František Noháček

„Ze svého okolí vím o jednom případu, kdy žena si načerno zabila vepře, sousedka to na ni udala a ona se dostala do koncentráku. To byl vážný přečin. Zabít prase, to nebyla maličkost. No a sousedka jí to pravděpodobně záviděla, tak napsala na gestapo a…“

„Například můj švagr. To byl náramně společenský člověk. Já jsem do hospody nechodil. S kamarády jsem se stýkal, ale nechodil jsem do hospody. On chodil do hospody, byl členem fotbalového klubu, nechal fotbalistům kus pole pro hřiště a všemožně jim pomáhal. Ale přesto mu podepsali takový revers, že má jít z vesnice pryč. Totiž, když měli někoho vystěhovat z vesnice, tak museli tři komunisté podepsat, že si to přejí. A jemu to podepsali, tak musel jít. V Senicích to bylo.“

„Dělali takové schůze, kam zvali zemědělce a přesvědčovali je o výhodách vstupu do družstva. Ale nemohli s nimi hnout. Tak byly takové akce, takové vlny, centrálně řízené a organizované, aby ten odpor zlomili. Jedna z takových vln byla v dvaapadesátém roce. Skoro v každé vesnici zavřeli nějakého většího sedláka a používali ho jako strašáka pro ostatní zemědělce. V tomto případě to byl můj švagr. Asi měsíc o něm nikdo nevěděl. A dělaly se nábory. ,Podívejte, je to nebezpečné. My za to nemůžeme. Ale sebrali jednoho sedláka. Neplnil dodávky… Může to potkat každého z vás. Dejte se do družstva a budete mít pokoj.‘“

„Byly velké povinnosti vůči státu. Byly dodávkové povinnosti. Byly různé nebezpečné věci, které se za války musely dělat, poněvadž například bylo potřeba sehnat potraviny pro některé známé. Takže třeba shánění mouky, výměna za obilí, to bylo dost náročné. Ovšem mně bylo dvacet let, tak jsem to tak bolestně neprožíval, pro nás to bylo dobrodružství. Dojet do mlýna načerno dát semlít bylo strašně nebezpečné, ale člověk to tolik neprožíval.“