Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jurij Nikelský (* 1976)

• narozen 11. května 1976 ve Lvově

• dědeček Vladimir Nikelský bojoval v letech 1917–1922 v ukrajinské válce o nezávislost

• po válce emigroval do Československa, kde se v roce 1931 narodil pamětníkův otec Vladimír

• po návratu do SSSR dědečka zatkli a zastřelili na útěku

• rodina žila v Mykolajivu u Lvova, otec pracoval jako advokát a matka byla v domácnosti

• v roce 1996 Jurij odjel do České republiky, kde pracoval jako dělník a později prodejce textilu ve vietnamských tržnicích

• v 90. letech se dostal do hledáčku postsovětské mafie

• v roce 2023 podnikal v realitách a příležitostně vystupoval jako hráč na akustické nástroje

Jurij Nikelský se narodil na západní Ukrajině v městě Mykolajiv asi dvacet kilometrů od Lvova. Na své dětství vzpomíná jako na poklidné časy. Pozdní Sovětský svaz podle něj nebyl tak špatný. Z vyprávění rodičů ale věděl, že minulost zdaleka tak poklidná nebyla.

Pohnutá historie rodiny Nikelských

Jeho dědeček z otcovy strany Vladimir Nikelský pracoval jako ředitel školy v obci Truskavec na západě Ukrajiny a bojoval v ukrajinské válce o nezávislost mezi lety 1917 a 1922.  „Nevím v jaké frakci působil, ale vím, že bojoval proti Sovětům,“ vzpomíná na rodinné vyprávění. Když byla ukrajinská strana poražena, uprchl s rodinou do tehdejšího Československa a tam se narodil v roce 1931 pamětníkův otec Vladimir. „Dědeček byl v korespondenčním styku s domovem a jednou mu jeho kamarád napsal, že už je bezpečné se vrátit, že mu nic nehrozí. Ale asi to byla léčka, protože dva dny po návratu do Truskavce byl dědeček unesen a rodina ho už nikdy nespatřila,“ vzpomíná Jurij Nikelský. Vladimír Nikelský byl roky nezvěstný. Až po mnoha letech se podařilo rodině objevit dokument, který potvrzoval, že Vladimír Nikelský byl zastřelen při pokusu o útěk přes zamrzlé Ladožské jezero. Oproti tomu otec pamětníkovy matky byl rudý komisař v Kazachstánu a bolševik. Během druhé světové války se dostal do německého zajetí. „Nějakým způsobem odtamtud utekl a vrátil se ke své jednotce. Oni mu ale nevěřili a zastřelili ho, prostě jen tak. Mysleli si, že je špión a zabili ho. Takové věci se tehdy děly běžně,“ vypravuje pamětník. Jeho babička tak zůstala sama se dvěma dcerami. Jednou z nich byla i pamětníkova matka Julia Ufinceva narozená 26.června 1936. Situace její rodiny po válce byla velmi složitá, protože celá oblast se hemžila tlupami banditů. „Banditi byli lidé v takových čepičkách, měli vždy zlatý zub a nosili vysoké boty. Měli specifickou zlodějskou módu, podle které bylo poznat, do jaké skupiny dotyčný člověk patří. Jak se jejich hnutí přesně jmenovalo, si už nepamatuji. Matka se s nimi tehdy dostala do konfliktu a celá rodina proto musela utéct. Z té doby si také odnesla velkou jizvu na zádech od rány nožem,“ vzpomíná na osudy své matky Jurij Nikelský. Pamětníkova babička se dvěma dcerami uprchla na západ Ukrajiny, kde se seznámila se svým budoucím mužem. 

Život v Sovětském svazu

Rodina Nikelských se usadila ve městě Mykolajiv poblíž Lvova. Otec pracoval jako advokát a matka nějakou dobu jako úřednice, později ale byla už jen v domácnosti. Pamětníkovu otci se v právnické profesi dařilo a vydělával poměrně dost peněz. „Bydleli jsme ve státním bytě. Inženýr tehdy vydělával 140 rublů, knihovnice 80, otec dostával 300 rublů. Všichni ve městě ho měli rádi, protože mnoha lidem pomohl,“ říká Jurij Nikelský. Na své dětství vzpomíná jako na klidné a pohodové období. Podle něj pozdní Sovětský svaz nebyl špatným místem k životu. Ve škole mívali mladí problémy kvůli dlouhým vlasům a džínům, ale žádné represe ze strany režimu nezažil. Díky obchodníkům z Polska se dařilo sehnat i zboží, které nebylo běžně k dostání. Polští překupníci obvykle zastavovali na dálnici se svým „maluchem“ (malý vůz značky Fiat) plným zboží a handlovalo se. Poláci měli zájem o elektroniku a nabízeli žvýkačky, trička, nebo boty.

Nová doba přichází

Rozpad Sovětského svazu a vznik samostatné Ukrajiny Jurij Nikelský nijak zvlášť neprožíval. „Když byla Ukrajina svobodná, tak jsem nosil takový malý odznáček – ukrajinskou vlajku. Tehdy to tak dělali všichni, byla to móda. Babička z tátovy strany říkala, že je to zázrak a nechtěla věřit tomu, že nás Rusové tak snadno pustili. Vždy říkala, že jim nevěří,“ vybavuje si tehdejší dobu Jurij Nikelský. Když bylo pamětníkovi sedmnáct let, zemřel mu otec. Ve dvaceti se poprvé vydal do Česka kvůli práci. Jeho soused mu za poplatek 20 dolarů sehnal práci a vše potřebné k odjezdu. Z Mykolajivu  tehdy odjelo dalších 20 mladíků. „Nejprve jsme dělali výkopy pro kabely. Tedy takové práce, které dnes většinou dělají například Romové. Byli jsme zaměstnaní ve stavební firmě v Praze,“ vypráví o svých počátcích v Česku. Jeho mzda tehdy činila 35 korun na hodinu. V devadesátých letech působila v České republice početná ruskojazyčná mafie a to přirozeně pocítil i Jurij Nikelský, který se brzy rozhodl postavit na vlastní nohy a založit svoje podnikání. Jenže to nebylo vůbec jednoduché, nástrahy čekaly všude a začínající podnikatelé byli pro organizovaný zločin snadný cíl. Být mafiánem v 90. letech prý byla móda. Na Ukrajině to bylo dokonce i něco jako životní styl, který dotyčným umožňoval žít podle alternativních pravidel. Existoval jakýsi nepsaný mafiánský kodex, podle kterého se zločinci oblékali, česali si vlasy a tak podobně. A i tito lidé vyrazili na západ. Nechtělo se jim ovšem pracovat a tak pokračovali v tom, co znali z domova. Většino vydírali podnikatele a vybírali od nich výpalné. „Čečenská mafie byla hodně silná. Ukrajinská mafie také. Dělili se podle názvů měst. Luhanští stáli hodně vysoko v mafiánské hierarchii. Jednou jsem viděl i jejich hlavního šéfa, nevím, jestli je ještě na živu. Byl jsem svědkem i sporů mezi čečenskými a luhanskými mafiány,“ vypráví pamětník. Tehdy už pracoval jako prodavač textilu ve vietnamské tržnici Bokave v Praze. Šlo o velkoobchod, kam chodili nakupovat majitelé malých obchůdků s textilem. A právě o vliv nad tržnicí se přetahovaly různé mafiánské skupiny. „Přijeli na jednání a v kufrech prý měli automatické zbraně, to kdyby náhodou. A ten spor byl o tom, komu budou Vietnamci platit za ochranu. Jestli Čečencům, nebo Ukrajincům. Takové věci jsem tady tehdy viděl. A bylo to nebezpečné. Já jsem z toho ale vždycky dokázal vycouvat. Musel jsem být chytrý a nikdy nikomu nic nezaplatit,“ dodává.

Schůzka s mafií

Když se Jurij Nikelský osamostatnil a začal sám podnikat, dostal i on od mafie pozvánku k jednání. Předem se na to ale připravil. Sehnal telefonní číslo na policistu Jana Svobodu, který ruskojazyčnou mafii vyšetřoval. „Když jsem přišel na tu schůzku a oni mi začali nabízet střechu, tak jsem jim řekl: Heleďte se chlapi, tady máte číslo, zavolejte tam a domluvte se s tím pánem. Já pracuji pro něho. Oni to udělali a v tu chvíli dostali strach a mysleli si, že všude kolem jsou policajti. Od té doby se mi vyhýbali a dali pokoj,“ popisuje své zkušenosti pamětník. Po vzniku tržnice Sapa se mafiánské spory uklidnily. Čečenci si vzali pod svá křídla Sapu a Ukrajinci si ponechali vliv v Bokave. Dodnes prý dělají ochranku v Sapě bývalí mafiáni z 90. let. Jurij Nikelský úspěšně podnikal jako obchodník s textilem do roku 2018, kdy měl v tržnici Sapa velký obchod o rozloze 600 metrů čtverečních. Firmu pak svěřil svému bratrovi a v současnosti (2023) se živí pronájmem nemovitostí. Celý život byl v kontaktu s menšinami a o Vietnamcích hovoří s velkým respektem. Byli prý vždy velmi pracovití. Současná generace ale už nechce žít jako jejich rodiče. Mladí Vietnamci studují vysoké školy a svoji budoucnost si představují úplně jinak a nechtějí skončit jako provozovatelé večerek. Pamětník proto předpovídá, že za několik let nebude komu v Sapě prodávat zboží. Celá jedna éra tím podle něj končí.

Souboj dvou národů

Současné dění na Ukrajině sleduje Jurij Nikelský velmi podrobně. Jedná se podle něj o vyvrcholení sporu Ruska a Ukrajiny, který trvá už čtyři sta let. „Je to boj dvou národů o prvenství. Etnických Ukrajinců a Rusů je zhruba stejně a vždy tu byla rivalita. Rusové ale byli silnější díky Mongolům a Tatarům, které měli za spojence. Tataři zničili Kyjevskou Rus a Moskva s nimi následně začala spolupracovat. Ukrajinci naopak vždy bránili Evropu před barbary z východu a dnes je to stejné,“ hodnotí situaci pamětník. Revoluce v roce 2014 přitom podle něj původně vznikla převážně z ekonomických důvodů. Většina Ukrajinců byla nespokojená s nezměrnou korupcí Janukovyčova režimu a jeho rodiny. O zahraničně politickou orientaci na západ šlo jen malé části demonstrujících. „Zašlo to zkrátka už moc daleko. Syn Janukovyče třeba přijel do Karpat do penzionu a řekl majiteli, ať mu ho prodá za nízkou cenu, nebo že bude mít velké problémy. Tohle se dělo a lidé to věděli,“ vysvětluje pamětník. Rusové po Majdanu pak prý jen čekali na vhodnou příležitost, aby se zmocnili Krymu, protože jeho ztráta byla v Rusku traumatem pro celou jednu generaci.

Nyní chtějí zpět celou Ukrajinu. „Propaganda je v Rusku velmi silná a Rusové se na Ukrajince vždy dívali shora. Já sám jsem propagandě také podlehl. V nultých letech jsem viděl televizní reportáž o Vladimíru Putinovi, jak žije skromně v obyčejném bytě. Říkal jsem si, že je to fajn chlap a věřil jsem tomu. Pak se ale začala objevovat jeho hrdinská videa ze Sibiře a došlo mi, že je to celé pouhé divadlo. Ale Rusové tomu věří dodnes,“ dodává Jurij Nikelský. Věří, že Rusko válku prohraje a umenší se tím jeho imperiální ambice. „Dějiny půjdou dál. Věřím, že Ukrajina může znovu jít spolu s Ruskem, ale Ukrajina bude už v jiné pozici. Kyjevská Rus a Moskevské Rusko by spolu mohli spolupracovat,“ uzavírá pamětník.

Jurij Nikelský se vždy rád věnoval hudbě. Hraje na kytaru a tradiční dechové nástroje. Jednou jej pozval historik Pavel Straka na hudební večer, aby improvizoval při promítání starých němých filmů. Od té doby se těchto večerů účastní pravidelně. Má i vlastní hudební skupinu, se kterou hrají free jazz. Jurij Nikelský má ženu a tři dcery. V roce 2023 žil v Praze.