Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař v. v. Robert Mazurek (* 1925  †︎ 2020)

• narozen v Závadě 5. března 1925

• vyučen zámečníkem

• v roce 1942 odveden do armády nejdříve do Českého Těšína, poté do wehrmachtu do francouzského města Metz, kde absolvoval výcvik

• 18. června 1944 zajat Skoty v Bayeux (po invazi v Normandii) a převezen do Edinburghu

• v Southendu školení a přísaha

• odvelen do Francie na výcvik a k tankistům

• 5. 11. 1944 raněn u Dunkerque

• po uzdravení se dostal do Belgie, kde pracoval jako kuchař

• po válce sloužil u Nepomuku, byl převelen do Sedlčan; velitelem stráže v Toužimi (zde tábor Sudetských Němců); služba v armádě do 10. 4. 1946

• po válce problémy se zaměstnáním – práce zámečníka, dále v depu v Bohumíně, topič ve vlaku, práce na šachtě

Mládí a okupace

Robert Mazurek se narodil v Závadě 5.3.1925. Otec pracoval jako železničář, matka umřela, když mu bylo 9 let. Od mládí pracoval na poli, na jiné aktivity prakticky neměl čas: „Tady bylo všecko (Sokol, skaut aj.), jenomže ono bylo to aj dneska. Dneska mají všelijaké kroužky a Sokol a já nevím, co všecko. Tenkrát to bylo taky, ale my jsme měli pole, tak jsme museli dělat na polích. To rodiče uznávali, že to je zbytečnost.“ Otec chodil do práce, tak na polích pracoval Robert Mazurek spolu se sestrou. Měšťanskou školu navštěvoval v Petrovicích, poté přišla okupace a problémy s Poláky: „To tady Hitler využil takový propagační akt, protože naverboval Poláky, aby to tady chtěli, že to bylo jejich, a tím pádem oslabili republiku. No tak to okupovali Poláci. Byli tu jenom jedenáct měsíců. No pak přišli Němci.“ Byla zde česká i polská škola, ale po polské okupaci zůstala jen polská, a tak byl Robert Mazurek nucen poslední rok chodit do polské školy. V oblasti se mluvilo slezským nářečím, které obsahuje část polštiny i němčiny. „Kdysi se mluvilo víc nářečím, teď se už mluví tak spíš česky. Už to je jednak dost dlouho…“ 

Voják wehrmachtu

Kvůli své slezské národnosti, byl proti své vůli odveden do německého wehrmachtu: „Hitler potom ty lidi potřeboval, tak jim vyhrožoval. Ty, kteří měli polské národnosti, si nechali, pak chodili Sintové. Který si nechal českou národnost, tak ho poslali do protektorátu, už protektorát byl.“ Hranice byla u Ostravy, u Vrbice. Slezsko bylo Němci bráno jako německé území a lidé zde žijící byli bráni jako Němci: „Pak je tam vyhnali (na hranice) a ti, kteří měli majetky nebo nějaký strach o rodinu nebo něco, tak si dali národnost slezskou. A toho Němci využili. Říkali, že Slezsko bylo odjakživa německý, takže to patřilo Němcům. Tak si udělal právo (Hitler) na všechny ty lidi, kteří tady byli s tou slezskou národností. Mluvili tomu Volksdeutsche.“ Robert Mazurek právě v této době skončil školu, chvíli pracoval doma na statku a poté nastoupil na učení do šroubárny v Karviné. Zde se vyučil zámečníkem a v roce 1942 byl odveden na armády: „V dvaačtyřicátém roce nás povolali k odvodu a sebrali nás na vojnu. Bez rozdílu. No a pak to už začalo, ten cirkus tady.“ V Českém Těšíně bylo stanoviště a pak byli nuceni jít do wehrmachtu: „Odvedeni jsme byli všichni. Samozřejmě. No a pak v Těšíně měli stanoviště. A z Těšína potom, nějaký čas nám dali pokoj, a za nějaký čas nás volali do armády, do německý.“ Nikdo z českých vojáků wehrmachtu německy neuměl, což byl problém. Robert Mazurek se dostal až do Metz, do Francie, kde roku 1943 prodělal výcvik: „No a tam jsme dělali výcvik pěší. Potom byla invaze. “ Ve válce Třetí říše vytvářela rozdíly mezi jednotlivými národnostmi, zejména podle důvěry: „Ti, kteří byli uznáváni jako říšští Němci, co byli z Německa narukovaní, tak ti šli do Ruska, a těm, co tady byli ze Slezska, a ještě oni se dívali, kdo má školy, tak těm nevěřili. Tak nás postrkali na ty všelijaké opěrné body. Tak nás tam nastrkali a tam jsme prostě tvrdli. Čekali jsme, až bude ta invaze.“ Výcvik v Metz byl pěchotní. Němci vytvářeli kurzy němčiny, aby slezští vojáci dobře rozuměli: „Oni dělali zvlášť takové učení, abychom se naučili německy, ale to žádný nebral v úvahu. Někomu to šlo líp, některým míň, jak komu, no. Mně to šlo tak středně, tak já jsem rozuměl dost německy, ale odpovídat jsem nevěděl, protože než jsem ty slovíčka si povzpomínal a dal dohromady, tak to trvalo dlouho. No a pak jsme v Metz byli tak dlouho, až byla invaze. A v invazi, šestého června byla invaze, a osmnáctýho června jsem byl zajatý spojencema, Angličanama, Skotama.“ Oddíl byl po celou dobu invaze na pobřeží v Normandii, v Calais, v Boulogne: „My jsme byli po čtrnáct dní, čtrnáct dní tady na tom. V Metz byl jenom výcvik. A potom nás hnali tam na to moře, na ten kanál. No a tam jsme byli na tom kanále. Tam jsme to jakžtakž prožili bezúhonně.“ Osmnáctého června 1944, dvanáct dní po invazi, byl Robert Mazurek zajat, stalo se to v Bayeux: „No a jak jsme přišli do zajetí, tak nás vezli do Anglie. Zajetí provázelo bombardování. Velký tam bylo letecký bombardování. Tam byl každý rád, kdo to přežil. No a my jsme byli poschováváni všelijak, jak se dalo, v těch zákopech a v těch bunkrech a kde to jen šlo. No a bylo asi půl šestý večer, se tak nějak uklidnilo, bylo ticho a najednou tanky anglický. No a kdo mohl a nebál se, tak šel a vzdal se hned.“ Angličany se nechávali zajmout i Němci, vojáci už nebrali válku tak vážně: „I říšští Němci, všichni na to kašlali, to už toho měl každý dost, té vojny. Tam byl člověk, takový starší už, měl čtyřicet pět roků tenkrát a taky s tím praštil se vším a šel do zajetí.“ Podrobně hovoří o svém zajetí a dopravě do Anglie: „Tam nás koncentrovali do takového sběrného střediska a na druhý den večer nás přivezli do Anglie. Právě v Bayeux to bylo, tam kde byl ten přístav na těch pontonech, tak tam. A právě vyjížděla naše brigáda, československá brigáda vyjížděla, co jich přesouvali z Anglie do Normandie. A to byly takové invazní lodě, co otevřely ty vrata, najížděly až k tomu mostu. A ty vrata otevřely a z toho vyjížděly tanky nebo všelico. A nás do toho tam nacpali, zavřeli a vezli nás do Anglie. No na druhý den.“

Výcvik a přezkušování v Anglii 

V Anglii se Robert Mazurek dostal nejprve do Edinburghu: „Jak jsme přijeli do Anglie, to bylo ve zvláštním vlaku, a vezli nás do Edinburghu, do Skotska. A ve Skotsku tam byl tábor obrovský, tam byli Jugoslávci a Češi a Poláci a tam bylo těch národností. A tam to třídili.“ V Edinburghu vojáky přezkušovala komise, zda o sobě mluví pravdu: „Tam každý voják šel před takovou komisi, a co je a kde se narodil a co všecko, a tam se ho ptali třikrát i čtyřikrát na jedno a to samé. Furt. Tak se dozvídali, jestli mluví pravdu asi. No tam celou tu dobu nás vyslýchali a za dva dny zas znova nás vyslýchali, zas to samé.“ Komise byla složená z Čechů a výslech probíhal také v českém jazyce: „Tam byli Češi už, tam byli Čechoslováci...“ Napětí na česko-polském pomezí se projevilo i v této od Československa vzdálené oblasti: „...a tam už byl boj mezi Polákama a Čechama, protože už Poláci těm lidem, těm klukům, tvrdili, že to Slezsko, že bude polský. A Češi zas chodili a zas říkali: ,Nevěřte mu, to bude český.‘ Tak někteří ti kluci se nachytali a šli k Polákům, a někteří zůstali u Čechů.“ Po výslechu se dostal Robert Mazurek vlakem do Southendu na jihu Anglie: „Tam to vyslechli všecko a byli jsme tam asi tři týdny. A za tři týdny znova na vlak a Southend, na jižní Anglii.“ V Southendu přísahali: „A tam jsme dělali znova školení, přísahu a tam už jsme byli volní potom.“ V tomto městě se potkali s dalšími Čechoslováky.

Vojákem ve Francii

V Southendu byl pouze řadový výcvik, a až ve Francii byli vojáci rozděleni do různých jednotek: „A teprve ve Francii, jak jsme byli, nás podělili k všelijakým jednotkám. A já jsem byl u tankistů.“ Ve Francii se setkal i s různými vyššími představiteli, jmenuje Jana Masárka. Zde byly lepší životní podmínky, oproti předcházejícím letům: „Tam už to bylo dobrý, tam už jsme měli se čeho dosyta najíst.“ Na francouzském území byl vycvičen jako tankista: „No a ve Francii nás potom cvičili. Ve Francii nás cvičili, já jsem dělal ten tankový výcvik…“ Pátého listopadu 1944 byl raněn u Dunkerque: „…ale pátého listopadu, dělali jsme nějaký přepad u Dünkerchenu, v Dunkerque. Tak jsme tam šli jako pěchota a tam jsem byl raněný. Do nohy, do kolena, do zad, od ručního granátu, střepinami.“ Od 5. 11. 1944 do posledních lednových dnů 1945 byl v nemocnici a nemohl dále bojovat kvůli zranění kolena: „Tak jsem byl v nemocnici. A z nemocnice jak jsem vyšel, tak už jsem se zas nedostal k té jednotce, co jsem byl, ta už byla pryč. A zas k motorizované pěchotě. No a tak zase jiný výcvik a zas mi říkali, že nemůžu normálně sloužit jako řádný voják, že mám to koleno.“

V kuchyni v Belgii až do konce války

Dostal se do Belgie, ovšem už ne jako voják, nýbrž jako kuchař. Nemohl být ani propuštěn, neměl kam jít domů: „Pak mě dali do Belgie, tam k pěšímu útvaru, tam nevěděli, co se mnou. Jinak bysme vás propustili, kdyby to šlo. Byste šel domů. Tak jsem tam byl, v kuchyni jsem pomáhal. Hrnce mýt a všelico. Ale já jsem tam nechtěl být, tak mě dali k takové jednotce pěší, tak jsem sloužil v úseku u La Panne, v Belgii. Tam jsem jim vařil, tam byla četa, byl tam rotmistr Koukal, velitel. A tak jsem jim tam rychtoval všecko, snídani a obědy a všecko. Samozřejmě v bunkru, ve sklepu, pod barákem.“ Robert Mazurek zde pracoval až do konce války: „No a tam jsem to v těch místech už přežil až do konce. Byl konec. Jak ho hlásili, tak byly ty dělostřelecký salvy, tam to střílelo všecko, ty světlice.“

Zranění u Dunkerque

Robert Mazurek podrobně vypovídá o svém válečném zranění: „Jak se to stalo? Tam naše jednotka podnikala útok, na určité místo tam podnikala útok, a jely tanky Cromwelly a nás pět sedělo na věži, za tou věží tankovou, schovaných. A v určitých jsme měli pozaskakovat, rozdělit se a zároveň s pojíždějícím tím tankem jsme měli jet dopředu. No ale tam, nevím jak se to mohlo stát. Já jsem tam seskočil a byl jsem v příkopu, tam byl takový násep. A tam vedle byl barák, dost velký, a pravděpodobně, jinak se to nemohlo stát, tam Němec seděl v tom baráku a hodil po nás, my jsem tam byli tři v tom místě, granát. No tak byl tam sloup betonový přes ten příkop a já jsem ležel schovaný za tím sloupem. No ale pod tím sloupem byla ještě díra. No tak to, co bylo pod tím sloupem v té díře, tak mě to chytlo právě po zádech a po té noze. Ale byli tam další chlapi, kteří tam vlezli a vychytali jich tam všechny. Tak do nemocnice. To bylo strašné se tam dívat, tam Němec jeden ležel a prosil, ať ho zastřelíme, protože měl obě dvě nohy nad kolenama ubitý, tak to bylo katastrofální. No a my jsme se tak vlekli, celý od krve. Hermanna z Bohumína, ten byl mezi očima rozbitý durch, ten neviděl nic, ještě se mě držel za bundu a já jsem ho táhl ještě, i když jsem sám nemohl. Ale odvlekli nás naši chlapi odvážně. Tak jenom přijeli s džípem, v té palbě přijeli s džípem, a naládovali nás na záda džípu.“ Museli raněné přivézt do nemocnice: „Odvezli nás do nemocnice a v Saint Omer v nemocnici ve Francii jsme byli.“

Po ukončení války ještě jako voják

Po návratu do Čech sloužil Robert Mazurek v armádě až do roku 1946: „No a po válce jsme byli tu v západních Čechách, já jsem byl tu u Nepomuka.“ Po krátké zastávce v Nepomuku se dostal do Sedlčan a do Toužimi: „Desátého nás potom převeleli do Sedlčan. A ze Sedlčan mě poslali jako velitele stráže do Toužimi. Tam byl německý sběrný tábor, co vysídlovali ty Němce, tak já jsem tam sloužil jako velitel stráží, čtyři jsme tam byli.“ Vojenská kariéra veterána ze západní fronty byla ukončena 10. 4. 1946: „Až jednou dopoledne, bylo jedenáct hodin, přijel rotmistr z Plzně. Přijel a povídá: ,Tady máš papíry, tady máš všecko, toto, seber se a mazej domů. Už tě nepotřebujeme.‘ “ Vojenskou kariéru ukončil v Toužimi, přičemž upozorňuje, jak se už v roce 1946 zachovala sovětská propaganda: „No ale tam to bylo dost tvrdý v té Toužimi, tam nás školili furt. A furt jenom, jak se v Sovětském svazu válčilo a jak se to tam dělalo a všecko. A u vás to nebylo na nic a já nevím, či nás ty kulky minuly nebo něco jiného.“

Vzpomínka na Židy

O Židech se vyjadřuje jako o vynikajících lidech i vojácích: „Já chci k tomu podotknout jednu věc. To je, že jsem sloužil s Židama, s Izraelcama. Můj velitel Bondy byl Žid, rotmistr Koukal byl Žid, ale to byli takoví lidé, takoví lidé. Ti nám nikdy v životě, co jsem s nimi byl, neslyšel, že by nám někdy vytkli, že jsme byli u německé armády. Ten, z Bohumína, Šajn, také Žid, Weiss, z Bratislavy, dva bratři, Holender z Karviné. A to byli takový lidi, a ne, jak to vždycky říkali, že Židi nebojují. To není žádná pravda. To byli lidé na slovo vzatí. A vykládali mi, jak se tam žije, v Palestině. Ten Bondy, ten byl velitel můj, byl úžasný chlap. Manželka přijela za ním, on měl Arabku manželku, po válce do Sedlčan, jsme byli v Sedlčanech, s dvěma děckama, s klukama, dva kluci, dvojčata, byli úplně stejný, na chlup. Ale výborný lidi to byli, furt vzpomínám na ně.“

Potíže s poválečnou byrokracií a se sehnáním práce

Během svého mládí až do roku 1946 nepoznal svobodný život: „No, tak to byly takové mladé roky, co já jsem nepoznal civilní život jako dneska dospívající mládež. To já jsem nepoznal. To vůbec nevím, jak to vypadalo (civilní život). Po válce ani tancovat žádný neuměl. Z nás neuměl žádný tancovat. Teprve po válce jsme se učili.“ Po válce měl problémy kvůli svému působení u západní armády: „Jak jsem přijel na dovolenou. Protože žádný nevěděl, kdo jsem. Žádný nevěděl. Až jsem z Nepomuka napsal dopis domů, tak první zprávu se dověděli až ve čtyřicátým šestým roce, že žiji. No tak byli rádi samozřejmě. No a já jsem přišel domů.“ Měl i problémy s kolektivizováním majetku: „Tak mně otec říkal, že museli krávu sebrat, že já jsem byl v německý armádě a on že měl slezskou národnost. Ale já jsem to vyřídil, protože jsem tu přišel. Na druhý den jsem šel na obecní zastupitelství a tam byl předsedou můj bývalý ředitel ze školy, tak jsme se pozdravili a já povídám: ,Tak jak to je s tou krávou?‘ Už žádný nic neříkal, už to bylo v pořádku.“ Krávu tedy nechali rodině Roberta Mazurka. Ještě ji ani nestačili vzít, přestože to tak měli naplánováno. Robert Mazurek měl problémy i se sehnáním práce: „Jak jsem do práce chtěl jít, tak pro mě nebylo nikde žádné takové místo. Já jsem chtěl jít k finanční stráži, tady po hranicích. To ne, protože to oni nemůžou, to mě nevzali. Ani mě na dráhu moc nechtěli vzít. Až potom, že mě na šachtu jedině vezmou. No a potom jeden komunista, z Dětmarovic, on už umřel, ten se mě zastal. Já jsem chtěl jít do té roboty k té dráze, tak mě potom vzali. Ale dělal jsem tam jako zámečník, tak možná tři čtvrtě roku a potom mě dali manuelně pracovat. V depu jsem dělal. A v depu jsem potom čistil kanály po mašinách. No tak to bylo všelijaký. Ty nahlášky byly, ale já jsem si z toho nic nedělal.“

Bombardování

Největší strach zažil Robert Mazurek při bombardování: „Strach jsem měl jedině z bombardování, protože těch spojeneckých letadel bylo tolik, jak komárů dneska lítá. To bylo hrůza, co tam bylo letadel. To tam se nešlo hnout, tam oni každý pohyb zmerčili, každý pohyb. A ti kotláři tam dělali paseku všude a ti nebrali jenom lokomotivy, ti brali všecko. Co se kde pohnulo, tak po tom šli. Tak nebylo možné. Z toho jsem měl nejvíc strach, z těch letadel. Tam se nebylo kde skrýt a když nebyl les, tak to bylo hrozné. Jedině v lese se člověk mohl ztratit někde. No a v lese zas byli partyzáni, Francouzi, ti taky nedali pokoj. To jsem měl tak strach, z těch letadel. Na to si člověk zvykne potom. Takový ten vojenský život, to si člověk zvykne, tak už to bere, tak že to je normální.“

Invaze

O invazi v Normandii a jejím očekávání: „To už před invazí čtrnáct dní bombardovali celý pobřeží. To byla bomba na bombě, to bylo hrozný. Den noc, den noc, to se bombardovalo, to už každý cítil, už to každý věděl, že něco musí přijít.

My jsme už to cítili, už jsme to věděli, že bude ta invaze, protože to bombardování bylo přestrašné, to bombardovali furt. No a ráno, bylo tři hodiny nebo možná po třetí hodině, jak se začalo šeřit, tak těch lodí na tom moři, na tom kanále, to bylo hrůza, co to bylo. A všichni stříleli. A ten voják to tam musel vydržet. Pěkně nestříleli. To šlo naráz potom. Ale Němci se bránili ještě, to se bránili. Já jsem měl takové štěstí, že tam, kde já jsem byl tu dobu, my jsme byli u kulometů, jako protiletadlových. Ale střelit z kulometu po letadle, to by byl blázen. A nižší důstojníci, co tam byli Němci, si to nedovolili, řádem. A jak to začalo ten cirkus, tak se všecko zalezlo do děr, a klid. No to byla invaze, na to nezapomenu. Jak vyjížděli z těch lodí, s těma obojživelníkama. Se ty vrata otevřely, jak vyjížděli jedno za druhým. Stříleli po nich, to tam padlo vojáků, moc padlo. Oni s tím nepočítali Němci, že tam se vylodí. Oni počítali, že někde jinde se vylodí. No, ale to byly mladé roky, to člověk to jakžtakž přežil.“ Robert Mazurek musel nastoupit do armády, přestože na to ještě neměl věk: „To jsem nebyl plnoletý, v tu dobu byla plnoletost v jednadvacet. Já jsem nebyl plnoletý, a musel jsem jít. Mně to může být úplně ukradený, jestli si kdo o mně myslí tak nebo onak. Mně to je jedno.“

Po válce

Robert Mazurek se po válce věnoval práci na dráze: „Po válce jsem dělal na dráze v Bohumíně, v depu. Měl jsem to dost těžký. Až potom jeden člověk se mě trochu zastal, tak mě vzali jako topiče na lokomotivu. Tak jsem jezdil do Žiliny, do Vrútek a tady na Břeclav jako topič na mašině.“ Pan Mazurek musel této práce nechat kvůli zhoršenému zraku, najít si jinou práci a nezůstal pouze u jedné: „Topil jsem, ale potom mně doktor řekl, že špatně vidím. A na dráze musím mít perfektní zrak. Já jsem měl zrak dobrý, pokud se týče barev. Barvy na jedničku. Ale na dálku jsem neviděl. Pak jsem musel jít z mašiny dolů. A v mašině dolů taky neměli pro mě místo, tak jsem potloukal, tak jsem odešel na šachtu. Dělal jsem na Armádě v Karviné až do konce, do důchodu. A dělal jsem v dílně zámečnickou práci a měl jsem to lepší než na dráze. Nebylo to špatný, kolektiv tam byl dobrý, vydělal jsem tam. Na dráze jsem vydělal devět stovek a Zápotocký říkal, že ajznboňáci, že to jsou turisti. Devět stovek, co to bylo. Jednak třeba nějakou agendu vést a tu organizaci.“ Lidé jsou už starší, takže organizace upadá: „Ti lidi jsou staří a nemá to kdo dělat. Tam ten malíř Ottmar už má čtyryaosmdesát, Studnický, co je pokladník, má taky čtyryaosmdesát.“ Pamětníků druhé světové války se slezskou národností je v severozápadní části České republiky hodně. Míchalo se tu více národností a lidé si museli jednu z nich vybrat: „Těch je hodně, to je právě udělala národnost. Žádný nevěděl. Když Němci tu přišli, tak byla národnost polská, česká, slezská, německá, maďarská a každý si mohl vybrat svojí národnost, jakou chtěl. Ten, který si vybral polskou, tak nosil pé a hnali ho do polského guernamentu. Ten, který si vybral českou, tak ho vyhnali do protektorátu, můj brácha byl celou dobu v protektorátu. Ten už byl samostatný. No a táta nevěděl, starý rakouský voják taky nevěděl, co by měl udělat. No tak si vzal slezskou národnost. Mu radili, tak to dělali, ti státní zaměstnanci. No a tak to dopadlo. Tak to dopadlo.“ Kraj, kde Robert Mazurek žije, nepatří ovšem do hlučínského okresu. V roce 1918 bylo Hlučínsko obsazeno Československem: „Hlučín, to je jinde. To tady za Bohumínem je Koblov, Petřkovice, to už patří k tomu Hlučínsku. A tady to patřilo až k Bielsku Bialowej. To patřilo pod Velkoněmeckou říši kdysi. V osmnáctým roce, ten generál Šnejdárek, to tu obsadil. A on to chtěl obsadit až do toho Bielska. Až tam to chtěl obsadit, ale tu byli ti legionáři italští a francouzští a ti tomu zabránili. Povídali, že to nebylo dobrý, tak dělat. Tak to zůstalo jenom potud. Ale celých dvacet roků, co tu bylo české zastupitelstvo, Poláci na to naráželi, že to patřilo jim. Ale není to zas tak pravdivé, protože tady udělali plebiscit, tady byl plebiscit, v osmnáctém, devatenáctém roce, a vyhráli to Češi.“