Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Nor (* 1939)

• narodil se 9. listopadu 1939 v Praze

• po únoru 1948 a rozpuštění Syndikátu spisovatelů bylo otci A. C. Norovi zakázáno publikovat

• v roce 1963 promoval na ČVUT Praha, fakulta strojní

• 28. srpna 1968 spolu se svojí budoucí ženou emigroval přes Vídeň

• 24. září 1968 přiletěli do Kanady, dodnes slaví svůj soukromý Canada Day

• v roce 1986 mu zemřel otec

• v letech 1994 až 2014 spolupořádal v Hlavnicích u Opavy celostátní soutěž mladých literátů

Dedikace

Josef Čermák, dnes jedna z vůdčích osobností české emigrace v Kanadě, zvolil pro dedikaci své knihy It All Started with Prince Rupert /The Story of Czechs and Slovaks in Canada Jiřímu Norovi tato slova: „Panu Jiřímu Norovi, který se nejen ve světě neztratil, ale zanechá výraznou stopu.“ Ano, ing. Jiří K. Nor se směle řadí mezi ty Čechy, kteří se po emigraci do nové kultury a jazyka nejen dobře integrovali, ale kteří si své češství nesli s sebou jako něco navíc, co je obohacuje a na čem mohou v cizině stavět. I dnes, po padesáti letech, mluví skvěle česky. V Kanadě se z něj stal úspěšný a podnikavý člověk ve své profesi, podal četné patenty, založil a vedl mnoho firem. Pokud chceme vystopovat, kde jsou kořeny jeho pracovitosti a cílevědomosti, dostaneme se až do Slezska k jeho „stařičkovi“ Raimundu Kavánovi, na dnešní Opavsko.

Slezské kořeny

Pamětníkův pradědeček byl chalupník-bezzemek. Jeho syn Raimund od svých jedenácti let tvrdě pracoval ve mlýně a mnohem později si byl schopen koupit malý statek. Jeho syn Josef, pozdější Dr. A. C. Nor, se už dostal na studie, na gymnáziu byl premiantem třídy a stal se spisovatelem. A práce jeho syna Jiřího, našeho pamětníka, byla oceněna nejvyšším kanadským vyznamenáním Canada Award for Business Excellence. „Slezská tvrdá palice.“ Ano, a taky nepoddajnost, nekompromisnost a vysoké morální hodnoty.

Opava, ač město převážně s německým obyvatelstvem, měla i svoje české gymnázium. Josef zde v roce 1924 maturoval a v témže roce mu vyšla první literární práce Bürkental, s podtitulem Naprosto ne román. Dovedeme si docela dobře představit, jak mezi přípravou na maturitu odbíhá od sešitů a píše. Bürkental vyšel mnohokrát, naposledy v roce 2003 ve třináctém vydání, a už v této prvotině je patrná spisovatelova ukotvenost v kraji a lidech (v základním příběhu sporu o půdu) a také v jazyce. Autor, skrytý za pseudonymem, nechává vesničany mluvit slezským nářečím. Dodnes je toto novum silným prvkem příběhu. Slezský venkov, vztahy mezi místními, geometři z města (jako cizorodý element) a aktuální téma scelování pozemků, půda jako základní hodnota.

Tvrdý život lidí na vsi a neústupnost vesničanů se jako témata v různé míře obměňují i v pozdějších Norových románech. Josef Kaván psal vždy pod pseudonymy, napočítala jsem jich v novinových článcích třiačtyřicet, až v roce 1926 si úředně změnil jméno na A. C. Nor. Po složení doktorátu nešel učit, ale byl zaměstnán ve večerníku Telegraf vydavatelství Melantrich. Usilovně pracoval: psal fejetony, články, statě. Stal se jakýmsi „mluvčím Slezska“ a zvláště během války se jeho romány z třicátých let dočkaly velké obliby. Staly se tím, čemu se dnes říká bestsellery, a s láskou byly čteny především našimi matkami a babičkami.

Seznámení

„Já jsem rodilý Pražák,“ říká o sobě pamětník. Narodil se a své dětství a studentská léta prožil v Praze na Spořilově, kde jeho otec, spisovatel z povolání, koupil v třicátých letech dům. Maminka Eliška se narodila ve Vídni roku 1917 do bilingvní rodiny: její tatínek byl český důstojník a maminka Vídeňačka. „Setkali se v Opavě, kde byl dědeček, plukovník Tichý, několik let velitelem posádky. Maminka si vždycky vzpomínala na to, jak potkaly A. C. Nora, kterého už znaly z fotografií, z literatury, kdesi na náměstí u opavského gymnázia, a jak se pozdravili. Byla to dvě děvčata a otec s nimi žertoval, jestli by s ním nešla na rande.“ Eliška se osmělila a šla.

Okupace

Za války připadla Opava (tehdy Troppau) k říši. Část rodiny Kavánových se přestěhovala do Čech a část zůstala na Opavsku. Do Opavy jezdili Norovi často, měli ji vždycky rádi. Za války bylo ovšem cestování za „stařičkem“ obtížné. Obec Hlavnice, kde žili Kavánovi, ač téměř zcela česká, se stala také součástí říše. A. C. Nor se v těch letech usilovně věnoval psaní – první díl zamýšlené trilogie Přišel den nabídl nakladateli, ale rukopis mu byl vrácen. Psal se rok 1938, přišel Mnichov a okupace. „Otec ho napsal ještě před válkou. ‚Přišel den‘ parafrázuje henleinovské heslo ‚Es kommt der Tag‘ a otec popsal tenhle nástup henleinovců ve Slezsku v tomto románu. A když přišla německá okupace, tak otec měl asi půl tuctu průklepů tohoto románu a umístil je u svých různých přátel, aby se zachovaly. Sám snad držel jenom jeden originál nebo kopii. Potom přišla heydrichiáda a během jednoho dne měl otec všechny ty kopie zpátky. Pochopitelně, tady šlo o život. Tak co teď s tím? Tak se rozhodl je zakopat na zahradě. Dvě kopie, nasoukali je vždycky po několika stránkách do velikých, jedenapůllitrových nebo dvoulitrových lahví od minerálky, pečlivě je zapečetili a zakopali pod záhony růží na naší zahrádce. O tom nám dětem pochopitelně nic neříkali. Já jsem byl asi dvouletý, když se toto dělo. Ale pamatuju si, když jsme je v roce pětačtyřicátém vykopávali. Tak se ten rukopis zachoval.“  

Po válce

Atmosféra nadšení ze svobody a radost ze šance na nový začátek netrvala dlouho. A. C. Nor jako člen umělecké avantgardy dvacátých a třicátých let, novinář a popularizátor české literatury měl spoustu přátel mezi literáty (i z dob studia na filozofické fakultě, kdy bydlel v „kolonce“ na Letné), přátelil se s těmi z Moravy – Martínkem, Závadou, Bárem, znal se dobře s Čarkem, Halasem, Bezručem, Seifertem, Branaldem. Ten výčet by byl dlouhý. Když přišel únor 1948, všechno se ze dne na den změnilo. „Ta beznaděj nebyla okamžitá a v roce 48, 49 se říkalo: ‚Vždyť to je nesmysl. Tohle nemůže vydržet. Praskne to, praskne to v roce 50, praskne to v roce 52, pak v roce 53.‘ Trvalo chvíli, než si národ zvykl na to, že diktatura tu je a zůstane.“

Syndikát spisovatelů

Co se dělo se spisovatelskou organizací, jejíž byl v té době A. C. Nor jednatelem a vlastně mluvčím, víme z jeho pamětí. Dvoudílné detailní vzpomínky Život nebyl sen zachycují celý spisovatelův život. Kapitola popisující likvidaci syndikátu se čte jako scéna z kovbojky: „(...) do jejich schůze presidia vkročí skupina, která se prohlásí za Akční výbor, a oni všechny požádali, aby opustili místnost. Pánové Drda, Řezáč a nepamatuji si kteří další, přezdívalo se jim tenkrát drdo-řezáčovská klika, tito posléze rozpustili Syndikát československých spisovatelů, který měl nějakých 550 členů, a vytvořili svůj vlastní Svaz československých spisovatelů se 123 členy. Čili vyškrtli 75 % spisovatelské obce a hodili je přes palubu. Otec byl pochopitelně jeden z těch postižených.“

A. C. Nor, ač sám ztratil práci a obživu a nebylo mu umožněno psát ani vydávat, se snažil pomáhat jiným, například tzv. milionářům, tedy těm, kteří měli platit milionářské dávky. Díky svým kontaktům mezi umělci se mu dařilo prodávat jejich knihy a tak pro ně získat aspoň trochu peněz.

Hledání práce

Anabáze s hledáním práce postihla po Únoru celou generaci inteligence, kterou komunisté odepsali. Na pracovním úřadě nabízeli dr. A. C. Norovi místo pomocného dělníka, což také po krátkou dobu, než se zranil, vykonával. Posléze se mu podařilo najít práci v radlickém podniku DRUPOL mezi podobně postiženými intelektuály. Ovšem v roce 1950 mu hrozilo, že bude poslán do tábora nucených prací. Tehdy ho zachránil svým vlivem Ivan Olbracht. O rok později se zase měli Norovi vystěhovat z Prahy v rámci akce 77 000 do výroby, „aby jejich majetky připadly novým papalášům“. Tehdy, den před nuceným stěhováním, potkal A. C. Nor Nezvala, který zašel za ministrem Kopeckým – a nestěhovali se.

A. C. Nor měl v té kruté době poměrně štěstí. Sice nesměl psát, ale neskončil v Jáchymově. Od roku 1952 pracoval jako jazykový redaktor ve Státním nakladatelství technické literatury. A jelikož byl dobrým jazykovým redaktorem, i z této práce vzešla kniha: veskrze praktická pomůcka pro techniky, kteří v češtině tápají: Technik píše česky (1966), napsaná spolu s Františkem Váhalou.

Katolictví

Jiří Nor vzpomíná, že jeho otec byl na své děti přísný. Stejné zásady a výchovné postupy pak používal k výchově svých tří dětí. Rodina Kavánových ve Slezsku, jako velká většina vesnických rodin té doby, byla římskokatolická. To, že  A. C. Nor okamžitě po složení zkoušky dospělosti z církve vystoupil, můžeme chápat jako gesto osvobození se od tradic nebo jako výraz mladického vzdoru. Je pak zajímavé zjistit, že v padesátých letech, v době, kdy se u nás k církvi nemělo odvahu hlásit mnoho lidí, se A. C. Nor v roce 1956 znovu stal jejím členem.

Studium

Děti „reakcionáře a nepřítele lidu“ neměly v padesátých letech dovoleno studovat. Ani pamětník neměl za daných okolností šanci studovat na gymnáziu, ale jeho otec, „nezastavitelný bojovník“, zjistil, že optimální strategií bude oddálit studium na střední škole, vyčkat a rok studovat na tzv. JUK čili v deváté třídě. Získal tím čas: „Otec se připravil. Měl posudky, doporučení...“ Rodina zvolila užitečnou strategii – vybrat to gymnázium, kam se hlásí málo dětí: jedenáctiletou střední školu s rozšířenou výukou ruštiny v Praze-Nuslích v Křesomyslově ulici. Jiří Nor dodnes vzpomíná na osm hodin ruštiny týdně, na výborné učitelky klasické ruské literatury a na dvě skupiny studentů s naprosto odlišným třídním zázemím: z rodin komunistických prominentů a z rodin postižených režimem. K maturitě ho však vedení školy nepustilo. Shodou náhod se ale řešení našlo: pamětník na poslední chvíli přestoupil na gymnázium Ohradní v Praze-Michli, kde v roce 1957 úspěšně odmaturoval. Jediným problémem při maturitě se ukázala ruština. Měl rozebrat ukázku z knihy Mladá garda, kterou ovšem nečetl. „Tak mě zachránilo to gymnázium ruské, protože jsem plynnou ruštinou mluvil naprosto o ničem, což celkem jaksi ostatní členy komise udržovalo ve stavu jakéhosi polospánku. Ruštinářka, musím říct, spolupracovala. Pochopila, že nic nevím.“ I tak mohl vypadat profesorský sbor v padesátých letech. Jiří Nor maturoval i z ruštiny za jedna.

Nastala další starost – kam dál? Rodina zvolila osvědčenou strategii – strojní fakulta ČVUT neměla dost studentů. Otec neúnavně sháněl potřebná doporučení a razítka. Pamětník byl přijat, ale podmínečně. „Otec, on myslel, že oběhal všechny patřičné organizace, zaměstnavatele a stranickou organizaci u zaměstnavatele a v místě bydliště a ROH a nevím, co to všecko bylo. Bylo jich dvanáct a ten třináctý posudek, negativní, byl od uličního výboru v našem místě bydliště. A to stačilo pro to, jaksi všechno potopit.“ Nastalo další kolo boje, byly použity všemožné páky a Jiří Nor byl nakonec přijat.

Možnost cestovat

Šedesátá léta přinesla i první možnosti vycestovat do zahraničí, nejčastěji do NDR. Pamětník jel roku 1964 na dvoudenní zájezd do Drážďan a Lipska (to na něj zapůsobilo jako „mrtvé město“), další rok se vydal s kamarády k Balatonu a v roce 1967 byl režim liberální do té míry, že dovolil celé rodině vycestovat na třicet dní do Itálie. Se stanem, konzervami a minimem povolené západní měny. Tato cesta měla pro Jiřího Nora zásadní význam. Po návratu se začal vážně připravovat na emigraci. Po promoci krátce pracoval (na umístěnku) na Slovensku, potom v Praze a zájem o elektroniku ho přivedl do Ústavu matematických strojů. To už se psal rok 1968. Mnoho jeho kolegů emigrovalo a našlo dobré profesní uplatnění v cizině. Pamětník uvažoval o Kalifornii.

Do emigrace

Všechny plány probíral s Janou, svojí budoucí ženou, a společně se připravovali na odchod. Jaro 1968 je však zdrželo. Chodili do Hyde Parku u Dětského domu. „Má to smysl teď odcházet?“ Od příbuzného dostali pozvání do Vídně, ale ve stejné době dorazil Jiřímu Norovi také povolávací rozkaz na šestitýdenní vojenské cvičení. Dilema řešil odložením cesty do Vídně. Dne 21. srpna ve tři hodiny ráno zazvonil na Spořilově básník Jaromír Hořec, soused a otcův kamarád. Dne 25. srpna byl Jiří Nor propuštěn do civilu. Chtěl odejít, ale na naléhání rodičů se rozhodl, že „počká, až se vrátí Dubček z Moskvy“. Odjezd do emigrace s mizivou nadějí, že se ještě někdy uvidí s rodiči, byl pro něj těžký.

Odjížděli nakonec několikrát. „Plánovali jsme odjet, aniž bychom dávali rodičům o tom vědět. Pak se to prostě profláklo a nastala pro mě velice nepříjemná, bolestná situace. Otec se mě snažil přesvědčovat, abych zůstal, ale já jsem říkal: ‚Já chápu. Ty ses rozhodl dvakrát – v roce 1948 a teďka jako literát, umělec. Tvoje tvorba je spojená s tímto národem. Já to vidím jinak, osobní svoboda je pro mě to nejcennější.“ Zklamáni tím, že Dubček nebyl schopen nebo se nemohl vzepřít sovětskému diktátu, odjeli 28. srpna do Vídně.

Popis cesty z Prahy na jih připomíná scénu z filmů Davida Lynche: „Silnice byly prázdné. Vyjeli jsme z Prahy po benešovské silnici, někde skrz Jesenici. Nikde živá duše. Žádný automobil, nikoho jsme nepotkali. Až jsme pak někde u tý Jesenice dojeli ruský tank. Osamělý ruský tank, který jel stejným směrem jako my, pomalu, asi čtyřicítkou, a přesně prostředkem tý bombírovaný, žulový silnice. Nešlo ho předjet ani vlevo, ani vpravo, tak jsem se držel za ním nějakých padesát metrů. On zastavil. Tak jsem zastavil taky. Pak začal couvat. Tak jsem couval taky. A on, aniž by se zastavil, náhle prakticky udělal otočku v pravým úhlu a pozpátku přejel přes ten příkop. Jeho hlaveň ukázala nejdřív někam do nebe, pak praštila do té vozovky. A ujížděl do pole. Nikdy jsem nepochopil proč a jak.“ Jeli dál, v Třeboni vzali stopaře, který vezl ven z republiky dva kotouče exponovaného filmu z bojů o rozhlas v Praze. Ve Vídni u příbuzných pamětník s Janou dlouho nezůstali. Vydali se do Německa a zkoušeli štěstí na americkém velvyslanectví. Když zjistili, že by na vízum museli čekat tři měsíce, rozhodli se, že se zeptají také u Kanaďanů. Následovalo interview, lékařská prohlídka a další týden mohli odletět.

Do Ottawy dorazili 24. září 1968 a od té doby se v rodině Jiřího Nora slaví Canada Day nikoli 1. července, ale právě 24. září.

Pamětník pečuje o otcův literární odkaz

A. C. Nor, pokud směl psát, psal snadno a hodně. Dnešní mladá čtenářská generace, pokud čte, si vybírá jiné autory. Je zřejmé, že Nor byl silně spjat s regionem, ze kterého pocházel, a s dobou, o níž psal, ale to velké penzum textu je třeba uchovat. Syn Jiří, vědom si hodnot, které po sobě A. C. Nor zanechal, se stará o otcův literární odkaz.

Kromě něj jsou tu i literární kritici: v ediční řadě Osobnosti Slezska, kterou vydává Matice slezská v Opavě, je její čtvrtý svazek věnován A. C. Norovi. Autorem je Jiří Urbanec, který podává kritické hodnocení A. C. Nora jako spisovatele slezského venkova. Kromě literárního odkazu upozorňuje na jeho biografii a v ní vychází především z Norových dvoudílných vzpomínek Život nebyl sen, které vyšly díky péči a přispění dědiců v roce 1994 v nakladatelství Atlantis, už po spisovatelově smrti. Jiří Nor je také autorem předmluvy. Vyjímám krátkou ukázku z prvního dílu, která svědčí o odvaze a morálních kvalitách A. C. Nora: „Když pak za protektorátu nařídily nacistické úřady Židům nosit na levé straně hrudi žlutou Davidovu hvězdu a v Praze jim bylo dovoleno jezdit jen ve vlečném voze tramvají, nikoli v předním motorovém voze, jezdil jsem také zásadně ve ‚vlečňáku‘. Chtěl to být výraz odporu proti tomu rasistickému nařízení a zdaleka jsem nebyl sám, kdo volil tento nevinný a neúčinný způsob protestu proti nacistickému idiotskému příkazu, a tak bývaly vlečné vozy pražských tramvají přeplněny.“

K otcovým pětasedmdesátinám v roce 1978 vydal Jiří Nor v Kanadě knížečku anekdot a epigramů vztahujících se k otci. Keep Smiling je dalším milým dokladem úcty a lásky, kterou Jiří Nor k otci cítí.

Hlavnice

Hlavnice je malá obec u Opavy, kde Kavánovi kdysi bydleli. Z iniciativy hlavnických vlastenců, ing. Jiřího Pecháčka a Hany Juračákové z ostravské televize, se zde v letech 1994–2014 každoročně konala soutěž mladých literátů do pětatřiceti let Hlavnice A. C. Nora. Jejím organizátorem bylo Sdružení A. C. Nora pod patronací hlavnického starosty Cyrila Kaliky a posléze jeho dcery Dany. Soutěž udržovala jméno slavného rodáka v paměti čtenářů a podporovala literární kreativitu nejmladší, začínající spisovatelské generace píšící prózu. V prvních letech soutěže přijížděla jako milý host i Norova manželka Eliška a syn Jiří z Kanady, tak často, jak mu pracovní povinnosti dovolily.

Vědecké a technické práce

Ing. Jiří K. Nor získal základy svého technického vzdělání na pražské ČVUT na katedře strojírenství. Teprve po příchodu do Kanady mu však bylo umožněno věnovat se oboru, o který měl vždycky enormní zájem – letectví a výzkum vesmíru – a jenž z politických důvodů neměl možnost v socialistickém Československu studovat. Na torontské univerzitě vystudoval obor aerospace (1973). Za svůj aktivní profesní život založil četné společnosti věnující se například geofyzice a monitoringu životního prostředí z vesmíru, řešil problémy se znečištěním ovzduší, zabýval se čistou energií a elektrickými palivovými články. Pamětník je autorem třinácti patentů, z nichž nejvíce oceňovaný je MINITCHARGER®, díky kterému je možné nabít baterii nikoli v řádu hodin, ale minut.

Pracovitost a vytrvalost, hodnoty, které si tak ceníme u A. C. Nora, se z psaní literatury přetavily u jeho syna Jiřího do kreativity vědecké a technické.