Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Norský (* 1931  †︎ 2022)

• narodil se 22. července 1931 v Košicích

• otec důstojník byl po roce 1948 propuštěn z armády a živil se jako dělník

• sestra Květa Hamplová byla v roce 1949 souzena v politickém procesu a devět let vězněna

• v rodině byl silný odpor ke komunistickému režimu

• pracoval jako soustružník a traktorista

• v listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra ve Frenštátě pod Radhoštěm

• vedl jednání o odsunu sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm

• má hlavní zásluhu na tom, že odtamtud vojska odjela nejdříve z celého Československa

• zemřel 28. prosince 2022

Ve Frenštátě pod Radhoštěm, ve kterém žil, sídlila od roku 1968 sovětská posádka. Nikdy se s okupanty ve městě nesmířil. Po listopadu 1989 se rozhodl přispět k tomu, aby co nejrychleji odjeli. Dokázal to.

Narodil se jako Dalibor Neumann, jeho otec Aleš Jan Neumann si po roce 1945 změnil příjmení na Norský. „Po válce byly tendence, aby si důstojníci v československé armádě měnili německá jména na česká, proto se táta přejmenoval,“ vysvětluje. Aleš Jan Neumann byl československý legionář, bojoval v Itálii. V roce 1920 byl odvelen k posádce v Košicích. Tam se seznámil s Marií, rozenou Gordanovou. Ta, ač byla vdaná a měla dceru, se do něj zamilovala tak, že se rozvedla. V roce 1929 se vzali, 22. července 1931 se jim narodil Dalibor.

Rodina se kvůli otcově práci často stěhovala. Za Protektorátu byl Aleš Jan Neumann pověřen organizováním likvidace zaniklé československé armády a poté byl umístěn na daňový úřad v Holešově. „Nedokázal se ale vyrovnat s tím, že tam vše pochopitelně ovládali Němci. Jako bývalý voják to těžce nesl. Proto šel raději dělat manuálně. Byl vyučený truhlář a pak do konce války pracoval v továrně Iris, kde se dělal ohýbaný nábytek. Byly jsme čtyři děti, ale žili jsme si dobře. Táta pracoval, maminka si přivydělávala šitím. Nebylo to na žádné vyskakování, ale nuzota to taky nebyla. Měl jsem pěkné dětství, rodiče byli bezvadní,“ vypráví pamětník.

Propuštění otce z armády

Hned po osvobození se jeho otec přihlásil znovu do armády. Byl přidělen k posádce ve Frenštátě pod Radhoštěm. Tam rodina definitivně zakotvila.

Pěkné období však trvalo jen do roku 1948. Pamětníkův otec dával najevo, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem komunisté přebírali moc v zemi. Z armády byl propuštěn. Začal pracovat jako dělník ve skladu. Na rodinu se začaly valit pohromy. Daliborova nejstarší sestra Květa byla zatčena. Spolu s ní i její manžel pražský právník Josef Hampl. V roce 1949 byli oba odsouzeni v politickém procesu za to, že u nich přespal muž, který se chystal emigrovat za hranice. Pamětník je přesvědčen, že hlavním důvodem jejich potíží bylo to, že Josef Hampl pocházel z movité rodiny a komunistům šlo o to, zabavit jeho majetek. Květa nakonec strávila ve vězení devět let, její muž o rok déle. „Jezdil jsem za ní do vězení. Obdivoval jsem ji, že to vydržela. Když ji zatkli, bylo jí šestadvacet. Připravili ji o devět nejhezčích roků života. Ven vyšla jako pětatřicetiletá žena, už pak neměla děti,“ vypráví Dalibor. Jeho odpor ke komunismu vzrůstal. V té době byl studentem frenštátského gymnázia.

Doma se u nich často mluvilo o politické situaci. Vzpomíná si, jak s otcem poslouchal proces s Miladou Horákovou: „Věděl jsem, že to není normální. Táta říkal, že bude špatná doba a nebudeme se mít jako dříve. Snažil se nás připravit ze všech sil a velmi mu záleželo na tom, abych především dodělal gympl.“

Nepřipuštěn k maturitě pro politickou neuvědomělost

Jenže několik dnů před začátkem svatého týdne, období, kdy se studenti doma učí na maturitu, přišel do třídy jeho třídní profesor a oznámil žákům, že pro ně nemá dobrou zprávu. Uvedl, že k maturitní zkoušce nebudou připuštěni tři z nich. U dvou to nebylo překvapením, měli mizerné studijní výsledky. Tím třetím byl Dalibor. Ve srovnání s nimi byl velmi dobrý student. „To byl šok. Já jsem koukal jako blázen,“ říká. Třídní učitel mu objasnil, že komise rozhodla o jeho nepřipuštění k maturitě pro politickou neznalost a neuvědomělost. „Načež já jsem vstal a řekl jsem, že pro politickou neuvědomělost to beru, ale pro politickou neznalost to neberu, protože já se politicky vyznám. A sedl jsem si,“ vypráví. Zjistil, že v komisi, která o něm rozhodla, byli někteří z jeho spolužáků. Zápis s jejich podpisy má dodnes uschován. „Spolužáci se tehdy navzájem udávali a vylučovali ze studia, psali na sebe kádrové posudky. To byla příšerná doba,“ podotýká.

Jeho otec byl zdrcen. Na vzdělání dětí mu velmi záleželo. Vypravil se proto do školy. Měl podporu mnoha obyvatel Frenštátu. Ve městě se totiž o Daliborovi začalo mluvit. Lidé se divili, jak je možné, že k maturitě nemá být připuštěn, když jde o bezproblémového studenta a slušného mladíka. „Zvedlo se určité veřejné mínění, takže komise znovu zasedla. Táta se z ní vrátil asi za čtyři hodiny a řekl, že maturovat budu. No, veliká sláva to pak doma byla,“ vzpomíná Dalibor.

Říká, že ve Frenštátě pod Radhoštěm měla řada lidí vůči komunistům jasně odmítavý postoj. Jde o podhorské město, lidé tam měli pole, usedlosti, byli zvyklí soukromě hospodařit, a tak komunistické myšlenky mnozí odmítali. „Jenže vůči této občanské zatvrzelosti stála politická moc, která ovlivňovala běžné a důležité věci, například jestli táta bude u lopaty a podobně. Takže hodně lidí sice smýšlelo jako my, ale zároveň raději mlčeli. Protože šlo o jejich životy, existenci, budoucnost. Ve výsledku bylo lepší být raději zticha,“ vysvětluje.

Práce u soustruhu a na poli

Bylo mu jasné, že jako syn důstojníka propuštěného z armády a jako bratr ženy odsouzené v politickém procesu nemá šanci dostat se na vysokou školu. Bál se, že bude po maturitě poslán pracovat do dolů. Tehdy probíhaly obrovské nábory do hornictví. Rychle si proto vyřídil místo v továrně MEZ ve Frenštátě. Pracoval tam u soustruhu a byl rád, že mohl zůstat doma v horách a nemusel fárat v ostravských dolech. „Táta si kladl za svou vinu, že jsem skončil u soustruhu. Měl jsem malý plat. Tak jsem si aspoň večerně udělal strojní průmyslovku, abych se dostal na lepší místo a bral více,“ vysvětluje. Jenže se dostal do konfliktu s jedním vlivným komunistou v podniku a jeho kariéra tam skončila. Odešel jezdit s traktorem do nedalekých Vlčovic. „Vláčel jsem, podmítal, sel, sklízel. Bral jsem tisíc korun měsíčně a už jsem měl rodinu. Hrůza to byla,“ shrnuje. Nakonec přestoupil do podniku Tatra Kopřivnice, kde byl spokojen. Stal se otcem tří dětí.

Období 60. let pro něj bylo příjemnější než předešlé desetiletí. Ve společnosti bylo cítit uvolnění a jemu se navíc začalo dařit coby konferenciérovi hudebních a sportovních akcí. Uměl mluvit, hrál v ochotnickém divadelním kroužku, a tak kultura vyplňovala jeho volný čas. Ve Frenštátě a okolí se z něj stala známá osobnost. „Člověk tehdy to všechno dělal, aby nemyslel na to, jak vlastně žije. My, kteří jsme dělali kulturu, jsme to brali tak, že lidi je třeba bavit a přivést na jiné myšlenky. Nepovažuji to za kolaboraci s tehdejším režimem, myslím, že to byla záslužná činnost,“ přemítá. V roce 1969 se jeho mladší bratr Přemysl dostal na medicínu, byl jediný z rodiny, kdo studoval na vysoké škole. I to Dalibor přičítá uvolněným poměrům ve společnosti.

Sovětská vojska ve Frenštátě pod Radhoštěm

Naděje na lepší život skončily v srpnu 1968, když před branami podniku Tatra viděl stát sovětská vojska. „Naši je dovnitř nepustili. Bylo tam velké shromáždění proti okupaci. Uvažovalo se o stávce. Veškeré osazenstvo fabriky se postavilo proti tomu, aby Rusáci šli dovnitř. Byli jsme z toho celí šťastní. Jenže to vše se rychle změnilo,“ shrnuje. Nastalo další smutné období, z něhož se snažil najít únik v ochotnickém divadle a moderováním zájmových akcí. Velmi těžce nesl, že Frenštát se změnil. Tamní kasárna obsadili sovětští vojáci. Přibývalo jich. Nakonec ve městě žily přes dva tisíce vojáků a stovky jejich rodinných příslušníků.

Ve městě docházelo ke konfliktům. Když zpočátku vojáci přišli do hospody a pověsili si kabáty, stávalo se, že jim někdo tajně kus ustřihnul. „Často se s nimi místní poprali. Protože oni se v hospodě rozvalovali, peněz plno měli. Ale později začali být pro některé místní výhodní. Říkám tomu hospodářská kolaborace. Když Rusáci jeli domů na dovolenou, vozili sem ledničky a různé elektrospotřebiče, které tady nebyly. Vozili to ve velkém a místní to od nich kupovali,“ vysvětluje.

Obyvatelům Frenštátu nicméně vadilo, že vojáci a jejich rodiny vykupují zboží v místních obchodech. „Měli dost peněz, kurz byl pro ně výhodný. Jejich manželky, my jim říkali baryšně, celý den nic nedělaly. Když přišlo zboží, všechno vykoupily. Naše ženské šly z práce a v obchodech už nebylo nic. Baryšně vykupovaly zubní kartáčky, zubní pasty, mýdla. Dnes si už nikdo nedovede představit, co všechno tehdy nebylo,“ vzpomíná.

Tvrdí, že ve městě vůči sovětským vojákům panovala silná averze i kvůli tomu, že jejich rodiny obsadily většinu bytů, přičemž místní mladé rodiny čekaly na přidělení bytů marně. Většinu frenštátského sídliště tak v 70. a 80. letech obývali Rusové.

„Z devadesáti procent bylo vše obsazeno Rusákama. Byty, ve kterých žili, se poznaly podle toho, že v oknech neměli záclony. Vymínili si však, že v každém paneláku musí žít i nějaká česká rodina. Kvůli atentátům. Chránili se tak. Říkali, že když je tam česká rodina, nikdo na ten dům nehodí granát. Oni si tak představovali tu naši kontrarevoluci,“ vypráví. V objektu kasáren vznikla i škola pro děti vojáků. Posádka se také účastnila kulturních a společenských akcí ve městě. „Snažili se asimilovat, to jo. Však měli za úkol vytvořit z nás další sovětskou republiku,“ podotýká pamětník.

Úsilí vyhnat sovětské vojáky domů

Koncem 80. let pracoval ve Frenštátě jako vedoucí chemické čistírny. Když začaly revoluční události v listopadu 1989, stal se jedním ze zakladatelů místního Občanského fóra: „Viděl jsem, jak u nás na náměstí mluvili studenti z Olomouce, místní je poslouchali, ale nic nedělali. Já byl vždy pro to zamíchat se do něčeho. Uvědomil jsem si, že tuhle šanci nesmíme promarnit jako tu v roce 1968. Že to musíme dotáhnout do konce. Uměl jsem mluvit, neměl jsem trému, tak jsem pak řečnil na náměstí nebo v kulturáku téměř každý den. Ta naše skupinka se rozhodla, že prvotní bude vyhnat z města Rusáky. A já to dostal na starost.“

Začali za ním jezdit novináři, uměl s nimi jednat. „Já používal taková vzletná slova jako: Končí nadvláda ocelových bot a podobně. To se novinářům líbilo. Tehdy bylo nutné mít sebevědomí. Já ho měl. Kdybych tehdy s Rusáky nevyjednával sebevědomě a tvrdě, nešlo by to,“ podotýká.

Vyjednávání s velitelem posádky

Vše začalo tím, že navázal kontakt s velitelem posádky. Pocit, když do kasáren vešel poprvé, vyjadřuje slovy: Bylo mi ouzko. „Měli šílenou vojenskou mašinerii. Měli tady rakety země vzduch, odpalovací prostředky. Bylo mi jasné, že na ně musím tvrdě, ale zároveň chytře, ne s klackem. To se nedalo, to by mě seřezali a vyhodili,“ vysvětluje.

Veliteli se představil jako zástupce Občanského fóra, které převzalo moc na radnici. Dotyčný už o převratu věděl, ale vyptával se, kde jsou dosavadní představitelé města. Dalibor Norský mu vysvětlil, že město má nové představitele a on je jedním z nich. „Mluvili jsme o tom, že odsun sovětských vojsk z východní Evropy je daný, že je už ujednán Gorbačovem na mezinárodní úrovni. Dohodli jsme schůzku s novým vedením města. On chtěl, abychom se sešli v kasárnách, já trval na tom, že má jejich delegace přijít na radnici. Tak souhlasil.“

Z jednání bylo jasné, že se sovětští vojáci budou snažit zůstat v Československu co nejdéle. Schůzek se konalo několik. „Velitel protiletadlového pluku se jmenoval Smirnov. Pak už jsme si tykali. Řekl: ‚Dalibore, to nepůjde, máme mnoho techniky, potřebujeme mnoho času.‘ Já na to, že mezinárodní situace jasně určuje, že musejí odejít. A tak pořád dokola.“

Nakonec sovětského velitele upozornil, že z Evropy budou odcházet zpět do Sovětského svazu stovky tisíc vojáků: „Řekl jsem mu, aby si uvědomil, že ve výhodě budou ti, kteří se vrátí nejdříve. Pro ty budou místa v kasárnách, byty, ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech. Na to slyšel. Zamyslel se, koukal po těch druhých. Zabralo to. Potom už to šlo.“

Velitel mu oznámil, že bylo rozhodnuto, že se vojáci z Frenštátu budou stahovat ze všech sovětských posádek v tehdejším Československu nejdříve. V době vyjednávání přišel na radnici dopis z Prahy s výzvou, aby se přihlásili zástupci měst, ve kterých jsou sovětské posádky. Bylo tam uvedeno, že se tvoří komise, která bude pracovat na jejich odsunu. „Řekl jsem: ‚Tak my už je máme skoro na vagonech a teď začne jednat nějaká komise a vše se zpomalí.‘ Ani jsem nevěděl, kdo je na tom dopise podepsaný, bylo tam nějaké jméno začínající písmenem K, nějaký Kocián či co,“ vypráví Dalibor. Až později zjistil, že šlo o podpis Michaela Kocába, který byl po roce 1989 pověřen organizováním celorepublikového odsunu sovětské armády z Československa. „Musela to být obrovská práce zorganizovat to za celou republiku a věřím, že se pan Kocáb pak mohl cítit nedoceněný. Ale my to tehdy nemohli akceptovat. Pro nás bylo důležité, kdy odjede ta první posádka, ta od nás. My si to udělali tak po našem, po frenštátsku,“ vysvětluje.

Krásný den, kdy začali vojáci odjíždět

Má schovaný kalendář s označeným datem 26. únor 1990. Ten den tam má zapsáno 14.40 – nádraží. Tehdy začali z Frenštátu odjíždět první vlaky naložené vojáky a jejich technikou: „V kasárnách byla taková slavnost, velitelé tam nastoupili, loučili se s námi. Postavili si tam takovou tribunku a zvali mě, ať si tam stoupnu s nimi. Já si říkal: ‚To víte, s vámi budu na tribunce. Nikdy!‘“

Poslední vlak s vojáky odjel z Frenštátu 13. března 1990. Dalibor Norský to s kamarády pořádně oslavil. Byl zvolen do městského zastupitelstva, pracoval na radnici jako tajemník. Pracoval spolu s kolegy na tom, aby se byty po sovětských rodinách opravily a přidělily občanům města. Šokovalo ho, v jak strašném stavu se byty nacházely. „Všechno bylo rozbité, zničené. Charakteristické bylo, že stěny měli natřené rudou nebo tmavě hnědou barvou, případně olepené oranžovo-zelenou tapetou. Kasárna byla v příšerném stavu také. Měli tam obrovské cisterny plné benzinu, ten z nich prosakoval do země a protékal až do řeky Lubiny. Ta byla samé petrolejové oko,“ popisuje. Na radnici pracoval dva roky, pak šel do penze. „Sám jsem prosazoval, že byl lidé neměli být dlouhou dobu ve stejné funkci, tak jsem v šedesáti šel do důchodu,“ shrnuje.

Nejdůležitější je bojovat za svobodu

Myslel si, že většina obyvatel města už zapomněla, kolik úsilí věnoval tomu, aby z něj odešli sovětští vojáci nejdříve z celé země. Překvapilo ho proto, že mu frenštátská radnice v roce 2016 udělila Cenu svatého Martina, kterou město dává významným obyvatelům. „Vážím si toho, že je na ní uvedeno, že jsem ji dostal za svůj celoživotní postoj. Protože mít v životě postoj je velmi důležité. A myslím, že já ho měl,“ říká. Díky této ceně si mnoho obyvatel města uvědomilo, jak hodně pro ně udělal. „Teď za mnou chodí, vyptávají se, jaké to bylo. Říkají, že jsem tehdy musel mít odvahu.“

Měl ji a má ji stále. „Člověk musí bojovat za pocit svobody. Jestliže chce být svobodný, musí se něčeho vzdát, něco obětovat. Ale když člověk ví, že bojuje za svou svobodu, je nepřemožitelný. Už jsem starý chlap, ale kdybych cítil, že mi chce někdo svobodu zase vzít, pořád bych byl schopen za ni bojovat. Protože moc dobře vím, jak lehce se ztrácí a jak těžce se získává.“