Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šír (* 1928  †︎ 2023)

• narodil se 17. srpna 1928 v Hodkách

• spolu s otcem Josefem Šírem byl během druhé světové války zapojen do protifašistického odboje

• v roce 1949 byl zatčen, protože ho známá udala, že se chystá emigrovat

• byl odsouzen k deseti letům vězení

• jako vězeň pracoval v kamenolomech a dolech

• kvůli pokusu o útěk byl v roce 1953 odsouzen k dalším šesti letům těžké práce

• během věznění utrpěl několik těžkých úrazů

• v roce 1960 byl při amnestii propuštěn na svobodu

• až do penze pracoval jako vedoucí údržby strojů v podniku Ton

• zemřel 31. května roku 2023

Byl zatčen, když mu bylo jednadvacet let. Dalších jedenáct let snášel výslechy, bití, ponižování, těžkou práci v kamenolomu a v dolech. To vše proto, že nechtěl žít v zemi, kterou ovládli komunisté a s kamarády mluvil o emigraci. Jenže je udala jejich známá. Přesto nezatrpkl a léta v komunistických lágrech ho nezlomila. „Setkal jsem se tam s řadou obdivuhodných lidí a poznal jsem, co je skutečné přátelství,“ říká.

Miroslav Šír se narodil 17. srpna 1928 v Hodkách, součásti obce Světlá pod Ještědem. Jeho matka Františka byla v domácnosti, otec Josef, bývalý československý legionář, pracoval jako zedník. Rodina se přestěhovala do Stráže pod Ralskem. Rodiče Miroslava vychovávali od malička k vlastenectví, takže považoval za přirozené, že se jeho otec i další lidé z okolí po německé okupaci zapojili do protifašistického odboje. Jako kluk si mnohé události, které se kolem něj odehrávaly, nedával do souvislostí, ale časem mu došlo, že i on se stal jedním z těch, kteří se zasloužili o vítězství nad nacisty. Sice pracoval ve strojírnách v Liberci, kde se vyráběly trysky do německých letadel, ale ve volném čase dělal vše pro to, aby Němcům škodil.

„Byl jsem přitom, když nedaleko od nás byli shozeni ruští parašutisté. Táta s nimi mluvil rusky, říkal jim, že bojoval v Rusku. Hned se ho ptali, jestli bojoval s Rudými nebo Bílými. Pak jsme pašovali zbraně, chodilo se s nimi na Kokořínsko. V roce 1944 jsem doprovázel partyzány, měli bunkr v Kaninském údolí,“ vzpomíná. „Byl jsem tehdy kluk, takže okolí přede mnou tajilo podrobnosti. To, jak byl odboj rozvinutý, jsem samozřejmě přesně nevěděl. Přesto jsem vlastně byl jeho součástí. Jednou, na konci války, jsem s dalšími kluky nesl samopaly. V lese nás chytli Němci. Bylo štěstí, že jsme uměli dobře německy. Řekli jsme, že jsme od Hitlerovy mládež a že utíkáme před Rusákama. Tak nám samopaly sebrali, ale normálně nás nechali odejít,“ vypráví. Na otázku, proč vlastně vstoupil do odboje a zda se nebál následků, odpovídá: „Proč? Jsem přece Čech. Hájím svou vlast, svou řeč. Tak jsem byl vychován. Připadá mi to přirozené.“

Konec války v pohraničí

Byl svědkem řady událostí souvisejících s osvobozováním pohraničí. Dostal se například do konfliktu se sovětskými vojáky, kteří vykrádali domy. „My jsem je chytli a oni začali střílet. Tak jsme stříleli taky. Pak jsem měl ještě další konflikt s Rusákem na náměstí ve Stráži. Byl ožralý a řekl, že bude střílet. Tak jsem řekl, že budu střílet taky. Tehdy jsem běžně nosil pistoli. Vytáhnul jsem ji a stáli jsme tam proti sobě. On potom odešel,“ vybavuje si příhody ze svého dobrodružného dospívání.

Přestože mu bylo pouhých sedmnáct let, byl ve dnech po osvobození poslán jako součást strážního oddílu hlídat zámek ve Stráži pod Ralskem, ve kterém bylo za války velitelství německých organizací SS a Sicherheitsdienst, což byla německá zpravodajská služba. „Když jsme tam přišli, bylo tam tak padesát centimetrů popela a papírů, které Němci nestihli spálit. Rusové pak odtamtud ještě na začátkem roku 1946 odváželi kartoteční stoly a různé dokumenty. Pamatuji se, že na zámku Němci měli za války archiv a byly tam různé odbory. Jeden například obhospodařoval nakradené židovské věci,“ říká.

Neúspěšný pokus o emigraci

Miroslav po válce pracoval ve strojírnách. Vadilo mu, že se k moci čím dál výrazněji dostávají komunisté. Otec, který znal Rusko z doby, kdy tam byl v zajetí a poté v legiích, mu vyprávěl, v jakých podmínkách tam lidé žijí a jak krutě se tam bolševici chovali. „O komunistech jsem si nemyslel nic dobrého. Já jsem viděl, co dělali. Někteří se chovali jako blázni a jejich manželky nosily červené šátky na hlavě. No hrůza. Šlo jim o to, aby získali co nejvíc a nemuseli nic moc dělat,“ shrnuje.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se dohodl se třemi kamarády, že emigrují. Chtěli využít toho, že jeden z nich měl příbuzného ve Francii. Obstarali si mapy Šumavy, naplánovali, kudy půjdou. V červnu roku 1949 Miroslava zatkla Státní bezpečnost. Později zjistil, že se o plánu emigrovat dozvěděla známá jednoho z nich a udala je.

Miroslav poté prožil sérii výslechů a bití. Při výslechu se přiznal, že chtěl utéct. „Měli metody, že jste přiznal všechno. Na Pankráci to bylo hrozné. Viděl jsem, jak na nosítkách dávali ven doktora Rychlíka z ministerstva státních drah. Byl po výsleších tak zbitý, že nemohl chodit, mluvit ani neslyšel. Strašným způsobem ho zrubali,“ vzpomíná. Ze svých vlastních výslechů si pamatuje toto: „Dali mě vychladit dolů. Byly tam jen dlaždice, vysazené okénko. Já byl ve spodním prádle. Když jsem chtěl ráno vstát, tak jsem seděl na bobku a jak jsem byl ztuhlý, tak se se svalil. Tam to bylo špatný. Pak jsem šel na výslech. U dveří stál bachař a hned mi dal na oči mokrý ručník. Při výslechu mě pak posadili na židli, přivázali mi k ní ruce a nohy a postavili ji do rohu. Takže, když jsem se snažil ránám uhnout, nebylo kam se svalit. A mydlili mě.“

Tvrdá práce v lágrech

V prosinci roku 1949 byl Miroslav odsouzen k deseti letům vězení, k zabavení majetku a ztrátě občanských práv. Deset let dostali i jeho kamrádi František Fábera a Miroslav Kunc. Další z jejich party, Václav Němec dostal o rok více.

Miroslav v následujících letech prošel řadou komunistických pracovních lágrů. Pracoval v táborech Mořina, Bytíz, Horní Slavkov, Vojna, Jáchymov, Vinařice a dalších.

Za nejhorší považuje práci v kamenolomu na Mořině. „Tam to bylo hrozné. Nejdříve byla norma osmnáct vozů, pak to zvýšili na jednadvacet. Když jste nesplnil, tak jste šel rovnou z práce do bunkru. Ten byl pod nádrží na chlazení kompresoru. Když byly mrazy, po stěnách byla jinovatka. Druhý sen jste šel znovu ráno do práce a když jste nesplnil normu, znovu do bunkru,“ vzpomíná. Říká, že rozbíjení obrovských kamenů palicí na malé kusy zvládal, ale mnozí spoluvězňové ne, protože nebyli na tvrdou práci zvyklí. Byli mezi nimi lékaři, právníci, kněží. „Například pro lékaře Pepíka Nováka to bylo těžké. On mě tehdy zachránil. Popraskaly mi rány, byly tak pět milimetrů hluboké. Říkal, že musíme sehnat dřevo a získat z něj pryskyřici, smůlu. Udělal z toho takový šulánek, zapálil ho a jak to odkapávalo do té prasklé rány, zapeklo se to do kůže. Žádný obvaz nevydržel tak jako ta smůla. A pod tím se to zahojilo. Ale jak se to zalévalo do živého masa, to teda bylo něco. To jsem čůral olej v národních barvách,“ vypráví.

Šest let navíc za hovory o útěku

V roce 1953 stanul Miroslav s dalšími spoluvězni znovu před soudem. Někdo je udal, že mluvili o tom, zda by se dalo utéct. Dostal navíc šest let vězení.

Na pracovním oděvu musel nosit zelený pásek na ruce, což znamenalo, že je obzvláště nebezpečný vězeň. Znamenalo to častější ponižování, méně možností dostat balíček z domova nebo přijmout návštěvu. Když dostává otázky, co si v té chvíli myslel a jak je možné tolik let ve vězení přežít, odpovídá: „Pořád si musíte dávat naději, že to celé neodsedíte. Že se něco stane, že přijde jiný režim. To vás drží při životě. A ještě kamarádství. Tam byli lidé stejného ražení. Proto jsme jeden druhého drželi, podporovali, nenechali padnout. Podpora a úcta, to bylo to hlavní.“

Společenství spoluvězňů mu dodávalo sílu i informace. Pamatuje si, že vězni v lágru Bytíz měli k dispozici zahraniční noviny. Dostával je tam někdo z civilních zaměstnanců, který měl kontakty na britský konzulát. „Po šichtě jsme sedli a každý referoval, co se z novin dozvěděl. Někdo uměl anglicky, někdo německy, někdo francouzsky. A pořád jsme si říkali, že to nebude dlouho trvat,“ vysvětluje.

Byl svědkem několika pokusů o vzpouru, snahy zoufalých muklů utopit dozorce ve vodní nádrži, když je donutil fárat do dolu na Štědrý večer. I jemu samotnému jednou selhaly nervy. To při pohovoru s dozorci vyskočil na stůl, chytil těžký psací stroj a řval, že jim s ním rozbije hlavy.

Život po propuštění na svobodu

Nakonec jeho utrpení trvalo jedenáct let. V roce 1960 byl vybrán mezi vězně, na které se vztahovala amnestie.

Bylo mu dvaatřicet let. Ve vězení strávil léta, ve kterých jiní mladí muži prožívají lásky, zakládají rodiny, studují, budují kariéry. On vyšel ven jako žebrák. „Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Všechno bylo jiné,“ říká. Přijel domů do Stráže pod Ralskem. Rodiče byli ještě naživu. Oženil se. Zpočátku nemohl najít práci, o bývalé mukly nikdo nestál. Nakonec ji získal v podniku Ton, ve kterém se vyráběl ohýbaný nábytek. Večerně si doplnil vzdělání, stal se mistrem a pracoval tam až do odchodu do penze.

Velkým zklamáním pro něj byla sovětská okupace v srpnu 1968. Rok poté se dostal do Německa k tetě své ženy. Uvažoval o emigraci, už tam měl i zajištěnou práci. Nakonec se vrátil. „Rodiče byli staří, nemocní. Nemohl jsem je tady nechat, když už jsem jim předtím způsobil problémy a kvůli mému věznění byli tak dlouho sami,“ vysvětluje.

Radost mu přinesly události z listopadu roku 1989. Pád komunismu byl pro něj velkým povzbuzením i zadostiučiněním. Zapojil se do práce prověrkových komisí, které se snažily odhalit komunisty a estébáky na vysokých postech. V době natáčení v roce 2019 však byl vývojem ve společnosti zklamán. „Pěním, když vidím, kam to nyní politici vedou. Nejvíc mi vadí různé podfuky. To nejsou podfuky malé, ale velké a týkají se nás všech,“ upozorňuje.