Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Anh Tuan Nguyen (* 1957)

• narozen 4. července 1957 v Hanoji v Severním Vietnamu

• v roce 1962 odjel s rodiči do Varšavy v Polsku

• otec tam pracoval v diplomatických službách

• ve Varšavě chodil do sovětské školy pro cizince

• poté studoval elektrotechniku na varšavské technické univerzitě

• čelil nátlaku na návrat do Vietnamu kvůli vztahu se Slovenkou Márií

• přivydělával si malováním kopií starých ikon a portrétováním turistů na ulici

• v roce 1980 se s ženou a dcerou odstěhoval do Československa

• rodina žila ve Snině na východním Slovensku a poté v Bratislavě

• v Bratislavě dokončil studia elektrotechniky a pracoval jako počítačový technik

• po roce 1989 se začal živit malováním portrétů na Karlově mostě v Praze

Anh Tuan Nguyen považuje za štěstí, že se jako pětiletý chlapec dostal s rodiči z Vietnamu do Evropy, byť do socialistického bloku. S odstupem času říká, že Polsko, kde vyrůstal, působilo na Vietnamce podobně atraktivně a svobodně jako na Poláky nebo Čechoslováky Amerika. I když byl od rodné Hanoje tisíce kilometrů, jeho dětství a dospívání ve Varšavě bylo ovlivněno válkou ve Vietnamu, do které se v polovině šedesátých let aktivně zapojili Američané podporující nekomunistický Jižní Vietnam.

„Jako kluk jsem pořád kreslil vojáky a tanky. Rodiče četli o válce ve vietnamských novinách, které táta nosil domů z ambasády. Tajně také poslouchali rádio BBC. Táta nadával na prezidenta Nixona. V ruské škole jsme byli s bráchou jako vietnamské děti středem nežádoucí pozornosti jako nějací hrdinové. Když jsem doma nechtěl jíst, táta říkal: ‚Vietnamské děti hladoví a ty tady vyhazuješ jídlo?‘“

Vietnam pamětník znovu navštívil až jako československý občan na začátku devadesátých let. Po třiceti letech se setkal se staršími sourozenci, které rodiče, když se dvěma nejmladšími odjížděli do Polska, nechali ve Vietnamu u příbuzných. „Bylo to dojemné setkání. Povídali jsme si, co jsme prožili. Měli strašně těžký život. Kolikrát neměli co jíst, museli utíkat před bombardováním. Jeden starší brácha prožil tu hrůzu jako voják. Vyčítal jsem si štěstí, že jsem mohl být v bezpečí v Polsku, zatímco oni doma tolik trpěli.“

Setkání se zbytkem rodiny v něm vyvolalo tak silné deprese, že se nechal manželkou přesvědčit k návštěvě psycholožky. „Otevřela mi oči. Řekla, že trpím syndromem vězně koncentračního tábora, který lituje, že přežil.“ Do Vietnamu se začal pravidelně vracet a zároveň si stále více uvědomoval, jak rád žije v Evropě.

 

Chudoba v Hanoji

Anh Tuan Nguyen se narodil 4. července 1957 v Hanoji v komunistickém Severním Vietnamu do velice chudobných poměrů. „Bydleli jsme na sídlišti domečků s malinkatými byty. V jedné místnosti nás žilo asi deset. Měl jsem pět sourozenců. Další bratr a sestra zemřeli v raném věku. Pro celé okolí byla k dispozici jedna sprcha a záchod. V domácnosti byla kromě dřevěných pryčen bez matrací jedna skříň. Svítili jsme jedinou žárovkou. Lidé žili hodně pospolu a pomáhali si. Vařilo se společně venku,“ vypráví.

Zlé časy zažíval celý Vietnam. Sotva skončila válka proti koloniální nadvládě Francouzů, začal dlouhotrvající válečný konflikt mezi Severním a Jižním Vietnamem. „Všude byla hrozná bída. Na všechno byl přídělový systém. V obchodech ale nic nebylo. Rýže se míchala s kukuřičnou drtí. Jedli jsme hlavně zeleninu a kraby, kterých se v hanojských jezerech dalo ulovit spousta,“ říká. Těžký život umocňovalo subtropické podnebí. „V létě bylo 40 stupňů ve stínu a obrovská vlhkost vzduchu. A při prudkých monzunových deštích byly celé ulice zalité vodou. Pamatuji, že starší brácha mě nosil do školky na zádech.“

 

Otcova kariéra

Otec Giat Nguyen se tehdy ocitl v nemilosti komunistického režimu. Předtím patřil spíše k elitě. I když vyrostl v chudé rodině v malé vesnici Phu-Le, dostal se na vysokoškolská studia do Hanoje. Vietnam byl ještě francouzskou kolonií. Studoval na francouzské škole, zamiloval si francouzskou literaturu. Když se vrátil domů, vesnice ho vítala jako krále. „Stal se mandarínem, což bylo něco jako starosta. Poté byl přednostou železniční stanice. Pak přišla revoluce. To byly děsné časy. Lidé byli stříleni a ubíjeni za spolupráci s Francouzi. Otec byl velmi oblíbený, pomohl mnoha lidem a dostal se dost vysoko. Co přesně dělal, nevím. Samozřejmě byl členem komunistické strany. Po nějakém konfliktu ho sesadili, takže když jsem se narodil, byli jsme na tom opravdu bídně.“

Matka Nhu Y Nguyen šila v té době doma moskytiéry pro armádu. Když se otci podařilo sehnat místo učitele vietnamské literatury a dějepisu na průmyslové škole ministerstva dopravy, začalo se jim vést lépe a mohli si dovolit i trochu lepší byt. Otec se prozíravě začal sám učit ruštinu, kterou ve Vietnamu málokdo ovládal. Díky tomu dostal od ministerstva dopravy nabídku pracovat ve varšavském sídle Organizace pro spolupráci železnic, kde zástupci socialistických států koordinovali rozvoj mezinárodní železniční dopravy. „Otec se stal předsedou komise, která měla na starost právní záležitosti související s nákladní přepravou. Ve Vietnamu se mu o takové pozici ani nesnilo,“ říká pamětník.

 

S blonďáky na dvorku

Pamětník vzpomíná, jak s rodiči a tříletým bratrem cestovali asi deset dnů přes Čínu a Sovětský svaz do Polska. „Z Pekingu jsme jeli krásným vlakem se spacími vagóny. Takový luxus jsem předtím neviděl. Bylo to jako Orient expres. S bratrem jsme zlobili. Lezli jsme na horní postele a skákali z nich. A pořád jsme tahali za zvoneček, kterým se přivolával vlakový personál.“ I byt, který rodina dostala na sídlišti ve Varšavě, mu připadal jako vrchol luxusu. „Poprvé jsme spali na postelích s matracemi,“ vypráví.

Nesmírně se mu líbili lidé s blond vlasy a modrýma očima. „Nesnášel jsem máslo a mléko. Jednou jsem velice pobavil maminku, když jsem se zeptal, jestli budu mít také modré oči a blond vlasy, když budu pít mléko a jíst máslo,“ vzpomíná. Rodiče mluvili s dětmi vietnamsky. Při hrách s vrstevníky na dvorku se rychle naučil polsky. V sedmi letech nastoupil do školy zřízené při sovětské ambasádě. „Vyučovacím jazykem byla ruština. Chodily tam děti diplomatů nebo vojáků, kteří sloužili v Polsku. Mými spolužáky byli Mongolové, Rumuni, Čechoslováci, Jugoslávci i Kubánci. Brzy jsem mluvil rusky jako rodilý Rus.“

Dokud byl dítě, jeho kontakty byly kromě rodiny a vrstevníků z domu nebo blízkého okolí omezeny na ruskou školu, kde děti vítala pionýrská stráž, která například kontrolovala žákům délku vlasů. „Táta byl přehnaně opatrný. Vodil mě skoro až do sedmnácti let do školy. Nemohl jsem se sám pohybovat po městě. Otec jako diplomat cestoval, my jsme nikam nejezdili ani o prázdninách. Kdyby nás rodiče vzali na návštěvu do Vietnamu, nepustili by nás už zpátky. Když bylo 1. září a spolužáci vyprávěli, že byli u moře, styděl jsem se, protože jsem se neměl čím pochlubit,“ vypráví.

Vietnamskému chlapci ve Varšavě neunikla zásadní událost, která se v srpnu 1968 odehrála v jeho budoucím domově. I Polsko poslalo do Československa vojsko, které mělo s dalšími armádami států Varšavské smlouvy zasáhnout proti kontrarevoluci ve spřátelené zemi. „Jednou ráno jsme se probudili a ulice byla plná tanků, které, jak jsme se dozvěděli, jely do Československa. Už předtím nás táta poslal do obchodu udělat zásoby rýže a dalších potravin. Nakupovali jsme v různých obchodech, aby to nebylo nápadné. Bál se, že bude válka. My děti jsme tomu nerozuměly.“ 

 

Šok po nástupu na univerzitu

Nepříjemné překvapení ho čekalo po nástupu na vysokou školu. Byl přijat na elektrotechniku Varšavské polytechniky. Zjistil, že jako absolvent desetileté ruské školy je v některých předmětech hodně pozadu za polskými studenty a musel se moc snažit, aby rozdíl dotáhl. Horší ale bylo, že měl dodržovat přísné podmínky, za kterých studenti z Vietnamu v Polsku i v dalších socialistických státech mohli studovat.

„Byl jsem zařazen do skupiny vietnamských studentů. Měli jsme se stýkat jen mezi sebou. Kontakty s Evropany byly nežádoucí. Já měl ale spoustu mezinárodních kamarádů. Studentské kluby byly pro Vietnamce tabu. Kino bylo povoleno jen se třemi vietnamskými kolegy, aby mohli společně posoudit, jestli je film politicky v pořádku. Musel jsem chodit na schůzky s vietnamskými studenty, hrát s nimi fotbal, což jsem nesnášel. Pravidelně jsem se musel zodpovídat ze svého chování. Kontrolovali mě na každém kroku. Ostatní Vietnamci byli před odjezdem do zahraničí důkladně vyškoleni, že všude číhají špióni a přišlo jim normální, že donášeli. Pro mě to bylo nové. Nechápal jsem to. Byli jsme přece ve spřátelené socialistické zemi,“ říká.

Vysvětluje, že podmínky studia v zahraničí nastavila vietnamská vláda a na jejich dodržování dohlížela ambasáda. „Slyšel jsem o mnoha případech, kdy byli neposlušní studenti násilím posláni zpátky do Vietnamu. Toho jsem se bál, tím mě pořád strašili,“ uvádí. Přesto se režimu vzpíral. Tajně kreslil plakáty pro varšavský studentský klub, chodil na zakázané diskotéky a stýkal se s Poláky i mladými lidmi jiných národností. „Vyrůstal jsem v Polsku, neuměl jsem ani pořádně vietnamsky. Slovní zásobu jsem měl jen od rodičů, nechodil jsem nikdy do vietnamské školy. Vietnamští soukmenovci se mi posmívali. Evropané mi byli bližší,“ vysvětluje.

 

Se Sedmi statečnými

Výjimkou byla podle něj skupinka vietnamských rebelů, kteří si říkali Sedm statečných. „Byli to trochu starší kluci, kteří nosili dlouhé vlasy a kalhoty do zvonu, a dělali si, co chtěli. Velmi jsem se zaradoval, když jsem se s nimi seznámil. Zpočátku byli vůči mně ostražití, protože si mysleli, že jsem na ně nasazený. Pak mě přijali mezi sebe. Jezdili jsme po okolních městech, navštěvovali diskotéky, hospody a kluby. Nechal jsem si narůst delší vlasy. Dost často mě zvali na ambasádu, abych se zodpovídal za své chování. Nedělal jsem ale nic špatného,“ říká. Tehdy se už také vymanil z rodičovského vlivu, protože bydlel na internátu.

Do velkých potíží se dostal poté, co se zamiloval do drobné blondýny z Československa Márie Timkové, která studovala ve Varšavě biologii. Začali spolu chodit a v roce 1978 se jim narodila dcera Diana. Tuanovi bylo dvacet let a byl ve třetím ročníku vysoké školy. „Všichni nám od začátku říkali, že nás rozdělí, že mě pošlou do Vietnamu. My jsme nikoho neposlouchali a rvali se o to, abychom zůstali spolu. Bál jsem se, že mě někde nějací lidé na ulici naloží do volhy a odvezou pryč,“ vypráví pamětník.

Kvůli svému vztahu měl také vážný konflikt s otcem, kterého vietnamská vláda vyzývala, aby udělal se synem pořádek. „Dodnes lituji slov, která jsem mu tehdy řekl. Přesvědčoval mě, že mám vztah ukončit, že Evropanky jsou prý nestálé a že se mám vrátit do Vietnamu. Majka však byla těhotná, musel jsem za nás bojovat. Nedocházelo mi ale, že ohrožuji i rodiče a sourozence, kteří mohli mít kvůli mně velké problémy. Otec byl v těžké situaci.“

 

Nepomohl ani Husák

Mladému páru pomáhali zpočátku hlavně Poláci. I když přišel z vietnamské ambasády na univerzitu podnět, aby byl pamětník vyloučen, nechali ho dál studovat. Polští studenti mu půjčovali takzvané brigádnické knížky, se kterými si mohl přivydělávat na brigádách, protože přišel o stipendium. S Marií marně sháněli ve Varšavě privát. Chtěli se vzít, ale bez souhlasu ambasády to nebylo možné a pomoci jim v tomto směru odmítly i československé úřady. Tuan kvůli tomu psal až do kanceláře prezidenta Husáka. Mária porodila neprovdaná v Lodži, kde měla kamarádky, které jim sehnaly jeden malý pokoj. „I z toho nás těsně před porodem vyhodili.“ Nakonec poprosil o pomoc otce, který souhlasil, aby přijeli s dítětem k němu do Varšavy. Maminka byla v té době už zpátky ve Vietnamu.

Po několika měsících v otcově bytě se vrátili na internát. Studentských párů s dítětem tam bylo podle pamětníka více a univerzita pro ně nově zřídila na kolejích jedno patro, kde mohly bydlet manželské i nesezdané páry. Tuan neúspěšně zkoušel prodávat na bleším trhu svoje obrázky. Obcházel i krámky pro turisty. Uchytil se u jednoho obchodníka, který měl dílnu na výrobu ikon, které vypadaly jako staré. Tuan pro něj maloval a začal docela dobře vydělávat. Když ho nakonec ze školy vyhodili, ani mu to moc nevadilo.

Hlavně díky otcově iniciativě nakonec ambasáda povolila Tuanovi sňatek. Jeho žena dostudovala parazitologii. Rodinka se chystala odjet do východoslovenské Sniny, kde měla Mária rodiče. Tuanovi se mezitím podařilo proniknout mezi pouliční umělce v Gdaňsku. Nejprve dělal linoryty s náměty z historického města, pak začal vyřezávat do papíru portréty. „Najednou u mě stál zástup lidí, kteří ode mě chtěli portréty. Byl jsem velká atrakce. Používal jsem vlastní originální techniku. Pokračoval jsem v tom i na Starém Městě ve Varšavě. Kolikrát jsem vydělal za jeden den tolik, kolik dostal inženýr za celý měsíc. Nikdo neřešil nějaké povolení nebo daně,“ vypráví.

 

Deprese z československého socialismu

Kolem roku 1980 se přestěhoval za ženou a dcerou do Československa. Zpočátku bydleli v panelákovém bytě ve Snině s manželčinými rodiči, kteří se postupně smiřovali s tím, že si dcera vzala Vietnamce. Tchán mu sehnal práci ve výpočetním středisku strojírny Vihorlát Snina. „Příjezd do Československa pro mě byl totální šok. Oproti Polsku, kde lidé žili a mluvili mnohem svobodněji, jsem se ocitl ve strašném socialismu. Chodil jsem po městě, počítal rudé hvězdy a hesla Se Sovětským svazem na věčné časy. V šest ráno jsem stál za zvuku revolučních maršů v zástupu před fabrikou a nechápal, kde to jsem. Snina mě psychicky ubíjela. Připadal jsem si zase jako v ruské škole. Chtěl jsem zpátky do Polska, ale neměl jsem šanci,“ říká.

Cítil také, že se na něj tamní obyvatelé dívají jako na exota. Poznámky o „rákosnících“ ho urážely. Nelíbilo se mu, že mu kdekdo tyká. Dobře mu nedělala ani závislost na manželčiných rodičích. Má talent na jazyky a slovensky se naučil snadno, protože už uměl polsky a rusky. Když ho fabrika poslala do Bratislavy na školení na nový typ počítače, okamžitě tam začal shánět práci s bytem. Podařilo se mu to. Nastoupil v Bratislavských automobilových závodech, kde se budovalo výpočetní středisko. Dostal nový byt na sídlišti Petržalka a zaměstnavatel mu také umožnil dálkově dokončit studium elektrotechniky.

„Připadalo mi to jako zázrak. Další problém ale byl sehnat v Bratislavě práci pro Majku. Zpočátku ji nechtěli vzít ani jako uklízečku. Nakonec se dostala na hygienickou stanici, kde pak dělala vedoucí hygienické kontroly,“ říká pamětník a dodává, že v Bratislavě prožil hlavně díky rodině pěkné životní období. „Byl jsem šťastný, že jsem nám zařídil slušné živobytí. Náš byteček byl náš hrad, kde jsme si žili sami pro sebe.“ V automobilce pracoval deset let jako technik na velkých sálových počítačích.

 

Návraty do Polska

Z Československa jezdíval pravidelně do Polska kreslit portréty, aby si trochu přivydělal k platu, který byl, jak říká, mizerný. V roce 1980 zažil v Gdaňsku začátek stávky dělníků loděnice, kteří založili nezávislé odbory pod názvem Solidarita. „Bydlel jsem s dalšími malíři na ubytovně, která měla okna přímo na loděnici. Jednou ráno byl dvůr plný dělníků. Pak jsem se dozvěděl, že zrovna začali stávkovat,“ vzpomíná Tuan. Párkrát byl v Polsku i v době výjimečného stavu, který tam vyhlásila komunistická vláda v letech 1981 až 1983. „V noci byl zákaz vycházení. Když jsem se někde zdržel u kamarádů, bál jsem se, že mě seberou, zavřou a nikdo nebude vědět, kde jsem. Stalo se, že jsem se připletl k demonstraci, kterou policajti rozháněli slzným plynem,“ vypráví.

První velký protest proti komunistickému režimu v Československu se uskutečnil v březnu 1988 právě v Bratislavě. Takzvaná svíčková manifestace byla rozehnána příslušníky Veřejné bezpečnosti. „Nebyl jsem tam. Byl jsem dost opatrný, protože jsem byl stále vietnamský občan a obával jsem se deportace, ale pamatuji si, že od této události začali mnozí lidé mluvit otevřeněji. I já jsem cítil, že se chystá velké vzrůšo. Vývoj ve východní Evropě i u nás jsme sledovali v rakouské televizi, kterou jsme v Bratislavě chytali. Těšili jsme se, že budeme svobodní.“ V listopadu 1989 chodil se ženou demonstrovat na náměstí Slovenského národního povstání.

 

Svoboda na Karlově mostě

Když někdy v roce 1990 cestoval letecky z Varšavy přes Prahu, vypravil se do historického centra a zašel i na Karlův most. „Moje srdce se rozzářilo. Bylo tam strašně moc lidí a umělci tam prodávali své práce. Atmosféra byla úžasná,“ říká. Hned následující víkend se vypravil do Prahy zkusit na Karlově mostě štěstí jako malíř. „Nejprve mě mezi sebe přijali ruští umělci. Začínal jsem s akvarelovými portréty. Dělal jsem je trochu zvláštním způsobem, obouruč se dvěma štětci. Jednou rukou jsem nanášel barvu, druhou jsem pracoval s vodou. Měl jsem s tím dost velký úspěch. Cítil jsem se ohromně. Atmosféra byla skvělá. Nikdo nikomu nezáviděl, všichni kreslili, všichni byli kamarádi,“ vzpomíná Tuan na začátky v Praze.

I když mu v bratislavské automobilce svěřili v nových poměrech zajímavější práci a dostal dokonce nabídku ze Slovenské akademie věd, rozhodl se pro svobodné povolání. „Chtěl jsem pracovat sám pro sebe. Měl jsem dost vedoucích, kteří se v ničem nevyznali a dělali chytré,“ říká. Dal výpověď a začal pravidelně jezdit kreslit do Prahy. Byl tam třeba dva týdny, pak zase týden s rodinou v Bratislavě.

Po sametové revoluci začínal svou kariéru na Karlově mostě bez jakéhokoliv povolení. „Vládla tam dost anarchie, lidé tam prodávali, co je napadlo. Někdy jsem dostal pokutu,“ říká. Do vzniku Sdružení výtvarníků Karlova mostu si pak platil na magistrátu prodejní místo. „Někdy bylo na mostě tolik lidí, že se tam ani v noci nedalo projít. Všude bylo také plno veksláků, kteří klamali lidi. Jednou jsem varoval americké studenty, aby od nich nic nekupovali. Veksláci pak vyhrožovali, že mě shodí z mostu,“ vzpomíná na začátek devadesátých let.

V roce 2020, kdy Anh Tuan Nguyen poskytl rozhovor Paměti národa, kreslil a maloval na Karlově mostě už asi třicet let. S manželkou se natrvalo přestěhoval do Prahy. „Atmosféra Karlova mostu se, bohužel, hodně změnila. Když nemusím, tak tam nejdu. Některé lidi nemusím vidět. Asi je to trochu ponorková nemoc,“ říká. Na jaře 2020 přerušily jeho dráhu umělce na Karlově mostě restrikce v souvislosti s pandemií koronaviru.