Josef Nosiadek

* 1923

  • „Já jsem mu vždycky poděkoval, že mě trefil, protože jsem byl rád. Já jsem si přál přijít domů bez nohy, bez ruky, bez oka, to bych tenkrát bral. Tak to tam vypadalo, že si to nikdo nedovede představit. Nikdo! Ta zima. Čtyřicet stupňů tam bylo normální. To bylo ještě v tom dvaačtyřicátým roku, taková strašná zima. A ještě k tomu ten hlad, jak je ten žaludek prázdnej. Ti chudáci. Já jsem měl štěstí, že před Stalingradem jsem dostal kulku. A tak jsem se dostal ven a už jsem se tam potom nedostal.“

  • „No tak nezavírali mě. Až potom si našli tu příčinu a vytvořily se ty pomocné technické prapory, VTNP – vojenské tábory nucených prací. A tam mě strčili. No a to jsem byl na univerzitě, protože já jediný na cimře jsem neměl akademický titul. A nejvíc si považuju těch mnichů. To byli lidé! Ti chudáci političtí, co nás tam přeškolovali, a tak dále, to byla ubohost. To byly vymyté mozky. My jsme se dívali na zem, protože se člověk styděl za ty kecy, co tam říkali.“

  • „Pokud jsem byl na té frontě, tak nejhorší byly ty vši, ten hlad, ta zima. Né ty granáty, to si zvyknete. A to teď s váma byl kamarád a měl dvě nohy. A pak už žádnou nebo jednu. To je hrozný, to si nikdo nedovede představit. Já byl u těch pěšáků a to je to nejhorší, protože to jste tam úplně. Díváte se mu do obličeje a on vám. To už na to radši ani nevzpomínám.“

  • „Tam bylo tisíce lidí. Těch vojáků, civilistů, a teď si představ, žádná lež, v té ulici chodily zase ženy. Měly prkna jak sandále, nabité hřeby a ony na těch hřebíkách chodily. A ta řeka byla červená. A ti slavní humánní Čecháčci, že jsou dobří lidé? Je pravda, co ty svině dělaly. Řezaly lidem víčka.“

  • „Do toho Breslau jsme se dostali, když nás poslali z toho Volkssturmu. Ta obrana tam byla velká. Tam bylo strašně moc vojska. Tramvaje byly převrácený a to všechno bylo na těch ulicích popřevracené. A bylo nás tam i s oficírem dvanáct a zdrhli jsme. Protože byla zima, tak jsme tam po těch Rusech našli takové peleríny a hodili jsme je na sebe. A ti Rusové po nás nestříleli, protože si mysleli, že jsme Rusové. Tak jsme se zas dostali mezi ty Němce. Potom jsme skončili v tom lužickém Srbsku. Tam to byla strašná bitva, to byla hrůza. To byl takový festung. My jsme byli takoví, že jsme si řekli: ,Kašlem na to, nebudem se bít. A kdyby se někdo chtěl bít, tak ho střelíme do pat nebo do zadku.‘ Protože my jsme chtěli, aby skončila válka a abychom si zachránili život. To bylo naše krédo. Víte, to nebylo, že jsme byli šikovní, to byl náš dobrý osud, že jsme prostě špendlíkovou dírkou prolezli, protože to Breslau bylo tak obsazený.“

  • „Tam byli samí vrazi. Byl tam zavřený ředitel gymnázia z Těšína a ten hned poznal, jak jsme ty řetězy táhli dva kilometry ve vodě v gumákách, že jsem politický vězeň. On říká:,Jste tu jenom dva. Tady jsou samí vrazi a samí zloději a tak dále. Já ti něco musím poradit.‘ On šel první a povídal mi, co mám udělat, a já jsem šel za ním. Celou tu cestu, která trvala půl hodiny, mně radil, co mám dělat. ,Až přijdeš na tu cimru a oni tam budou vařit ty čaje a takové to svinstvo, všechno to s nima dělej. Nejkrásnější a nejčastější slovo je kurva, piča. To musíš též říkat.‘ Já říkám: ,To není možný! Jak to mám dělat?‘ - ,Jenom se nepřeřekni, že jsi politický vězeň, nebo odsuď nevylezeš.‘ Protože ti zloději, to byli komunisti, všelijací lumpi, no sebranka. No a my jsme jim smrděli, protože jsme páni. A ti bachaři to měli rádi. Ti to vždycky pustili a zemřel potom. Úraz nebo cosi. A nebýt toho pána, tak určitě jsem z toho vězení nevylezl.“

  • „Jo a najednou přijeli dva na motorce. Měli takový dva kšilty jako měsíc. A to byla polní policie. Hňupi. Tak jsme je vyslechli. A proč tu jsme, jakto že nebojujeme a fronta tam stojí. A oberleitnant říká: ,Josef, to záleží teď na tobě. Ty jsi nejmladší. Tak co, co s nima?‘ Já říkám: ,Smést.‘ - ,Úplně?‘ - ,Jo.‘ Já říkám: ,Jestli se ten druhý poddá a zahodí to, tak ho necháme na živu.‘ Oni už začali s řetízkama, že nás odvezou k Schörnerovi (maršál Ferdinand Schörner, nechvalně proslulý strůjce nezákonných poprav německých vojáků podezřelých z dezerce, pozn. autora) … a ten nás odsoudí. Poprvé jsem viděl nadporučíka udeřit někoho pěstí do pysku. A já jsem toho druhého nakopal do zadku. Ten poddůstojník z polní policie přišel z Číny a jmenoval se Helé. A tak my jsme s ním udělali soud. A tak nás dvanáct, všichni jsme měli nabito a jeho jsme odstřelili a z něho bylo sítko. Úplně sítko jsme z něho udělali. A ten druhý se musel svléknout do košile a musel vykopat lopatkou díru a zahrabat ho. On byl na cáry rozflákaný. Každý jsme svůj zásobník do něj vystříleli. Z toho byly cáry. On si to zasloužil. Přijel až z Číny.“

  • „Tady máme kapli svatého Jana, a kdyby ten svatý Jan tady nestál, tak jsme dnes Poláci, protože by nás k té republice nedali. Hať a Píšť. Ten svatý Jan, ta socha, je postavená někdy kolem roku 1760. Tak nějak je to vytesané. A bylo tam napsáno: Ze samé štědrosti chudých lidí byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého v tom a tom roce. Takže přišla komise, Angličan, Francouz, Němec, Čech a Ital. Bylo jich pět, těch důstojníků. Teď jak šli, tak poukázali na ten pomník, že je napsaný švabachem, ale česky. Dále na hřbitově, že je valná část těch náhrobků napsaná česky. Takže česky tam byli Svoboda a různí známí hodnostáři. Samozřejmě jak přišel Hitler, tak ti naši ušáci, tatínek každého pojmenoval. A tito, a teď poslouchejte dobře, jak přišel ten Němec, tak šli a pojmenovávali ty ulice. Hlavní cesta byla Adolf Hitler Strasse a všelijak takhle pojmenovali ty ulice. No a teď jak přišli, tak ti pánové z té Ratiboře, to byl okres Ratiboř, říkali, že ta ulička by se klidně mohla jmenovat ulice Svatého Jana. A ten ušák jeden, ten starosta, šéf té partaje, ten říkal, ne, že ten svatý Jan je prozradil. A tak ten nápis samozřejmě nechali vykřesat.“

  • „A tím vlakem jsem přijel do Žamberka a teď paní Suchomelová a její dvě dcery: ,Pepíčku! Ty žiješ!? No to je dobře.‘ A třepaly se. A podívám se a tam sedí moje sestra Zikmundová. Oči slzavé. Tak jsme se objali a najednou cítím, jak mě kdosi bouchl do ramen a dávali mně hned pouta. A jelikož jsem byl obratný a šikovný, tak jsem jednoho kopl do řiti, druhého jsem zavřel a říkám: ,Co chcete?‘ A byli tři a další čtyři stáli na cestě. Tak mě na té cestě svlékli. Teplo bylo, krásně v tom květnu. Všechno, co jsem měl v kapsách, mi vzali. Potom jsem se musel obléct. Měl jsem takový malý, krásný albumek z fronty. Přímo takové pamětní místa. To mi sebrali a teď mě vzali ke komisaři, předsedovi Národní fronty Karfreitagovi. Židovi. Tak jak tam byl ten národní výbor. Přišel jsem: ,To je Germán! Odstřelit!‘ A já jsem říkal: ,Dobře, tak odstřelit. Co se dá dělat.‘ A řekl jsem tomu Karfreitagovi: ,Kde je tady sovětské velitelství? Vy na mě nemáte právo. Ale Sověti ano, protože vy jste se mnou nebojovali. A vůbec. Kde jste byl vy? To mě nezajímá. A vy nemáte právo, protože jsem nic zlého neudělal. Já jsem musel.‘ - ,No tak ať si jde!‘ Tak jsem tam šel. A co čert nechtěl, tam bylo haló, kde byli ti Rusi. Vodka a všechno. A najednou takový chlapík, měl asi třicet roků, dívá se na mě: ,Nejste vy Nosiadek?‘ Já říkám: ,No, jsem.‘ - ,Já jsem sloužil v Hlučíně v kasárnách,‘ mně řekl. Myslím, že se jmenoval Slíva. No a už jsem tam byl mezi nima, mezi těma Rusama. A tu stachanku vzal, vodka smrděla jak petrolej a hned velkou. Jak jsem to vypil, tak jsem myslel, že se počůrám.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Píšť, 26.08.2010

    (audio)
    délka: 05:30:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musel mít odvahu a cíl zůstat na živu

Josef Nosiadek ve wehrmachtu
Josef Nosiadek ve wehrmachtu
zdroj: http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/mensch.php?id=4308

Josef Nosiadek se narodil v roce 1923 v Píšti na Hlučínsku. Tato oblast připadla po mnichovské dohodě třetí říši a její mužská část obyvatelstva musela narukovat do německé armády. Josef Nosiadek byl nejprve zařazen do RAD a poslán do Norska, kde kopal úkryty pro německé kanony. V květnu 1942 narukoval do wehrmachtu a ve Frankfurtu nad Mohanem byl přidělen k pěšímu pluku. Po výcviku v Metz byl poslán na východní frontu. V Sovětském svazu strávil 18 měsíců a dostal se až k městu Voroněž. Při vojenských střetech mu zemřelo spoustu kamarádů a sám byl několikrát těžce raněn. Nevyhnula se mu ani infekce úplavice. Při druhém zranění byl převezen do Krakova. Po vyléčení měl být poslán opět do SSSR, ale na poslední chvíli byl vybrán do poddůstojnické školy v Lamsdorfu. Po jejím absolvování v ní zůstal jako instruktor. Mimo jiné cvičil i vojáky Volkssturmu. Na sklonku války se jako velitel čety zúčastnil bojů o město Breslau. Z obklíčeného města se dostal jen s velkým štěstím a konec války ho zastihl v Bad Schandau. Aby se vyhnul zajetí, podnikl dramatickou a náročnou cestu domů. Při ní byl v Žamberku revolučními gardami veden na popravu a jen díky vlastní prozíravosti si zachránil život. Ve městě byl také svědkem konaných zvěrstvech na místních německých ženách. Po šťastném návratu domů se nějaký čas ukrýval, než se přihlásil na komandatuře v Dolním Benešově. Po uklidnění situace se stal předsedou sociální demokracie v Píšti a velmi nahlas kritizoval bolševický režim. V únoru 1948 byl za to zadržen a odveden na výslech do Kroměříže. V roce 1950 byl tajně odvezen do vojenského tábora nucených prací (VTNP). Za ostnatým drátem strávil v táborech v Dolních Životicích a v Karviné nezákonné čtyři roky. Po propuštění se dál pravidelně stýkal s přáteli ze sociální demokracie a z VTNP. Na společných návštěvách probírali budoucí politické zřízení a založení tzv. strany středu, kterou veřejně propagovali. Za tento demokratický postoj byl odsouzen na jeden rok odnětí svobody. Ten si odpykal v Heřmanicích, kde pracoval na dole Generalissimus Stalin. Bylo to po rozsáhlé amnestii, a tak v celách lágru byli jen dva političtí vězni. Po propuštění vystřídal několik zaměstnání a v současnosti žije v Píšti.