Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Němeček (* 1929)

• narozen 16. června 1929 v Kamenci u Poličky

• rodiče vlastnili továrnu na výrobu pracovních oděvů v Letovicích

• v roce 1948 komunisté rodinnou firmu znárodnili

• pamětník byl bez soudu odeslán do tábora nucených prací u Dolu Ludvík na Ostravsku

• v roce 1951 byl povolán k základní vojenské službě k PTP

• v letech 1954–1989 pracoval v podniku Oděvy Hradec Králové

• kvůli problematickému kádrovému profilu nikdy nedosáhl na vedoucí funkce

• po roce 1989 byl předsedou Okresního výboru PTP v Hradci Králové

Jan Němeček se narodil 16. června 1929 v Kamenci u Poličky. Rodiče založili v roce 1927 v Letovicích na Moravě firmu „Němeček a spol.“, která se brzy stala druhým největším podnikem na výrobu pracovních oděvů v Československu. Na své dětství vzpomíná rád: „Dětství jsem měl krásné a po morální stránce jsem byl vďaka tátovi a mamince na život připraven a snad jsem nezklamal.“ Pamětník popisuje svůj domov a mládí jako soubor jednoduchých, ale důležitých vjemů. Pamatuje si jména všech učitelů od první obecné až po ty na průmyslovce.

Jsou to pro něj lidé, kteří ho také do života dobře připravili. Zdůrazňuje všední příběhy a jména lidí svého okolí. „Všechna ta jména mi dodnes vytvářejí domov.“ A pak hovoří o základní darech a potřebách života: „Poznal jsem, jak chutná voda, čistá pramenitá voda. Poznal jsem vůni chleba a pokládám ho za vzácný dar života. Ten všední život je o těch základních věcech. O tom chlebu, o té vodě, o soužití rodiny.“ Firma „Němeček a spol.“ byla za první republiky velmi úspěšná. V roce 1927 přišla jako první na trh s pracovní kombinézou (overalem). Jan Němeček připomíná, že jeho rodiče byli ve svém oboru velmi znalí a samozřejmě i velmi pracovití.  

Na nacistickou okupaci vzpomíná pamětník jako na období trvalého strachu. „Ten strach se pak projevoval všude. Můj otec měl u postele kufřík se základními životními potřebami pro případ, že by byl zatknut gestapem.“ Jan Němeček popisuje, že ten strach v nacistické totalitě byl podobný jako strach v pozdější totalitě komunistické. Faktem je, že totalitu nacistickou rodina i firma nějak přežila bez větších problémů, což se nedalo říci o té totalitě komunistické.

Osoba štítící se práce

Jan Němeček po ukončení obecné školy nastoupil v roce 1945 na střední průmyslovou školu textilní ve Svitavách, kterou ale vzhledem k únorovým událostem roku 1948 a svému třídnímu původu již nestihl dokončit. Nejhorší čas pro rodinu i firmu bylo období tzv. vítězného února. Firma Němeček a spol. byla zlikvidována prakticky během pěti dnů. Všichni členové rodiny byli okamžitě propuštěni z práce a celou firmu komunisté znárodnili 5. března 1948 se zpětným datem.

Jan Němeček byl označen jako „osoba štítící se práce“. Spolu s dalšími sedmi lidmi byl zatčen a předveden na četnickou stanici. Pod policejním dozorem byli odvezeni na nádraží a druhý den pak opět pod policejním dohledem vlakem do Ostravy-Radvanic. Tam byli zařazeni na Důl Ludvík do tábora nucených prací. Byli bez soudu odsouzeni jako „osoby štítící se práce“. Hornické práce na Dole Ludvík probíhaly 510 metrů pod zemí. „Fáral jsem a poznal, jak tato práce je nesmírně těžká. Prováděl jsem jen takové jednoduché práce – házet uhlí a kámen na pás, tlačit vozík s uhlím nebo kamenem.“ Jan Němeček měl trochu štěstí v tom, že se už v létě 1948 dostal z Dolu Ludvík do Harrachova. Byl tam vyslán do výroby dřevěných výztuží do dolů. Po skončení této nucené brigády nastoupil do podniku Textilana v Kerharticích u Ústí nad Orlicí.

Zmizelo písmeno E, dostali jsme D – trvale podezřelý

Toto pracovní období však netrvalo dlouho. 1. října roku 1951 byl Jan Němeček nucen nastoupit základní vojenskou službu. Jako „buržoazní synek“ byl ihned zařazen k 55. útvaru PTP (pomocné technické prapory) na 30 měsíců. Jan Němeček k tomu dodává: „Černé výložky, služba beze zbraně, označení E – nespolehliví, návrat nežádoucí.“ První měsíc strávili čerství branci ve výcvikovém táboře Libavá. „Pak nás nechali nastoupit do vlaku a někam jsme odjeli na Moravu. K mému velkému překvapení do tábora Hradisko, kilometr vzdáleného od Dolu Ludvík Ostrava-Radvanice. Tak jsem se zase vrátil tam, kde už jsem jednou byl.“

Do tábora v Hradisku takto přijelo 410 lidí. Sešla se zde různorodá skupina Čechů, Moravanů a Slováků. Takřka 60 % z nich byli rolníci, tedy kulaci, jak se jim tehdy říkalo. Byli zde také Slováci z chudých nábožensky orientovaných rodin. Hned druhý den museli začít pracovat bez jakéhokoliv zaškolení. Pracovalo se na tři směny. Mezi směnami se konalo politické školení. „To se ovšem ihned proměnilo v debatu. Byli zde kluci z prima rodin. Jednou za čas jsme se dozvěděli informace z domu. Na kasárenském dvoře jsme také debatovali. Byla zde různorodá společnost a také třeba hlinkovci ze Slovenska. Duch tady byl nesmírně kamarádský,“ vzpomíná pamětník.

Práce se však dost lišila od toho, co popisuje Švandrlík ve své knize Černí baroni. Říkalo se, že ministr obrany Alexej Čepička plánoval tuto službu na pět let. Mluvilo se o tom, že příslušníci PTP budou určeni k dalšímu pracovnímu posunu na Sibiř. Jan Němeček měl štěstí, že časem byl přeřazen k některým pracovním aktivitám na povrchu. Vykonával například funkci topiče v táborové kotelně. Na kasárenském dvoře probíhalo propouštění do civilu, když už byli po mnoha měsících „vojáci“ u pracovních praporů tzv. očištěni a připraveni pro socialismus. Po dvou letech každý sledoval, zda bude zbaven písmene E a propuštěn. Jan Němeček byl propuštěn 10. února 1954. „Zmizelo mi písmeno E, které nahradilo písmeno D – trvale podezřelý,“ dodává pamětník ke svému působení v PTP.

Konšelé v rudé podobě nás během dvou dnů vystěhovali

V době, kdy Jan Němeček byl u PTP, se další perzekuci ze strany komunistického režimu nevyhnula ani jeho rodina. Rodiče byli vystěhováni z rodinné vily do dvou skromných místností a otec byl navíc v roce 1952 zatčen a bez soudu vězněn jedenáct měsíců ve věznici na Borech. „Táta byl vězněn na Borech v Plzni. Bylo potřeba ještě znárodnit rodinnou vilu. Konšelé v rudé podobě nás během dvou dnů vystěhovali do prostorů, které byly nebytové a dost nevyhovující zvláště pro moji matku, která měla málo pohyblivou nohu a těžce chodila.“

Komunisté navíc v roce 1952 dodatečně zpětně znárodnili rodinnou vilu k 1. 1. 1948. A pak po mamince Jana Němečka vymáhali zpětně nájem po celou tu dobu, kdy ve vile bydlela. To ovšem bylo z invalidního důchodu 200 Kč měsíčně, které maminka dostávala, nemyslitelné.  

21. srpna jsem si vzpomněl na tátu a jeho kufřík

Jan Němeček měl to štěstí, že se po propuštění z PTP v únoru 1954 znovu uchytil v textilním průmyslu – konkrétně se specializoval na obchod s dámskými oděvy. Od roku 1960 se tomuto oboru věnoval v podniku Oděvy Hradec Králové, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. Po celý svůj další profesní život však zůstal Janu Němečkovi kádrový profil – třídní nepřítel.

„21. srpna 1968 jsem si vzpomněl na tátu a na ten jeho kufřík. Tak jsem si ho také hned připravil. Očekával jsem, že budu předvolán komunistickými představiteli v podobě StB a v podobě informátorů, kteří poskytnou patřičný materiál pro mé zatčení. Což se nestalo. Snad už i proto, že už jsem měl to ‚hlavní období‘ za sebou.“

Ačkoliv byl Jan Němeček ve svém oboru proslulý a znalý, nikdy nemohl zastávat vedoucí funkci. Po roce 1968, v období normalizace, byly veškeré posty předurčeny nomenklatuře, lidem, kteří měli rudý průkaz člena komunistické strany. Uváděl do provozu například obchodní dům Don v Hradci Králové jako vedoucí oddělení dámských oděvů. „Do funkce ředitele jsem byl několikrát navržen, ale nikdy nejmenován,“ vzpomíná Jan Němeček.

Soumrak textilního průmyslu

Rodinnou firmu už po roce 1989 nebylo možné obnovit tak, jak by si rodina určitě přála. Jan Němeček má v tomto jasně vyhraněný názor: „Textilní podniky u nás měly svoji proslulost. Globalizační svět však tuto výrobu umrtvil. V textilním průmyslu se u nás nemohly prosadit významné osobnosti, nastala emigrace odborníků. Klaus-zemanismus znemožnil jejich zapojení v České republice.“ Ohledně restitucí pak Jan Němeček formuluje svůj názor: „Za německou okupaci nám byla ze Ženevy vyplacena malá částka jako újma, jen z ‚proslulé‘ Klausovy privatizace jsme nedostali nic. I Slovensko odškodňovalo za Slovenský štát.“

Jan Němeček vzpomíná na období rodinných textilních firem za první republiky, kde bylo sociální zabezpečení samozřejmostí. Byly vytvářeny bytové fondy, které byly pak převedeny pod závodní výbory. Hovoří o vzájemném respektu a podnikatelské etice v té době. „V Grandhotelu Urban se scházeli textilní podnikatelé a měli k sobě respekt. Rodiny byly doprovázeny mistry na dílnách a takto společně povečeřeli. Mistr na dílně je nedotknutelná osobnost, ministr ve vládě je jen volitelná osobnost.“

Rudou knížku má dnes i premiér

Jan Němeček se stal po roce 1989 předsedou Okresního výboru PTP v Hradci Králové. Přátelství váže bývalé příslušníky PTP i v době vzniku tohoto rozhovoru v roce 2019. Pravidelně se scházejí, vzpomínají na nelehkou dobu. Vytvořili společně dokumentační kroniku setkávání a archivních materiálů. Kriticky se vyjadřují k problémům dnešní doby. Jan Němeček se kriticky vyjadřuje k různým aktuálním problémům: „Socializace vesnice způsobila, že vzniklo zemědělství průmyslové výroby. Nesmyslné velkovýrobní zemědělství. Ta mez je rozoraná. Byla radost jet autem po okresní silnici. Dnes nemohu jen proto, že kolem sebe vidím samou žlutou barvu. Ovocné sady se u nás ruší a přeměňují na pole se žlutou řepkou. To je žal a hořký pohled.“

K působení komunistů dodává: „Předseda KSČM Filip mě baví svými charakteristickými výkřiky. Komunistickou stranu měli zrušit. Neměla poslání humánní, ale zničující a vyřazující druhé ze způsobu života. Brojí proti církevním restitucím. Měli by si však především uvědomit, že komunisté by měli navrátit své neoprávněné mzdové a důchodové zajištění, které mají ze svých pozic získaných jen díky své rudé knížce.“

Jan Němeček se kriticky vyjadřuje k současné vládní garnituře: „Tu rudou knížku má dnes i premiér. Neznám žádného zahraničního pracovníka, který by nemusel v prvé řadě skládat účty StB. S tím se spokojit dodneška nemohu a nemohu se spokojit s tím všeobecným děním. A hlavně s umlčováním osobností, které tady v tomto národě mají svoje místo, svoji proslulost. Nemají prostor, aby byly viděny, slyšeny a respektovány, život s názory těchto osob by byl určitě plodnější.“ Jan Němeček přes kritické výhrady není zatrpklým člověkem a má optimistický pohled na život. Žije společně s manželkou, léto tráví v Krkonoších v 250 let staré chalupě u Vysokého nad Jizerou. Dočkal se vysněného vnuka se stejným jménem. Jan Němeček je posledním pamětníkem podnikatelské minulosti rodinné firmy.