Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Nevoral (* 1929)

• narozen 1. září 1929 v Třeštici jako nejmladší z pěti dětí

• po smrti TGM v září 1937 ve škole pálili za zesnulého prvního prezidenta vatru

• na konci druhé světové války zažil jako pracovník na železnici nálety hloubkařů

• dotklo se ho povstání v Třešti proti Němcům 5. května 1945, které nacisti následně potlačili a mimo jiné popravili čtyři jeho starší spolužáky

• v září 1946 byl svědkem oběšení Herty Kašparové, která byla poslední veřejně popravenou ženou v historii Československa

• na konci roku 1946 se přestěhoval do Liberce, vyučil se v lahůdkářství

• jeho staršímu bratrovi nevyšel pokus o emigraci, skončil ve vězení

• v roce 1957 byl u otevření první samoobsluhy v Liberci

• během okupace v roce 1968 dvakrát donesl jídlo do rozhlasu, kde tehdy v prvních dnech po 21. srpnu pracoval Václav Havel s Janem Třískou

• vedl prodejnu Dunaj, v září 1989 odešel do důchodu

• v roce 2023 žil v Liberci

Desítky let vyráběl v Liberci lahůdky a laskominy, ale v životě prožil i nepříjemné okamžiky. Miloš Nevoral dětství strávil na Vysočině. V květnu 1945 zažil v Třešti jeden z největších masakrů v Československu na samém sklonku války. V následujícím roce byl svědkem poslední veřejné popravy ženy v tuzemsku. 

Po válce skončila mezi zajatými Němci ve škole i Herta Kašparová, kterou osobně znal. Chodila do stejné třídy jako jeho sestra. „Rodina Kašparů bydlela v Třešti na nádraží. Jejich dcera Herta, ročník 1922, pracovala na gestapu ve Zlíně. Měla tam tak špatnou pověst, že se dokonce říkalo, že lidem vylupovala oči,“ líčí hrůzostrašné historky.

Během války ji nevídal. Znovu ji spatřil až v průběhu soudu. Herta totiž sehrála roli v německé odplatě aktérům povstání, když byla vyzvána, aby označila deset mužů, kteří předtím vyrabovali jejich byt. Nacisté je zanedlouho zastřelili. Poté Herta utekla a žila v Gmündu. Ovšem v únoru 1946 byla odhalena její totožnost a fanatickou nacistku eskortovali zpět do Československa, kde ji 13. září 1946 odsoudil lidový tribunál v kavárně Republika k trestu smrti. „Bylo plno,“ vybavuje si Miloš Nevoral.

Ještě v den vynesení rozsudku se v Kaštanech u třešťského zámku konala poprava. Miloš Nevoral se tak stal svědkem posledního veřejného vykonání trestu smrti v historii Československa.

„Lojzek, Alois Kašpar, Herty bratr, byl odsouzen na doživotí. A pamatuji si to přesně, protože jsem se toho účastnil jako divák. Po odsouzení ji pověsili, dali do rakve, naložili na náklaďák. Lojzík si na rakev sedl a jeli tak do Jihlavy,“ popisuje tehdy ani ne šestnáctiletý mladík. „Protože jsme znali její historii, přáli jsme jí to,“ přiznává.

V zimě jezdili do školy na lyžích

Miloš Nevoral se narodil 1. září 1929 v obci Třeštice Emanuelu Nevoralovi (ročník 1897) a Marii (1899), rozené Marešové z Cejle u Jihlavy. Pamětník byl mezi pěti sourozenci benjamínkem. Nejstarší byla sestra Milada (ročník 1921), tři bratři se narodili v letech 1923, 1925 a 1926. Bratr pamětníkova otce Bohumil Nevoral (ročník 1896) padl v první světové válce na ruské frontě.  

Nevoralovi měli na Vysočině hospodářství. „Odmalička jsem musel pomáhat. Pásl jsem husy a krávy, jezdil s koňmi, sekal trávu,“ popisuje Miloš Nevoral své povinnosti. „Byl jsem dítě vesnice,“ zdůrazňuje.

V roce 1935 začal v Třeštici studovat v jednotřídce obecnou školu. „Třeštice byla čistě česká vesnice,“ říká. V pátém ročníku pak začal docházet do nedaleké Třeště na měšťanku. „Chodili jsme pěšky nebo v zimě na lyžích, když byl sníh. Za války ho zrovna bylo hodně. Když jeli hospodáři do lihovaru, po rovině jsme se s nimi mohli na sanici svézt, ale pokud jeli do kopce a táhli plnou lejtu vejpalků, museli jsme slézt,“ vzpomíná na cesty za vzděláním.

Pálili vatru na Masarykovu památku

Jako čerstvý třeťák si vybavuje všeobecný smutek po smrti prvního prezidenta T. G. Masaryka v září 1937. „Když jsme ráno přišli do školy, pan řídící Bláha nám oznámil, že pan prezident zemřel, a navečer se před školou pálila jako pocta panu prezidentovi vatra,“ líčí. Stále si pamatuje básničku, kterou tehdy jako malý kluk odříkával: „Tatíčku starý náš / šedivou hlavu máš / dokud ty jsi mezi námi / dotud bude dobře s námi.“

Miloš Nevoral tvrdí, že v Třešti skončil jeden z koňů ze stájí prezidenta. „Měl krásného koně, a když Němci zabrali Československo, jeho koně si vyžádal podnikatel a fabrikant, Žid Rudolf Münch. Dostal ho jako tažného koně. Na stehně měl vypáleno TGM,“ vybavuje si.

Okupanti se přejídali levným jídlem 

Krátce po svých devátých narozeninách prožil v roce 1938 všeobecnou mobilizaci. Ve vzpomínkách mu zůstal obrázek loučících se zamilovaných párů. „Vzali nám z hospodářství bedňáky a odvedli nám koně. Na podzim tak nebylo provedeno osetí. Mezi jednotlivými hospodáři se tak spřahali koně a pole se osévala společně. Lidi tehdy táhli za jeden provaz,“ vykládá.   

Patnáctého března 1939 se ve škole ani neučilo. Začala okupace. „Všichni Němci měli takové plátěné uniformy a byli zmrzlí. V ten den na Českomoravské vysočině napadlo hodně sněhu a jejich aut stálo zapadaných kolem silnic, jak jim to klouzalo,“ vypráví.

Už tehdy ještě jako kluka ho zaujaly praktické věci týkající se obchodu. „Němci přijeli do Třeště a šli si nakoupit. Měna byla v kurzu jedna ku deseti, to znamená, že za jednu říšskou marku jste dostali deset korun. Protože pět rohlíků bylo za korunu, za jednu marku jste u pekaře koupili padesát rohlíků. V řeznictví zase celé kolo salámu. Jenže oni si mysleli, že dostanou jen kousek, protože neměli poměr. A pak ani nevěděli, co s tím mají dělat.“

Bratr byl nasazený v Rakousku

Během válečné nouze bylo pro Nevoralovy výhodou malé rodinné rodinné hospodářství. „Mohli jsme zabít prase, ale protože bylo lístkové hospodářství, odčítali nám to. Prase jsme však za války zabili snad jednou. Kolem musel být kravál a hluk, aby nebylo slyšet, jak kvičí. Bylo to strašně nebezpečné,“ poznamenává.

Jeho nejstarší bratr musel na přelomu let 1944/1945 na nucené práce v Rakousku. „Kopal zákopy a domů přijel úplně zničený. Spal ve stodolách, bez topení, o hladu,“ vzpomíná pamětník.

Sám začal po měšťanské škole v roce 1944 pracovat na praxi na železnici. „Původně jsem chtěl jít na obchodního příručího, ale neměli pro mě místo, protože obchodů bylo málo a k Němcům mě rodiče nedali. Tak jsem šel na dráhu. Nebylo mně ještě osmnáct let a nemohl jsem jít do školy na výpravčího, mohl jsem být jen dopravním dorostencem,“ vysvětluje. Po třech měsících v Telči přešel do Třeště, kde bydlel na nádraží u svého strýce. Na konci války tak na železnici zažíval nálety hloubkařů. „Měli za úkol prostřílet lokomotivy, aby unikla pára a vlak nemohl jet dál.“

Klepal si na hlavu, když viděl postřílené lidi

Pátého května 1945 května vypuklo v Třešti stejně jako v Praze povstání proti Němcům. „V sobotu jsem odjel z Třeště v půl šesté vlakem na Hodice a odtud šel pěšky do Třeštice. V neděli jsem byl doma a pan Dvořák, který sloužil na nádraží jako železničář, také utíkal z Třeště. Přišel k nám domů, protože se znal s mým otcem. Ten mu řekl, že ho schovávat nemůže, že se může stát ledacos. A poslal ho do lesa za vesnici, kde se ukryl. Už se nevrátil a nikdy jsem se o něm nic nedozvěděl,“ konstatuje Nevoral.

V Třešti mezitím převzal moc revoluční národní výbor a ve vězení skončilo více než sto Němců. V pondělí 7. května však povstání potlačily jednotky SS dorazivší z Jihlavy. Před radnicí v Třešti zastřelili 57 zdejších obyvatel. „Povstání bylo neorganizované, špatné. Proto tam taky padlo tolik lidu,“ soudí Nevoral.

O život přišli i jeho čtyři starší spolužáci. Včetně bratrů Bílků, které osobně znal. „Jestli nějak ubližovali pochytaným a zavřeným Němcům, jsem se nikdy nedozvěděl. Když přicházela Rudá armáda maršála Malinovského, vojáci se šikmýma očima, jejich velitel stál před radnicí s předsedou krajského národního výboru Smejkalem a vypravovali si o tom. A ruský plukovník si klepal na hlavu, když viděl postřílené lidi, a říkal: Co vás tohle jenom napadlo... Stál jsem vedle něj,“ popisuje pamětník.

Kamarád si na něj vyměnil peníze při reformě

Pamětník do roku 1946 pracoval na železnici, ale na Vánoce se přestěhoval do Liberce. „Přijel jsem k příbuzným,“ říká. Na sever přesídlili z Cejle už dříve na přelomu roku 1945/1946. „Měli obchod a u nich jsem začal, ale po krátké době jsem se učil v lahůdkářství, kde jsem byl až do roku 1951 do vojny,“ říká.

Vojenskou službu si odsloužil v Bratislavě a Hlučíně. „Vojna za Čepičky byla velmi tvrdá. V prvním ročníku jsme absolvovali výcvik v Libavě a ve druhém na Horemláze na Slovensku ve vojenském táboře. Každý pluk měl vojenské přidělence, vysloužilé Rusy, plukovníky, majory a generály jako poradce našich velitelů. A těch jsme se báli,“ přiznává.

Na vojně ho ještě zastihla měnová reforma vyhlášená v červnu 1953. „Mohli jsme si vyměnit tři sta korun korun za šedesát v nových penězích. Já na to neměl, takže si na mě vyměnil kamarád, spoluvoják z Liberce Vojta Zelený. On byl tak čestný člověk, že když jsme se vrátili z vojny, tak mi těch šedesát korun dal,“ oceňuje pamětník.

Kmotr nechtěl do JZD, oběsil se

Po roce 1950 přinutili komunističtí funkcionáři jeho otce, aby se svým hospodářstvím vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). Sebevraždu po nátlaku raději spáchal pamětníkův kmotr ze sousední vesnice Josef Máca. „Nechtěl do JZD, přišel tajemník a vyhrožoval mu. On byl opřený o lopatu či vidle a tajemník si vymyslel, že ho chtěl propíchnout. Přišla policie a on se mezitím oběsil,“ poznamenává Nevoral.

V roce 1950 chtěl emigrovat do Kanady pamětníkův bratr Bohumil Nevoral (ročník 1926) s několika mladými muži z Baťovy školy práce. Pokus, o němž pamětník nevěděl, se nezdařil. Zradit je měli převaděči, chytili je ve vlaku. Starší sourozenec skončil na tři roky ve věznici na plzeňských Borech a v dolech v Kladně, Mimoni a Ostravě. Pamětníkův bratranec nicméně z totalitního Československa úspěšně utekl do Švédska

V kádrovém posudku Miloše Nevorala stálo, že je synem kulaka. Na vojně pak za Milošem Nevoralem přišel spolužák pracující u vojenské policie Milan Bláha. „Miloši, co tady děláš? Ty máš být podle posudku v dolech! Zřejmě někdo posudek stornoval a normálně jsem pak na vojně sloužil. Jen jsem musel chodit na brigádu do dolů a hutí, což bylo těžké,“ popisuje.

Pamětník se po vojně vrátil do Liberce. „Odešel jsem do lahůdkářské výrobny v Harcově, kde bylo osm zaměstnanců. Jako vedoucí jsem si dobře vedl a rozšířil jsem ho na patnáct zaměstnanců a vyráběli jsme pro celý okres,“ líčí. Na Vánoce vyráběli až několik tun lahůdek.

Samoobsluze zákazníci nedůvěřovali

Velmi dobře si pamatuje na otevření první samoobsluhy v Liberci v ulici 5. května naproti vodotryskům v roce 1957. „Prvními vedoucími byli Ervín Hozák a Blahomír Váňa,“ vzpomíná pamětník zaměstnaný tehdy v prodejně lahůdkářství. „Objevily se potíže s pokladnami, protože nebyly přizpůsobeny pro samoobsluhy. Placení trvalo dlouho. Zákazníci neměli k samoobsluhám moc důvěru, ale podporovaly se ze všech stran. Například se sem dávalo úzkoprofilové zboží jako například kondenzované mléko,“ objasňuje s tím, že se vše vážilo a balilo předem jako například mouka nebo máslo.

Havlovi s Třískou donesl do rozhlasu jídlo

O srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se dozvěděl po půlnoci z rádia. Do práce se sídlem v budově současného magistrátu se vydal ze Šumavské ulice pěšky brzy ráno před sedmou hodinou. „V Pražské ulici jsem se potkal s ředitelem podniku Ervínem Pleštilem a už přijížděly tanky. On mi řekl, že musím zůstat na podniku a hlídat. Nechal mě tam a byl jsem tam třicet šest hodin a hlídal telefony a shromažďoval informace, jak jsou obchody a sklady zabezpečeny,“ popisuje pamětník 21. srpen 1968.

Z okna tak dobře viděl náraz tanku do podloubí na libereckém náměstí před radnicí. „Ozval se strašný rachot. Tank  zasypaly trosky, pak se vyhrabal a jel dál,“ popisuje Miloš Nevoral, který den a půl nezamhouřil v práci oko.

V následujících dnech dvakrát donesl i zásoby do rozhlasu v Březové aleji, kde pracoval Havel s Třískou. „Ale neviděl jsem je. Jen jsem přišel na vrátnici, kde byla hlídka, a donesl trvanlivé salámy, čabajku a podobně, zboží z Tuzexu,“ pamatuje si.

A v roce 1969 ještě stihl dvoudenní stáž v západním Německu určenou pro vybrané pracovníky z jednotlivých krajů. Na účastníky dohlížela manželka vedoucího z ČEDOKU v Ústí nad Labem. Navštívil Západní Berlín a Lübeck. „Tam jsme byli přímo v továrně na výrobu obchodního zařízení pro samoobsluhy. To jsme otevírali oči, jak to tam všechno je. Obrovská hala, výrobní závod, kde se vyráběly lihoviny,“ říká.

Zažil tak i přechod Berlínskou zdí. „Prohlídli nám všechno a zvlášť, když jsme jeli zpátky. Z kapesného asi deset marek jsem si koupil malý radiopřijímač, dceři hračku a manželce svetr.  Vše nám proclívali. Ve východním Německu jsem koupil lustr, do něj pověsil tranzistor a celník na to nepřišel,“ směje se.

Šmelilo se, šmelilo

Do roku 1968 pracoval v podniku Potraviny (dříve Pramen), poté musel na prodejnu, neboť na něj mělo přijít udání, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Nejprve přešel do prodejny v Ještědské ulici. „A po operaci jsem chodil tam, kde byl průšvih. Dělal jsem na Králově Háji v učňovském středisku, kde byla nová prodejna. A skončil jsem v obchodním paláci Dunaj, protože zrovna se otevíral Obchodní dům Ještěd a počítalo se s tím, že Dunaj už nebude potřeba,“ konstatuje.

Jak vzpomíná na podpultový prodej, tak rozšířený za socialismu? „To víte, že se šmelilo! Chodili kontroloři. Každý byl potřebný. Potřeboval jsem třeba bačkory, tak jsem někomu od Bati dal zase tohle,“ říká opatrně a zmiňuje například lidové kontroly. „Řídila je radnice, většinou šlo o takové dědoušky z občanských výborů, kteří měli kontroly na starosti. Nakonec byli rádi, že jsme jim udělali zápis a oni ho podepsali,“ vypráví s úsměvem.

Vzpomíná i na nedostatek zboží, velký neduh plánovaného socialistického hospodářství. „Základních potravin si mohl vedoucí objednat, kolik potřeboval, jinak vše bylo na příděl. Maso, máslo, tuky, vejce,“ vypočítává. A zmiňuje jeden z mnoha paradoxů socialismu. „Nařídili nám, že když se rozkrojí chleba, půlka se musí přikrýt papírem, jenže ten nebyl.“ Prodejnu v Dunaji vedl až do důchodu do září 1989. Po sametové revoluci pomáhal synovi s podnikáním, necelý rok provozovali prodejnu lahůdek v Liberci na náměstí před radnicí.

„Nejdůležitější je, aby si lidi uvědomili, že se špatně nemáme, že se máme moc dobře, a vážili si toho, aby byli lidi jeden ke druhému kamarádští a pomáhali si,“ uzavírá Miloš Nevoral své vyprávění.