Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vítězslava Neubauerová (* 1945)

• narozena 11. května 1945 v Poříčí u Českých Budějovic

• v roce 1946 se spolu s rodiči přestěhovala v rámci poválečného osidlování pohraničí do Loučovic

• žili na pokraji hraničního pásma

• strýc Václav Tesař byl v roce 1953 jedním z odsouzených ze špionážní skupiny vyšebrodského lékaře MUDr. Zenáhlíka

• v roce 1959 se s rodiči přestěhovala do Lipna nad Vltavou

• vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu v Kaplici

• absolvovala následně Pedagogický institut v Karlových Varech

• učila na základních a ve zvláštních školách

• v letech 1978–1982 byla ředitelkou Základní školy Lipno nad Vltavou

• v roce 2021 žila v Lipně nad Vltavou

Vítězslava Neubauerová se narodila 11. května 1945 v Poříčí u Českých Budějovic, krátce poté se spolu s rodiči v rámci poválečného osidlování pohraničí přestěhovala z vnitrozemí do Loučovic, které se rozprostíraly pár kilometrů od Rakouska. Tady žili na faře těsně přiléhající ke kostelu sv. Oldřicha v místní části zvané Kapličky, a to až do roku 1959, kdy byla hned za vesnicí vybudována železná opona a celá země tak byla uzavřena. Rodina v té době odešla do Lipna nad Vltavou, kde byla právě dobudována vodní nádrž – tehdejší největší stavba socialismu v jižních Čechách.

Do zakázaného hraničního pásma jsme tajně chodily lyžovat

S rodiči bydlela v Kapličkách na pravém břehu řeky Vltavy, což bylo místo, které po roce 1959 připadlo k obci Loučovice. Vznikem hraničního pásma v roce 1950 zanikla osada, které se říkalo Staré Kapličky a Martínkov. Ty se rozprostíraly v bezprostřední blízkosti Rakouska. Do míst nově vzniklého prostoru směla vstupovat pouze pohraniční stráž, ale děti sem chodily lyžovat a hrát si, i když už to bylo zakázané. Vítězslava vzpomíná, že v době, kdy probíhalo vysídlování zmíněných míst, vyšel v novinách inzerát, kde hledali pracovníky, kteří by ručně rozebrali starý kostel a další domy v nepovolené oblasti. Avšak nikdo se nenašel, proto byla církevní stavba v květnu roku 1959 rozstřílena vojáky. 

Po skončení druhé světové války a po odsunu většiny německého obyvatelstva bylo zapotřebí vylidněné pohraničí znovu osídlit. Proto československá vláda vyzvala krajany k návratu do vlasti. Do jižní části tehdejší republiky se vraceli rumunští Slováci, ale stěhovali se sem i Češi z vnitrozemí. Malá Vítězslava začala chodit na obecnou školu do Loučovic, když jí bylo šest let, tedy v roce 1951. Národnostní složení osad a obcí v česko-rakouském pohraničí bylo v té době většinou rozloženo mezi Čechy a rumunské Slováky. Pamětnice říká: „Děti jsme vnímali prostě jako děti, nedělali jsme žádné rozdíly. Ani jsme nevěděli, že přišli z Rumunska. Věděli jsme jen, že z daleka.“

Strýc byl odsouzen za špionáž a velezradu v kauze „Doktor“

V padesátých letech, poté co komunisté převzali v zemi moc, začaly bezpečnostní složky státu aktivně vyhledávat nepřátele nového státního zřízení. Režim trestal své skutečné, ale i domnělé odpůrce popravami nebo mnohaletými žaláři v těch nejtvrdších věznicích v tehdejším Československu.

V bývalých Sudetech kousek od rakouských hranic v okolí Lipenska se od roku 1951 začal odvíjet příběh vyzvědačské skupiny kolem vyšebrodského lékaře Josefa Zenáhlíka, ve které byl zapojen i strýc pamětnice Václav Tesař. Ten pracoval na dráze a byl zručným elektrotechnikem. Díky své šikovnosti opravoval Zenáhlíkovi různé věci v jeho ordinaci. Doktor ho v roce 1952 oslovil a tím začala jejich další spolupráce, která však byla po roce odhalena, ukončena zatčením všech zúčastněných a pokračovala soudním procesem. V Národním archivu České republiky je uložen audiozáznam všech výslechů a výpovědí z hlavního řízení, včetně obžaloby jednotlivých členů skupiny, kdy žalobce k osobě Václava Tesaře říká: „Obviněný Tesař pro své reakční zaměření přijal v létě 1952 nabídku ke spolupráci.“

Doktor Zenáhlík seznámil Tesaře s tím, že spolupracuje se zahraniční rozvědkou, které předává špionážní zprávy pomocí agentů a mrtvých schránek a řekl mu, že jeho úkolem bude obsluhovat vysílací stanici. Při líčení před senátem vojenského kolegia nejvyššího soudu v Praze dne 28. listopadu 1953 hlavní vojenský prokurátor žaloval osm mužů a dvě ženy v třídenním soudním procesu. Ve své řeči zdůrazňoval zástupce státu, že se Tesař neomezil na pouhou technickou obsluhu vysílačky, ale sám aktivně shromažďoval informace o umístění a rozloze jistého letiště, podával zprávy o výrobě nových samopalů a umístění továrny na výrobu součástí k tryskovým letadlům. Protože pracoval jako strojvůdce na dráze, poskytoval cizí tajné službě i informace o nových technických úpravách nákladních vozů Československých státních drah. Tesař předal agentu instruktorovi, který ho přišel z americké okupační zóny Rakouska zaškolit, zprávy o síle posádky pohraniční stráže ve Vyšším Brodě, o rozmístění telefonních linek a informace o tom, zda je možné na nich odposlouchávat hovory.

Všichni zúčastnění spolupracovali s agentem chodcem Berty Rieplem, který byl jejich spojkou s francouzskou rozvědkou a ilegálně přecházel z Rakouska do Československa. Tehdejší justice odsoudila v kauze pod krycím názvem „Doktor“ celou skupinu deseti osob, která měla ve službách cizí špionážní služby uskutečňovat plány americké rozvědky směřující k rozpoutání nové světové války. Rozsudky pro všechny, kteří byli do této činnosti zapojeni, zněly jasně, dopustili se trestných činů velezrady a vyzvědačství. Nejnižší trest odnětí svobody byl deset let, nejvyšší pak doživotí. Strýc pamětnice dostal 14 let. Celý proces měl silný nádech zpolitizování a byl tehdy vysílán živě československým rozhlasem i s dobovým rozhlasovým komentářem.

Vítězslavě bylo v době soudu osm let, i přes její nízký věk ale vzpomíná na to, jak jí strýc chyběl. Poté co byl vydán rozsudek a bylo jasné, že Tesaře obžaloby nezprostí a domů se tedy nevrátí, řekli dospělí dětem, že strýc je v nemocnici, protože měl havárii na motorce. Ale když už uběhlo několik let, bylo dětem divné, že Václav stále není doma, dožadovaly se dalších informací, a tak jim rodiče řekli pravdu o tom, že je v zavřený v Leopoldově. Dceři řekli, že je obviněn neprávem, protože nic neudělal. Poté co ho oslovil doktor Zenáhlík s tím, že potřebuje opravit vysílačku, tak měl Václav říct, že „v tomhle nejede“. Ve vězení za ním byla i na návštěvě: „Já jsem tam neměla jezdit, bylo to hrozný, co udělali z takovýho člověka, byla to troska,“ se slzami v očích vzpomíná pamětnice. Václav Tesař byl po sedmi odpykaných letech v Leopoldově propuštěn na svobodu, avšak měl už podlomené zdraví a zanedlouho doma zemřel.   

První stavba socialismu v jižních Čechách

Když bylo pamětnici 14 let, přestěhovala se celá rodina z loučovických Kapliček do Lipna nad Vltavou. Tatínek už byl v té době zaměstnán v jedné ze čtyř vodních elektráren vybudovaných na řece Vltavě v této oblasti a po dostavbě nové přehrady začal pracovat přímo v té lipenské. Vybudování nádrže přineslo do oblasti velké změny. Po poválečném odsunu sudetských rodin se v tomto regionu v domech, které zůstaly po Němcích opuštěné, usadili Češi přicházející budovat novou republiku z vnitrozemí, Slováci po dlouhá desetiletí žijící v rumunských horách, ale i Romové. Ti obsadili pusté domy v osadách a obcích blízko Rakouska. Avšak založení hraničního pásma a pozdější zřízení železné opony vedlo k tomu, že mnozí z nich byli znovu vysídleni.

Vybudování vodní nádrže Lipno znamenalo pro mnohé opět nutnost stěhování. Napuštěním přehrady pod vodou zmizelo nespočet silnic, železniční trať, hřbitovy i kostely, grafitový důl, ale především zanikly obce a osady, kde žili lidé. Přestože ti, kteří v místě bydleli, museli opustit své domovy a zaniklo velké množství vesniček, vidí pamětnice i velký přínos jezera tomuto místu především v oblasti cestovního ruchu. Turisté se k přehradě hrnuli hned po jejím otevření, jak říká: „Už na začátku tam lidi bláznili, všichni chtěli a museli stanovat. Byli všude, od jezera až k silnici. Já nevím, co na tom stanování měli.“

Vždyť nás mohli zabít

Rok 1968 prožívala velmi emocionálně. Po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy nejprve nevěřila, že se to stalo, bála se, že bude další válka. Uplynul měsíc, dva a okupační armáda stále zůstávala, vnímala to jako velké zklamání. V té době učila děti na základní škole ve Frymburku. Se sovětskými vojáky se setkala při jedné volné hodině na podzim hned po srpnové invazi. Stála venku na ulici spolu s dalšími dvěma kolegy. Přistoupili k nim tři plně ozbrojení muži a rusky jim vyčítali, že se k nim nechovají hezky. „My jsme jim zase říkali, že to oni se k nám nechovají hezky. Měli na sobě kolik kilo zbraní, vždyť nás mohli zabít. Pro mě to bylo něco hroznýho,“ vypráví Vítězslava.

Velká část okupačních armád v Československu zůstala. Pamětnice dětem ve škole při výuce říkala, že s touto spojeneckou pomocí nesouhlasí. „Celý život nám tloukli do hlavy, jak je Sovětský svaz velký, jak je hodný. A co teď udělal? Ale já jsem to takhle říkala dětem,“ vzpomíná Vítězslava Neubauerová. Později v reakci na její otevřený postoj k okupaci republiky o ní napsal její nadřízený dopis, ve kterém uvedl, že její muž nesouhlasí se zřízením v naší republice. Ale další postih za své názory už neměla. Jakmile si uvědomila, jak moc bylo nebezpečné říkat své názory přímo, už se veřejně nijak neprojevovala. Bála se, že by mohla přijít o práci a manžel by mohl skončit ve vězení.  

Zvláštní školy v pohraničí

Vítězslava celý svůj produktivní věk věnovala školství a dětem. Mimo jiné učila na dvou zvláštních školách, v sedmdesátých letech v pohraničí v Loučovicích a v osmdesátých letech ve vnitrozemí v Českém Krumlově. Díky tomuto regionu a znovu osídlené části země bylo národnostní složení ve třídách různorodé. V pomezní části jižních Čech to byli především Češi, rumunští i obyčejní Slováci a Romové, zatímco v té tuzemské to byly převážně romské děti. „V Krumlově bylo asi šedesát procent cikánských dětí. Ale oni nebyly všechny hrozný, některé rodiny byly lepší než české rodiny,“ komentuje Vítězslava. V loučovické škole se svým chráněncům věnovali i mimo výuku. Spolu s ředitelkou jezdily do Vyššího Brodu, odkud jich byla většina, a tam navštěvovaly jednotlivé romské a slovenské domovy. „My jsme to měli v osnovách, poznávat ty rodiny, tak jsme to nezanedbávali. Ale v Krumlově se to nedělo,“ líčí pamětnice.

O revoluci jsme se dozvěděli z rakouské televize

V listopadu 1989 se o událostech v Praze dozvěděla rodina Neubauerova z rakouské televize. Hned druhý den tu zprávu předala pamětnice ředitelce krumlovské zvláštní školy, kde tehdy působila. Nadřízená jí nevěřila. Vítězslava jí řekla, že už druhý den nepřijde a že se chce vrátit domů, na Lipno. Pamětnice s dojetím vzpomíná na revoluční dobu: „V tom roce 1989 mě potom propustili a přeložili. Já jsem se díky sametové revoluci konečně dostala domů a učila jsem na Lipně. Teď po revoluci jsem byla konečně volná, učila jsem doma, konečně se to zlepšilo.“

Lipensko prošlo za dobu od konce druhé světové války několika migračními vlnami. Obyvatelstvo se měnilo a střetávalo se zde několik etnik, které se musely naučit společně existovat na jednom místě. Mnohdy pohnuté osudy těch, kteří zde měli domov, psala právě tato krajina. Na tomto historicky těžce zkoušeném území se potkávaly jak německé rodiny, tak české, a všichni museli najít společnou řeč v nelehkých dobách obou světových válek. Lipensko bylo svědkem i násilného, často velmi emocionálního odsunu sudetských Němců. Následné osidlování pohraničí přivedlo do oblasti Romy, reemigranty, Slováky, kteří desítky let pobývali v rumunských horách daleko od domova. Po vyslyšení výzev vlády, mnohdy s vidinou získání majetku právě po vysídlených Němcích, zakládali své nové domovy v hraniční části Československa, aby byli po pár letech znovu vyhnáni, tentokrát kvůli ochraně hranic.

Byli nuceni se přesunout blíž do vnitrozemí a zase začínali vše budovat znovu od počátku. Další ránou bylo pro místní starousedlíky budování lipenské přehrady. Kvůli této stavbě museli odejít z místa, kde po generace žili. Když už se zdálo, že jsou všechny národnostní menšiny asimilovány a všechny přesuny dokončeny, nastala doba, kdy na Lipensku proběhla další migrační vlna. V oblasti zakotvili k dlouhodobým pobytům Holanďané, kteří si zde staví své domy a snaží se vyjít se starousedlíky. V této zajímavé krajině žili lidé, které opakovaně někdo vyháněl z jejich domovů, ať už to byla válka, režim, nová stavba přehrady, nebo síla kapitálu. Pamětnice zažila všechna tato období. Ona sama se současnými novými obyvateli vychází dobře. Doufá a věří, že soužití s novými sousedy bude klidné a méně emocionálně vypjaté než v pohnuté minulosti této části země.     

K politickému procesu s Václavem Tesařem více:  Národní archiv (nacr.cz)  https://www.nacr.cz/verejnost/badatelna/digitalni-badatelna/politicke-procesy/zenahlik