Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Zdeněk Neruda (* 1920  †︎ 2018)

• narozen 12. července 1920 v Brně

• zaměstnání u Bati a v textilce

• 1941–1944 – vládní vojsko, 12. prapor, 1. rota cyklistů

• 1944 – cesta s vládním vojskem do Itálie

• 1944 – přeběhnutí k partyzánům

• internační tábory ve Švýcarsku

• 2. 12. 1944 – zařazen do zahraniční armády

• cesta přes Švýcarsko, Francii, Itálii, Alžírsko a Gibraltar do Anglie

• 1945 – vstup do RAF, navigátorem

• po válce zaměstnán v exportní firmě, v podniku Skleněná bižuterie, v továrně na kování, na pozici dělníka a nakonec jako dispečer a v exportu

• zemřel 5. října 2018

Od Bati k malování

Zdeněk Neruda se narodil 12. 7. 1920 v Brně, ale část svého mládí strávil kvůli otcově zaměstnání na Slovensku. Nejprve docházel do obecné školy v Novém Mestě^[1] a poté přešel na gymnázium do Spišské Nové Vsi. Nakonec se rodina v roce 1935 odstěhovala do Jablonce nad Nisou a Zdeněk Neruda měl docházet na gymnázium v Liberci.

„Jenomže já jsem měl reálné gymnázium a tam bylo reformní gymnázium. Od tercie jsem se učil latinu a tam se od tercie učili franštinu. Táta byl plodný člověk, bylo nás sedm dětí a já povídám: ,Tati, to je blbost. Já si nějaké zaměstnání najdu a nějak to dopadne. Ale rozhodně se nebudu [učit] franštinu, abych dohnal dva roky. A jezdit denně do Liberce, to je nesmysl.‘ – ,Tak ale něco musíš podnikat.‘“

Přihlásil se na práci k Baťovi a začal pracovat v Ústí nad Orlicí. Nejdříve opravoval boty a poté se dostal na prodejnu: „Najednou tam přišla taková venkovanka, robustní babička, rozcápla nohy a já jsem takhle musel otočit hlavu. Málem jsem se udusil od té močoviny. Povídám: ,Tak kašlu na Baťu.‘ A jel jsem domů.“

Jelikož měla rodina sedm dětí a otec měl od státu přídavky pouze na dvě, musel Zdeněk Neruda pracovat v německé textilce v Jablonci nad Nisou. Mezi jeho velké záliby patřila kopaná – nejdříve hrál na pozici gólmana v prvním mužstvu Jablonce nad Nisou a poté hrál kopanou ve vládním vojsku a za československé vojáky v Anglii. Kromě kopané se ale věnoval i atletice nebo ping-pongu.

Ve vládním vojsku

Po roce 1938 se musela rodina odstěhovat z pohraničí do Sedmpán u Benešova, ovšem Zdeněk Neruda v Jablonci nad Nisou kvůli domluvě německého vedoucího, že se nemá čeho bát, zůstal: „Jenomže Henlein zmobilizoval Němce a lidi, kdo to posílili, dostali každý dvacet korun. My jsme se s kluky domluvili. Dvacka dobrá. Šli jsme taky, a než jsme došli na místo, tak jsme se vytratili. Oni vyřvávali. Říkal jsem si: ,Tady asi ta půda nebude studená, ale pořádně žhavá.‘“

Rozhodl se tedy odejít za rodiči na Benešovsko. Otec pak dostal pracovní umístění do Uhlířských Janovic a celá rodina se za ním přestěhovala. Zdeněk Neruda nejdříve pracoval v hrnčírně a v kamenosochařství, poté i jako pomocník u důstojníka a číšník. Před nestálými pracemi dal přednost vstupu do vládního vojska: „Byla výzva do vládního vojska, tak jsem se přihlásil. (…) Tak jsem byl přijat do vládního vojska. (…) Narukoval jsem do Lipníku [nad Bečvou], dvanáctý prapor. Tam jsem prakticky sloužil tři roky.“ 

S vládním vojskem se Zdeněk Neruda dostal do Přerova a i zde se věnoval svému sportu, hrál kopanou, šermoval a věnoval se i dalším aktivitám. Jednou mu však kopaná způsobila věznění: „Tenkrát byla heydrichiáda, já jsem z kasáren odešel, hrál jsem mistrovské utkání, a když jsem se vrátil, tak jsem byl z trestu zavřený na deset dní nebo na čtrnáct dní, už si přesně nepamatuji, s dekou [smích]. Naučili mě na polnici troubit večerku a budíček. Naučil jsem se za dvě hodiny. Vždycky ráno z arestu budíček a večerku [jsem] zatroubil.“

V Přerově si Zdeněk Neruda dodělal maturitu a nastoupil v Praze do důstojnické školy, kterou však kvůli odjezdu do Itálie nedodělal. V Praze mimo jiné sloužil i u Hradní stráže.

V Itálii

„Pak najednou přišel befel a [jelo se] do Hradce. Tam se soustředily, to byl šestý prapor, dvanáctý prapor tam byl jenom část, a, myslím, Hradečáci. To jsme jeli a přijeli jsme do Cremony.“

V Cremoně spali „vladaři“ na dekách se slámou a se šváby. Poté byli přiděleni na hlídání tratí proti partyzánům, místo bránění se však s místními partyzány domluvili a přešli k nim: „Přišli partyzáni, zabili na tom prostranství psa a zakrváceli to. Pozvali si vesničany a řekli: ,Tady byl velký boj, krveprolití, a partyzáni odvlekli do hor vládní vojáky.‘“

Partyzáni naložili munici a vládní vojáky do svých vozů a schovali je v horách. Brzy však sami partyzáni přišli na to, že není možné všechny vojáky živit, a tak se vojáci za doprovodu partyzánů přesunuli do Švýcarska. Aby je mohlo zdejší velitelství zatknout, museli jít na hranice se zbraní v ruce. Ty však již neměli, neboť je předali partyzánům, a museli se tak se švýcarským velitelstvím domluvit na fingovaném zatčení.

Následně byli odvezeni do Brigu, kde se umyli a ostříhali, a poté do Oltenu: „Přišel nějaký dozorčí a říká: ,Vy Češi jste muzikanti. My vám obstaráme nějaké trumpety. Co chcete?‘ Tak to sepsali – klarinet, křídlovku, bas-trombón, buben. (…) Tam jsme byli asi dva nebo tři dny.“

Poté vojáci odjeli do internačního tábora v Kronbühlu, kde byli rozmisťováni na práci: „My jsme z lágru utekli a šli jsme pěšky – to nebylo daleko, asi něco přes hodinu – do Saint Gallenu. (…) Tam jsme nastoupili do tramvaje a kecali jsme o holkách: ,Ta je pěkná, tahleta, to by bylo žrádlo.‘ A když jsme vystoupili, tak vystoupila jedna starší paní a říkala: ,Mládenci, pamatujte, že Čecháčka najdete všude. Dejte si pozor na pusinku, co říkáte.‘“

Začleněni do zahraniční armády

Ze Saint Gallenu došel Zdeněk Neruda zpátky do Kronbühlu až za úsvitu, a to se už vojáci přesouvali do vagonů. Přišel totiž konzul Kopecký a řekl, že vojáci jsou začleněni do zahraniční armády: „Tak: ,Auf Wiedersehen, nashledanou.‘ Tam byl celý národ švýcarského Kronbühlu. Tam se všichni přišli loučit. [Čeští] muzikanti naposled zahráli, pak jim odevzdali trumpety a [další]. Nastoupilo se a vlak se rozjel.“

Cesta vedla přes Ženevu a Lyon do Marseille, kde pobyli tři dny. „Jednou jsme zažili vystupování amerických vojáků. Jak šlapali. Já myslel, že jedou na svatbu, a ne do boje. Vyšňořený, vybavení, uniformy jako pohádka. Říkal jsem si: ,No nazdar. Jak budou vypadat, až půjdou do boje?‘“

Následovala cesta do Neapole, kde se převlékli do anglických uniforem a kde dostali injekce. Z Itálie následovala cesta přes Alžír, Gibraltar a Biskajský záliv až do Anglie: „Pak jsme jeli Biskajským zálivem (…) a najednou poplach. Slunce zářilo, zaznamenaly se německé ponorky, my jsme měli letadlovou loď, letadla vylétla nahoru a shodila kouřovou bombu do místa. Vyprovázely nás dva bojové křižníky a z naší lodě, ta byla taky ozbrojená, i když to byla transportní [loď], ozbrojená ochrannými loděmi, se zamířilo tam, co byla kouřová [clona], a začali do toho střílet. A v pravé poledne jsme viděli ty barevné střely.“

Navigátorem RAF ke konci války

Vojáci dopluli do Glasgowa a přes celou Anglii se dostali do Southend on Sea. Zde se vojáci rozdělili a Zdeněk Neruda byl zařazen do RAF: „Já jsem se hlásil k letectvu, tak mě poslali na lékařské zkoušky a jeli jsme do Londýna. Když si na to vzpomenu – svlékl jsem se do naha, šel jsem halou, první doktor, druhý doktor, třetí doktor, čtvrtý doktor, pátý doktor, já nevím kolik, a všude sestřičky. Ťukání, zjišťování, dýchání, krev, všechno možné. Když jsme vyšli na konci, tak řekli: ,K letectvu, k tankistům, k pěšákům.‘ Prostě to tam roztřídili.“

Zdeněk Neruda se dostal do RAF a měl se hlásit v Cosfordu. Sám vzpomíná, že chtěl být pilotem, ale nakonec byl zařazen jako navigátor: „Jednou tam přišel generál Janoušek, my jsme stáli v pozoru, vlajka na stožáru, řada, a říká: ,Vítejte mezi námi. Maturanti, předstupte.‘ Tak jsme čtyři předstoupili: ,Navigátoři.‘ [Pak] piloti. Tak tam byl ten Bretšnajdr. Několik jich tam bylo. Ale většina jako pomocný personál na letišti. (…) Jako pilot bych měl kratší výcvik a možná bych si zalétal, ale jako navigátor to bylo strašně náročné.“

Zdeněk Neruda se sice naučil anglický jazyk a měl letět do Kanady na závěrečné zkoušky, ovšem k tomu už vzhledem ke konci války nedošlo. Přibližně koncem července 1945 skončil Zdeněk Neruda výcvik navigátora a začátkem srpna se měli příslušníci RAF vrátit zpět do Československa. Zdeněk Neruda vzpomíná, jak ke konci války chtěli piloti letět Praze na pomoc, ale na základě mezinárodních dohod jim to nebylo umožněno.

Začátkem srpna 1945 tak Zdeněk Neruda podnikl svůj první let Liberatorem do Prahy. Přistál v Ruzyni a ubytoval se v kasárnách: „Já jsem spal nahoře. Nikdy jsem nechtěl jít dolů, protože kdyby to spadlo, tak mě kavalec umáčkne. Vedle mě ležel kluk, ráno jsme vstali a já toho kluka nepoznal. Ten byl sežraný od štěnic. Měl sladší krev než já. Já jsem byl taky od štěnic pokousaný, ale ne tak moc.“

Problematická demobilizace

Ten den byli vojáci přemístěni do Žižkových kasáren a Zdeněk Neruda se rozhodl odjet za rodiči do Uhlířských Janovic. Tam však zjistil, že se vrátili zpět do Jablonce, a tak odjel na jabloneckou poštu, aby se zeptal na bydliště rodičů, a náhodou se zde setkal nejen s otcem^[2], ale také se svou budoucí manželkou.

Idylu však narušilo přání demobilizovat. Ačkoliv měl Zdeněk Neruda plné zuby uniformy a chtěl odejít z armády, major Svátek mu řekl, aby si sehnal potvrzení o pozici odborníka a o umístění do pohraničí, jinak ho prý z armády nepropustí. Zdeněk Neruda tak měl ztížené podmínky, ale jelikož rodiče bydleli v Jablonci nad Nisou a potvrzení odborníka získal v exportní firmě Mála^[3], nebyl to pro něj zásadní problém.

Po válce

Ve zmíněné exportní firmě nastoupil jako účetní, poté pracoval jako správce mlýnu v Loučné nad Nisou a po znárodnění a vyloučení z pozice správce nastoupil jako účetní a poté jako vedoucí kanceláře do podniku Skleněná bižuterie. Další jeho zaměstnání bylo v továrně na kování.

Do KSČ Zdeněk Neruda navzdory nátlaku okolí nevstoupil: „Chodila za mnou, když jsem byl jako vedoucí účetní, sekretářka pana ředitele s přihláškou do KSČ. Vytáhl jsem šuflík a povídám: ,Tam to polož, já si to rozmyslím.‘ Když byla u mě s přihláškou posedmé, protože každý vedoucí měl být členem strany, tak jsem zase otevřel šuflík a ona říkala: ,Ty se nechceš stát členem, viď, [že] ne?‘ Já povídám: ,To ti ale trvalo, než jsi to pochopila.‘“ 

V roce 1958 přišly prověrky a Zdeněk Neruda musel odejít jako dělník do výroby. Poté ještě pracoval na funkci dispečera a v exportu. V roce 1980 odešel do důchodu, ale i nadále přesluhoval. V současnosti žije v Jablonci nad Nisou.

[1] Buď Nové Mesto nad Váhom nebo Kysucké Nové Mesto. S největší pravděpodobností Kysucké Nové Mesto.

[2] Otec byl od začátku roku 1945 vězněn na Malé pevnosti Terezín.

[3] Název nebylo možné ověřit.