Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Libuše Nidetzká (* 1933)

• narozena 28. září 1933 v obci Suchowce na Volyni

• volyňská Češka

• poslední žijící svědek tragédie v Českém Malíně na Volyni

• 13. července 1943 v Českém Malíně zavraždili jejího bratra Vladimíra Čecha

• v Českém Malíně zavraždili jejího strýce Bedřicha a tetu Marii Činkovou, sestřenici Marii Cimalovou a jejího jednoročního syna Jindřicha

• v listopadu 1943 se rodina přestěhovala do Podhájců na hospodářství Josefa Uhlíře, za něhož se matka provdala

• v roce 1947 reemigrovali do Československa a usadili se v Novém Malíně

• pamětnice vystudovala lékařskou fakultu v Olomouci v oboru stomatologie

• pracovala jako zubní lékařka ve Vizovicích a v Šumperku

• v době natáčení v roce 2024 bydlela v Novém Malíně

V březnu 1943 se vdova Justýna Čechová z obav o život svůj i svých dětí rozhodla přestěhovat k příbuzným do Českého Malína. Jenže o čtyři měsíce později, 13. července 1943, Český Malín obsadili němečtí vojáci. V obci rozpoutali nepředstavitelné peklo, při němž zastřelili a zaživa upálili 374 Čechů. Justýna Čechová se svou tehdy desetiletou dcerou Libuškou přežily jen shodou náhod. Následující den ale musely pohřbít svého osmnáctiletého syna, respektive bratra Vladimíra. „Dostal ránu do zátylku,“ vzpomíná Vladimírova sestra Libuše Nidetzká, poslední žijící svědek obrovské tragédie v Českém Malíně na Volyni.

V ukrajinské obci

Libuše Nidetzká se narodila 28. září 1933 v obci Suchowce (ukrajinsky Sukhivtsi) v gubernii Dubno v západní části Volyně, která tehdy spadala pod Polsko (dnes území Ukrajiny). Na svět přišla jako čtvrté dítě rodičům Justýně a Vladimírovi Čechovým. Dva ze sourozenců nikdy nepoznala. Nejstarší Rostislav zemřel jako batole a sestra Rajka zemřela v roce 1929 ve svých deseti letech na zápal mozkových blan. Libušino dětství tak doprovázel jen o osm let starší bratr Vladimír.

Rodina žila v domku, k němuž patřila velká zahrada s ovocnými stromy a dva hektary polností. Hned vedle stál dřevěný mlýn, který otec nejen postavil a provozoval v areálu bývalé cihelny, ale jako zámečník i sám vybavil. Předci obou rodičů přišli podobně jako tisíce dalších mužů a žen na Volyň ve druhé polovině 19. století z Čech. V nové zemi hledali lepší podmínky k životu a na tomto území tehdy vznikly desítky českých obcí. Čechovi ale žili v čistě ukrajinské obci, kde bydlela jen jedna polsko-česká rodina Kowalských, s níž se pravidelně stýkali a s jejichž dětmi si Libuška hrávala. Výborné vztahy ale prý měli i s tamními Ukrajinci, mezi nimiž měla Libuše spoustu kamarádek a kamarádů. Libuše také chodila do tamní ukrajinské školy. „Mluvila jsem perfektně ukrajinsky, ale sotva jsem překročila práh domova, tak jsem zase mluvila česky,“ dodává Libuše Nidetzká, která má ze Suchowců spoustu hezkých vzpomínek. Vypráví například o zábavách v tamním hostinci nebo o průběhu Svatodušních svátků, Velikonoc nebo Vánoc, kdy jí pod okny vždy zpívali do krojů oblečení koledníci.

Utekli z obav o život

Život na Volyni ale zcela změnila druhá světová válka. Nejprve toto území napadl a do roku 1941 okupoval Sovětský svaz a v létě 1941 obsadilo nacistické Německo. A právě v roce 1941 zemřel ve svých pětapadesáti letech na rakovinu žaludku otec. Justýna Čechová tak zůstala sama se dvěma dětmi, a stala se tak snadným terčem pro různé ozbrojené skupiny mužů pohybující se po kraji. Mezi Ukrajinci a Poláky tehdy probíhaly etnické čistky známé jako Volyňský masakr, při nichž bylo podle různých odhadů zavražděno 50 až 60 tisíc Poláků a dva až tři tisíce Ukrajinců, ale desítky obětí byly i mezi Čechy. Na jedné straně stála Ukrajinská povstalecká armáda, známá spíše pod zjednodušeným označením banderovci, a na druhé jednotky sebeobrany vytvořené polským obyvatelstvem. „Jednou v noci zase přišli banderovci pro jídlo. Další den přišla skupina polsky oděných vojáků, kteří nás postavili ke zdi a hledali něco v šuplících. Tak nevím, kdo to byl,“ vzpomíná Libuše Nidetzká, která dodává, že banderovci také chtěli, aby bratr vstoupil do jejich jednotek.

Obavy o život ještě znásobili němečtí vojáci pohybující se po kraji. Na Volyni tehdy operovaly pohotovostní jednotky (německy Einsatzgruppen), které měly za úkol zlikvidovat nežádoucí osoby. Tak jako v jiných zemích okupovaných Německem se to týkalo hlavně Židů, které na podzim roku 1941 zahnali do ghett. I ve vedlejším městečku Olyka vzniklo ghetto, kde v nelidských podmínkách drželi na pět a půl tisíce Židů. Jen asi třiceti z nich se podařilo uprchnout. Všechny ostatní zavraždili v létě roku 1942 v ghettu a jeho okolí. Libuše Nidetzká vzpomíná, že i oni měli v Olyce židovskou známou, s níž se navzájem navštěvovali, a právě ta jim někdy v té době zaklepala na dveře. „Maminka jí dala jídlo, ale potom říkala, že nepřežila.“ I pouhé poskytnutí jídla Židovce ale mohlo stát životy členů rodiny. Justýna Čechová se po všech těchto zkušenostech rozhodla opustit Suchowce a přestěhovat se ke své sestře Marii Činkové do nedalekého Českého Malína.

Přežily jen shodou okolností

V březnu 1943 se tak Čechovi přestěhovali k Činkovým do Českého Malína. Kromě majitelů Marie a Bedřicha Činkových a jejich syna Mstislava na hospodářství ještě bydlela jejich dcera Marie s manželem Jindřichem Cimalou a jejich jednoročním synem Jindřichem. Čechovi Činkovým pomáhali na hospodářství, kde bylo na jaře spoustu práce. Dne 12. července 1943 přemluvila tehdy desetiletá Libuška maminku, aby spolu jely navštívit tetu a strýce Václava a Anastázii Hamáčkovy do vedlejší české obce Kneruty. Bratr Vladimír zůstal v Českém Malíně. „Maminka nechtěla, protože dva dny předtím strašně pršelo a na cestách bylo bahno. Ale já jsem ji tak dlouho otravovala, brečela jsem, prosila jsem, až se rozhodla, že mi vyhoví. Šly jsme tam v tom blátě jen v šatičkách a dřevákách,“ vypráví Libuše Nidetzká. Ještě téhož večera se chtěly vrátit do Českého Malína, ale strýc je nepustil s tím, že další den jede k doktorovi do tamní nemocnice a vezme je s sebou.

Zkáza a žal

Jenže hned ráno 13. července 1943 obec Český Malín obklíčila německá vojska. Vojáci pak systematicky shromažďovali všechny obyvatele – muže, ženy, starce i stařeny, děti všeho věku i nemohoucí, které přivezli na vozech. Následně je po skupinách nahnali do kostela, školy a dalších objektů. Budovy polili hořlavinou a zapálili. Kdo se pokusil o útěk, byl zastřelen. K dokonání apokalypsy Němci vypálili zbývající budovy. Takto brutálním způsobem v Českém Malíně zavraždili 374 Čechů, což je dokonce více lidí, než zahynulo v Lidicích. Dodnes zůstalo nevyjasněno, proč se tak stalo.

Až do Knerut byla vidět silná záře z Českého Malína a slyšet střelba, a tak Justýna Čechová s Libuškou plné obav prozatím zůstaly. Několika lidem z Českého Malína se podařilo zachránit a uprchnout do Knerut, kde se tak ostatní dozvěděli o rozsahu celé tragédie. Mezi přeživší patřil i tehdy devatenáctiletý bratranec Mstislav Činka, jemuž Němci společně s několika dalšími chlapci a muži přikázali hnát ukradený dobytek a vézt nakradené věci. V nestřežené chvíli se jim podařilo uniknout a zachránit se. „Máma když uslyšela, co se dělo v Českém Malíně, tak měla šílenej strach. Chytla mě za ruku a hned ještě do toho hořícího Malína jsme šly hledat bráchu,“ vzpomíná Libuše Nidetzká, která následně na vlastní oči viděla strašlivý obraz zkázy. „Zůstaly jen komíny a základy. Všechno spálený. Zahrady poničený a po nich poletovaly slepice a pobíhaly krávy. Všude plno čmoudu. Prolezly jsme každou stodolu. Takže jsem viděla, jak se ti lidi pokoušeli dostat z žáru a hrabali ve slámě. Viděla jsem spálené kostry. To se nedá zapomenout...“

Vladimíra nakonec našly v poli ve vedlejším Ukrajinském Malíně. „Zavřeli je tam do školy, polili benzinem, zapálili a hodili tam granáty. Ale muži, kteří byli trochu fyzicky schopní, tak roztřískali okna a utekli. Hned za školou byl veliký lán pšenice, kde byly vysoké třešňové stromy. Nějaký pan Uhlíř byl těžce zraněný a simuloval smrt. Pomazal se krví, Němci u něj byli, kopali do něj a mysleli si, že je mrtvý. Nějak se mu podařilo, nevím jakým způsobem, ale zachránil se. Můj brácha, protože měl osmnáct roků, tak byl šikovnej kluk, tak utekl taky tím oknem. Plazil se v té pšenici. Jenomže Němci seděli s kulomety i na stromech, viděli ho, jak se plazí, a tak stříleli. Dostal ránu do zátylku.“ A právě tam Vladimíra maminka a desetiletá Libuše našly. „Vytrhlo mu to tady kousek čela, takže mu byl vidět mozek. To byl taky zážitek, že se mi zvedá žaludek, když si na to vzpomenu... Máma, když viděla bráchu ležet na zemi s rozbitou hlavou, tak omdlela a já jsem nevěděla, co mám dělat. Mně z toho bylo tak zle, ale nevěděla jsem, jestli mám mámu křísit, nebo brečet nad bráchou.“

Strýc pak Vladimírovo tělo odvezl na žebřiňáku do Knerut. „Tam maminka bráchu omyla, očistila a já jsem na to všechno hleděla. Pochovali jsme ho rychlovkou v těch českých Knerutech. Spěchali jsme, protože jsme se báli, že Němci můžou zaútočit i na Kneruty,“ vzpomíná Libuše Nidetzká, které ten den v Českém Malíně zavraždili také šestapadesátiletého strýce Bedřicha Činku, jednapadesátiletou tetu Marii Činkovou, dvacetiletou sestřenici Marii Cimalovou a jejího jednoročního syna Jindřicha. Přežil jen avizovaný Mstislav Pospíšil, který po reemigraci žil v Novém Malíně na Moravě. Přežil i manžel sestřenice Jindřich Cimala, který jako učitel pracoval v Lucku. Libuše Nidetzká o něm nemá žádné další zprávy. Slyšela jen, že byl obviněn z kolaborace. V článku Gulag na Volze se historik Jan Dvořák zmiňuje, že Jindřicha Cimalu původem z Českého Malína 15. května 1944 zatkly sovětské orgány pro obvinění z kolaborace s Němci a poslaly ho na dvacet let do nápravně pracovních táborů v SSSR, v nichž 18. února 1945 zemřel.

Smutek nikdy nezmizel

Krátce po tragédii se z obav o život Justýna s Libuškou ukrývaly přes den v lesích a večer spaly u Hamáčků v Knerutech. „Já jsem neměla nic na oblečení, protože nám tam všechno shořelo. Zůstala jsem v jedněch šatičkách a v dřevácích. Takže maminka po Knerutech sháněla oblečení, protože jak jsme se ukrývaly v lese, tak tam taky poprchávalo,“ vypráví Libuše Nidetzká. S maminkou zůstaly zcela bez prostředků. „Maminka tehdy dokonce psala dopis svému bratrovi, že si vezme život, ať se o mě postará, že nechce žít. Pak si uvědomila, že bych byla chudák. Vím, že brečela každou noc, nespala a byla hubená jak lunt.“

Na bratrovu radu se maminka pět měsíců po tragédii provdala za vdovce Josefa Uhlíře, který vlastnil rozsáhlé hospodářství v nedaleké české obci Podhájce a jehož synovec byl již zmíněný Václav Uhlíř, přeživší z Českého Malína. „Byly to vdavky z nouze, protože jsme neměly kde bydlet, neměly jsme co jíst, neměly jsme se do čeho obléct. Takže to nebyl sňatek z lásky, ale pud sebezáchovy.“

Smrt byla všude kolem

Tehdy se situace na východní frontě zcela otočila a němečtí vojáci pod tlakem Rudé armády postupně opouštěli okupovaná území. Někdy kolem března roku 1944 proběhly boje i v Podhájcích, kterým předcházelo bombardování obce. Libuše Nidetzká vzpomíná, že se s maminkou schovaly do sklepa vykopaného na zahradě. „Maminka mě držela v náručí a přišla vlna po výbuchu, která s náma cloumala. Kousek od baráku pak byla díra po bombě a na zahradě další dvě.“ Dům Josefa Uhlíře nezasáhli, ale několik domů v obci bylo zcela zničeno a jedna z bomb zasáhla i sousední hospodářství a zabila prý pana Chloubu.

Po osvobození čeští muži i ženy houfně vstupovali do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Josef Uhlíř vzhledem k svému vysokému věku zůstal, ale z obce tehdy odešli prakticky všichni muži. Na Volyni ale stále nebylo bezpečno a nikdo si nemohl být jist životem. Libuše Nidetzká vzpomíná, že k nim pro zásoby stále v noci chodili banderovci a jednou pro ně Josef Uhlíř musel dělat kočího a kamsi odvážet mrtvé na žebřiňáku. Když se pak jeli podívat na dům a mlýn v Suchowcích, projížděli kolem pole posetého mrtvolami. „Kdo byli ti zastřelení, nevím,“ dodává Libuše Nidetzká, která se pak v Suchowcích dozvěděla, že jejich rodinní přátelé, rodina Kowalských, byli i se svými čtyřmi dětmi zavražděni. „Nevím, kdo to způsobil. Údajně banderovci. Jednoho večera tam přišli a všechny je naházeli do studny.“

Z piety k zavražděným

Rodina se tak jako prakticky všichni Češi rozhodla pro návrat do rodiště jejich předků, do Československa. Na základě mezistátní dohody podepsané v Moskvě 10. července 1946 se totiž organizovala reemigrace volyňských Čechů. Po čtrnáctidenní cestě v nákladním vagonu obývaném společně s další rodinou skončili v březnu 1947 v Šumperku. Následně našli bydlení ve vedlejším Frankštátě, vylidněném po odsunu původního německého obyvatelstva. K dispozici měli hospodářství, které ale měli ve společném vlastnictví s dalším volyňským Čechem, panem Hamáčkem. Ve Frankštátě se usadilo několik rodin přeživších tragédii v Českém Malíně a právě na počest 374 zavražděných Čechů tato obec tehdy změnila název na Nový Malín. Každoročně 13. července se pak u tamního památníku konala a koná pieta, které se pravidelně účastnila i Libuše s maminkou.

Vrací se to ve snech

Ještě na Volyni Libuše v Dubně studovala dívčí školu. V Šumperku se přihlásila do tercie tamního gymnázia. Tehdy sice skvěle ovládala hovorovou češtinu, ale neznala českou abecedu. „To bylo o život, když jsem psala první písemku. Bylo to červeně podtrhané odshora až dolů,“ vzpomíná Libuše Nidetzká, která společně s dalšími volyňskými Čechy z gymnázia docházela na doučování a i díky tomu v roce 1953 odmaturovala. To už v zemi pět let neomezeně vládla komunistická strana. „Mysleli jsme, že jsme utekli ze spárů komunistické strany, ale vzápětí přišla za náma. Věděli jsme, že takový binec, který je tam, bude za chvíli i tady,“ glosuje Libuše Nidetzká únor 1948, kdy zemi ovládl tento totalitní režim.

Po absolvování gymnázia se Libuše rozhodla pro studium lékařské fakulty v Olomouci v oboru stomatologie. Nejprve ale musela na povinnou šestitýdenní brigádu do vítkovických železáren jako pomocný stavební dělník. Poté si ještě krátce přivydělávala na studia jako dělnice v tkalcovně v Moravolenu v Šumperku. A právě tam se seznámila s manželem Ottem Nidetzkým, za něhož se v roce 1954 provdala. Po úspěšném absolvování lékařské fakulty dostala Libuše Nidetzká jako zubní lékařka umístěnku do nemocnice v tehdejším Gottwaldově a krátce poté ve Vizovicích, kde také s manželem do roku 1966 bydleli a kde se jim v letech 1955 a 1960 narodila dcera Libuše a syn Jiří.

Po smrti Josefa Uhlíře žila maminka sama v Novém Malíně a právě kvůli ní se rodina Nidetzkých přestěhovala do jejího domu. Pamětnice pak jako stomatoložka pracovala v dětském zubním oddělení v Šumperku a poté až do penze jako zubní lékařka pro zaměstnance Československých státních drah.

Na Volyň se Libuše Nidetzká vrátila pouze jednou – v roce 2011. Vzpomíná, že v Suchowcích ještě potkala své dvě kamarádky z dětství, s nimiž zavzpomínala na prožité hezké chvíle. Dodnes se jí ale ve snech vrací i hrůzy, které jako dítě viděla. „Zdává se mi o bratrovi, jak ho máma umývala. Vrací se mi také, jak jsem ho viděla mrtvého na poli. To se mi vrací jako něco strašného,“ vypráví Libuše Nidetzká, která budoucím generacím přeje, aby nemusely zažít nic podobného jako ona. „Nejhorší je strach ze života. Strach, co s námi bude dál.“

 

CÍLEK, R. – RICHTER, K. – VEVERKA, P.: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

MARTINOVSKÝ, A. M. – ŠIRC, V.: Kronika Českého Malína, Orbis 1945.

https://www.volynaci.cz/volynsti-cesi/12480/

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2021/10/PD_3_21_s24-35.pdf