Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jindřiška Nevyjelová (* 1936  †︎ 2022)

• narozena 9. července 1936 v Brandýse nad Labem

• za války se s rodiči přestěhovala do Dřís

• 14. února 1945 zažila bombardování Prahy

• v 70. letech propuštěna ze zaměstnání v rámci prověrek

• po sametové revoluci začala pracovat v Masarykově demokratickém hnutí

• zemřela 8. listopadu 2022

To je nezapomenutelný zážitek

Jindřiška Nevyjelová, rozená Putíková, se narodila 9. července 1936 v Brandýse nad Labem. Vyrůstala jako jedináček s rodiči a prarodiči, dědeček jí hodně vyprávěl o historii Brandýsa. „Chodili jsme do zámecké zahrady na jahody,“ vzpomíná. Tatínek pracoval jako umělecký zámečník a hodně času trávil na montážích po celé republice, takže doma byl jen zřídka.

Když byly Jindřišce necelé tři roky, tak v Československu začala druhá světová válka. Rodina se stěhovala na venkov, kde bylo bezpečněji. Uchýlili se do vesnice Dřísy nedaleko Brandýsa. Během války tam začala Jindřiška chodit do školy. „V den, kdy jsem šla k zápisu, tak byl spáchán atentát na Heydricha,“ říká. Pan ředitel děti tajně učil československou hymnu. „Na Silvestra 1942 jsme u dříské kaple zpívali rodičům hymnu, a to je pro sedmileté dítě nezapomenutelný zážitek.“

V sousední vesnici Konětopy dalo několik mužů najevo souhlas s atentátem na říšského protektora. V rámci tzv. heydrichiády byli zatčeni a popraveni gilotinou na Pankráci. „Vyvolává to v dítěti strach, třeba jsem se bála pak chodit do lesa,“ vzpomíná. Zákaz chodit do lesa přišel brzy i od dědečka, který se tam setkával se zajatci, kteří uprchli z nedaleké podzemní továrny, kterou Němci vybudovali.

V době bombardování jsem si jela vyzvednout kabátek

Putíkovi měli příbuzné v Praze, kteří provozovali krejčovství a kožešnictví. „Měli jenom syna a toužili po holčičce… Šili na mě,“ vysvětluje. V únoru 1945 se za nimi Jindřiška do Prahy vydala. „Jela jsem do Prahy vyzvednout si nový kabátek a přijela jsem v době, kdy byla Praha bombardována.“ Návštěvu tak strávila Jindřiška s příbuznými ve sklepním krytu.

Druhý den se chtěla vrátit domů, protože neměla rodičům, jak předat zprávu, že je v pořádku. Z Florence však neodjížděly žádné autobusy, protože všechny svážely zraněné. Nakonec se však domů dostala a s rodiči se setkala.

V květnu 1945 v Brandýse nadšeně vítali Rudou armádu a Jindřiška si vzpomíná, jak šili československé vlajky z červených trenek a prostěradla. Po konci války nastoupila Jindřiška do měšťanky ve Všetatech, odkud pocházel Jan Palach. „Jana Palacha jsem znala jako miminko v kočárku, jeho rodiče tam měli cukrárnu a tam jsme chodili na kremrole,“ podotýká.

Netušili, jak se ho dotknou

Tatínek Jindřišky se mohl po válce konečně více věnovat svému řemeslu. Podílel se na opravách Národního divadla nebo třeba barrandovských filmových ateliérů. „Narůstala ve mně hrdost na to, co všechno tatínek umí,“ říká. Po konci měšťanky chtěla jít Jindřiška na pedagogickou školu, ale kvůli kádrovému profilu rodiny jí to nedovolili. „Napsali, že vzhledem k tomu, že táta nemá syna, tak má dcera pokračovat v jeho profesi. Netušili, jak se ho tím dotknou, protože můj bráška umřel ve třech letech.“

Jindřiška dostala doporučení do Čelákovic, kde se měla vyučit uměleckou zámečnicí jako otec. Rodině bylo jasné, že řemeslo není pro drobnou Jindřišku snesitelnou variantou. Tatínek s ní zajel do pedagogické školy do Všetat a následně do Kutné Hory, kde se snažil zajistit pro dceru místo. V Kutné Hoře ji ředitelka na školu přijala, ale kvůli kádrovému profilu jí nemohla nabídnout místo v internátu. Doporučila jí však místní rodinu, která byla ochotná studentku ubytovat. „Byla to velice vzdělaná rodina, nesmírně moc jsem se tam naučila,“ říká.

Paní, bude válka!

Školu dostudovala Jindřiška v roce 1956 a vrátila se do Brandýsa nad Labem. Následně nastoupila na pedagogickou fakultu, kde promovala v době pražského jara 1968. V tu dobu už byla vdaná a měla dva syny Jana a Jindřicha. S celou rodinou v létě odletěla do Jugoslávie, kde procestovali místa jako je Mostar nebo Sarajevo. V srpnu už byli zase zpět a okupaci prožívala doma na Vinohradech. Když slyšela ráno hluk, tak vyšla na ulici, kde už byla spousta lidí. „Říkali mi tam: ,Paní, bude válka!‘“

Na začátku normalizace probíhaly na škole, kde v tu dobu učila, prověrky. Jindřiška odmítla podepsat, že souhlasí s okupací a kvůli tomu byla z práce propuštěna. Nějakou dobu nemohla najít místo, ale nakonec se uchytila, i když na horší pozici. Devět let pak učila na škole v Čelákovicích.

Čtěte a šiřte odkaz prezidenta Masaryka

Události sametové revoluce sledovala převážně v televizi. Vzpomíná si, že den před demonstrací 17. listopadu k nim do školy přišla soudružka, která je varovala, aby druhý den nepouštěli děti ven. „Křičela, že poteče krev,“ vzpomíná. Po potlačení demonstrace u Jindřišky zazvonili dva její bývalí žáci, kteří byli na demonstraci zraněni. Jindřiška je zavedla ke své známé lékařce na ošetření. Jeden z nich má dodnes pochroumanou ruku.

Po sametové revoluci začala Jindřiška spolupracovat s Masarykovým demokratickým hnutím, kde dnes působí jako výkonná tajemnice. Hnutí udržuje odkaz prezidenta Masaryka – vydává publikace, pořádá literární soutěže pro mládež, připravuje výstavy nebo organizuje besedy. Pro Jindřišku, která je už mnoho let vdovou, je práce radostnou činností, i když už by dávno mohla být v důchodu. Mladým lidem by ráda vzkázala toto: „Nepřestaňte ctít a šířit odkaz prezidenta Masaryka.“