Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kulíšek (* 1953)

• narozen v roce 1953 v Krnově

• podplukovník v záloze

• účastník vojenského cvičení KRKONOŠE v roce 1980

• účastník mise OSN (UNOMIG), NATO (SFOR, NTM-I) a EU (EUFOR RD CONGO)

• účastník misí v Gruzii, bývalé Jugoslávii, Iráku

• v roce 1998 v Gruzii unesen povstalci s velitelem Gočou Esebovi

• v současnosti bydlí v Olomouci

Ing. Jaroslav Kulíšek se narodil v roce 1953 v Krnově. Tento podplukovník v záloze a válečný veterán byl účastníkem zahraničních misí v Bosně a Hercegovině, Iráku a Gruzii. V roce 1998 byl v Gruzii u abcházských hranic unesen povstalci a několik dní společně s dalšími pozorovateli OSN držen v zajetí.

Jaroslav Kulíšek své dětství prožil v Krnově. Když byl ještě malý chlapec, rodiče se rozvedli, a tak ho s bratrem vychovávala převážně matka. Ta nebyla příliš ráda, když se v učení na zámečníka při náboru dobrovolně přihlásil do Československé lidové armády. Bylo to v době, kdy se naplno rozjížděla normalizace a v armádě probíhaly čistky, a právě proto docházelo k intenzivnímu verbování nových vojáků.

V Československé lidové armádě

U armády Jaroslav Kulíšek vystudoval VVS PV LS Vyškov a VAAZ Brno. Sloužil jako důstojník u štábu v několika bojových jednotkách a na několika různých místech. V Československé lidové armádě dosáhl na hodnost velitele roty. Byl členem komunistické strany, ale jako důstojník ani neměl na výběr. „Kdo nebyl členem komunistické strany, nemohl být ani velitelem praporu.“ Jaroslav Kulíšek také vzpomíná, že ještě v sedmdesátých letech měla armáda velmi kvalitní přípravu, ale mnoho důstojníků bylo propuštěno a armáda začala postupně upadat.

V roce 1975 se pamětník oženil s Vlastou Krejčířovou a později se jim narodila dcera. Rodinný život službou v armádě dost trpěl, protože jako důstojník byl pan Kulíšek často i několik dní mimo domov, a několikrát byl dokonce odvolán z dovolené. „Tady tento život byl velice složitý. Důstojník byl prakticky bezprávná osoba. Byli to otroci. Do poslední chvíle jsem nevěděl, co bude, jestli pojedu s rodinou na dovolenou.“ Na rozdíl od mnohých jiných manželé tyto potíže překonali. Jaroslav Kulíšek vzpomíná, že mnoha důstojníkům zkrachovalo manželství také kvůli alkoholu, který byl v kasárnách na dennodenním pořádku. „V současné době jsou v té armádě taková opatření, že kdo bude přistižen v podnapilém stavu, tak bude okamžitě propuštěn, ale v té době… Já jsem ráno přišel do práce a polovina důstojníků byla opilých. Prakticky kdo nepil, tak nebyl kamarád. To se prostě pilo i na těch vyšších štábech. To byla kultura, že všichni chlastali. Ten alkohol zapříčinil hodně dopravních nehod. To byla komplikovaná záležitost. Byly zřízeny protialkoholní komise, které měly provádět tu výchovu, projednávat to s těma alkoholikama, ale to bylo úplně bezzubý. To se akorát vedla evidence, kdo pije. To se mohla napsat polovina důstojníků pluku.“

Jaroslav Kulíšek také vzpomíná na cvičení KRKONOŠE, které probíhalo v době od 6. do 9. prosince 1980. Zúčastnila se ho vojska Varšavské smlouvy v době, kdy v Polsku vzniklo nezávislé odborové hnutí Solidarita a mělo demonstrovat připravenost zúčastněných armád vstoupit do Polské lidové republiky. Pro Československou lidovou armádu skončilo neslavně, protože ukázalo na totální nepřipravenost vojenské techniky a na špatnou plánovací činnost štábu. „Ta armáda nebyla bojeschopná. Sice existovaly nějaký ty plány, že budeme za pět dní na Rýně a za deset dní někde za Paříží, ale to bylo tak nereálný, protože ta armáda by se rozpadla na státní hranici. To ukázalo i to cvičení KRKONOŠE, kdy armáda byla nasazena proti Polsku. Jednalo se i o 1. tankovou divizi a náš pluk, u kterého jsem sloužil, dělal posílení této divize. (…) Ten pluk při tom cvičení vyrazil na Mimoň a dojela tam jedna kuchyň a jedno otéčko a všechno zůstalo na ose. Oni ani nedojeli do toho výcvikového prostoru v těch zimních podmínkách, protože ta technika nebyla připravená. Ten vpád do Polska, který se připravoval, by skončil katastrofou.“

Pamětník byl v armádě i v době protikomunistických demonstrací na podzim roku 1989 a i při následném pádu komunistického režimu. Vzpomíná, že armáda měla být připravena zasáhnout, ale ve skutečnosti tomu bylo zcela jinak. „V armádě to dost vřelo. Tam se to asi vymklo z rukou, protože armáda byla určená pro tu vnitřní úlohu, jak se tehdy říkalo. Nejenom proti tomu vnějšímu nepříteli, ale i pro tu vnitřní úlohu. Protože to už byly předurčený úlohy. To byla třeba akce Kámen žula. Třeba náš pluk v této akci vyčleňoval stovku vojáků pro Plzeň, kdyby došlo k nepokojům obyvatelstva. Třeba slánská divize vyčleňovala pro Prahu. To už byly přesně vyčleněné jednotky, počet vozidel a vojáci zase museli být vybraní. Když se to stalo, tak my jsme věděli, že půjdeme na Plzeň. Takže armáda měla vnitřní kontrolu. Ovšem 17. listopadu se to v té armádě zhroutilo, protože ti důstojníci nebyli schopni… Bylo to všechno v rozkladu. A došlo třeba, že 49. pluk se vzbouřil. On byl tehdy na cvičení. To si vzpomínám, že se to řešilo. Velitele pluku zbavili funkce, že to nezvládl, a ti vojáci prostě odmítli cvičit. To bylo v zimě na VVP Hradiště. Takže ta armáda, když byla deklarovaná, že by byla připravená tu úlohu splnit, tak by k tomu nedošlo.“

Mise OSN v Gruzii

Hned v roce 1990 velké množství vojáků vystoupilo z armády a po rozpadu federace zase odešli slovenští vojáci. Jaroslav Kulíšek zůstal, ale v roce 1996 bylo při reorganizaci armády zrušeno jeho místo. Hledal náhradu a z existenčních důvodů se přihlásil také do misí jako pozorovatel a na toto místo byl nakonec přijat. Jedním z důvodů byla také znalost angličtiny, kterou se z vlastní iniciativy naučil. Zprvu byl určen do Kurdistánu v Iráku, ale protože uměl také rusky, byl nakonec poslán do Gruzie. Tato země vyhlásila v roce 1990 svou nezávislost a odtržení od Sovětského svazu. Následovaly vnitřní konflikty a nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik Gruzie. Jednou z nich byla Abcházie, která vyhlásila nezávislost a v roce 1992 do ní vstoupila gruzínská vládní vojska. Během konfliktu zahynulo několik tisíc lidí, byly vypáleny a srovnány se zemí desítky obcí a své domovy opustilo přibližně 250 tisíc Gruzínců, kteří před konfliktem tvořili většinu obyvatelstva Abcházie. V květnu 1994 byla v Moskvě podepsána mírová dohoda o zastavení palby s pomyslnou čarou na řece Inguri. Dodržování této dohody sledovali v rámci mise UNOMIG pozorovatelé OSN. Z České republiky se jí účastnilo čtyři až pět vojenských pozorovatelů, kteří se každoročně střídali. Jejich členem se v říjnu 1997 stal také Jaroslav Kulíšek, který vzpomíná, že se jednalo o velmi nebezpečnou misi.

„Byla to jedna z nejnebezpečnějších misí. Protože třeba ta mise MONUC v Kongu, která měla asi sto patnáct nebo sto dvacet mrtvých, tak ten percentuální poměr byl nižší než v Gruzii, protože oni měli asi sedmnáct tisíc pět set vojáků. Takže to je obrovský kvantum. Kdežto ta mise měla méně než pět set osob. Takže těch třináct mrtvých je obrovský množství. Třeba podplukovník Mohamed z Bangladéše, ten najel na protitankovou minu, takže byl zabitý. Pak jsme mu budovali mramorový pomníček, kde zahynul. Dávali jsme deset dolarů. Dvě ženy byly zabité. Sekretářka vedoucího mise, která byla z Polska a byla zastřelena brutálním způsobem. Pak místní tlumočnice, která byla velmi ráda, že dostala zaměstnání v OSN, protože tam v Gruzii je obrovská nezaměstnanost. Tam prakticky žádná zaměstnanost není. Buď jen u policie a tam nedostávají výplaty, tam vybírají pokuty, aby se uživili. Učitelé si stěžovali, že třeba čtrnáct měsíců nedostávají platy. Tam se to hospodářství úplně zhroutilo. Tak ona byla šťastná, že dostala nějaký zaměstnání. Že bude mít nějaké dolary pro tu rodinu. A za tři měsíce byla mrtvá. Letěla helikoptérou v tom Kodorským údolí a někdo je sestřelil.“

Tak jako v každé válce konflikt zasáhl především civilní obyvatelstvo. Paralyzovaná byla gruzínská ekonomika, došlo k hyperinflaci a stát přestal vyplácet penze a mzdy. Pozorovatelé většinou bydleli u gruzínských civilistů, a tak Jaroslav Kulíšek měl jejich chudobu a utrpení každý den na očích. Vzpomíná, že je zachraňoval především systém velké rodiny, která v Gruzii čítá 200 až 300 členů, kteří se navzájem podporují. „Ta rodina tam jediná zabezpečovala přežití toho jedince.“ Konflikty v okolí města Zugdidi, kde pamětník působil, byly na denním pořádku a lidem život ztěžovaly také všudypřítomné nášlapné miny, které ukončily život mnoha obyvatel. Příběh jednoho z nich, na který vzpomíná Jaroslav Kulíšek, sice působí až úsměvně, ale jeho výsledkem byla utržená končetina. „My jsme třeba vyšetřovali jeden mimořádnej incident ve vesnici, kdy vybuchla protipěchotní mina a urvala nohu jednomu tomu zemědělci. Tak nás ten velitel sektoru poslal, co se tam stalo. Kde jsou miny, že tam nikdy nebyly. Tak jsme tam přijeli, udělali jsme plánek a fotili ten důlek a tu branku a zjistili jsme kuriózní situaci, že ten zemědělec, co mu to urvalo tu nohu, tak našel minu na poli, když oral. Teď to uvažování toho člověka. On vzal kámen a bouchal do ní. To nám potom říkali ti sousedi a jeho manželka. Jestli je funkční ta mina. Kdyby byla, tak je to jasný. Tak ona nevybuchla. Tak on si ji ještě dal na ten chodník a tím vozíkem s tím koněm ji přejížděl. Tak si říkal: ,To je nějaká divná mina. Nevybuchuje.‘ Tak si ji vzal domů, dal si ji do kredence, jak měl tu večeři. A teď dostal nápad, že bude strašit zloděje, kdyby mu někdo šel krást dobytek. Tak ji natáhl u toho chléva, jak měl branku, a natáhl tam drátek. Nastražil to tam, kdyby šel zloděj, aby se vyděsil. V noci pršelo a on ráno, když se probudil, tak si vzal ty gumáky, jak měl urvanou tu nohu, tak ten gumák tam ještě ležel u té díry a plno krve. Vzal si ten plášť a začal nadávat, že prší, a kouká na tu minu a říká: ,Všechno se to dnes nějak pokazilo. Ani ta mina nevybuchá.‘ Šel k tý mině, a jak byl vzteklej, tak do ní kopnul a ona vybuchla a urvala mu nohu. Jak se to vyšetřovalo, jak se to stalo, tak ten expert na ty miny říkal, že ta mina, jak byla v té hlíně, v tom jílu, tak byla deaktivovaná, a když s ní manipuloval, tak byla nečinná. A v noci jak pršelo, tak ta voda vyplavila z té miny jíl a ona se stala funkční. Takže on ráno jak šel a kopnul do ní, tak ona bouchla.“

Pozorovatelé OSN v Gruzii měli například za úkol zjišťovat, jestli někdo neshromažďuje zbraně nebo se v okolí nepohybují ozbrojené skupiny. Pozorovatelé byli beze zbraně, aby nepůsobili na obyvatelstvo jako vojenská síla, přesto na ně občas zaútočila některá z ozbrojených skupin. „Tam je všechno ozbrojený, na Kavkaze. Chlap bez samopalu, to by se mu smáli.“ Při jednom z útoků v prostoru Dolního Gali v jihozápadní Abcházii zaútočila na vůz MAMBA, ve kterém seděl také Jaroslav Kulíšek, skupina ozbrojenců. „Vyjížděli jsme z vesnice Sabchota Chai a projížděli jsme kolem hřbitova. Už jsme se vrátili z té patroly a já jsem zrovna seděl v tom transportéru. Proti mně seděla ta tlumočnice a já tam najednou vidím deset chlapů se samopalem, jak stáli u těch hrobů, zakuklení a míří na nás. Já říkám té tlumočnici: ,Míří Vám na hlavu.‘ Teď se spustila střelba a ta kulka se zaryla přímo do toho skla, kde měla hlavu, protože to bylo neprůstřelný. Teď my jsme jeli po ráfcích, měli jsme prostřílený pneumatiky, ta střela žádná neprošla. Tak já jsem byl u radiostanice, okamžitě jsem volal, že jsme se dostali do přestřelky. Dostali jsme se na nejbližší check point a tam jsme se rozhodli, že vyměníme pneumatiky z těch transportérů. Tak jsme je vyměnili. To museli tři chlapi. To váží sto sedmdesát kilo a nepoznali jsme na první pohled, že jsou prostřílený. Až teprve jsme je dali na ten transportér, tak klesl…“

Únos

Dne 18. února 1998 vykonával Jaroslav Kulíšek běžnou službu operačního důstojníka v sektoru Zugdidi. Původně byl na řadě maďarský kolega, ale pamětníka požádal o výměnu, protože chtěl navštívit známého v jiném sektoru. V ten den byla základna přepadena povstalci. „Operačním dozorcem měl být v té době jeden maďarský důstojník. A on mi řekl: ,Hele, já jedu za kolegou. Nevzal bys tu službu za mě?‘ Říkám: ,Není problém.‘ Tak jsem nastoupil do služby. Řidičem hotovostního vozidla byl švédský major, protože tam musí být vždycky nějaké vozidlo připravené. Služba probíhala v klidu, ale první, co mě ráno zarazilo, že tam byl jeden gruzínský bezpečnostní strážník, který to tam měl za úkol hlídat, protože my jsme neměli zbraně, ani jsme je nesměli mít jako pozorovatelé. Aby to nenavazovalo, že je tam nějaká vojenská přítomnost. On za mnou ráno celej vyděšenej přišel a říká mi, že má nemocnou manželku. Že mu volali, že musí jít okamžitě domů, že se něco stalo. Ale že za něj bude náhrada. Oni se v devět hodin střídali. Tak já jsem říkal: ,Dobře, ty dvě hodiny, ať jde.‘ On zmizel a najednou obrovská střelba ze samopalů. Říkám si, co se to děje. Teď vykouknu a vidím, jak po schodech běží Gruzínec se samopalem. Tak okamžitě k telefonu informovat o situaci. Volám Suchumi. Ráno, protože se ti dozorci holili nebo něco, tak mi nebrali telefon. Vběhl do toho a rozbil mi ten telefon tou pažbou, vyrval mi to sluchátko, dal kalašnikov k hlavě a říkal: ,Tak jdeme!‘“

Uneseni byli dva uruguayští kapitáni Julio Navas, Ronald García, švédský major Marten Moelgard a Jaroslav Kulíšek. Únosci je naložili do auta a vezli do obce Džichaškari. „Tak nás naložili. Jeli jsme přes město Zugdidi. Oni pořád stříleli do vzduchu z těch oken. Teď mi hodil zásobník a říkal: ,Pásku! Pásku!‘ Tak jsme začali páskovat a teď jsem viděl, že se tam mihlo nějaké policejní auto, ale neměli odvahu nás pronásledovat. A když jsme vyjeli za to město, tak tam zastavili nějakého gazíka a byla tam nějaká bouřlivá diskuse. Pochopil jsem, že potřebovali další vozidlo, že chtěli to vozidlo vzít, ale ten místní se vehementně bránil, že ho nedá. A oni ho nechtěli okrást, aby neztratili podporu, protože nechtěli vypadat jako banditi, tak ho nechali být. Zavedli nás do takové vesnice, ta se jmenovala Džichaškari, do domu toho starosty. Tam vlála ta gruzínská vlajka a tam byl ten Goča Esebua, ten velitel, a ten nám řekl, že nás zajal a že pravděpodobně budeme zastřeleni a že bude vyjednávat s OSN a vládou o situaci, která v Gruzii nastala, že se prostě snaží svrhnout Ševardnadzeho. To bylo divoký.“

Únosců bylo kolem dvaceti a jejich velitel byl Goča Esebua – velitel Národní gardy legitimní vlády Gruzie. Týden předtím se nejspíše právě tato skupina stoupenců záhadně zemřelého prvního gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii neúspěšně pokusila o atentát na prezidenta Gruzie Eduarda Ševardnadzeho. Policie po celé Gruzii po nich intenzivně pátrala a jako zoufalou možnost záchrany povstalci zvolili únos pozorovatelů OSN, které odvezli do obce Džichaškari, ve které spočívaly ostatky právě Zviada Gamsachurdii. Ukrývali se v domě místního starosty, který byl zanedlouho po jejich příjezdu obklíčen policií. Goča Esebua pak nařídil uneseným, aby se spojili se svými nadřízenými. Takto na to vzpomíná Jaroslav Kulíšek: „Oni nám první tu vysílačku vzali, pak nám ji Goča Esebua dal, ať kontaktujeme svého velitele sektoru, ať mu řekneme, v jaké jsme situaci. I ten satelitní telefon mi dali. A teď říká: ,Volej svému ministrovi.‘ A já jsem ale neměl žádné telefonní číslo, kam volat, protože všechno jsem to měl napsané na papírku a ten jsem tam nechal. Takže Uruguayci mohli hned zavolat, ti to měli u sebe, a mně dali to číslo do Moskvy na velvyslanectví. Tak já jsem tam na tu ústřednu volal a říkám té paní, že jsem tady ve složité situaci, ať mě připojí na toho velvyslance, že jsem na Kavkaze a že jsem se dostal do zajetí a potřebuju tu situaci vyřešit. A ona říká: ,Nadechněte se.‘ Tak já říkám: ,Dobře.‘ –  ,Počítejte do deseti.‘ Tak já jsem počítal. A ona říká: ,Tak co jste chtěl?‘ Já říkám: ,Potřebuju spojit s panem velvyslancem.‘ Buch. Zaklapla to. Protože oni na té ústředně předpokládali, že jim volá nějaký blázen. Tak volám zase znovu. ,Paní, já se Vám snažím vysvětlit, jaká je tady situace. Kdybyste mě spojila s panem velvyslancem.‘ Tak zase říká: ,Nadechněte se, počítejte do deseti.‘ A zas to zaklapla. Pak když už to bylo ve zprávách a volal jsem potřetí, tak už věděla a okamžitě mě spojila.“

Do vyjednávání únosci zapojili také média, aby se o jejich požadavcích dozvědělo co nejvíce lidí. V domě se dokonce pořádaly tiskové konference, kterých se účastnila i česká novinářka Petra Procházková. Pro unesené probíhalo občas vyjednávání dost podivně a nešlo poznat, že mezi sebou mluví znepřátelené strany. „Největší sranda byla, když pak přišli nějací hodnostáři. My jsme nevěděli, o koho se jedná. Asi to byl ministr vnitra a šéf tajné bezpečnosti v Gruzii. Oni se začali všichni objímat jako staří známí. Tak já jsem si říkal, to je to hned vyřešené. Ale to je takovej zvyk, že i když jsou proti sobě, tak se objímají a dávají tu zdvořilost najevo.“ Goča Esebua v jednu chvíli dokonce žádal, aby se do vyjednávání zapojil Václav Havel. „On telefonicky mluvil i s velvyslancem Dobrovským, protože on si myslel, že to mezinárodní společenství zasáhne a že to bude spor mezi ním a Ševardnadzem a že se to nějak vyřeší. Jenomže on byl považován za banditu a že je to vnitřní problém Gruzie.“

Unesení pozorovatelé OSN byli hlídáni i během spánku. „Jeden strážný spal u dveří na zemi a ještě nám řekl: ,Nic nedělejte, nebo vám do postele hodím granát.‘“ Jaroslav Kulíšek ale také vzpomíná, že málem jednou ukořistili zbraně a přemýšleli o odzbrojení stráží. „Najednou všichni odběhli a my jsme zůstali v té místnosti sami a oni tam nechali deset samopalů, pancéřovku a náboje. To bylo všechno v rohu. Já jsem říkal: ,Vidíte kluci. Vezmeme to a je to jasný.‘ Jenomže pak jsem si řekl, že ne, protože tam bylo plno lidí, a teď kdyby došlo k přestřelce, tak to by byl masakr.“

Během sedmidenního únosu povstalci několikrát vyhrožovali Jaroslavu Kulíškovi, že ho zastřelí. Ten to podle svých vzpomínek bral až neuvěřitelně v poklidu a z unesených měl nejlepší a podle ostatních i dost hlasitý spánek. Vyjednávání se ale nedařilo a Goča Esebua chtěl stanovit termín splnění požadavků, a pokud nebudou do té doby splněny, zastřelí jednoho z unesených pozorovatelů. Jaroslav Kulíšek ho požádal, aby to v případě nutnosti byl on, že má na rozdíl od ostatních dospělou dceru, která se o sebe dokáže již sama postarat. „Tam šlo o to, že ten jeden byl trochu psychicky labilní, tak aby se nebál, že bude zastřelen. On si myslel, že bude zastřelen první.“

Čtvrtý den povstalci na přímluvu Jaroslava Kulíška, který jako jediný ovládal ruštinu a mohl komunikovat s únosci, propustili Julia Navase. Šestý den byl propuštěn Švéd Marten Moelgard a potom Ronald García. V domě tak s únosci zůstal jen pamětník. Po celou dobu únosu byl Goča Esebua spojen přes satelitní telefon se záhadným mužem, který mu nejspíš dával pokyny. „Podle mě on volal do Moskvy, protože tam bylo číslo Moskvy.“ Goča Esebua postupně ztrácel kontrolu nad situací a i únosci již neměli jednotný názor. „Trošku mi připadal, že to byl takovej fanatik a chvílemi se mu to vymykalo z rukou. Počítal a myslím, že byl smířen, že bude zabitý. Jednou jsem s ním o tom chvilku mluvil a on říkal, že to nepřežije, protože se pokusil zabít prezidenta, tak on ho nemůže nechat žít, protože by ztratil autoritu veřejnosti nebo svého kmene (rodiny).“

V noci sedmého dne únosu Goča Esebua z obklíčeného domu záhadně zmizel. Jaroslav Kulíšek chtěl tuto informaci pomocí vysílačky předat veliteli sektoru, na což použil záminku, že potřebuje na toaletu. Byl ale přistižen a málem zastřelen. Nakonec se mu v nestřežené chvíli podařilo z domu uniknout. Takto to popisuje: „Já když jsem ráno zjistil, že velitel není, tak jsem šel na záchod a hlásil jsem to radiostanicí, že ten Goča Esebua utekl, a ten strážný mě chytl, trochu se mnou cloumal, že mě zastřelí. Okamžitě mně zase dal tady samopal, že budu hned zastřelen. A ten další říká: ,Hele, za chvíli přijdou novináři. Bylo by tady plno krve. Zavřeme ho do vedlejší místnosti.‘ Tak mě zavřeli do vedlejší místnosti, zamkli. A já jsem koukal na ty mříže a tam byl ten českej zámek. Takovej ten malej visací. Já jsem měl tu rybičku, tak jsem to vydloubal, zjistil jsem, že je snadno rozebíratelnej, tak jsem ho rozebral. Zkusil jsem mříže, že jdou roztáhnout. Tak dobrý. Lehl jsem si na tu postel a on chodil kontrolovat. Za třicet minut se přijde podívat, koukne, aha dobrý, zavřel dveře a já už jsem neváhal, otevřel jsem a vyskočil. To bylo zrovna na tom místě, kde nepřiléhala silnice, kde bylo hodně lidí vzadu. Tam bylo asi pět metrů, než jsem se dostal k tomu kukuřičnýmu poli, co tam měli. Tam jsem vlezl, prošel jsem tím kukuřičným polem do čajové plantáže, tam jsem se schoval a byl jsem pryč. A než oni to zjistili, že jim chybí chlap, už bylo pozdě. Takže je to taky dost zostudilo, že jsem jim utekl. Protože na Kavkaze, tam se neutíká. Tam je zvyk, jak v Itálii, když oni mají toho rukojmího, tak on je jakoby hostem. A když jim uteče, tak jim dá najevo, že s nimi byl nespokojen.“ Nedlouho po útěku se únosci vzdali.

Goča Esebua byl nakonec o měsíc později při střetnutí s bezpečnostními silami zastřelen. Několik dalších únosců pak zahynulo na jeho pohřbu, když neznámý pachatel začal střílet na pohřební průvod a mezi jeho účastníky hodil granát. Na tento pohřeb byl pozván i Jaroslav Kulíšek. „Na velitelství přišla nějaká ženská, jestli bych nešel na ten pohřeb, že to byl hrdina. Já jsem říkal, že nemůžu, že jsem ve službě, a opravdu jsem byl ve službě. Pak mi to došlo, že by bylo dobrým výsledkem, kdybych byl zastřelen v tom pohřebním průvodu i já.“

A co si vlastně Jaroslav Kulíšek myslí o celém Abcházsko-gruzínském konfliktu? „Já ani nepoznal, kdo je Abcházec a kdo je Gruzínec. Oni měli stejná jména, protože to Gruzínci nařídili, že Abcházci musí mít gruzínská jména. Takže oni už si je nechali a neměnili si je zpátky. Akorát vyhlásili samostatnost. Takže člověk ani nevěděl, kdo je Abcházec, pokud on neřekl: ,Já jsem Abcházec.‘ (…) Ta nenávist je tam tak zakořeněná, že je to neřešitelný problém v krátké budoucnosti.“

Další mise

Pamětník i po únosu ještě několik měsíců v Gruzii zůstal a na rok se do ní jako pozorovatel v roce 2000 opět vrátil. Zúčastnil se také několika dalších misí. Velel celému kontingentu v bývalé Jugoslávii, byl účastníkem mise EUFOR RD CONGO a výcvikové mise v Iráku. Tam pracoval na Ministerstvu obrany a bojů se přímo neúčastnil. Přesto vzpomíná, že několik měsíců v Iráku bylo velmi stresujících, protože jejich pracoviště bylo přímo na velvyslanectví USA, na které často útočili teroristé, a člověk si nemohl být jist, že se dožije dalšího dne. „V Iráku si vzpomínám, že na tom místě, kde jsem stával, když dováželi zbraně, tak jednou, když jsem se tam nemohl dostavit, tak přesně do toho místa, kde jsem stával, dopadl granát. Tam byla taková dlaždice a tam jsem vždycky stál, když přistavovali letadlo.“

Nakonec pamětník odešel do armádního důchodu a dnes pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany a takto hodnotí svou účast na misích. „Je to dobrá zkušenost a člověk získá přehled, co se děje ve světě.“

VLK, D., Týden v zajetí. Dramatický útěk českého pozorovatele OSN Jaroslava Kulíška. Praha: DUEL, 1998.