měly „z chlapců dělat muže“, dokonce strávil v relativním pohodlí a svobodě jako člen kapely, kterou pro potěšení své a dalších důstojníků nechal zřídit plukovník Zdeněk Zbytek. Tento obávaný velitel slánské tankové divize ovšem také patřil k jestřábům nakloněným silovému řešení situace v listopadu 1989, takže jemu podřízení vojáci prožívali sametovou revoluci poměrně dramaticky.

 

Karlovarské podsvětí i underground

Václav Němec se narodil 5. března 1969 v Karlových Varech. Jeho rodiče Věra (rozená Hátlová, později Němcová, později Kubátová) i otec Václav Němec se profesně zabývali elektrotechnikou. Výraznou postavou v rodinné historii byl jeho děd z matčiny strany: někdejší brankář pražské Sparty byl v 50. letech z politických důvodů vězněn, později se – přes jeho oficiální zákaz – věnoval podnikání, takže ve vězení pobýval opakovaně a po stěhování z Prahy do Karlových Varů se zapojil do činnosti tamního kriminálního podsvětí. „Děda byl trošku tabu, jako dítě jsem ho vídal jen občas, když ho zrovna propustili. Moc se o něm doma nemluvilo, ale o rodinu kvůli němu jevily jistý zájem StB i kriminálka,“ vypráví pamětník.

Přestože jeho matka věděla, jak se režim v 50. letech zachoval k jejímu otci (sama v souvislosti s tím dokonce strávila několik týdnů ve vazbě), oba pamětníkovi rodiče byli členy KSČ a proti zřízení se nevymezovali. Vlastní názory si Václav Němec začal utvářet až na gymnáziu, které navštěvoval od roku 1983. Po rozvodu rodičů měl značnou volnost a škole samotné se příliš nevěnoval, o to intenzivněji se ale zapojil do života karlovarského undergroundu a alternativní vzdělání čerpal ze zakázané hudby a samizdatové literatury.

Mladí rebelové se scházeli po bytech či v karlovarské hospodě Malé Versailles nebo podnikali různé výlety do okolí. Skupina vlasáčů hrajících na veřejnosti na kytary a prozpěvujících si podezřelé písně pochopitelně budila nevoli u místní policie: „Každý den nás zastavovali, kontrolovali nás, napomínali nás, že nemáme hrát, že nemáme zpívat, že se nemáme usmívat. V tomhle smyslu to byla strašná doba. Byl to takový kontrast bujaré, čiré radosti z života v té komunitě a zároveň stínu všudypřítomného policejního dozoru.“

Později se přidalo i křesťanství, Václav Němec začal chodit do kostela a navázal kontakty s režimem perzekvovanými katolickými faráři působícími v okolí, jako byli páter Josef Mixa nebo Vladimír Müller. „To byla pro mě další iniciace. Tam začaly moje první kontakty s filozofií, protože někteří faráři, místo aby mě přesvědčovali na víru, mě nutili číst Heideggera. Takže tam někam sahají počátky mojí filozofické dráhy,“ ohlíží se pamětník, který dnes právě tento obor vyučuje na pražské Filozofické fakultě.

 

Sloužím lidu!

Když v roce 1987 odmaturoval, vyvstala před ním nutnost najít si co nejrychleji zaměstnání, aby se podle tehdejších zákonů nevystavoval postihu za takzvané příživnictví. Krátce pracoval v T-Klubu při Domu mládeže v Ostrově nad Ohří, pak jako poštovní doručovatel a prodavač, mezitím se hlásil na vysokou školu. A protože nebyl úspěšný, vynořila se před ním další nepříjemná součást života mladého muže v socialistickém Československu – dva roky povinné základní vojenské služby. Aby získal aspoň odklad, nechal se Václav Němec nejdřív formálně přijmout k nástavbovému studiu, ale čerstvě probuzeného křesťana trápilo svědomí a nakonec se k nástupu na vojnu dobrovolně přihlásil. Na přijímač, tedy několikaměsíční úvodní výcvik zakončený slavnostní přísahou, byl poslán do středočeského Rakovníka.

Přestože na sklonku 80. let už se ve společnosti projevovalo jisté tání poměrů, v armádě stále přetrvával tuhý režim: „První, na co mi po příjezdu padl zrak, byla nástěnka, kde jako výstraha pro nás nové visely rozsudky nad těmi, kteří v přijímači byli před námi. Se zájmem jsem se samozřejmě začetl do rozsudku, který se týkal toho, že tam někdo poslouchal Svobodnou Evropu nebo propagoval skupinu – jak ty gumy, jak se jim říkalo, neuměly psát – ‚PLASTIC POPLE‘. Stačilo, že člověk pouštěl zakázanou muziku nebo poslouchal zakázaný rozhlasový vysílač, a mohl dostat prokurátora – rok nebo dva roky vězení, ještě tehdy v roce 1988.“

 

Bažanti a mazáci

Nováčci (označovaní jako bažanti nebo holubi) museli při výcviku zvládnout velkou tělesnou zátěž i ideologický výplach, po skončení přijímače pak u svých útvarů ovšem taky fyzickou, psychickou a ekonomickou šikanu od starších vojáků (takzvaných mazáků či starejch). Ta byla brána jako běžná součást vojny, a pokud neskončila vysloveně tragicky, velitelé ji většinou spíš neřešili.

Pamětník měl štěstí, ještě během přijímače byl odvelen na několikatýdenní odborné protichemické školení do Uherského Hradiště, kde během vycházek navštěvoval koncerty a dokonce chodil – v uniformě, protože civil samozřejmě k dispozici neměl – do kostela. Spolu s dalším věřícím vojínem se také domluvili, že je proti jejich náboženskému přesvědčení složit vojenskou přísahu. Václav Němec pak slavnostní přísahu (opět se štěstím, i když on by to nazval jinak) přečkal na marodce, takže jen automaticky dostal do vojenské knížky razítko potvrzující její vykonání.

Po návratu k původní jednotce do Rakovníka se rozhodl, že se mazákům postaví. „Zařekl jsem se, že jim nebudu dělat takovou tu ponižující otrockou službu, když starej zařve ‚Sahara!‘ a mladej musí běžet shánět něco k pití, nebo zařve ‚Bufet!‘ a mladej musí běžet shánět jídlo. To jsem odmítal a rovnou jsem jim řekl, že to nebudu dělat. To si nikdo nedovolil, ten mazácký systém byla zavedená struktura,“ vzpomíná pamětník. „Měl jsem strach, protože jsem věděl, jaké to může mít následky, ale rozhodl jsem se tak.“ Díky nemoci se vzápětí mohl před mazáky „uklidit“ na marodku, kde strávil několik týdnů zbývajících do konce roku 1988 a kam se mu na silvestrovskou oslavu dokonce podařilo propašovat několik kamarádů z undergroundu.

Zanedlouho po jeho návratu z marodky se mazáci, zprvu zaskočení nezvyklým odporem, probrali a pro Václava Němce začalo období teroru. Hůř než bití prý nesl psychický nátlak. Aby ho nezmlátili ve spánku, troufal si usnout až nad ránem, když si byl jistý, že mazáci spí; pak si vymysleli, že je udavač – a takovému člověku už od ostatních na vojně hrozilo vážné nebezpečí.

 

Kapela plukovníka Zbytka

Neúnosnou situaci během jara 1989 začali jeho nadřízení řešit tak, že pamětníka přesouvali na delší pracovní pobyty k jiným jednotkám. Mezi jiným do Slaného, kde byl velitelem divize ambiciózní a obávaný plukovník Zdeněk Zbytek. „On měl snad jediný lidský rys – když byl mladý, hrával v nějaké bigbítové kapele. A v armádě si pak vždycky takovou kapelu sestavoval. Ve Slaném se do ní dostali kluci, se kterými jsem hrál na posádce v Rakovníku, a protože se dozvěděli, že jsem ve Slaném, chodil jsem vždycky po práci s nimi zkoušet. Pak řekli plukovníku Zbytkovi, že mají zpěváka do kapely, a on zavelel, že zůstanu ve Slaném. Takže já jsem se rozhodnutím Zdeňka Zbytka stal zpěvákem kapely, která mu přímo podléhala,“ vzpomíná Václav Němec na bizarní proměnu své situace, která mu vedle bezpečí před mazáky přinesla i další privilegia. „Hráli jsme většinou na vojenských zábavách. Asi nejhorší bylo, když nás posílali hrát na akce, kde se sešli důstojníci, strašně se tam zmazali a my jsme jim do toho hráli, takže oni tam pak tančili a křepčili. Ale paradoxně jsme měli velkou svobodu, mohli jsme hrát, co jsme chtěli. Hráli jsme taky zakázané autory. Stávalo se, že ti komunističtí důstojníci křepčili na Martu Kubišovou nebo Pražský výběr, to byly takové absurdity té doby.“

Zkoušky a vystupování se pro členy kapely staly hlavní náplní času tráveného na vojně. Protože měli poměrně volný režim a jejich ubikace byla na okraji areálu kasáren, posádku také dírou v plotě často tajně opouštěli, Václav Němec dokonce v civilu ukrývaném za plotem odjížděl do Prahy i do Karlových Varů. Díky poslechu Svobodné Evropy a svým kontaktům mimo kasárna byl dobře informován o tom, co se děje v Československu i za hranicemi: „Zejména po pádu Berlínské zdi jsme v podstatě čekali, kdy to praskne.“

 

Soudruzi vojáci, vyjádřete se

Věci se u slánské posádky daly do pohybu krátce po 17. listopadu 1989. Velení si předvolalo kapelu a vyzvalo její členy, aby se k situaci otevřeně vyjádřili (což někteří včetně pamětníka ochotně učinili), totéž se pak opakovalo s celým útvarem, který náhle měl – v ostrém kontrastu vůči dosavadním zvyklostem – o probíhající sametové revoluci vést demokratickou diskuzi se svými veliteli. „Viděli jsme, že armáda se připravuje na zásah. Později jsme si podle dalších informací zrekonstruovali, že byla připravená zasáhnout už necelý týden po 17. listopadu, ale vedení komunistické strany tuto nabídku ministra obrany generála Václavíka odmítlo. Plukovník Zbytek byl rozhodně jedním z největších ‚jestřábů‘ a byl zastáncem tohoto zásahu, i přes jeho zamítnutí,“ říká Václav Němec. „Pak jsem pochopil, že zastánci zásahu se čím dál víc báli vojáků základní služby, toho, jestli jim případně vůbec můžou dát do ruky zbraně, aby je neobrátili proti nim. A právě míru jejich loajality měly zjistit podobné diskuze.“

O kapelu se ale mezitím začala náhle zajímat vojenská kontrarozvědka spadající pod Státní bezpečnost, muzikantům vyhrožovali vysokými tresty vězení za vyzrazování vojenského tajemství Svobodné Evropě: „Věděl jsem, že musím zatloukat, ale že taky něco vědí a že teda něco musím přiznat. V posádkové tiskárně ve Slaném se tiskly kontrarevoluční plakáty očerňující vůdčí osobnosti sametové revoluce, které se pak po nocích tajně vylepovaly. Přiznal jsem, že jsem jeden z plakátů vynesl a předal Občanskému fóru. Další věci jsem si ale samozřejmě nechal pro sebe.“

 

Tady krematorium

Protože si zřejmě velení útvaru netroufalo muzikanty perzekuovat přímo za jejich politické názory, hledalo záminky. Kapelu zrušili, její členy odveleli k jiným posádkám a poslali do vězení za to, že nedovoleně opustili kasárna.

V prosinci 1989 už podle pamětníka panovala v armádě velmi nepřehledná situace, takže ho nikdo nepostrádal, když odjel na pár dní do Prahy podívat se na doznívající demonstrace, místo aby u lounské posádky nastoupil do vězení. Po návratu do Loun už ho ale basa neminula. Matka Václava Němce, znepokojená tím, že o něm v neklidné době nemá zprávy, ho mezitím hledala po různých vojenských posádkách. Nakonec dorazila do Loun a setkala se s jeho velitelem. „Neřekl jí, že sedím v tamním posádkovém vězení, ale dal jí telefonní číslo, na kterém mě měla najít. Ona běžela do první telefonní budky, zavolala tam – a ohlásilo se krematorium v Lounech. Takže on si udělal takovýhle drsný vtip, pro matku to byl velký šok. Až když mě o Vánocích 1989 pustili a já to samozřejmě vzal přes Karlovy Vary, se dozvěděla, že jsem v pořádku a co se se mnou děje,“ vypráví pamětník o traumatu, které důstojník přivodil jeho matce.

Na poslední část vojny (ze dvou let nakonec odsloužil jen o dva měsíce míň) pak byl zase převelen zpátky do Slaného. V armádě už se začalo obměňovat velení, takže vedle „starých struktur“ se ocitali důstojníci vyhození po roce 1968 a docházelo k řadě kuriózních situací – od přemalovávání socialistických hesel pod velením někdejšího posádkového ideologa po vystupování obnovené kapely na shromáždění komunistů: „Na prvního máje nás poslali hrát prý na jakýsi majáles. Až během projevů jsme zjistili, že to je předvolební akce komunistů. Byli jsme naštvaní, že nás takhle zneužili. O týden později nás poslali na jinou komunistickou akci. Zvažovali jsme, že neuposlechneme rozkaz, ale pak jsme si řekli, že to pojmeme po svém, jako kampaň Občanského fóra. Z pódia jsme propagovali kandidáty OF a hráli písničky Kocába a Kubišové. Pak už nás na takové mítinky neposílali.“

 

Privátní svoboda

Od původního záměru studovat teologii se Václav Němec odklonil ve prospěch filozofie, už během jara 1990 utíkal z kasáren na přednášky na pražské filozofické fakultě a výuku navštěvoval i po vojně, ačkoli ke studiu byl regulérně přijat až ve školním roce 1991-92. V akademické dráze pokračoval několikaletým studijním pobytem na univerzitách v Berlíně a v Mnichově, na FF UK získal doktorát z dějin filozofie.

Po návratu do Česka začal jako odborný asistent učit na Vysoké škole Karlovy Vary. Když se později ukázalo, že je napojená na takzvanou právnickou mafii kolem Milana Kindla, kterou nechvalně proslavil zejména skandál na plzeňské právnické fakultě, byla to pro pamětníka podle jeho slov tvrdá srážka s polistopadovou realitou. Konflikty s vedením školy vedly k jeho vyhození a celá zkušenost ho nasměrovala k občanskému aktivismu.

„Takhle jsem si demokracii nepředstavoval. Ovlivnil mě můj pobyt v Německu. Jestli tam něco fungovalo, byl to právní stát. Demokracie bez právního státu nemůže fungovat, jedině právo může zajistit svobodu, která není jen svobodou několika všehoschopných jedinců. V devadesátých letech se tu budování právního státu velmi zanedbalo. A řadě lidí to nesmírně vyhovovalo. Tehdy vznikaly zárodky defektního systému, ve kterém žijeme dodnes,“ vysvětluje Václav Němec, proč se vedle práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zapojil do činnosti řady iniciativ kritizujících korupci a prorůstání zločinu do vysoké politiky, jako jsou Listopadová výzva, Pražské fórum nebo Vraťte nám stát, a v roli intelektuála-komentátora se soustavně vyjadřuje k dění ve společnosti. 

„Svoboda není v demokracii jen svobodou privátní, jak to mnoho lidí mylně pochopilo v devadesátých letech – teď si můžeme vycestovat, kam chceme, můžeme si užívat života, jak chceme, můžeme podnikat, jak chceme. Ale svoboda je svobodou politickou, dá se realizovat jenom politickou aktivitou. Buď v rámci nějaké politické strany, nebo – pokud politické garnitury selhávají – v rámci občanského aktivismu, tou havlíčkovsko-masarykovsko-havlovskou tradicí nepolitické politiky, která je obzvlášť naléhavá v situaci, kdy demokracie a její představitelé selhávají. A to je bohužel naše situace dnes,“ uvažuje.

 

Plukovník Zbytek znovu na scéně

Jedním z důležitých témat je pro Václava Němce polistopadové působení jeho bývalého velitele Zdeňka Zbytka, který se po odchodu z armády v devadesátých letech pustil do podnikání, při němž využil a rozvíjel své vztahy s postsovětským Ruskem a záhy se stal vlivnou postavou blízkou dnešnímu prezidentu Zemanovi. Byl jedním ze zakladatelů Strany práv občanů (dříve SPO Zemanovci) a podle Václava Němce má zásadní podíl na politickém návratu Miloše Zemana a jeho současné proruské orientaci. Jak v minulosti upozorňovala média, právě na Kreml má totiž Zbytek silné vazby, které monitorovala i česká zpravodajská služba. „Nikdy se podle mého názoru nesmířil se změnou režimu, a když se takový člověk se silným vztahem k Rusku začne výrazně angažovat v politice, je to velmi znepokojivé. Zprávy BIS naznačují, že Zdeněk Zbytek hájí zájmy Ruska, a ne České republiky,“ popisuje pamětník. „Je zřejmé, že kromě vnitřní korupce se tu objevila snaha cizích nedemokratických režimů zasahovat do našich politických procesů a ovlivňovat je skrz síť spolupracovníků, které tady mají ještě z minulého režimu.“

V osobě Zdeňka Zbytka se tak podle něj protíná několik problémů současné společnosti, které vycházejí zejména z nedostatečného vyrovnání se s minulostí – komunistickou i polistopadovou: „Civilizovaná společnost by se měla umět vypořádat se sociální patologií. Lidé, kteří se v minulosti dopouštěli zločinů, byli ale potrestáni jen v nepatrném zlomku případů, a to je zátěž, kterou si stále neseme a která naši demokracii oslabuje. V devadesátých letech jsme si pak vytvořili nové problémy a nespravedlnosti, s nimiž se společnost také na trestněprávní úrovni nevyrovnala. Despotické režimy jako Rusko a Čína dokáží takových slabin demokratických systémů velmi dobře využít pro vlastní zájmy. To vše spolu souvisí a postava Zdeňka Zbytka je v tom velmi symbolická.“

 

Přenastavit systém

Pro řešení složité situace, kdy demokratické instituce oslabují a politika se otevírá populismu, oligarchizaci a extrémistům, bude podle Václava Němce třeba hledat nestandardní řešení. „Ukazuje se, že vztah liberální demokracie a kapitalismu, který jsme konsenzuálně přijali s ní, je nedořešený. Budeme muset najít humánnější a demokratičtější model správy věcí veřejných, lépe ohlídat oddělení soukromého a veřejného. Přenastavit systém, posílit veřejnoprávní, demokratické procesy a oslabit vliv ekonomizace na ně,“ uzavírá Václav Němec. „Je třeba, aby demokratické síly převzaly iniciativu. To znamená vystoupit z módu reagování a obrany, naformulovat vize a prosazovat je. Zapojit fantazii, invenci a kreativitu, abychom začali posouvat věci dál a přestali jen zacpávat díry v potápějící se lodi.“