Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Taťána Netoličková (* 1962)

• narozena 2. května 1962 v Ostravě jako Kocembová

• atletice se začala věnovat v deseti letech, závodila za TJ Vítkovice

• v 16 letech poprvé reprezentovala Československo na mládežnických mezinárodních závodech Družba

• roce 1979 se nominovala na juniorské mistrovství Evropy do polské Bydhoště

• v roce 1982 získala na seniorském mistrovství Evropy v Aténách bronz na čtyřstovce a ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů bronz

• na prvním mistrovství světa v atletice v Helsinkách měla stříbrnou medaili na čtyřstovce a ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů byla rovněž druhá

• patřila mezi favoritky letní olympiády v Los Angeles 1984, Československo se však poslušně připojilo k bojkotu her v USA vyhlášenému Sovětským svazem a zabránilo svým sportovcům v účasti

• v komunisty ovládaných novinách vyšlo, že Taťána Kocembová s bojkotem souhlasí, ačkoliv prohlásila pravý opak

• v roce 1986 si vzala svého trenéra Jana Slaninu a měla s ním v roce 1987 dceru Lucii

• nestihla se připravit na další olympiádu v Soulu 1988 a ukončila závodní kariéru

• v roce 1990 se jí narodila dcera Jana

• po rozvodu s Janem Slaninou si vzala v roce 2000 bývalého brankáře Jaroslava Netoličku, olympijského vítěze z Moskvy 1980

• v roce 2001 se jim narodil syn Tomáš

• v roce 2022 žila Taťána Netoličková v Ostravě a pracovala tam jako ředitelka Centra individuálních sportů

Na letních olympijských hrách 1984 v Los Angeles si dvaadvacetiletá atletka Taťána Kocembová věřila na medaile. O rok dříve totiž skončila na mistrovství světa v Helsinkách na čtyřstovce druhá za svou kamarádkou a atletickou mámou Jarmilou Kratochvílovou. „Stály jsme spolu na stupních vítězů, promítaly se mi roky dřiny a československou hymnu pro Jarmilu jsem si vnitřně kradla i pro sebe,“ prozrazuje.

V roce 1984 se však odehrál sportovní zločin století. Komunistickou stranou naočkovaní funkcionáři Československého olympijského výboru (ČSOV) ukradli oběma atletickým hvězdám i dalším sportovcům olympiádu v USA. Rozhodli, že jako reprezentanti takzvaného pokrokového socialistického tábora nesmí odcestovat do největší země kapitalistického a imperialistického světa. Taťána Kocembová, nyní Netoličková, měla navíc do novin patolízalsky říci, že rozhodnutí ČSOV podporuje. Odmítla ale. „Rozhodnutí o bojkotu olympiády mi rvalo srdce,“ prohlašuje.

O konci svých snů o olympijské medaili se dozvěděla 13. května 1984 na vítkovickém stadionu společně s koulařkou Helenou Fibingerovou. „Bylo nám do pláče. Oslovila mě pak média od nás z regionu a chtěla vyjádření k bojkotu. Řekla jsem jim: ‚Nezlobte se, žádné vyjádření vám nedám, tolik let jsem se připravovala, hodně mně na olympiádě záleželo a nesouhlasím, že ji pro nás zrušili,“ říká Taťána Kocembová-Netoličková.

Druhý den letěla z Ostravy do Prahy. Ráno si tam koupila jeden deník a přečetla si, že s bojkotem olympiády souhlasí, poněvadž sportovcům ze socialistického Československa hrozí v Los Angeles nebezpečí. „Článek byl kratičký, ale hodně mě zasáhl,“ svěřuje se. Dodnes ho atletická hvězda osmdesátých let dvacátého století schovává doma mezi jinými novinovými výstřižky.

Žurnalista posluhující komunistickému režimu, který pracoval pro celostátní noviny v Ostravě, si souhlas Taťány Kocembové-Netoličkové s bojkotem olympiády vymyslel. „A nedalo se proti tomu dělat vůbec nic, stěžovat bych si mohla tak leda na lampárně,“ upozorňuje.

Prolhaného novináře znala, ale už nikdy ho nepotkala. „Asi by mi řekl, že dostal nařízeno, aby napsal, co napsal. Ale to by pro mě nebyla omluva,“ dodává.

Sověti rozkázali, Československo slepě poslechlo

Olympiádu 1984 v USA nakonec bojkotovaly skoro všechny socialistické země východního bloku ovládaného Sovětským svazem s výjimkou Rumunska. Sovětský svaz a jeho vazalské státy odůvodnily svou neúčast na hrách v Los Angeles vymyšleným argumentem, že pořadatelé nedokážou zaručit bezpečnost sportovců.

Pravda byla ovšem taková, že se komunistické země pomstily západnímu demokratickému světu za neúčast na letních olympijských hrách 1980 v Moskvě. Spojené státy americké tam odmítly jet, poněvadž jim vadil vpád Sovětské armády do Afghánistánu v roce 1979. Nikoho ze svých spojenců k bojkotu nenutily, připojila se k nim nicméně Kanada, Spolková republika Německo nebo Japonsko. Další země bojkot podpořily, umožnily však svým sportovcům, aby na olympiádu odcestovali a nepřišli o vrchol své kariéry. V Moskvě tak závodili Britové, Australani, Italové nebo Francouzi, ačkoliv pouze pod olympijskou vlajkou. Vítězům pořadatelé nehráli národní hymnu, nýbrž hymnu Mezinárodního olympijského výboru.

Před olympiádou 1984 v Los Angeles si dělalo Československo velké naděje na zisk olympijských medailí v řadě sportovních disciplín. O rok dříve vybojovala dvě zlata na mistrovství světa v Helsinkách čtvrtkařka a osmistovkařka Jarmila Kratochvílová, první skončila koulařka Helena Fibingerová, medaile získali diskaři Imrich Bugár a Gejza Valent i koulař Remigius Machura. Mezi nejlepší na světě patřili českoslovenští házenkáři a fotbalisté by odletěli obhajovat zlato z Moskvy 1980.

Funkcionáři nutili sportovce k souhlasu s bojkotem

Taťána Kocembová-Netoličková na halovém mistrovství Evropy 1984 v Göteborgu nechala za zády všechny soupeřky a odvezla si domů zlato. O rok dříve na mistrovství světa v Helsinkách získala stříbro v individuálním závodě na 400 metrů i ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů.

Když se 13. května 1980 připojil Československý olympijský výbor k bojkotu vyhlášenému 8. května Sovětským svazem, zděšení všech nominovaných reprezentantů neznalo mezí. Představitelé komunistického režimu je nicméně přesvědčovali, aby souhlas s bojkotem projevili v tisku, rozhlase i televizi.

Někteří odmítli, jako například házenkář Jiří Kotrč, někteří se podvolili. Největší hvězda tehdejšího tuzemského sportu Jarmila Kratochvílová sama nesepsala do deníku Československý sport nic, ale souhlasila, aby její kladné vyjádření k bojkotu her v Los Angeles naformuloval známý novinář. Bojkot schválila v televizním vystoupení koulařka Helena Fibingerová.

Noviny lhaly, jak je olympiáda v USA hrozná

„Funkcionáři zaveleli a my jsme poslechli, nezbývalo nám nic jiného než se držet toho, co řeknou,“ tvrdí Taťána Kocembová-Netoličková. Po ukradené olympiádě už nikdy nenavázala na své úspěchy z mistrovství světa v Helsinkách 1983. Na další olympiádu v Soulu 1988 její výkony nestačily.

Se zbabělým jednomyslným rozhodnutím ČSOV, které zmařilo dlouhé roky úmorné přípravy, se nikdy nesmířila a považuje ho za ohromnou křivdu. Bolest cítí pokaždé, kdykoliv si na zapovězenou olympiádu v Los Angeles vzpomene.

Československá televize přímé přenosy z olympiády v Los Angeles vůbec nevysílala. „V našich novinách jsme četli, jak je olympiáda v Americe hrozná, jak o ni není zájem a diváci na soutěže nechodí. Pak jsme jeli s Vítkovicemi na závody do Waldkraiburgu do západního Německa a viděli jsme v televizi, jak jsou v Los Angeles narvané stadiony a jak je tam úžasná atmosféra.“ 

V hlavě vám buší spousta kováříčků

Jako reprezentantka neznala v dobách své největší slávy skoro nic jiného než námahu a odříkání. Poslední stovka na čtyřstovce byla pro ni spojená s utrpením. Vysloužila si přezdívku ‚Kamikadze‘, protože přepálila mnohokrát začátek a v cílové rovince mlela z posledního.

„Poslední stovce jsem říkala pochod smrti. I když chcete sebevíc, nohy už nejdou pořádně zvednout. Zdá se vám, že spadnete a bojíte se ostudy. Máte mravenčení po těle, v hlavě vám buší spousta kováříčků. Úplně se zakyselíte, chvíli po doběhu ucítíte úlevu, ale pak je vám půl hodiny špatně. Někdy tak hodně, že zvracíte,“ tvrdí. „Když Jarmila Kratochvílová vyhrála čtyřstovku na mistrovství světa 1983 v Helsinkách a já doběhla druhá, vzala mě za ruku na čestné kolečko. Bylo mi špatně, cítila jsem se neskutečně unavená, vyčerpaná, chtěla jsem se schovat někam do stadionu, aby mě nikdo neviděl, kdyby se mi udělalo zase zle. Měla jsem hodně těžké nohy. Ani ruce jsem nemohla držet běžecky nahoře. Ale jsem ráda, že jsem s Jarmilou čestné kolo oběhla. Psychická úleva, že doma vědí, jak jsme dopadly, mi hodně pomohla. A když jsem doklusala čestné kolo, bylo mi lépe.“

Třídní boj komunistických zemí s takzvaným imperialistickým Západem ji o olympiádu připravil v době, kdy doufala, že zúročí čtyři roky neustálé dřiny. Během nich překonala těžké zranění kolena. Poté, co hry v Los Angeles proběhly bez československé výpravy, uspořádal Sovětský svaz a další socialistické země Hry přátelství.

Taťána Kocembová-Netoličková na nich skončila druhá. Její čas 48,73 vteřiny byl o desetinu vteřiny rychlejší než čas olympijské vítězky Valerie Briscoe-Hooksové. Jarmila Kratochvílová závodila se zraněním a doběhla až na pátém místě. Československá štafeta brala stejně jako na mistrovství světa v Helsinkách stříbrné medaile. „Byl to pro mě úspěšný rok se třemi medailemi, ale kvůli bojkotu olympiády se o nich ani pořádně neví,“ tvrdí pamětnice.

Uměla všechno, jen koule s ní metla

Taťána Kocembová-Netoličková se narodila 2. května 1962 v Ostravě. Tatínek František pocházel z Ostravy, maminka Anastázie z Hané. Nikdy nesportovali, ale svou dceru brali na všechny možné sporty – od atletiky přes fotbal až po box. Taťána Kocembová hrála jako malá často s kluky na dvorku fotbal, talent pro atletiku projevila na pionýrských táborech na Karlově Pláni u Bruntálu, kde vyhrávala dětské závody v běhu i ve skoku do dálky. Do atletického oddílu TJ Vítkovice nastoupila v deseti letech

„Začínala jsem dálkou, výškou, zkusila jsem i čtyřboj, ale koule se mnou metla,“ prozrazuje. Běhala na škvárové dráze v Porubě, kterou stejně jako její vrstevnice a vrstevníci po každém tréninku uhrabovala velkými smetáky. Vytrhávali také pampelišky a další plevel kolem atletického oválu. Protože se v atletice občas padá, dodnes má na starý stadion v Porubě vzpomínku – zadřenou škváru v kolenu.

V 17 letech se dostala do Střediska vrcholového sportu ve Vítkovicích, atletiku musela skloubit se studiem na střední ekonomické škole. Díky laskavé spolužačce, která propisovala své zápisky na druhý papír přes kopírák, zvládla oboje. „Maturovat jsem měla v den, kdy byla v Ostravě Zlatá tretra. Ředitel mi ale povolil, abych šla ke zkouškám o den dříve. Maturitu jsem udělala a jak ze mě všechno napětí spadlo, zaběhla jsem si na Zlaté tretře na čtyřstovce osobák,“ podotýká.

V autobusu zpívali šest hodin v kuse

Působila ve skupině trenéra Jana Slaniny a ráda vzpomíná také na dalšího trenéra Jana Blažeje. Na tréninky se těšila, užívala si při nich legraci. „Na závody do Prahy jsme jezdili autobusem, když se nám povedly, tak jsme při zpáteční cestě zpívali písničky. Náš vedoucí Vlastimil Vacula uměl všechny písničky od Ježka, Voskovce a Wericha a naučil nás je. Jelo se domů i šest hodin, ale tak krásně to uteklo. Dneska si dá každý z mladých sluchátka do uší a mají svůj vlastní virtuální svět.“

Taťána Kocembová-Netoličková nežila skoro ničím jiným než atletikou, ačkoliv po maturitě ještě nějaký čas kombinovala vrcholový sport s prací v účtárně. Její nadějně nastartovanou kariéru ale přerušil jeden ze zájezdů. V květnu 1980 se vítkovičtí atleti a atletky vraceli z prvoligových závodů a autobus jim zastavil u lesa, aby si odlehčili. „Při čůrání jsem spadla do příkopu a rozsekla jsem si čéšku v kolenu. Osm měsíců jsem byla mimo, půl roku jsem nesměla vůbec běhat,“ upozorňuje. Mohla jsem jen posilovat.“

Do únavné a jednotvárné nouzové přípravy mohla naštěstí zařadit odhazování medicinbalů, velkých a těžkých kožených míčů. Poté, co se uzdravila, vystřelovala díky dřině s medicinbaly ze startovních bloků jako dělo. Prvním velkým úspěchem se pro ni stalo čtvrté místo na halovém mistrovství Evropy 1982 v Miláně. Zklamání z těsné prohry v boji o bronzovou medaili si vynahradila na venkovním mistrovství Evropy 1982 v Aténách, kde skončila na čtyřstovce třetí a ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů druhá.

Mistryně světa běhala na zamrzlém rybníku

O rok později dosáhla svých největších úspěchů. V Helsinkách se konalo historicky první mistrovství světa v atletice na otevřené dráze. Československá atletická výprava bydlela ve vesnici vybudované pro letní olympiádu 1952. „Ještě po tolika letech jsme kolem sebe slyšeli: ‚Zatopek, Zatopek,‘“ dokládá, že Finům stále ještě nevymizel z paměti legendární československý vytrvalec, který na hrách v Helsinkách získal zlaté medaile v běhu na pět a deset kilometrů a v maratonu.

Do Finska cestovala jako československá dvojka za Jarmilou Kratochvílovou, narozenou o 11 let dříve. Povzbuzovalo ji, že před velkými závody nebyla sama ve svolavatelně, kde atletky čekaly před příchodem na dráhu. Jarmila Kratochvílová si nakládala obrovské tréninkové dávky a připravovala se ve spartánských podmínkách.

„Nikdo z mladých si dnes nedovede představit, co zvládala. My jsme měli v Ostravě na zimu alespoň menší nafukovací halu. Jarmila trénovala v Čáslavi v lese na sněhu. S trenérem Miroslavem Kváčem si ohřívali ruce u ohně, na zamrzlý rybník natloukli startovací bloky a Jarmila běhala v tretrách po ledě,“ prozrazuje Taťána Kocembová-Netoličková. „Jarmila byla hodně na maso, měli doma zabijačky a vozila si na soustředění zavařené maso i klobásy. V tréninkovém centru v Nymburce nám ze začátku dávali k snídani párky nebo smaženici a dělat po nich speciální vytrvalost není nic dobrého. Na soustředěních v Itálii jsme viděli regály narvané zbožím a tam jsme se s ostatními holkami dozvěděly, co je zdravé. V přípravě jsme si pak prosadily třeba ovesnou kaši.“

Užívala si hymnu pro zlatou Jarmilu

Šance reprezentovat Československo na mistrovství světa přinesla dvaadvacetileté Ostravačce velkou radost. V Helsinkách se potkávala s atletickými hvězdami z USA, které dosud obdivovala pouze na dálku. „Ale mimo olympijskou vesnici jsme se nesměli vidět, funkcionáři nám nedali možnost se zajít někam podívat ani se s nikým stýkat. Až na slavnostní ukončení mistrovství světa jsme šli všichni a seznámili se s ostatními výpravami,“ upozorňuje. „Když Jarmila získala na čtyřstovce zlato a já stříbro, dostaly jsme od pořadatelů odměnu. Poslali nás do obchodního domu, ať si vybereme něco na sebe. Vzaly jsme si kabát a bundu, u nás se takové sehnat nedaly.“

Pro finále si vylosovala první dráhu považovanou pro čtyřstovku za nejhorší. Ale do Helsinek si přivezla výbornou formu, a tak jí to nevadilo. Dokonce se na posledních stech metrech držela blízko Jarmily Kratochvílové. „Někteří lidi se mě ptali, jestli jsem neměla zákaz ji předběhnout. Ne, neměla. Kdybych mohla, předběhla bych ji, ale už mi došly síly,“ vysvětluje. „Alespoň jsem ji mohla obejmout a zvěstovat jí, že zaběhla světový rekord. Při doběhu jsem viděla její čas na velké elektronické tabuli. Začínal čtyřicet sedmičkou, předchozí světový rekord byl nad čtyřicet osm vteřin.“

V Helsinkách myslela na svého tatínka, o něhož přišla v zimě 1983 těsně před odjezdem na halové mistrovství Evropy. „Hodně kouřil a dostal infarkt. Umřel mi doma v náručí ještě předtím, než dorazila sanitka. Na mistrovství Evropy jsem nejela,“ říká.

Z odměny za stříbro si koupila auto

Ke stříbru z individuálního závodu přidala Taťána Kocembová-Netoličková na mistrovství světa 1983 medaili ze stejného kovu rovněž ve čtvrtkařské štafetě. Komunistický režim tehdy nejúspěšnější sportovce oceňoval prémiemi, které se sice nedaly s dnešními srovnat, ale představovaly více než roční plat průměrných obyvatel Československa. Za stříbro z čtyřstovky obdržela Taťána Kocembová-Netoličková od Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) kolem 50 tisíc korun. 

„Protože bylo mistrovství světa pro naši atletiku úspěšné, dostali medailisté ještě prémii od vlády. Ale pak jsme se dozvěděli, že nám o ni zkrátilo ČSTV své odměny. Jarmila navíc neměla za zlato z osmistovky 65 tisíc jako za první místo z čtyřstovky, ale jen 85 procent,“ uvádí. Za svou odměnu si Taťána Kocembová-Netoličková koupila škodovku stodvacítku. Musela si na ni ale dlouho počkat, poněvadž osobní auta patřila v socialistickém Československu mezi nedostatkové zboží.

Bolavá záda ji nepustila k dalším medailím

Rok 1984 pro ni kvůli bojkotu olympiády vyústil do obrovského zklamání, ale dosáhla v něm i své jediné velké zlaté medaile. Na začátku sezóny zvítězila na halovém mistrovství Evropy.

Socialistické země na čele s uzurpátorským Sovětským svazem se snažily neúčast na olympiádě v Los Angeles 1984 vykompenzovat Hrami přátelství Družba. Ženské atletické soutěže se konaly v Praze na Stadionu Evžena Rošického. Českoslovenští fanoušci soucítili s nešťastnými sportovkyněmi připravenými komunistickými politiky o vrcholy životního snažení.

„V době, kdy nás vyvolali, abychom šli na dráhu, vylezly jsme s Jarmilou Kratochvílovou zpod tribuny. Stadion začal bouřit takovým způsobem, až se mi naježily chlupy, měla jsem husí kůži. Musela jsem se schovat pod tribunu. Říkala jsem si: ‚Ježíši, je tady tolik lidí, fandí nám, jsme doma. Musím za chviličku prodat, co ve mně je.‘“

Na čtyřstovce doběhla druhá za východní Němkou Maritou Kochovou a porazila Jarmilu Kratochvílovou. „Ale trápilo ji zranění. Po doběhu stála vzadu a moc mě mrzelo, že nikdo z novinářů si jí nevšímal. Zajímali se jen o medailisty, to je krásno i zlo sportu. Když se daří, je všechno oukej, když se vám nezadaří, už tam nejsou lidi, co vás plácají po ramenou. Když nejvíc potřebujete pomoci a podržet, jste na všechno sami,“ prohlašuje.

V dalších letech si z mistrovství světa a mistrovství Evropy medaili nepřivezla. Sužovaly ji bolesti zad a po narození dcery Lucie v roce 1987 už myslela víc na rodinu než na atletický stadion. Na záda dostávala jenom obstřiky proti bolesti. V 55 letech šla na magnetickou rezonanci a lékaři teprve tehdy zjistili, že příčinou problémů byl zúžený míšní kanál.

Do dopingu mě nikdo nenutil

Na olympiádě v Soulu 1988 nestartovala, stejně jako Jarmila Kratochvílová. Na jihokorejských hrách se odehrál největší dopingový skandál v dosavadních dějinách atletiky. Kanadský vítěz běhu na 100 metrů Ben Johnson byl usvědčen z dopingu, v laboratoři odhalili v jeho těle zakázanou látku stanozolol. Johnsonův trenér Francis přiznal, že mu doping podával od roku 1981. Dodal však, že stejně jako Johnson podváděli ostatní sprinteři. Podle Wikipedie užívalo zakázané medikamenty během své kariéry pět z osmi finalistů stovky na olympiádě v Soulu.

V Sovětském svazu, v Německé demokratické republice a dalších zemích východního komunistického bloku se na dopingovém programu podílel stát. Úspěchy sportovců zneužíval v propagandistickém tažení proti západním demokratickým zemím. Československé atletické hvězdy – diskařka Zdeňka Šilhavá a koulař Remigius Machura neprošly dopingovou kontrolou na Evropském poháru v Moskvě v roce 1985. Machura mnohokrát přiznal, že sport byl v jeho éře dopingem prorostlý.

„Mě nikdo do dopingu nenutil, nikdy jsme se o něm nebavili,“ tvrdí Taťána Kocembová-Netoličková. „Nepamatuji se, že by na mě někdo něco zkoušel. Je na každém, jak k dopingu přistoupí a jestli si ho vezme.“

V cíli čtvrtky by nebyla hezká ani Miss Amerika

V době od mistrovství Evropy 1978 v Praze do mistrovství světa 1983 proměnila Jarmila Kratochvílová výrazně svou vizáž. V Praze ani nepronikla do finále, v Helsinkách jasně zvítězila. Během pěti let zmohutněla a znatelně jí ubyly ženské rysy, což dokládá snímek po doběhu na mistrovství světa v roce 1983. Taťána Kocembová-Netoličková však nesouhlasí, že by šlo o důkaz dopingového programu řízeného československým režimem. „V cíli čtvrtky by nebyla hezká ani Miss Amerika,“ prohlašuje.

Rovněž její přední stehenní svaly na fotografii z cílové rovinky v Helsinkách mají úctyhodné rozměry. „Svalovou hmotu jsme nabíraly díky rostoucímu objemu přípravy,“ konstatuje. „Mně se svaly na ženských líbí.“

Své výkony vysvětluje především silnou vůlí. „Do každého tréninkového deníčku jsem si psala krédo převzaté od olympijského vítěze v zápasu řeckořímském, Víti Máchy: ‚Chtěla bych‘ neznamená nic, ale ‚chci‘ už dělá divy,“ svěřuje se.

Ačkoliv jí politici nedovolili závodit v Los Angeles, Český olympijský výbor ji po pádu komunistického režimu jmenoval čestnou členkou Klubu olympioniků. Podobně jako všechny, kdo vinou bojkotu nesměli na olympiádu v roce 1984 a na žádné jiné nezávodili. Dostala příležitost potkávat se s bezvadnými lidmi a vzpomínat na zážitky spojené se sportem.

Vyděsilo ji skutečné i sehrané zemětřesení

V italské Tyrhénii zažila na jarním soustředění zemětřesení. „Epicentrum bylo v moři asi kilometr od nás. Létaly židle, třásly se stěny, vyběhli jsme ven, země byla rozechvěná. Někteří lidi se báli tak, že spali na stadionu na doskočišti tyčky,“ vzpomíná. „Když se situace uklidnila, diskař Imrich Bugár a ostatní silní kluci vymysleli, že udělají zemětřesení, aby nás vystrašili. Jezdili křesly po zemi. Chtěly jsme vyskákat okny v přízemí, ale v první chvíli nás odmrštila síta proti komárům. Odstranily jsme je, a když jsme se dostaly ven, kluci nás polévali vodou a mrskali nás pomlázkami, protože byly Velikonoce.“

V Tyrhénii běhaly čtyřstovkařky také v přírodě. Taťána Kocembová-Netoličková tam zabloudila. Najednou se zatáhlo, padla tma a rozpoutala se bouřka spojená s průtrží mračen. „Byla jsem zlitá až k patě. V horách jsem se v mlze toulala docela dlouho. Bála jsem se medvědů, v krku jsem měla ze strachu knedlík. Doběhla jsem k lanovce, poslali mě odtamtud dolů. Rozeběhla jsem se, blesk mi šlupnul párkrát za zadkem,“ popisuje okamžiky, kdy jí šlo o život. „Naši mě už hledali, nakonec všechno šťastně dopadlo. Na pokoji jsem si pak dala šťopičku becherovky proti šoku. Vozili jsme ji s sebou, kdyby nás v jižních destinacích postihly žaludeční problémy.“

Největší medaile jsou její tři děti

Se dvěma stříbry z mistrovství světa, s jedním stříbrem a jedním bronzem z mistrovství Evropy a zlatem z halového mistrovství Evropy patří mezi nejúspěšnější atletky československé historie. „Moje největší medaile jsou ale nejkouzelnější stvoření, jaká znám – dvě dcery z manželství s Honzou Slaninou a chlapeček, kterého máme s Jardou Netoličkou,“ říká.

V roce 2022 pracovala jako ředitelka Centra individuálních sportů Ostrava, kam nastoupila po své třetí mateřské dovolené na začátku 21. století. Navíc trénovala mladé atlety včetně svých dvou dcer. „Trénování je žrout času a rozbilo mi první manželství,“ svěřuje se.

Na sport přesto dopustit nedá. Obohatil ji o ohromné zážitky a naučil ji nevzdávat se v těžkých chvílích. Především po předčasném skonu tatínka, tragické smrti bratra a sebevraždě prvního manžela Jana Slaniny. „Jsem zvyklá bojovat sama za sebe, nejsem žádná plačka a vždycky se dokážu kousnout,“ poznamenává.