„Myslím, že to bylo koncem roku 1943 nebo začátkem roku 1944. Byla veliká celoprotektorátní akce, kdy se chtělo zabránit tomu, aby Češi poslouchali zahraniční rozhlas. I když byly všude radiopřijímače vybaveny nápisy Fein hört mit nebo nějak tak, byl zákaz poslouchání zahraničních vysílačů. Bylo rozhodnuto, že musí být ve všech rozhlasových přijímačích zrušeny krátké vlny, na který se poslouchal zahraniční rozhlas. Byla celostátní akce, na kterou zverbovali kdekoho, kdo se v té elektrice trochu vyznal a uměl v ruce držet vrtačku. Byly shromažďovány ty (přístroje). Za tímhle účelem jsem se poprvé dostal sám o sobě do Prahy. Tenkrát nás poslali do Prahy. Tady v Praze jsme byli v tělocvičně jednoho gymnázia, byli jsme vybaveni nějakými pracovními stoly a stáhly se tam přijímače z té čtvrti (z celého okolí). V těch jsme měli likvidovat krátké vlny. Jak se to dělalo? Na to byl dost dlouhý předpis, většinou kleštěma se odštípala krátkovlnná cívka a bylo to vyřízené. Pro (radio)amatéry to nebyl žádný problém, ti si tam tu cívku zase zpátky přidělali. Říkalo se tenkrát, že se dělaly „churchillky – čurčilky“ od Churchilla, to se říkalo těm cívkám.“
„Měli jsme se bránit nebo ne? Jo, to já nevím. Těžko říct. Já jsem neměl možnost pozorovat okolí v tom střetu s německými obyvateli. Jičín nijak německý nebyl, bylo tam malé židovské ghetto, byli tam domestikovaní cikáni, abych bral různé národnosti. Všechno mi připadalo, že se tam žilo celkem ve vyrovnané pohodě v té době kolem mobilizace. Bylo tam velké nadšení v době mobilizace.“
„Tohleto byly takové nepříjemné, nemilé zážitky. Ale také tam bylo to, že osazenstvo tábora tam začalo pořádat jakési společenské večírky. Trochu mi to připomíná podobu s Terezínem, kde se dělali nějaké kulturní akce. Tady to bylo také pořádané jako jakési kulturně-zábavné akce, kde se provozovala vážná hudba, bylo tam dokonce pianino v jídelně. Nevím už, kdo na něm hrál, ale z těch jmen, co jsem tam poznal, tak byl to třeba Jára Pospíšil, to byl operetní pěvec, který vystupoval také v různých varieté a divadlech. Kdo ještě? Otakar Brousek starší. František Filipovský, který nám tam třeba zpíval Zhluboka dýchat od Voskovce a Wericha, protože on předtím byl v Osvobozeném divadle. Oni nás tak velice povzbudili a potěšili takovým vystoupením. Miloš Kopecký. Nevěděl jsem, kdo to je. Byl takový, jaký byl i ve všech možných filmech, on byl takový v civilu, už když začínal svoji hereckou dráhu. Co bylo zajímavé, on byl velice činný ve zprostředkovávání různých věcí. Kdybych něco potřeboval z domova. Psal jsem pak domů, přijde k vám nějaký posel od pana Kopeckého. Takovéhle věci tam byly. Z těchhle lidí asi už skoro nikdo nežije.“
„Říkalo se, že se na nás dělaly jakési pokusy s potravou. Jídla moc nebylo, takže na nás zkoušeli umělé tuky. Aspoň takhle mi to došlo. Dostal jsem na krku vředy, šel jsem za lapiduchem, ten to rozřezal a říká mi: ´To máš od toho jídla, tady nám dávají umělé tuky.´ Když jsme jezdili mimo ten tábor a byli jsme někde ubytováni, tak nás ubytovávali do prostorů, které byly určitě dříve stájemi, a dali nám tam na zem slamníky. Dali nám krabičku s práškem, kdyby na nás šly blechy, tak si to máme posypat práškem. Ten prášek jsme neznali, ale později podle čuchu jsem poznal, že to bylo DDT. Ještě nebylo nikde vyzkoušeno, tak se na nás zkoušelo DDT. Těch blech tam byly snad miliony, ale tak trochu to fungovalo.“
„V srpnu (1944) jsem dostal od pracovního úřadu, protože jsem měl pracovní knížku jako učeň, jsem dostal předvolání, že budu muset pracovně nastoupit do jiného zaměstnání. Byl mi dán termín, kdy se mám dostavit na pracovní úřad připravený na cestu. Pracovník pracovního úřadu tam sebral čtyři pět lidí, já nevím přesně, kolik nás bylo. Koupil nám společnou jízdenku z Jičína do Bystřice u Benešova. V té Bystřici u Benešova, nevím, jestli na nás čekalo nějaké nákladní auto, a to nás asi odvezlo několik kilometrů od té Bystřice do takového oploceného prostoru, kde bylo něco jako kravíny, dřevěné přízemní domy. Ukázalo se, že je to jakýsi zvláštní tábor, jmenovalo se to: Sonderlager für Jüdische Mischlinge and versiebte Arier. Tedy pro židovské míšence a pokažené árijce – manžely židovek a podobně. Nejdříve nás roztřídili. Bylo mi sedmnáct let a byl jsem považován za nedospělého...“
„Můj otec jako úředník okresního úřadu byl pověřen prací mobilizačního komisaře pro odvod (zábor) civilních automobilů pro civilní válku. Takže v Jičíně na Novoměstském náměstí, to je takové maličké náměstíčko, sváželi různá osobní, ale hlavně nákladní auta a otec to sepisoval. Vím, že jsem tam u toho „přicmrndával“ jako kluk, ze zvědavosti jsem se toho účastnil. Pokud si pamatuji, tak žádné rozpory s majiteli neměl, že všichni to celkem ochotně předávali k všeobecnému použití.“
Profesor Přemek Neumann se narodil v Jičíně ve smíšené křesťansko-židovské rodině. Otec pocházel z katolické rodiny, matka ze židovské. Formálně přestoupila na katolickou víru, Přemysl Neumann byl však vychováván v nenáboženském prostředí. Za války se na matku vztahovaly norimberské zákony, nosila židovskou hvězdu, mladý Přemek osobně pocítil rasové zákony až v roce 1942, kdy byl vyloučen z gymnázia. Přešel do učení na elektrikáře, které však dokončil až po válce, protože v létě 1944 byl nucen nastoupit do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Tento tábor byl určený pro židovské míšence a další nespolehlivé árijce. Tábor byl hlídaný německými vojáky a nacházel na kraji neveklovského výcvikového prostoru Wehrmachtu, Přemek Neumann tam byl internován přes deset měsíců. V květnu 1945 přešel pěšky do rodného Jičína, po válce dostudoval gymnázium a v roce 1947 nastoupil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Už za studia se mu nabídla možnost zaměstnání na fakultě, které využil. V Dejvicích na FEL ČVUT pracoval celý svůj život, jako nestraník měl omezený kariérní postup, za pražského jara se habilitoval, profesury dosáhl až v devadesátých letech.
