Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Netopil (* 1941  †︎ 2023)

• narodil se 1. ledna 1941 v Žalkovicích na Hané

• roku 1953 rodina přišla o majetek a otec nuceně vstoupil do Jednotného zemědělského družstva (JZD)

• v letech 1955 až 1959 studoval v Rožnově pod Radhoštěm zemědělskou školu

• jelikož v Žalkovicích nenacházel dostatečné uplatnění, odešel do pravčického JZD

• ve vedení JZD Pravčice zůstal až do sametové revoluce

• po roce 1989 spoluzaložil ZD Pravčice, kde působí dodnes jako předseda představenstva

• roku 2011 založil soukromé muzeum zemědělské techniky v Pravčicích

• zemřel 27. dubna 2023

Životní příběh Josefa Netopila, tak jako řady dalších dětí sedláků, zásadně ovlivnila kolektivizace. Josefův otec soukromě hospodařil až do roku 1953. Po založení Jednotného zemědělského družstva (JZD) Žalkovice zprvu zastával pozici agronoma, ale později už mohl jen jezdit s koňmi. I pamětník, ačkoliv vystudoval zemědělskou školu a byl odborníkem, se stal traktoristou. Odešel proto do nedalekých Pravčic a tamější JZD v úpadku postavil na nohy.

Rod Josefa Netopila (* 1941) hospodaří v Žalkovicích už od 17. století. K rodinnému majetku patřil dům s číslem popisným 2, dvanáct hektarů polí a také hospoda, kterou provozoval Josefův strýc František. Po únorovém puči roku 1948 bylo ale najednou všechno jinak. Vesnice se rozdělila a v nových funkcích vládli lidé, které na jejich pozici dosadila namísto odborné kompetence KSČ. „Za války a po válce byl můj strýc Hanák starostou a tatínek byl starostou hasičů. Přišel rok 1948, a celá garnitura se vyměnila. Starostou se stal největší komunista v obci a tatínek musel starostování u hasičů ukončit. Působil také v Sokole a u hasičů byl velitelem sboru,“ vzpomíná Josef na dobu, kdy mu bylo sedm let. Jelikož byli věřící rodina, navštěvovali pravidelně kostel a Josef až do odchodu na zemědělskou školu také ministroval. Maminka, která pocházela z Uhříněvsi u Prahy, měla hospodářskou školu a patřila spíše do města než na vesnici, zase hrávala v kostele na varhany.  Asi v polovině šedesátých let vstoupila do Československé strany lidové a stala se předsedkyní na místní úrovni.

Čekalo se, až co Netopil

Od roku 1950 i v Žalkovicích postupně sílil tlak na soukromé hospodáře. Roku 1950 vzniklo první družstvo malozemědělců pouze s rostlinnou výrobou. Donucovacím prostředkem pro vznik JZD 3. stupně a vstup velkých sedláků do družstva se staly neúměrně vysoké dodávky. Jejich neplnění bylo podle tehdejších zákonů pokládáno za sabotáž národního hospodářství a trestáno mnohaletým vězením, propadnutím majetku a mnohdy i dlouhodobým vyhoštěním z rodného okresu.

V Žalkovicích byli přímo za kulaky prohlášeni dva hospodáři. Tvrdého postihu se dostalo i strýci Františkovi, který za přispění staré nevraživosti přišel o živnost, a rok a půl dokonce strávil v jáchymovských dolech. Otec kvůli výpomoci sousedům s jedenácti dětmi strávil čtrnáct dní v Uherském Hradišti ve vězení.

Josef Netopil starší, pamětníkův otec, hospodařil na 12 hektarech vlastní a šesti hektarech pronajaté půdy. V nové, moderní maštali měl sedm krav, prasata a koně. Patřil mezi nejúspěšnější hospodáře a svého majetku se nechtěl jen tak vzdát. Naopak, plánoval ho rozmnožit a předat svému jedinému synovi. Přišla ale měnová reforma a otec přišel o velkou část rodinných úspor. Vstup do JZD se stal nevyhnutelný. „Pod nátlakem KSČ vstoupila celá obec do družstva. V roce 1953 se tatínek stal agronomem. Je zapsáno i v kronice obce, že když se jím stal, začalo družstvo vzkvétat a patřilo mezi špičky okresu,“ říká Josef. Uznání se však otci nedostávalo dlouho. Po čase jednoduše nebyl zvolen do vedení JZD a z agronoma se stal koňákem. Po infarktu z JZD v roce 1963 odešel do důchodu.

Od mládí jsem nic jiného nechtěl dělat

Ačkoliv se otec vzdal žalkovickému JZD, jeho syn měl velké problémy vystudovat zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm. „Od mládí  jsem nic jiného nechtěl dělat než být zemědělcem, protože jsem k tomu tak přilnul, i když jsem s tím měl velké potíže. Obecní úřad v Žalkovicích roku 1955, poté co jsem vyšel školu, nedoporučil, abych šel na žádnou školu. Ale po určitých peripetiích mojí maminky, která zařídila, aby mě přijali na zemědělskou školu do Rožnova, jsem tam nastoupil a ukončil ji roku 1959,“ vysvětluje pamětník. Po návratu domů dostal Josef nejdříve umístěnku do Pardubic do pojišťovny, ale obec si ho vymohla na práci do JZD. Ale žádné místo, které by odpovídalo jeho kvalifikaci, nezískal. „Pracoval jsem jako pěšák, a než jsem šel na vojnu, tak jsem půl roku jezdil s traktorem,“ říká. Vojenskou službu strávil ve Znojmě a hlavně v Jemnici a vzpomíná na ni rád – mohl hrát fotbal a ve funkci staršiny poprvé poznal i dobrou výplatu.

Ani po druhém návratu domů se však situace v družstvu pro Josefa nevyvíjela příznivě. Několik let musel zastávat v podstatě nekvalifikovanou práci. Vyhlídky na změnu nebyly žádné a studium na vysoké škole nedostupné. Krátce předtím, než se rozhodl z JZD odejít, podniklo vedení družstva dokonce pokus o jeho kriminalizaci. Vinou parní lokomotivy shořelo šest hektarů obilí a odpovědnost se hodila na Josefa. „Dostal jsem osm měsíců podmíněně na dva roky. Odvolal jsem se. Byl to soud v Kroměříži, kam pozvali všechny předsedy. Bylo to snad 97 družstev. Nebyl jsem ve straně. (...) Když jsem se odvolal do Brna, tak mě zprostili viny. Chtěli dokázat, že mohou syna velkého zemědělce potrestat. Že to shořelo z důvodu mé nedbalosti,“ vypráví Josef o tom, jak se měl stát exemplárním příkladem pro druhé.

Jako jediný v okrese jsem nebyl ve své funkci v KSČ

Po této poslední kapce se Josef rozhodl dát v JZD výpověď. V té době už byl tři roky ženatý a s manželkou Emílií žili v Žalkovicích v domě, který získali od vzdáleného strýce Fridricha Klementa. Aby zabezpečil mladou rodinu, rozhodl se pamětník zkusit štěstí v nedalekých Pravčicích. Doufal, že osobní nevraživost, kterou k Netopilovým choval první předseda žalkovického JZD, tam nedosáhne. Změna místa se Josefovi skutečně vyplatila. Nastoupil jako agronom a později se stal hlavním agronomem a výrobním náměstkem. Ve vedení se udržel, ačkoliv byl nestraník, až do roku 1989. Družstvo prosperovalo a kromě výnosů vynikalo i platovým ohodnocením svých zaměstnanců, které bylo nad průměrem tehdejších mezd a vysoko nad průměrem většiny mezd v zemědělství obecně. Po roce 1989 spolu s kolegy založil Zemědělské družstvo Pravčice, kde působí dodnes, a od roku 2011 provozuje také své soukromé muzeum zemědělství.
„Mezi lidmi je dnes hodně závisti a zášti. Závist byla i dřív, ale nebyla taková jako dnes. To mě nejvíc mrzí a také, že nám chybí hrdost,“ uzavírá své vyprávění pamětník.