Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Němec (* 1932)

• narodil se 27. srpna 1932 v Trhové Kamenici

• válku prožil s rodinou v Trhové Kamenici

• otec Oldřich Němec v lednu 1945 zatčen gestapem, do konce války vězněn

• svědkem popravy zajatých občanů z Rohozné v Trhové Kamenici v květnu roku 1945

• v roce 1947 nastoupil do obchodní akademie v Hlinsku

• v roce 1952 po nátlaku StB spáchal otec Oldřich Němec sebevraždu

• od roku 1979 účetním a ekonomem v JZD Vysočina, kde zůstal do února 1993

Václav Němec se narodil 27. srpna 1932 v Trhové Kamenici do rodiny zemědělců hospodařících na svých pozemcích a částečně i na pozemcích farních. Měl staršího bratra, který ovšem ve čtyřech měsících zemřel, a mladšího bratra Karla. Otec Václava Němce se původně učil strojníkem, ale když byl jeho otec povolán do první války, musel převzít práci na statku. Chodil přitom do zimní hospodářské školy v Hlinsku, která fungovala jen v období, kdy rolníci neměli tolik práce.

Děda se z války vrátil, ale otec už na statku zůstal a hospodařili společně. Byli to velmi progresivní hospodáři, například jako první koupili ve vesnici sekačku i řezačku. Veškerý výdělek vraceli zpátky do hospodářství, stejně jako výdělek z dědova kostelničení. To byla poměrně náročná služba s mnoha závazky a povinnostmi, mimo jiné musel třikrát denně vyjít schody věže kostela a zvonit na zvony, ráno, v poledne a večer klekání. Ke kostelničení patřilo i právo užívat farské pozemky, Němcovi na nich pásli dobytek a sekali sena. Rodina byla silně nábožensky založená a udržovala přátelské styky s farářem Zitkem. Ten oddával už pamětníkova dědu v roce 1894, a protože vlastnil fotoaparát, tak je po svatebním obřadu vyfotil. Je to nejstarší fotografie v rodinném albu rodiny Němcových. „Farář Zitko byl zdatný řečník,“ vzpomíná Václav Němec, „z kazatelny napomínal lidi, když se bavili mezi sebou, a neváhal je během mše přesadit, aby nevyrušovali.“ Na faře byly dvě služebné, Mařenka a Růženka. „Nám ministrantům dávaly v kuchyni bílé kafe, to bylo tehdy pro nás něco!“ vzpomíná Václav. Farář Zitko sloužil v Kamenici až do roku 1941, potom odešel na odpočinek do rodné obce Kočí a nedlouho poté zemřel.

 

Církevní rok v Kamenici

V Kamenici žili katolíci a Židé, po založení republiky přešla část katolíků k Církvi československé. „Mše svatá byla každý den ráno,“ vzpomíná pamětník, „v neděli byly dvě, to se zvonilo na velký zvon, v sobotu večer také a zvonilo se i při pohřbech, po celou dobu, kdy šel pohřební průvod.“ V Kamenici se slavily i další církevní svátky, například v červnu Boží tělo, kdy se na náměstí postavily čtyři oltáře, hajný klukům dovolil pokácet mladé břízky, kterými vyzdobili náměstí, děvčata byla za družičky a v košících měla květy pivoněk. Muži pak nesli nebesa a to se střílelo z moždíře. Kluci si na to vyprosili střelný prach z blízkých lomů. „My jsme si ministrování nesmírně považovali,“ vzpomíná pamětník, „byla to řehole, na Velikonoce jsme třeba hlídali u božího hrobu, klečeli a po dvou hodinách se střídali. Jenže tenkrát byly kostely plné, později se to změnilo a klukům začali soudruzi vyhrožovat, že se kvůli ministrování nedostanou do školy.“

 

Židé v Trhové Kamenici

V Kamenici žilo několik židovských rodin, největší byla rodina Bergmannova a Fuchsova, které měly továrny na necování a síťování, a dávaly práci lidem z širokého okolí. Byly to vážené rodiny a Milan Fuchs byl dokonce dlouholetým starostou obce. Hřbitov a synagoga byly v nedaleké vesnici Dřevíkov. „Pamatuji ještě poslední židovský pohřeb,“ vzpomíná Václav Němec, „bylo to ještě před okupací někdy v roce 1938, rakev vezli až na Dřevíkov.“

Fuchsovi i Bergmannovi o své továrny přišli už v roce 1939. Fuchsova továrna dostala nového správce ing. Zellingera a Bergmannova Karla Faltyse, to byl Němec ze Sudet. Dál zaměstnávali lidi z okolí Kamenice. „Faltys měl tři děti,“ vzpomíná pamětník, „Irena chodila do třídy se mnou, seděla přes uličku a já se od ní učil německy. Nevím, kam zmizeli po válce, ale když Faltyse v květnu 1945 zatkli a zavřeli ve škole, tak si podřezal žíly, na bryčce ho pak vezli k soudu do Hlinska. Přitom Faltys prý zatajil mnoho udání, která psali Češi na Čechy, například na Zářeči, kdy nájemnice u Holanových udala, že mají doma zbraně. Ale Faltys je upozornil ještě před prohlídkou.“

Židé z Trhové Kamenice šli všichni do transportu v prosinci 1942. „Zmizel i kamarád Honza Fuchsa,“ vzpomíná na těžké válečné období Václav Němec, „říkali jsme mu Hanuš a byl o rok starší. Měl krásného koupeného draka a my jsme si s ním hráli.“ Jan Fuchsa nepřežil koncentrační tábor. Z jejich rodiny přežila jen Věra Fuchsová, kterou ochránil sňatek s nežidovským lékařem Bauerem a z rodiny Bergmannů syn Karel, který utekl ještě před válkou a vstoupil do RAF. Karel Bergmann se v Anglii oženil, ale chtěl se vrátit do Trhové Kamenice a pokračovat v rodinném podniku. Poté, co mu byla továrna po roce 1948 zabavena, emigroval do Anglie.

 

Partyzánské hnízdo

Trhová Kamenice leží na úpatí Železných hor. Kopcovitá hustě zalesněná krajina v srdci protektorátu byla dobrým terénem jak pro domácí odboj, tak úkrytem pro východní i západní paradesantní skupiny. Partyzány v lese podporovali hajní i místní hospodáři. „Za tatínkem chodil často pan Bačkovský,“ vzpomíná pamětník, „zavírali se do světnice a povídali si tam. Maminka pak marně hledala záložní prádlo po skříních. A když jsme načerno zabili prase, táta mi kus masa zabalil do ruksaku a já ho na kole vezl Bačkovskýmu na Hlubokou. Pro lidi v lese.“

Němci zatýkali v Trhové Kamenici hned z počátku války. Odvezli komunisty Vařečku a Dejnoška a osvětového důstojníka Františka Žáka (ten jediný věznění přežil). Na okraji Kamenice byl ozdravný tábor Okresní pojišťovny z Chrudimi. Byl tam i sklad zbraní, který hlídal Alois Jeníček. „Němci přišli pro zbraně a chtěli Jeníčka zatknout,“ vzpomíná pamětník, „on jim ale utekl do lesa a celou válku se schovával v nějaké zemljance a ve včelíně. Pomáhal mu soused, velký Sokol, pan Grim.“

Další velké zatýkání přišlo až o Vánocích 1944, gestapo odvezlo Horníkovi a Urbanovi z Polomi, Bačkovského z Hluboké a později ještě pana Rolečka. Po krutých výsleších přišla druhá vlna zatýkání 23. ledna. „Otec věděl, že pro něj přijdou,“ vysvětluje události pamětník, „a tak se po dvou dnech šel dobrovolně přihlásit na četnickou stanici, kde už sedělo gestapo z Pardubic. A už tam zůstal.“ Gestapo přiváželo lidi z Horního Bradla a z okolních vesnic a vyslýchali je přímo na četnické stanici. Vyšetřovatele zajímalo, kde je poručík Kisch (Vasil Kisch, východní výsadek Jan Kozina) a Polívka z Hradiště. „V deset hodin večer maminka stála před domem a viděla, že je odvážejí,“ vzpomíná pamětník. Otce Oldřicha Němce spolu s ostatními odvezli do pardubické donucovací pracovny, kde byli až do 1. března 1945. Potom je převezli do Malé pevnosti v Terezíně. Během převozu se mu podařilo poslat vzkaz domů. Ještě za války ho přivezl Bohumil Horák, bývalý český četník. „Maminka mu nejdříve nevěřila,“ vzpomíná pamětník, „bála se, že je to konfident. Ale pak se to vyjasnilo a pan Horák k nám jezdil i po válce.“

Asi po měsíci převezli otce Václava Němce spolu s Antonínem Horníkem na výslech do Pečkova paláce a potom zpátky do pardubické donucovací pracovny. Lepili papírové pytlíky a na ně si otec pamětníka psal deník. Z okna cely viděl kostel v Mikulovicích, kde se v roce 1928 ženil. 8. května viděli prapory, ale nevěděli jistě, co se děje. V cele pardubické pracovny je zastihl konec války.

 

Krvavý konec války v Kamenici

Na poslední měsíce války bylo do budovy kamenické školy umístěno asi 200 německých vojáků rekonvalescentů. Děti si tou dobou chodily pro úkoly na faru. 5. května se v Trhové Kamenici dozvěděli o Pražském povstání. „Rádio měl řezník Strouhal,“ vzpomíná pamětník, „lidi poslouchali hlasatele Zdeňka Mančala, který vyzýval k povstání: ‘Voláme české četnictvo…‘“ Ten den ve čtyři hodiny létala nad Kamenicí americká letadla a shazovala letáky. Velitel německé posádky vydal příkaz, že je děti musí posbírat. „Nosili jsme je do školy strážnému,“ vzpomíná pamětník, „s úsměvem si je od nás bral. Ale za chvíli přišli místní komunisti, že je povstání, a ty německé vojáky ve škole odzbrojili. V klidu se nechali, asi byli rádi, že už to končí.“

5. května se v Kamenici stala ještě jedna tragická událost. Kolem města byly postaveny zátarasy (klády natahané přes silnici). Jeden takový zátaras zastavil německou kolonu jedoucí od Ždírce. Během přestřelky padli u hasičské zbrojnice čtyři němečtí vojáci. Oběti byly i na české straně. Těžkému zranění později podlehl Kumpán ze Dřevíkova, který byl u partyzánů. „V neckách ho přinesli k doktoru Čermákovi,“ vzpomíná pamětník, „ten už ale nemohl nic dělat.“ Místní lékař Jan Čermák byl zapojen v odboji, obstarával lékařskou pomoc utečencům z nacistických pracovních táborů a partyzánům skupiny gen. Svatoně R III a oddílu Jana Koziny. Vlastnil auto a měl volný pohyb po kraji. „Měl u sebe vždy jed,“ vzpomíná na doktora Čermáka pamětník, „příliš toho věděl, kdyby ho zatkli, mohl prozradit hodně lidí. Ale Němci na něho nepřišli.“

Ve věži kamenického kostela byla stálá hlídka. Dvanáctiletý Václav, jako vnuk kostelníka, za nimi do věže chodil. Otevřeli okenici a měli výhled na všechny přístupové silnice do Trhové Kamenice. Pozorovatelé měli pušku, bajonet a granát. „Jednou jsme viděli, že se Židovskou cestou blíží německá kolona,“ vzpomíná pamětník, „tak jsem to běžel říct na poštu. Naši šli proti nim, střílelo se, ale Němci se tehdy stáhli.“ Další velká kolona asi 140 plně vyzbrojených aut s těžkými kulomety prchající německé armády jela od Chrudimi. Zastavila se u prvních zátaras u Nové Vsi, kde vojáci donutili místní obyvatele, aby je odklidili. Další barikády byly v Rohozné. „Na rohozenské hospodě visel prapor červeného kříže,“ vypráví Václav Němec, „ve sklepě se tam schovávali místní. Vojáci tam vběhli a vytáhli několik chlapů, posadili je na první auta, udělali z nich živé štíty a jeli dál na Kamenici.“ Během cesty došlo k několika incidentům, zastřeleno bylo několik lidí, často bezdůvodně, mezi jinými i devatenáctiletá Marie Pilařová.

Aby nedošlo k dalšímu krveprolití, byl z Trhové Kamenice vyslán parlamentář, dobrovolně se k tomuto úkolu přihlásil pražský fotograf Viktor Mráz, který přijel do Kamenice na pouť za svojí dívkou a který uměl velmi dobře německy. Viktor Mráz s bílým praporem kolonu skutečně zastavil a dohodl s německými veliteli podmínky volného průjezdu. Mráze potom posadili na jedno z předních aut a jeli směrem na Hlinsko. „Jenže když přijížděli ke kostelu,“ vypráví pamětník, „uviděli, že na ně mávají vojáci z oken školy. To byl hurónský řev, když je osvobodili. Nasedli k nim na auta, jenže pak se rozhodli pomstít ty čtyři německé vojáky, kteří byli zabiti 5. května, a tak z kapoty sundali čtyři rohozenské občany, postavili je ke zdi a zastřelili. Tři zastřelili u zdi toho domu pod kostelem, dodnes jsou tam vidět díry, teď je to v rámečkách, no a toho čtvrtého, to byl nějaký Novák, ten asi omdlel, tak toho zastřelili na zemi.“ Zabit byl také místní farář Oldřich Kučera, který jako rodák z Jilemnice uměl dobře německy a asistoval při odzbrojování vojáků ve škole. Granátem otevřeli dveře na faru a faráře zabili v kvelbu střelou do týla. Další granát hodili do bytu tajemníka Kabeláče a obdobně zničili ještě další dva domy. Stříleli také na věž kostela a zničili při tom báň, ve které byly uschovány historické dokumenty. To, že nedošlo k ještě většímu krveprolití v této vyhrocené situaci, bývá připisováno vyjednávacím schopnostem Viktora Mráze. Mráz s kolonou dojel až do Hlinska, kde ho spolu s ostatními lidmi z Rohozné propustili. Podle slov pamětníka se kolona dál z Hlinska nedostala a druhý den bez problémů projela v obráceném směru, později ji údajně ve Ždírci zničil nálet „hloubkařů“.

Otec Václava Němce byl mezitím v Pardubicích propuštěn z donucovací pracovny, dostali auto a jeli domů, ale také je zarazily zátarasy u Nové Vsi. „Šel proto dál asi pět kilometrů pěšky lesem,“ vypráví pamětník, „ale když přišel do Kamenice, uslyšel hukot aut, a tak se schoval v dílně jednoho z krajních domů. Když pak střelba ustala, vyšel ven a první, co viděl, byli ti čtyři zastřelení, on ale zažil v Terezíně horší věci. Ve stejnou chvíli vyšel z Hospodkovýho stavení i jeho otec, který se tam také schovával, a tak se oba nad těmi mrtvými na konci války potkali.“

Ten den si válka vybrala posledních 12 obětí. Jejich těla byla vystavena na náměstí a 12. května 1945 na místním hřbitově uložena do země. Pohřeb už fotografoval Viktor Mráz, který se nakonec v Trhové Kamenici usadil a dokumentoval veškeré dění v obci. Vytvořil také tzv. Mrázovu galerii mrtvých, tedy kolekci portrétů všech lidí z Trhové Kamenice, kteří zahynuli během druhé světové války.

 

Kostelní zvony

Velký zvon (Marie Vilemína, asi 450 kg) z kamenického kostela byl rekvírován 27. března 1942. Když ho sundávali, tak mu Václavův děda zvonil umíráčkem. Zajímavý příběh se váže ke zvonu v sousední obci Hluboká. Měl být také rekvírován, ale místní občan pan Musil, který pracoval ve slévárnách na Ransku, ho noc před sundáním vyměnil. „Rekvírovací komise si odvezla železný,“ směje se ještě dnes Václav Němec, „ten původní zakopali, ale kam, to věděli jen Bačkovský, Musil a můj otec. A když byli ti dva v Terezíně, jen Musil věděl, kde vlastně je.“

 

Kamenice po válce

U Němců se usadila Rudá armáda. Po první vlně přišla četa 20 až 30 chlapů, kteří u nich žili skoro tři neděle. „Pořád na maminčině šicím stroji šili plátěné pytlíky a posílali je domů,“ vzpomíná Václav Němec, „když odjeli, zmizelo s nimi i tatínkovo holení a tety šátek.“

Sovětská armáda měla tábor v lese. Chodili k řece na ryby s kbelíkem a granáty. „Vařili to celé s očima, nevykuchané i s šupinami,“ vzpomíná pamětník, „jeden takový rybář se jmenoval Gribov. Bouchlo mu to v ruce a zabilo ho to. Pohřbili ho přímo u rybníka. Po letech jeho tělo exhumovali, přijela jeho maminka z Leningradu i s bratrem. A Viktor Mráz všechno fotil.“

Po odchodu vojáků Rudé armády otec s matkou zaklekli s kartáči a drhli prkennou podlahu jejich domu. „A jen to umyli,“ povzdechne si Václav Němec, „přišli další.“

Po lesích byla spousta zbraní a munice, které nenechaly na pokoji především děti, což přinášelo mnoho úrazů, někdy i s následkem smrti.

 

Skauti z Kamenice

Václav byl z rodiny silně nábožensky založené, proto chodil do Orla a teprve později cvičit do Sokola. Po roce 1945 se v Kamenici utvořil Junák. Sokolové měli na Václava a jeho kamarády vztek, že chodí do skauta a že se schází v hospodě. „Mám ještě schovanou listinu,“ říká pamětník, „kde skauti děkují obecní radě za podporu. Měli jsme i vlajku, na rubové straně byl černý tygr. Vlajka z předválečných let je uložena v Nasavrkách.“

První tábor měli kameničtí skauti v roce 1946 nad Kamenicí. „Měli jsme šest stanů, dva bílé a čtyři německé,“ vzpomíná pamětník, „chodili jsme tam spát, vařili jsme. Syn mlynáře přinesl mouku, ostatní taky něco a tak jsme tam přebývali.“

Jejich skautské nadšení bylo tak velké, že se rozhodli uspořádat ještě v roce 1948, kdy už skautům hrozilo zrušení, Sjezd skautů východních Čech. Po tři dny spali ve škole, otec na tu slávu zabil tele, aby měli maso. Měli ještě tři tábory a pak kamenický skaut skončil, když komunisté zavřeli skautského vedoucího Václava Rosůlka, který za „výchovu mládeže proti lidově demokratickému zřízení“ dostal sedm let.

 

Kolektivizace v Kamenici

V roce 1947 nastoupil Václav Němec do obchodní akademie. Ten rok bylo veliké sucho, přesto se jim úroda pšenice vydařila. „Táta byl potom v únoru 1948 na Sjezdu rolnických komisí,“ vzpomíná pamětník, „z Prahy se ale vrátil velmi rozezlený. Ten kluk Smrkovský je údajně ani nepřijal.“ (Člen ÚV KSČ v letech 1945-1951, od roku 1946 poslanec Národního shromáždění, v nové poúnorové vládě byl náměstkem ministra zemědělství a ředitelem Československých státních statků.)

Pamětníkův otec Oldřich Němec byl průkopníkem kooperativního hospodaření, ve kterém viděl budoucnost rolníků. Připravoval založení pastvinářského družstva, protože v Kamenici bylo mnoho neužívaných pozemků židovských majitelů, kteří se nevrátili z koncentračních táborů. Pokud by je kameničtí hospodáři spojili se svými pozemky a dosáhli tak výměry kolem 20 až 30 ha, pak by podle jeho představ mohlo jít o výnosné hospodaření. „Maminka si libovala, že máme v Kamenici prádelnu,“  vzpomíná pamětník, „už žádné necky a máchání v řece. Prostě družstevnictví v Kamenici přirozeně jelo!“

Po únoru 1948 přišel tlak a začala se tvořit jednotná zemědělská družstva prvního a druhého typu. Otec Václava Němce s násilným budováním družstev nesouhlasil. Do JZD nechtěli ani ostatní zemědělci z Kamenice. „Otec byl dobrý hospodář a měl v Kamenici vliv,“ vysvětluje pamětník, „komunisti chtěli družstvo hned, a tak na něho tlačili, aby vstoupil a přesvědčil ostatní.“

Nátlak se neobešel bez asistence Státní bezpečnosti. „Přijeli pro něj a řekli, že s ním potřebují mluvit,“ vzpomíná pamětník, „nejdřív jeli nahoru k Hlinsku a pak zpátky na krajskou Státní bezpečnost do Pardubic. Tam byl podroben velkému výslechu a asi velkému nátlaku. Nemluvil o tom, ale zřejmě mu dali vybrat, že buď dá dohromady JZD, nebo vystěhují celou rodinu. To se tenkrát běžně dělalo. A on měl doma starého otce a nás kluky. Když se vrátil, byl to už jiný člověk, stál, pořád kouřil, sepsal takový krátký životopis a tři dokumenty, ve kterých psal, že mu život zničil ten a ten, a že není možné takhle žít, že je úplně nervově zničen. On prožil koncentrák a bál se dalšího věznění. Maminka s bratrem to tušili a hlídali ho, ale on stejně v jedné chvíli vyšel na půdu, dal si pod nohy pytel obilí a oběsil se.“  

Václav Němec v té době pracoval v Neštěmicích u Ústí nad Labem. Když se o tatínkově smrti dozvěděl, odjel do Trhové Kamenice. Otec ležel doma v otevřené rakvi. „Vrahové!“ zakřičel Václav. Maminka ho okřikla, ať je potichu, že kolem domu chodí estébáci. Na pohřbu 15. února 1953 pak mluvil četnický strážmistr Novák, mluvil o jejich společných zážitcích z věznění za války. V novinách Hlinecká vesnice vyšly v té době hanlivé články o osobě pamětníkova otce.

Družstvo se v Trhové Kamenici nakonec stejně založilo. „Ale jakým způsobem?“ vzpomíná pamětník, „svolali hospodáře na radnici a Milan Bartůněk ze Rváčova položil pistoli na stůl a řekl: ‚Teď to podepíšete, nebo s vámi zatočíme.‘ Tak to ze strachu podepsali. To víte, když to podepsali ze strachu, jaký pak měli o družstvo zájem. To nebylo družstevnictví, to byl kolchoz.“

Počátky JZD v Trhové Kamenici byly krušné. Sehnal se dobytek a začal se stavět kravín. Nikdo v JZD nechtěl pracovat, lidé měli doma záhumenky (max. 50 arů) a na nich pěstovali brambory, ječmen a oves, většinou měli jednu krávu. A starali se víc o vlastní záhumenky než o družstevní. Systém jednotek držel velmi nízké příjmy, zemědělci proto měli mnohem horší platy než lidé v průmyslu, a z vesnic utíkali. Když Václavův mladší bratr Karel nastoupil na základní vojenskou službu a z družstva tak odešel, musel do kamenického JZD nastoupit Václav. „Vyhrožovali, že jinak vyhodí maminku,“ vysvětluje pamětník, „zůstala by bez příjmu. A tak jsem za 150 korun měsíčně dělal účetního. Abych si vydělal víc, musel jsem zametat dvůr, nakládat hnůj i telit krávy.“ Družstvu se nedařilo, později bylo převedeno pod státní statek, což znamenalo především lepší platy pro zaměstnance.

Václav Němec pracoval od roku 1979 jako ekonom v JZD Vysočina a pracoval v něm i přes období transformace až do roku 1993, kdy odešel do důchodu. Většinu života prožil v zemědělství. „Politika je politika,“ konstatuje Václav Němec, „ale zemědělec potřebuje zorat, zasít a sklidit!“

Václav Němec nikdy nevstoupil do KSČ, jako věřící člověk a také po zkušenostech, které měla jeho rodina na počátku 50. let. Neví dodnes, co se tenkrát přesně stalo, proč si tatínek vzal život a z jeho smrti nikoho konkrétního neviní. „On měl něco jako hospodářskou hrdost,“ uzavírá vyprávění pamětník, „po zkušenostech z kriminálu věděl, co ho čeká. A tak si raději vzal život. Jeden z těch lístků na rozloučenou byl věnovaný zemědělcům: ‚Obětuji se za Vás, za Vaše lepší příští. Buďte svorní jako Češi a jděte dohromady!‘“