Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Nevšímal (* 1949)

• narozen 11. srpna 1949

• vyrůstal v silně věřící rodině v malé, původně německé vesnici Pěkná na Šumavě

• od útlého věku byl veden ke křesťanské víře

• v dětství byl svědkem postupné proměny náboženského života v obci Pěkná a okolí

• odmaturoval na Zemědělské mechanizační škole v Českých Budějovicích

• 21. srpen 1968 prožil na kombajnové brigádě v Počepicích u Sedlčan

• v letech 1970 až 1979 působil v Československé lidové armádě

• od roku 1971 byl vojákem z povolání

• od roku 1979 až do důchodu pracoval v českobudějovickém podniku Igla

• od roku 1988 evidován v seznamu spolupracovníků StB

• v současné době vypomáhá jako kostelník v kostele sv. Vojtěcha v Českých Budějovicích

Celé léto roku 1968 měl tehdy osmnáctiletý Zdeněk Nevšímal trávit ve vesničce Počepice u Sedlčan na kombajnové brigádě organizované Státním statkem Volary. Letní dny naplněné prací na poli stereotypně plynuly a nic nenasvědčovalo, že tomu bude jinak. Jedenadvacátý srpen však nezačal jako každý jiný pracovní den. Brigádníci hned po probuzení poznali, že něco není v pořádku. „Na chodbě nám vyhrávalo rádio, 21. srpna 1968 jsme vstali, a rádio bylo pryč, nic jsme neslyšeli, nic jsme nevěděli, tak jsme se oblékli do pracovního, nasnídali… a šli jsme. První cesta vedla na nákladní váhu, zjistit, kolik jsme vymlátili den předtím. Ten důchodce strašně plakal a nemohl ze sebe dostat ani větu, jen opakoval slovo okupace, okupace.“

Z Vysočiny na Šumavu

Zdeněk Nevšímal se narodil 11. srpna 1949 v obci Pěkná na Šumavě. Po roce 1945 byli na základě Benešových dekretů z vesnice Pěkná (původním názvem Schönau, poté Šenava) vysídleni všichni původní němečtí obyvatelé. V roce 1946 přišel z Vysočiny do Pěkné pamětníkův otec Jaroslav Nevšímal, aby přebral a postaral se o skot a dobytek odsunutých německých obyvatel. Podle pamětníka jeho otce jako nově příchozího vesnice přijala vstřícně, ale celkově byla atmosféra po válce a odsunu velmi komplikovaná. Než bylo v letech 1951–1952 vybudováno hraniční pásmo ohraničené hraniční čárou, tzv. čára (jednalo se o pásmo s nejvyšší mírou restriktivních opatření, včetně systému trojitých plotů z ostnatých drátů), odsunutí se po nocích vraceli přes hranice pro své věci. V opuštěných domech se mezitím rabovalo, kradlo, zoufalí lidé svoje věci často nenacházeli a ze stavení v mnoha případech zůstaly jen holé obvodové zdi. „Taky byl jeden případ, kdy původní obyvatelé cítili, že už se nevrátí, a tak dům zapálili.“

Za náboženskou svobodou

Matka Zdeňka Nevšímala Kristýna Nevšímalová, rozená Kadlíčková (1912–1998), pracovala před svatbou s Jaroslavem Nevšímalem jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici v Českých Budějovicích, kde byli po skončení války léčeni jak vojáci wehrmachtu, tak vojáci americké a sovětské armády. Sovětští vojáci se podle vzpomínek pamětníkovy matky chovali k ostatním velice nevybíravě a povýšeně. Stěhovali je z pokojů do pokojů, z pokojů na chodby. Co Kristýnu Nevšímalovou však zasáhlo nejvíce, byly přímé i nepřímé útoky na věřící. Z chodeb začaly mizet kříže, zraněným vojákům se ztrácely obrázky svatých, nebo byly dokonce nacházeny rozbité. Sovětští vojáci dokonce vykřikovali, že „do dvou let nebude v nemocnici pracovat ani jedna řádová sestra“. Je nutné zmínit, že pamětníkova matka byla velmi nábožensky založená a náboženská svoboda pro ni byla velice důležitá. Mimo jiné i proto se v roce 1947 provdala za Jaroslava Nevšímala, kterého poznala v českobudějovické nemocnici jako pacienta, a odešla s ním do příhraniční vesnice Pěkná, kde sice zpočátku pracovala jako ošetřovatelka skotu, ale kde mohla praktikovat křesťanství v plné šíři.

Domy zůstaly opuštěné, často zničené

Zdeněk Nevšímal vzpomíná, že do Pěkné přicházeli lidé ze všech koutů. S příslibem možnosti získání stavení a pozemků, kde by mohli hospodařit, sem byli zváni nejen Češi, ale i reemigranti ze Slovenska či Rumunska. Nebyli však zvyklí na tak nehostinné přírodní podmínky a domy neudržovali. Navíc jim domy nikdy nebyly dány do vlastnictví, stále patřily obci, neměli tedy velkou motivaci se o hospodářství starat a za pár let se zase vraceli do své domoviny. Pamětníkův otec, který v této době zastával místo šafáře v místním statku, zmiňoval, že se v padesátých letech často stávalo, že zaměstnanci ráno nepřišli do práce, nikomu nedali nic vědět a z vesnice odešli. „Otec vzal kolo a jel pro ně, ale oni byli pryč, odstěhovali se, ani pro výplatu si nezašli.“

Domy zůstaly opuštěné, často zničené. Některé tak zůstaly až do šedesátých let. Zdeněk Nevšímal vzpomíná, že se původní obyvatelé Pěkné do vesnice začali vracet až na konci šedesátých let, kdy to uvolňující se komunistický režim dovoloval. Původní obyvatelé chtěli vidět svá rodná stavení a navštívit svoji rodnou ves. „Když našli svůj dům v ruinách, kopali a našli třeba kus omítky, starou cihlu, tak si ji zabalili, nic víc si vzít nemohli, nepatřilo jim to.“ Další návraty zmiňuje až po roce 1989, kdy potomci odsunutých Němců obnovili památník a občas organizují ve vesnici mše.

Na začátku 50. let byly kostely plné

Celé pamětníkovo dětství je spojeno s křesťanskou vírou, která byla přirozenou a neoddělitelnou součástí jeho života. Naděje, s níž přišla pamětníkova matka Kristýna Nevšímalová do obce Pěkná, tedy že v odlehlejších místech země bude stále možné neomezeně praktikovat křesťanskou víru, se naplnila. Pamětník vzpomíná, že v první polovině padesátých let, v době, kdy jinde v Československu docházelo k pronásledování nepohodlných církevních osobností, sledování věřících, likvidaci katolických organizací a k dalším zákazům, byla ve vesnici stále poměrně velká náboženská svoboda. Lidé mohli chodit do kostela a také chodili. „Já jako šestiletý jsem to už vnímal, kostely byly plné. Sousední vesnice byla také obsazena Slováky, to byli velice věřící lidé. Dokonce páter Kaše z Volar zařídil, že jim koupili slovenské kancionály, aby mohli zpívat ve své mateřštině.“ Zdeněk Nevšímal nastoupil do malotřídky v Pěkné v roce 1955. V této době většina dětí běžně chodila po škole do hodin náboženství.

Jako učitel nestál za nic

Zlom přišel až v roce 1959, kdy do školy nastoupil nový učitel z Českých Budějovic Karel Havlíček. Zdeněk Nevšímal ho popisuje jako zapáleného komunistu s kontakty na okresním národním výboru (ONV), který většinu času agitoval a přesvědčoval lidi pro vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Jako první zrušil hodiny náboženství v Pěkné. Pokud děti chtěly i nadále chodit po škole do hodin náboženství, musely jezdit až do sousední vesnice, což poté využívalo jen pár rodin, mezi nimi i Nevšímalovi. Ve vesnici začal organizovat nové spolky – včelařství, rybářství, různé sporty, organizoval divadlo nebo zařídil otevření obchodu s potravinami.

Pamětník také vzpomíná, jak chodili se třídou na procházky do oblasti příhraničního pásma, na pravý břeh Vltavy, Lipenské přehrady, nebo „v páté třídě jsme se dostali až k hranicím (ČSR) na Plešné jezero, to zařídil taky učitel Havlíček, který měl všude protekci na vysokých stranických odděleních“. Pamětník se tak díky prověřenému komunistovi Havlíčkovi dostal několikrát do míst, která byla přísně střežena a kam se nebylo možné bez speciální povolenky, kterou vydávalo pouze okresní velitelství národní bezpečnosti v pohraničí, dostat.

Nakonec byli ve straně skoro všichni

Působením Karla Havlíčka postupně většina obyvatel Pěkné vstoupila do KSČ. Zdeněk Nevšímal k tomu dodává: „Byl to takový plíživý, tichý komunismus. My jako malí jsme to neznali, my jsme byli pořád stejní kamarádi, jen jsem poznal, že už nechodí na náboženství a do kostela, kašlou na to, raději jdou do kroužku. Nevšímalovi do KSČ nikdy nevstoupili a Zdeněk Nevšímal chodil do hodin náboženství až do začátku šedesátých let, poté již byly zrušeny všude v okolí.

V letech 1961–1965 navštěvoval pamětník měšťanskou školu v nedalekých Volarech. Celý život měl blízko k zemědělství, a proto se v roce 1965 rozhodl nastoupit na Střední mechanizační školu v Českých Budějovicích, na obor mechanizace zemědělské výroby. Zdeněk Nevšímal nadšeně vzpomíná na druhou polovinu šedesátých let, kdy se do školy dostaly filmové kotouče se záběry a fotografiemi zemědělské techniky ze západní Evropy. „Koukali jsme s otevřenýma pusama, jaké to jsou mašiny, které na takových velkých svazích sklízejí trávu nebo obilí.“ Filmové kotouče získali pro školu místní učitelé, za což byli v letech 1971 a 1972 ze školy vyhozeni.

Poprvé nadlouho mimo domov

V létě roku 1968 se vydal tehdy osmnáctiletý Zdeněk Nevšímal poprvé na delší čas mimo domov. Jako student zemědělské školy se přihlásil na svou první brigádu. Využil nabídky Státního statku Volary a přidal se ke kombajnové brigádě, která jela jako každý rok vypomáhat na žně, tentokrát do Počepic u Sedlčan.

21. srpen 1968

Brigádníci, kteří trávili celé dny monotónní prací na poli, se 21. srpna 1968 probudili do úplně jiného dne, než na jaké byli zvyklí. Na chodbě nehrálo rádio. Pán, který každý den kontroloval, kolik obilí den předtím vymlátili, plakal. Nikdo nevěděl, co přesně se stalo. Po chvíli zjistili, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. Přestože nikdo stále pořádně nevěděl, co se stalo, vedoucí jejich kombajnové brigády rozhodl, že pojedou domů do Volar v jižních Čechách. Zdeněk Nevšímal vzpomíná: „Velitel naší party řekl: ,Když vojna, tak vojna, po vojensku, pánové, natankovat plné nádrže, sbalit saky paky a jedeme domů. Nevíme, co bude.‘“ Všichni chtěli být doma, protože nevěděli, co se bude dít, a báli se.

V nedaleké obci Petrovice dávali místní do oken televizi, aby se každý, kdo projížděl kolem, dozvěděl, co se stalo a jak to vypadalo v Praze a na jiných místech v republice. Petrovičtí policisté je také varovali, že za městem v lese se pohybují vojáci Varšavské smlouvy. „Na lesních cestách měli zaparkované zily nebo gazíky a maskovali je větvemi. Když slyšeli rachot tří kombajnů, tak vyrazili, byl to podezřelý ruch, a když zahlédli, že jede jejich SK-4 sovětský kombajn, tak nám začali mávat, a já na ně pěstmi takhle. Můj parťák mně hned ruce srazil: ,To nevidíš, že má na prsou pověšené samopaly?! Co když tam mají ostré a budou po nás střílet?‘ Od té doby jsem se celou dobu třásl, že jsme doopravdy mohli být mrtví.“

Nejhorší byla ta strašná nejistota ve všem

Když se kombajnová brigáda vpodvečer 21. srpna dostala domů do Pěkné, místní již všechno věděli a probírali nastalou situaci. „Všichni byli proti, nelíbilo se jim to, báli se toho.“ Vzpomínali na konec druhé světové války, jak se sovětští vojáci chovali po osvobození. „Táta si vzpomněl, že mu ukradli kola, a pak dokonce i malou motorku.“

Šest let, to se vydrží i s bodákem v zádech

Po maturitě, kterou úspěšně zakončil středoškolská studia v květnu 1969, chtěl Zdeněk Nevšímal začít pracovat v JZD Volary. „Jo, vy jste syn pana Nevšímala, o vás nemáme zájem,“ tak mu odpověděl místní vedoucí JZD Pavlíček, podle pamětníka zasloužilý komunista, když přišel žádat o práci, kterou z důvodu antipatie vedoucího JZD ke svému otci nezískal. Na konci léta 1969 však obdržel povolávací rozkaz a musel nastoupit na základní vojenskou službu (ZVS) v Českých Budějovicích, kde zprvu dělal řidiče.

O rok později, v roce 1970, se rozhodl vstoupit do Československé lidové armády, a stát se tak vojákem z povolání. Rozhodnutí vstoupit do armády pamětník vysvětlil jako reakci na odmítnutí v JZD Volary a jako další logický i pragmatický krok v pracovní kariéře. „Oni nás neagitovali, že by chtěli rozšířit personál, ale byla tam taková zajímavá nástěnka v kasárnách a každý si to mohl vybrat podle vyučení, střední školy, podle vysoké školy, kolik by dostal odměnu, na kolik roků... a zjistil jsem také, že v personálu důstojnickém a praporčickém může být jenom sedmdesát pět procent členů KSČ, ostatní jsou bezpartajní. A to jsem si řekl, že mi nahrává.“ Motivován dobrým výdělkem podepsal Zdeněk Nevšímal smlouvu na šest let: „Šest let, to se vydrží i s bodákem v zádech.“ Smlouvu později prodloužil o další dva roky, jinak by mu byl odebrán přidělený byt, kde v té době žil se ženou a třemi dětmi.

Katolík vojákem

Zdeněk Nevšímal zmiňuje, že ho jako mladého vojína zajímalo, jak se bude armáda stavět k jeho víře. „Byl jsem zapsaný jako nábožensky založený a že nás k tomu rodina vedla, tak jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to bude na vojně vadit, nebo ne, a jestli proti mně budou nějaké narážky. Představte si, oni mně na té vojně nezkřivili ani vlas. Přede mnou proti Bohu neřekli vůbec nic.“ Když se pamětník rozhodl, že se stane vojákem z povolání, maminka se s tím vyrovnávala velice těžce. „Matka plakala půl roku, byla nešťastná. ,Oni tě zlomí a ty půjdeš do KSČ a to bude moje smrt.‘“ Nabídka ke vstupu do KSČ skutečně přišla, podle pamětníka jen jednou, s ohledem na svůj postoj k víře ji však odmítl a do KSČ nevstoupil; žádné postihy za to nenásledovaly. Celou dobu, kterou Zdeněk Nevšímal strávil v Československé lidové armádě, mohl chodit do kostela a nikdy mu to podle jeho slov nebylo vyčítáno. 

Byli jsme taková loutková armáda

Povinný základní vojenský výcvik (ZVS), prostředí armády i poměry v armádě dnes pamětník popisuje velice kriticky. Zdeněk Nevšímal jako voják z povolání pracoval jako výkonný praporčík na oddíle. Náplní jeho práce bylo starat se o vojáky, o jejich ubytování, výstroj, osobní zbraně a stravování. Součástí jeho práce byla i politická školení, tzv. politické školení mužstva pro ZVS a marxisticko-leninská příprava pro důstojníky a praporčíky pod dohledem politruka, zástupce velitele útvaru pro politickou práci. Ačkoliv vojáci strávili na školeních podstatnou část výcviku a poté procházeli různými politickými prověrkami, na jejich obsah si dnes pamětník příliš nevzpomíná. Celkově z jeho vyprávění vyplývá, že většinu vojáků politická školení nezajímala a brali je jako nezbytnou součást pobytu na vojně. Zdeněk Nevšímal zmiňuje, že „Západ očerňovali ze všech stran, věděli, jaké měli zbraně, jak jsou blízko našich hranic, kolik má USA vojáků“. Na otázku, zda tomu věřili, pamětník odpovídá: „To víte, že jsme tomu věřili. Co měli vojáci dělat... Jiná pravda se tam nedostala.“

Armádu sedmdesátých let Zdeněk Nevšímal popisuje jako moloch, který nefungoval a nikdo z vedení neměl zájem o zlepšení stavu věcí. Podobně jako pamětník, mnoho mužů vstoupilo do armády s vidinou větších výdělků a s příslibem získání bytu. Po splnění závazků armádu většinou opouštěli. Podle pamětníka se vojáci ZVS nenaučili mnoho potřebného, zbraně byly zastaralé. „Jen se chodilo do služeb, na jídlo, ošetřovala se technika, pořád se čistila auta, vyjelo se do terénu, pak se z toho čistilo bláto, něco se natíralo, pořád se něco natíralo, nástěnky se dělaly politické. To byly celé kasárny, celá ulice různých hesel.“ Podle pamětníka by nebyli vojáci schopni opravdového boje. „Učili nás, že jsme obranná armáda, ne útočná. Součinnostní cvičení s ruskou armádou, kterou jsme tu měli za zády všude, maďarskou a armádou NDR vždycky skončila pijatikou.“

Z armády Zdeněk Nevšímal odešel v roce 1979, podle všeho hlavním důvodem byla jeho rodina. „Já jsem doopravdy rodinu zanedbal, volno, víkend jsem měl jednou za dva měsíce. Vojáci se museli pořád hlídat, protože pořád měli snahu utíkat třeba na to pivo.“ Na otázku, zda by udělal stejné rozhodnutí a vstoupil do armády znovu, bez zaváhání odpověděl, že by znovu do armády nevstoupil.

Z vojáka dělníkem

V roce 1979 nastoupil na doporučení svého známého do podniku Igla v Českých Budějovicích, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 2011. V Igle působil ve vedení odborů, kde zůstal i po roce 1989. V letech 2006–2011 byl jmenován jejich místopředsedou. V roce 1985 mu byl v Igle nabízen vstup do KSČ. Zdeněk Nevšímal opět se stejnými argumenty „moje teta je řádová sestra, máma kostelnice a otec antikomunista“ odmítl a ani tentokrát nepřišel žádný postih.

Třikrát na výslechu StB

Zdeněk Nevšímal byl v osmdesátých letech několikrát pozván k výslechu StB. Všechny výslechy souvisely s účastí na mších nebo církevních poutích. Z rozhovoru vyplývá, že komunistický nátlak na pamětníka začal až po jeho odchodu z armády do civilu. „Při první schůzce mi ten jeden povídá: ,My jsme na tebe dřív nemohli, protože ty jsi patřil pod vojenskou kontrarozvědku.‘“ V roce 1983 byl pozván k prvnímu výslechu za účast na mši, kterou organizoval páter Jan Tampír, kněz nepohodlný režimu, odsunutý v té době do zapadlé vesnice Světlík u Frymburku. Poté byl pozván v roce 1986 za údajnou účast na pouti, kterou organizoval otec Josef Kavale v Táboře.

Takový pěkný papír s lipovými květy

Potřetí byl pozván k výslechu StB za účast na církevní pouti v Prachaticích. „Poutě jsem se zúčastnil a bylo vidět, že mě nafilmovali. Někdo tam stál na zídce a nefotil směr oltáře nebo průvod, ale on fotil proti lidem, aby viděl všechny obličeje. Co jsem tam slyšel, s kým jsem tam mluvil, koho jsem tam viděl, to chtěli vědět.“ V té době se také pamětník snažil dát děti na hodiny náboženství. „Na závěr výslechu mi řekli: ,Ty chceš dát děti na náboženství, tak nám tady podepiš papír.‘“ Nervózní z výslechu si Zdeněk Nevšímal text dokumentu nepřečetl a papír podepsal. Až v devadesátých letech, když se našel v Cibulkových seznamech, zjistil, že onen „papír s lipovými květy“ bylo podepsání spolupráce s StB. Zmiňuje, že po podepsání spolupráce byl StB kontaktován pouze jednou, a to v období sametové revoluce.

Zdeněk Nevšímal v devadesátých letech náhodou v Českých Budějovicích potkal muže, který ho v roce 1988 vyslýchal a dal mu podepsat spolupráci. Neváhal a pana Svobodu, bývalého vyšetřovatele StB, konfrontoval, aby se dozvěděl, proč mu dokument dali k podpisu. „Pro mě to byla maličkost, já jsem si chtěl udělat reputaci a tím, že získám nějakého agenta, tak budu mít víc peněz, a tak jsme tě nalákali na to náboženství.“

Vzhledem k tomu, že, jak sám pamětník zmiňuje, „moc utiskovaný jsem zamlada nebyl, všechno mi vycházelo a nikde mě neutiskovali“, rok 1989 pro něho neznamenal zásadní změnu. Jako jediné velké pozitivum uvádí přístup ke knihám, které byly to té doby zakázané nebo nedostupné.

To nejdůležitější pro Zdeňka Nevšímala spočívá v klidné a trpělivé komunikaci a porozumění mezi lidmi. Přál by si, aby se všechno dalo vyřešit ústně nebo písemně a aby nedocházelo k žádným svárům.