Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Jozefy (* 1934)

• narozen 8. dubna 1934

• 1944–1950 studium na Státním reálném gymnáziu v Litomyšli

• 1949 - zapojen do aktivit studentské skupiny Hvězda

• květen 1950 - vyloučen z gymnázia na základě údajné protistátní činnosti

• říjen 1950 - odsouzen v 16 letech Státním soudem v Litomyšli na šest měsíců za provinění sdružování proti státu

• březen 1951 - propuštěn

• do roku 1954 vykonává pouze dělnická povolání

• 1954–1956 - základní vojenská služba

• v letech 1955 a 1956 vyhrává po sobě celostátní armádní hudební soutěž (v kategorii klavír) a je mu umožněno znovu studovat

• 1959 doplňuje si formální vzdělání na gymnáziu a maturuje

• 1960–1964 studuje dálkově na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích

• 1965 - 1968 výzkumník VUPCHT Hradec Králové

• po roce 1968 cukrovar Hrochův Týnec

• 1990 - 2000 ředitel nemocnice v Chrudimi

• 2021 žije v Chrudimi

„Za zcela zásadní pokládám nezapomínat na to, co bylo špatné. Mladé generace netuší, co to bylo, a myslím, že by se poměrně snadno nechali svést na tu cestu třeba i pod jiným praporem. Musí si uvědomovat, že všechny tyto -ismy jsou nebezpečné a je jedno, jestli je to diktatura nacistická nebo komunistická.“

Narodil se 8. 4. 1934 v rodině velkoobchodníka Václava Jozefyho, který ovšem zemřel v jeho nejranějším dětství. Výchovu převzal Josef Portman, za kterého se podruhé vdala Jozefyho matka Marta. Josef Portman byl významným kulturním mecenášem, který udržoval styky se začínající generací avantgardních výtvarných umělců, mezi nimi ponejvíce s Josefem Váchalem, autorem výzdoby litomyšlského Portmonea. Josef Portman byl, jak se ukáže, problematickou osobností, zároveň však i osobností všestranných kulturních zájmů: 

„On byl přímo fenomén. Po roce 1948 se stal městským knihovníkem, což mu vyhovovalo, protože uměl rychločtení a nosil si vždycky domů takový štůsek knížek, které pak za víkend dokázal vstřebat. Zajímal se o kumšt, a co je málo známé: jako bibliofil tiskl monografické knihy. (...) Za svůj život vytiskl desítky knih, což byla otázka stovek a tisíců hodin. Tiskl na vzácný papír z Japonska a nechával vždy okraje volné. Pak lákal začínající umělce, aby to kolorovali a jinak vyzdobovali. Takhle se dostal na Váchala, Zrzavého, na Braunerovou, na Konůpka, na Líznera atd. (...) Kromě toho měl obrovskou sbírku originálů, které ani nebyly v rámech, po stěně, která téměř nebyla vidět, jsme v bytě měli 60, 70 obrazů. To ostatní všechno bylo uskladněné - jenom Svolinského bylo 420 originálů ve štosu, prokládaném čistými listy.“

Václav Jozefy mladší projevoval od dětství výjimečné hudební nadání a věnoval se od pěti let klavíru (kterému se věnuje dodnes). V dobách svého mládí v Litomyšli hrával při zkouškách s hvězdami poválečné operní generace, mimo jiné s Marií Podvalovou nebo Beno Blachutem. Osobně se také znal s farářem Československé církve husitské a hudebníkem Jaroslavem Metyšem (otcem Karla Metyše), podle Jozefyho skutečným zakladatelem festivalu Smetanova Litomyšl.

S Josefem Portmanem si Václav Jozefy příliš nerozuměl (v mládí nosil jeho příjmení): „Byl velice uzavřený, věnoval se svému kumštu (svým způsobem to kumšt byl) a myslím si, že byl ve spojení s Váchalem (a možná dalšími) potají také černý mág... Politice se nevěnoval, i když měl celkem dobrý politický přehled. S Němci odmítal mluvit německy – tak se dostal do té knihovny – ale komunistům odmítl dělat úředníka, takže potom zase odešel. Ale politicky se nijak neangažoval a bál se...“

Václav Jozefy (tehdy Portman) začal navštěvovat litomyšlské reálné gymnázium v roce 1944. Na rozdíl od svých starších spolužáků a pozdějších druhů v době pronásledování sice nebyl skaut, s tímto jediným nepolitickým poválečným mládežnickým sdružením ovšem podle svých slov dosti sympatizoval. Jozefyho starší sestra Olga působila v národně socialistické straně a je dlužno dodat, že ani Josef Portman nikdy s komunismem nekoketoval. Václav Jozefy měl rozhodně všechny předpoklady pro protikomunistické smýšlení. Jako nejmladší člen skupiny studentů, známé později, podle propagandistického názvu, jako Stříteský a spol., se zapojil do činnosti, která na jaře 1949 znamenala jen aktivní studentský bojkot snahy Československého svazu mládeže o ovládnutí dosud autonomní skautské organizace, která právě od jara 1949 byla pod hlavičku ČSM integrována. V létě už byla považována za protistátní činnost (viz zničení dvou obrazů a objevení letáku Kolegové a kolegyně) a na podzim 1950 vedena na pozadí pečlivě připraveného procesu jako „teroristická a špionážní“ diverze pod vedením rektora starobylé piaristické koleje a gymnaziálního profesora F. A. Stříteského.

„Chystalo se, že se bude volit nové školní předsednictvo svazu mládeže (ČSM). Ti, co tam byli na jmenování, byli vyloženě komunističtí reprezentanti v čele s Pavlem Nádvorníkem (již dávno zesnulým). Protože z toho na rozdíl od nás oktaváni měli rozum (já jsem byl kvintán) a říkali – to nemůžeme připustit. Zorganizovali akci ATA – já jsem se tam chopil povinnosti udělat průzkum třídy a označit, kdo je takový a makový – prostě připravit ty volby.

ATA vůbec nesouvisela se Stříteským. (...) Jak si to já pamatuji, vím, že záměr byl jenom nepřipustit, aby školní výbor ČSM nebyl ovládaný komunisty.“

Pro upřesnění: seznam, který měl Jozefy sepsat, měl ve svém hlavním účelu sloužit jako podklad pro určení lidí, které by bylo možné přesvědčit, koho nemají volit do školního výboru. Kohoutova skupina Hvězda (ATA) měla zároveň ambici stát se rozvětveným sdružením, které se koordinovaně a se širokou podporou v řadách studentů bude stavět na zadní proti jakémukoli glajchšaltování ze strany ČSM (v zásadě nástroji pro ovládnutí mládeže v rukou KSČ), a to i mimo vlastní gymnázium (viz výpověď Miloslava Kohouta).

Ondřej Bratinka (autor nahrávky): „Podařilo se Vám někoho sehnat?“

Václav Jozefy: „Řekl bych že ne. Byl jsem z nich (ze skupiny) nejmladší a řekl bych, že moji spolužáci – vrstevníci – nebyli do politiky žádní nadšenci a moc je to nezajímalo. Někteří končili pubertu... Já jsem měl předtím život trochu složitější, takže jsem byl myšlenkově možná o něco dál a díky sestře také víc poučen. Nemohu říct, že bych někoho přesvědčil. Spíše jsem to mapoval...“

Iniciativa, která vzešla od Miloslava Kohouta a jeho přítele Václava Novotného, se pořádně nestačila rozvinout. K jejímu brzkému prozrazení došlo sice čirou náhodou, ale zbrklá příprava a nedostatečná konspirace způsobily, že se StB během vyšetřování doneslo mnoho podrobností. Detailní analýzu vyšetřování přinesl Martin Boštík v knize Monstrproces Stříteský a spol. Václava Jozefyho jsem se ptal na jeho vlastní podezření:

O. B.: „Byli mezi Vašimi spolužáky komunisté?“

V. J.: „Ano, a dokonce si o jedné z nich myslím, že to byla ona, která to shodila. Nemohu to dokázat, takže ji nemůžu jmenovat, protože by to nebylo fér. Ale to si dodnes myslím. Také jsem jí vzkázal, že jestli přijede na sjezd, tak já tam nebudu. Nebo ať radši nejezdí ona...“

Buď jak buď, vyšetřování se kvůli velice složitým zápletkám, které StB připravovala, protahovala přes podzim roku 1949 až do následujícího roku. V květnu roku 1950, v sextě, byl Václav Jozefy (tehdy Portman) vyloučen ze státního reálného gymnázia. Tehdy ovšem takové vyloučení neznamenalo jen konkrétní ústav, ale všechny školy III. stupně v republice, a tudíž vyhlídku pouze na dělnické povolání. Po svém vyloučení v květnu pracoval Jozefy až do 16. září 1950, kdy byla celá skupina pozatýkána, na brigádě v Karviné a v cukrovaru v Týnci jako pomocný dělník. V té době mu bylo rovných 16 let.

Soud proběhl ve dnech 9.–11. 10. 1950 a stanulo před ním celkem 25 lidí. Kromě samotného rektora Stříteského, jeho hospodyně, invalidního kostelníka, jednoho vojáka a jednoho otce rodiny to byli všechno gymnazisté, průmyslováci nebo vysokoškolští studenti. Václav Jozefy byl mezi nimi nejmladší:

„Já jsem tam toho moc neřek’, právě proto, že jsem byl nejmladší. (...) Hlavně si vzpomínám na to prostředí a to okolí. Na ty litomyšlské podmínky. Ženské z fabrik byly naočkované, křičely na nás a plivaly. Ve Smetanově domě do nás i mohly šťouchat deštníkem, velmi bolestivě. Křičely: ,Pověste je‘ a přitom si na nás ukazovaly. Splnilo to podmínky, které oni tomu monstrprocesu dali do rámce.“

O. B.: „Čekal jste měsíc nebo necelý měsíc na proces. Byl jste v tu dobu ještě nějak vyšetřován?“

V. J.: „Myslím, že ne.“

O. B.: „Navštívil Vás advokát?“

V. J.: „Ne. Advokáty jsme dostali ex offo až na místě. A ten mi říkal: ,Všechno odsouhlaste a buďte rád, že vás nepověsí.‘ “  

Mladistvé samozřejmě pověsit komunisté nemohli. Zákon o trestání mladistvých, který to zakazoval, byl součástí i jejich vlastního právního řádu. Nicméně to nic nemění na tom, že se takovými tresty „politickým“ mladistvým vyhrožovalo a zpravidla se o takové „možnosti“ mohli dozvědět i jejich rodiče (viz např. i svědectví M. Kohouta). Josef Portman k soudu nepřišel:

„On byl člověkem 19. století a proces se mnou bral jako pohanu jména Portman. Takže mě vydědil.“

V archivu se nachází dokonce dokument (viz příloha) adresovaný Josefem Portmanem Státnímu soudu, ve kterém se omlouvá za neúčast při soudním řízení ze zdravotních důvodů.

Od Státního soudu si Václav Jozefy odnesl jako mladistvý trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Odpykat ho měl v Ústavu pro mladistvé vězně v Zámrsku u Vysokého Mýta.

Při převýchově v Zámrsku hrála nejdůležitější roli práce. Vězňové obhospodařovali polnosti padesátihektarového Státního statku, chovali hospodářská zvířata a provozovali zahradnictví. Dále se pracovalo v čalounických, zámečnických, tesařských, truhlářských a jiných řemeslnických dílnách, kde existovala i možnost získat výuční list. Paradoxně však ne pro ty, kteří měli nižší než tříletý trest a nemohli tak splnit povinnou výuční dobu. Zámrsk vysílal kontingenty mladistvých vězňů také do okolních továren nebo do dolů (Žacléř):

„Používali nás na práce, které byly život ohrožující. Ve Vysokém Mýtě byla továrna, která patřila nějakému panu Ztratílkovi. Myslím, že se tak jmenoval. Byla to předchůdkyně Karosy, která ležela někde v prostoru u té křižovatky při vjezdu do Mýta. Fabrika měla ve sklepě sklad hutního materiálu. Ze statických důvodů se začal propadat strop do toho sklepa, takže se tam nesmělo vstoupit. Jim bylo ale líto toho hutního materiálu. (...) Sjednali si, že nás tam navezou a že to budeme vynášet. (...) Bylo to šílené, protože schody byly nerovné a byl tam úzký vchod, a hlavně trvale hrozilo, že to spadne, až tam budem. Byl to nepříjemný dojem. Od firmy jsme za to každý den dostávali rohlík, jako prémii. Navíc nás tam vozili na náklaďáku nahoře na otevřené sajtně. Poněvadž byl možná listopad nebo prosinec, byly denní rvačky o to, kdo bude sedět za sajtnou, kde to míň foukalo.“ 

Kromě práce diktovala mladistvým vězňům životní rytmus i různá politická školení:

„To byla šílená legrace. Já jsem tam měl (skoro) jeden malér s Bachčisarajskou fontánou. On se mě ten politruk ptal na sovětské republiky, a protože jsem viděl, že o tom absolutně nic neví, řekl jsem: ,Bachčisarajská republika.‘ Prošlo to bez mrknutí oka. Myslím si ale, že tam v té době oproti normálnímu kriminálu byli ti bachaři slušnější. Alespoň v té době, kdy jsem tam byl já.“

V tom se Jozefy shoduje i s většinou ostatních vězňů. Slušný bachař v té době znamenal člověka, který nezneužívá své moci nad životem a smrtí vězňů. Na druhé straně existoval jak v dívčích, tak chlapeckých ústavech bezmála vojenský dril, který byl (v souladu s učením A. S. Makarenka) nedílnou součástí převýchovy mládeže. Stejně jako v soudobých trestnicích pro dospělé nepobývali v Zámrsku pouze političtí vězni: 

„Dávali nás tam do cel s těmi největšími zločinci. Já jsem byl na cele s Tondou Vrbou, který byl patnáctinásobný vrah. Utíkal přes hranice a postřílel všechny, kdo mu chtěli zabránit v útěku. Když ho chytli, nemohli ho pověsit, protože byl mladý. Pak tam byl ještě jeden, který ubil řetězem svou sestru ve sklepě, protože se nechtěla nechat znásilnit. Takže někdy to bylo dramatické. Byly tam prohlídky, kdy se prohlížely stěny, jestli tam nejsou schované nějaké věci. Pravidelně každý večer, když byla kontrola, jestli jsou všichni vězni přítomni, byli tam někteří bachaři, kteří se vyžívali v tom, že třeba vzal do ruky botu a rejdil po podrážce skleněnou špendlíkovou hlavičkou. Chodili jsme tehdy sklízet řepu, tak si dovedete představit, jak vypadaly boty z řepného pole, večer jsme všechno po sobě museli uklidit. Když našel kousek bláta větší než ta špendlíková hlavička, musel ten konkrétní vězeň místo spánku do rána mýt kamenné chodby. A ráno zase do práce. Fyzické tresty jsem tam já osobně nezažil, ale takovéhle jiné perzekuce.“

V Zámrsku působil od roku 1950 velký orchestr (který později vedl violoncellový virtuos František Smetana). Ještě předtím to byla menší skupina složená z vězňů, kde Václav Jozefy hrál na klavír. Zachoval se dokonce program veřejného vystoupení, na kterém je jako jeden z bodů programu uvedeno Rachmaninovovo preludium Cis-moll. Václav Jozefy potvrdil, že za klavírem při představení tenkrát seděl on sám.

Zámrsk opustil Václav Jozefy po šesti měsících. Domů se vrátit nemohl a perspektivu dalšího vzdělání nebo slušnějšího života neměl v té době prakticky žádnou:

„Naprosto beznadějná vyhlídka. Do kriminálu to bylo jasné, tam se čekalo, jak to dopadne, ale po kriminále to bylo pro mě totálně beznadějné. Jako pro všechny, a záleželo na tom, jak se s tím kdo individuálně dokáže poprat. Já jsem to měl o to komplikovanější, že mě vydědil (readoptoval) můj otčím a já jsem neměl kde bydlet. Za pomoci sestry jsem si sehnal podnájem, tj. jednu místnost bez příslušenství a dělal jsem ve fabrice skladače uhlí – tu nejhorší práci, ve čtyřčlenné partě, kde jsem zase byl nejmladší.“

Během 50. let si Václav Jozefy (příjmení po svém skutečném otci přijal po návratu z vězení) podal asi jedenáct neúspěšných žádostí k přijetí na vysokou školu. Kromě toho se znovu začal věnovat hudbě a doufal v životní dráhu umělce. Zlomovým okamžikem se stala vojenská služba, kterou musel po dovršení patřičného věku samozřejmě nastoupit:

„Byl tam jednak ansámbl a také jsem v roce 1955 vyhrál celostátní armádní klavírní soutěž. A o rok později také. Potom se mě zeptali: ,Soudruhu svobodníku, co děláte?‘ – ,Jsem dělník‘, odpověděl jsem. ,A proč nestudujete?‘ – ,Poněvadž to mám zakázané.‘ A oni řekli, že je to blbost. Jeden úředník z ministerstva obrany zavolal jinému úředníkovi z ministerstva školství a ten bez mrknutí oka napsal, že mám povolené studium při zaměstnání. Tak jsem vlastně obešel těch jedenáct neúspěšných žádostí a dostal jsem se díky muzice zpátky do hry. A hraju do dneška.“

Své studium začal Václav Jozefy dálkově. Klavír studoval u prof. Františka Maxiána, později u prof. Kamila Pavlíka. Zároveň studoval i skladbu u prof. Zdeňka Hůly.:

„Pan prof. Hůla byl ten, kvůli kterému jsem se přestal věnovat muzice. Už jsem byl asi ve třetím járu studia a nosil jsem mu tam vlastní skladby. Jednou jsem mu přinesl něco, o čem jsem si myslel, že je to perfekt, a on mně to strašně pomluvil. To mě dožralo a třísknul jsem s tím a řekl jsem, že to nebudu dělat, když to dělám při práci. Šel jsem a přihlásil jsem se na chemii. Muziku jsem si nechal jako koníčka.“