Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Bohumil Novák (* 1920)

• narozen 4. října 1920 na Volyni na Ukrajině v obci České Noviny

• po německém záboru totálně nasazen v Dubně (Ukrajina)

• v roce 1941 měl být odvezen do na práce do Německa, ukrýval se.

• vstoupil do československé armády na východní frontě jako tankový desant

• prodělal výcvik v Kybercích, Rovně a v Rumunsku

• zraněn na Dukle, odvezen do polského Rzeszova a následně do ruského lazaretu v Astrachani, kde zůstal 4 měsíce

• v armádě do roku 1946

• vrátil se na Volyň, odtud odešel do Čech, usadil se ve Staňkovicích na Žatecku

• v roce 1957 coby soukromý zemědělec odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 25 let vězení, trest si odpykával na Vojně a pak na Bytízu u Příbrami

• v roce 1964 amnestován

• žádal o rehabilitaci již v roce 1968, ale úspěšně rehabilitován až v roce 1989, dnes žije v Děčíně

Novákův život za války

Bohumil Novák se narodil 4. října 1920 na Volyni v obci České Noviny. Když bylo Bohumilu Novákovi jednadvacet let, přišli Němci a Bohumil Novák byl totálně nasazen: „Když přišli Němci, tak nás pronásledovali. Mě nasadili tam v Dubně do práce a potom nás Němci chytli a vezli nás do Německa. No, tak to už mně bylo asi dvacet let, když přišli k nám Němci. Víc mně bylo. A já jsem jim utekl. A pak jsem se skrýval, než k nám přišli Rusové. Pak jsem hned narukoval do československé armády.“ Utekl ještě na území Volyně a byl nucen se ukrývat až do příchodu Rudé armády: Novákova žena Emilie vypráví: „On jim utekl z toho lágru. Oni je převáželi a tam zastavili, v nějaké Kyberce to bylo. A oni tam utekli z toho. On se narodil v obci  České Noviny, okres Milinov se jmenoval. A oni je vezli do Německa. Tam nějak stáli a on odtamtud utekl ještě s jedním Polákem. Lesem utíkali a skrývali se u příbuzných. Pak se rozdělili. Ten  (Novák) mu říká: ´Nemluv polsky, když nás někdo potká,´ protože zase Ukrajinci pronásledovali v tu dobu strašně...“ Novák: „Tam byli ty banderovci.“ Nováková navazuje: „...ty banderovci a ty v lese. Takže kdyby potkali někoho a zjistili, že je Polák, tak ho zabili. Tak se skrýval do konce, než přišli Rusové.“ Otec byl zemědělcem a jeho hospodářství Rusové poškodili. Novák: „My jsme takový malý zemědělství. No, ale dobře se nám hospodařilo před válkou. Tak jsme stavěli nový budovy a pak, když přišli Rusové, tak to zbourali a postavili z toho kravín. Z těch našich budov. A jinak to zlikvidovali Rusové potom. Po válce.“ Bohumil Novák pobýval na frontě jen krátkou dobu. Byl zraněn a odvezen do Astrachaně: „Já jsem na frontě nebyl dlouho, protože jsem byl devátého září těžko raněný a odvezli mě do Ruska do nemocnice. A tam jsem strávil čtyři měsíce. No, a ta doktorka, co mě ošetřovala, povídala: ´Novák, ty půjdeš ještě bojovat na Berlín.´ Tak mně dala na tu nohu sádru a po týdnu, když ji sundala, povídá. ´Ne, Novák, ty půjdeš domů, na Berlín nepůjdeš´.“ Návrat domů ještě za války byl pouze krátkou zastávkou před příchodem do Čech: „No, a tak jsem odjel na Volyň k rodičům. A byl jsem tam asi ani ne půl roku a odjel jsem do Československa.“  Rusové byli v této době na Ukrajině, ale konec války v Československu se už blížil: „Rusové postupovali do Čech a já jsem se vrátil. Už u nás byli Rusové, Němci utekli.“ Konec války v Československu nastal až po Novákově příchodu. 

Zranění

Ke zranění přišel Bohumil Novák na Dukle: „Já jsem jako tankový automatčík. Tak jsme jeli na tankách na český hranice, seděli jsme nahoře, ale Němci, když uviděli, že jsme na tankách, tak na nás pustili silnou palbu. A my jsme museli skočit dolů a šli jsme pěšky za tanky. No, ale ty tanky už nemohly postupovat, protože německý nápor byl velký. Tak já jsem zůstal stát na takové cestě a ty miny okolo mě lítaly. A já si ještě povídám: ´No, ty letěj pryč.´ No, a jak jsem tak stál, tak mně jedna mina upadla pod nohy, přímo pod nohy. A tak mně zranila obě dvě nohy, ruku, tady jsem dostal pod oko. Ale ještě jsem šel tři kilometry pěšky k našemu lehkému dělostřelectvu a odtamtud mě vezl nějaký bratr toho Filípka. Nevím, kde sebral koně, tam za Duklou už. A vezli nás mimo Duklu. Bylo nás tam asi pět na tom voze.“Zraněným se ovšem problémy nevyhýbaly, Němci posléze odvoz přerušili: „A teď, když jsme přijeli na takový vrch, tak Němci po nás začali řezat. A tak jsme z toho vozu slezli, jenomže ty koně se mu nějak vypřáhli a utekli mu pryč. A my jsme tam zůstali ležet. No, a potom tam přijelo auto z polní nemocnice.“

V Astrachani, zpátky ve Volyni a příchod do Československa

Přes Polsko se dostal do Astrachaně: „Tak nás odvezli do Rzeszowa do Polska, nebo jak se to jmenovalo. Do nemocnice. A odtamtud mě už vezli do Ruska. A odvezli nás až do Astrachaně. A tam jsem proležel ty čtyři měsíce a pak mě ta doktorka poslala domů.“ Poté se vrátil zpátky domů a půl roku nato odešel do Československa: „A doma jsem, říkám, byl jsem tam tak ani ne půl roku a jel jsem do Československa. No, a usídlil jsem se ve Staňkovicích.“ Obec Staňkovice leží na Žatecku. Do Československa musel odjet, aby se přihlásil ke svému sboru. Zde ovšem už zůstal, zabral si statek po odsunutých Němcích a usadil se tam: „Odjel jsem do Československa k naší posádce. Do Staňkovic. K našim klukům. A každý si bral usedlost, tak já jsem si tam zabral taky usedlost. A na té usedlosti jsme hospodařili. Pak jsem se oženil.“

Odsouzení za komunismu

Po komunistickém převratu byl Novák odsouzen: „No, a založili kolchozy. A pak mě a ještě další čtyři zavřeli. Já jsem byl odsouzen na dvacet pět let. No, nějaký Synek taky na dvacet pět. Hudec. Hudec byl na doživotí. Ten byl zdejší, měl velký statek.“ Dále vypráví manželka o kolektivizaci a o vedení JZD. Popisuje, jak odňali Bohumilu Novákovi majetek: „Oni potřebovali jeho budovy. Ti čtyři lidi neměli společného vůbec nic spolu. To bylo potřeba vykonstruovat, aby on dělal skupináře v JZD. A často se tam dohadoval s tím vedením. Protože oni nerozuměli. Ty naši, když se založili družstva, ty nerozuměli. Ti lidi řídili družstva a nerozuměli vůbec hospodářství. To byli lidi, kteří dělali kdysi třeba kočího u hospodáře. Tím nechci říct, že je ponižuji. Bůh chraň. Ale rozhodně neuměli vést takový velký hospodářství, jako bylo JZD. A tím oni se věčně dohadovali, protože se jim třeba něco řeklo. Pole se zelenalo a on povídá: ´Přece do toho nechcete sít.´ A věčně se s nimi dohadoval. Sklízeli, mlátili, objeli,  foukali do stodoly a on na to povídá: ´Vždyť to se může samo vznítit.´ Ale oni holt plnili svoje…“ Bohumil Novák se dostal do vězení za podpálení stodol, hlavní roli v celém případu však sehrál předseda JZD. Novák byl nevinen: „Tam u nás se sklízelo, v tom kolchoze. A tam chytil chlív samovznícením. Stodola U Andělů. A ten předseda, aby to nebylo na něj, tak nejdřív zapálil moji stodolu. Toho viděli ženský, jak odtamtud vyšel ze stodoly a za chvíli hořela naše stodola. A ještě jiný. Aby to bylo, že jsme to pálili my. To nebyla vůbec pravda, my jsme nic nepálili. Teďko, když tak hodně hořelo, tak já jsem tomu předsedovi kolchozů říkal, protože tam u toho statkáře byl chmel asi za dva miliony korun: ´Ten chmel bychom měli odvézt nebo on shoří.´ A on mi povídá: ´Neboj se, ten neshoří.´ A taky neshořel. No, a na to nás pozavírali. Ten Synek byl taky voják. Pak nějaký Nejedlý, ten voják nebyl, ale byl to taky volyňský Čech. No, a Hudec a já.“ Jako svědkyně vystupovala v kauze psychicky narušená žena, která byla navíc manželkou jednoho z budoucích odsouzených Synka: „A proti nám svědčila nějaká žena Synková. Toho Synka manželka. A ona byla v ústavu choromyslných. A pak, když se vrátila, tak byla jako korunní svědek proti nám.“ Bohumil Novák strávil nějaký čas ve vyšetřovací vazbě, než byl odsouzen: „A oni nás mordovali tři roky ve vyšetřovací vazbě. A když jsme byli v Litoměřicích ve vyšetřovací vazbě, tak já říkám: ´Vždyť my jsme nic neudělali.´ ´No, vždyť my víme, že jste nic neudělali, ale vy za to sedět budete.´ Taky to tak bylo. Já jsem si pomalu deset let odpykal. No všichni tak.“ V roce 1964 však přišla amnestie, která umožnila Bohumilu Novákovi návrat z vězení: „Pak nás pustili domů, protože nějaká amnestie byla. Tak nás propustili.“ Zadržen byl tedy v roce 1955, do roku 1957 byl s kolegy dva roky vyšetřován, odsouzen a nakonec byl podmínečně amnestován roku 1964. Celý proces se odehrával tajně. Manželka pokračuje: „Byl to proces jenom při zavřených dveřích. Tam nesměl vůbec žádný občan. Jenom svědek a soud. Jenom volali tam po jednom tom svědkovi, když probíhaly ty procesy. Ti odsouzení tam seděli. A nás, rodinu, zavolali, když bylo čtení rozsudku. Samozřejmě s upozorněním, abychom tam nedělali při nepříznivým rozsudku nějaký kravály. A manžel furt žádal, aby byl obnoven proces. On, když mu přečetli rozsudek, tak on vstal a říká: ´Že to je nespravedlivý, že on válčil proti Němcům a je tady souzený jako nejhorší zločinec.´ A byl stržen dozorcem na lavici. Advokát chtěl něco říct, ale předseda senátu mu dal pokyn, aby mlčel. A to bylo všecko, co si mohl říct na svoji obhajobu. Já jsem pak celých šest let psala, aby mu obnovili proces. Až na prezidentskou kancelář. A tam jsem to taky napsala, když toho tolik udělali, proč nejsou souzení veřejně. Aby byli přítomní občané té obce, když tolik toho udělal. Proč je to souzený při zavřených dveřích…“ Paní Nováková psala prezidentovi, že její manžel bojoval ve válce a byl zraněn. Bojoval tedy za svobodné Československo a je souzen jako zločinec. Nakonec přesto proběhla revize procesu, která ovšem vzhledem ke stejnému obsazení pozice předsedy senátu nemohla být objektivní. Byla pozvána i svědkyně Synková. Manželka dále povídá: „A oni mě odepsali z prezidentské kanceláře, abych si dala pozor, co píšu, nebo se tam odstěhuji, tam, co je manžel. A po těch šesti letech konečně udělali obnovu procesu v Litoměřicích, v Ústí. A manžel si tam pozval pár svědků ženských. Protože oni tam uváděli, že ta žena, ta bláznivá, co nebyla normální, nebyla zdravá, že oni ji naváděli tyhle mužský. Aby ona pálila ty stodoly. Tak byla pozvaná i ta Synková. A soudil je ten samý předseda senátu, který je před lety odsoudil.“ Bohumil Novák ke všemu dodává: „Tu obnovu dělal.“ Manželka: „Pak byli souzení znovu na Pankráci. Tam byly teda ty konečné rozsudky. A tam seděli zas kolik let. A po těch letech se vrátil znovu do Ústí. To bylo v Ústí, ne v Litoměřicích. A soudil je ten samý předseda senátu, který je tenkrát odsoudil. Tak co to bylo za spravedlnost? Jaká to byla spravedlnost? Jaká tam mohla být revize procesu, když to dělá ten samý člověk, co to dělal před lety. Prostě takovýhle křivdy se děly.“ Bohumil Novák dále vysvětluje, jak to tedy bylo s předsedou senátu. Chtěli využít jednoho Novákova kolegu z procesu, aby svědčil u soudu: „Mezitím, než jsme měli soud, tak jsem byl ve vyšetřovací vazbě v Praze. No, a byla tam manželka. Měli jsme návštěvu. A byl tam předseda senátu. No, a on říkal: ´Nováku, já si vás na svědomí nevezmu. Já té ženské nevěřím. Tak se nebojte.´ Ale už to bylo přes tři roky, co nás tahali bez soudu. No, ale co čert nechtěl, nato toho předsedu senátu vyhodili. Dali tam jiného. No, a ten nás odsoudil. Ten nás chtěl odsoudit k trestu smrti, ale že té Synkové nevěří.“ Chtěli jako svědka použít kolegu Nejedlého z politického procesu, aby proti nim svědčil. On ovšem všechno zapřel a nepromluvil, kdyby tak učinil, možná by byli skutečně odsouzeni k trestu smrti: „Tak ten Nejedlý, jak ten byl taky s námi vězněn, tak toho chtěli jako korunního svědka proti nám použít. No, a on říká: ´Já jsem nic neudělal a oni taky ne.´ Tak oni ho dali na deset dní po kolena do vody, a když ho po deseti dnech vzali, zeptali se ho: ´A co, budete mluvit?´ ´Ne, mluvit nebudu. Já jsem nic neudělal a proti nim mluvit nebudu.´ Tak ho tam dali znova. No, ale on svoje vydržel. On kdyby býval proti nám začal mluvit. My jsme měli mít monstrproces ve Staňkovicích, jsme měli být popraveni. Tak to dopadlo, že nás soudil jiný předseda senátu a ten nás odsoudil. Dohromady jsme dostali sto let.“

Politický vězeň

Dostal se do Příbrami do tábora Vojna a na uranový důl Bytíz, kde musel pracovat: „No, a tak jsme pykali. A já jsem byl na Vojně u Příbrami, asi dva roky, a pak na Bytízu. Tam jsme byli v třídírně rudy, protože já jako voják jsem měl klasifikaci B. Tak mě do šachty nedali.“ V důsledku práce s rudou měl poškozené zdraví a bylo mu ze zdravotních důvodů doporučeno práci změnit: „A tak jsme byli v třídírně rudy, ale to bylo ještě horší. Tam z celých šachet přicházel ten materiál, který tam běžel po čtyřech pasech, a ta ruda se vytřiďovala. To byly takové přístroje zrychtovaný. Když tam přišla ruda, tak to bouchlo a rudu shodilo to zvlášť na pas. Potom nějak jsem nemohl dýchat, tak ten vězeňský doktor mě přidělil na zedničinu. Tak jsem dělal zedničinu, takže už jsem v třídírně rudy nebyl. A potom mě dali pryč. Tam byl kravín velký, tak jsem byl v tom kravíně. A zas, co čert nechtěl, ten kravín shořel.“ Chovala se zde i prasata a ostatní zvířata, nejen krávy. „A ono to shořelo. A zas nás tahali. Mě tahali zas, že jsem to zapálil. No, ale zjistilo se, že to udělaly ty neopatrnosti. Řemeslníci, kteří tam pracovali. Autogenem, jak vařili, tak to zapálili. No, a pak jsem se dostal domů, v tom čtyřiašedesátým roce. Manželka byla tady. Já už jsem do Staňkovic nešel.“

Život po znovunabytí svobody

Ani po propuštění se mu nedostalo patřičného klidu: „Ne, že mně dali úplně pokoj. Přicházeli za mnou, abych platil odškodný na ten kriminál.“ Do rozhovoru opět vstupuje manželka: „Já jsem se musela vystěhovat, protože jsem byla těžce nemocná. Z těch Staňkovic. Oni mě pořád nutili dělat těžkou práci. Já jsem nemohla, tak potom na příkaz doktorů mě propustili z JZD, ale řekli: ´Musíte se vystěhovat.´ Tak já jsem se svýma rodičema odešla sem a už jsme se do Staňkovic nikdy nevrátili.“ Na Staňkovice u Žatce zapomněli a přestěhovali se do Děčína. K Bohumilu Novákovi přišli funkcionáři, aby podepsal a platil odškodné za něco, co navíc neudělal. Manželka: „A byl doma manžel asi čtyři měsíce a celých devět let jim tam nic nepodepsal, žádný škody. Furt se bránil tomu. Že nic neudělal, že nic nebude platit. My jsme byly s dcerou doma. Dceři bylo akorát čtrnáct let, tak nějak. A přišli sem z pojišťovny z Liberce a začali mu tady vyhrožovat, aby to podepsal, že bude splácet dvě stě korun měsíčně a jinak že ho znovu budou žalovat a znova půjde k soudu. My kdybychom nebyly doma s dcerou, tak on by nic nepodepsal. Ale protože my jsme přece jenom byli už tak zničený za ty léta, že jsem říkala: ´Podepiš to, jako kdybychom neměli těch dvě stě korun, hlavně, aby už byl konec.´ Tak manžel to teda podepsal na náš nátlak. Podepsal jim, že bude splácet dvě stě korun měsíčně. A tím se podepsal k čertu. A to splácel do devětašedesátýho roku. Pak si žádal, když se to stalo v šedesátým roce (má na mysli rok 1968), o rehabilitaci a ten jeho advokát z Ústí mu řekl: ´Nic neplaťte, budete rehabilitován okamžitě.´ V tom osmašedesátým nebo devětašedesátým. No, a pak se to otočilo. Za tři roky oni mu hodili exekuci na plat.“ Celkem zaplatili Novákovi pojišťovně 58 000 Kčs a dodnes jim nebyl patřičný obnos vrácen. Dcera, která popřela otcovu kriminální minulost, se rozhodla studovat práva s tím, že jednou svého otce očistí: „Tak my jsme zaplatili osmapadesát tisíc té pojišťovně. Za nic vlastně. A pak jsme ještě platili ty penále. To už dcera vystudovala. A podala žádost, že už jsme byli oba v důchodu. Já jsem byla v invalidním, a tak nám to odpustili. Naše dcera se strašně dobře učila. A tak ti učitelé, aby mohla vystudovat, tak už když nastoupila do šestky v Děčíně, do měšťanky, tak se jí učitelka, její třídní učitelka, nejdřív ptala, za co je otec souzený. Mě se to strašně dotklo, že vyslýchala dceru ve škole. Tak jsem za ní šla a ona mi říká: ´Vy mi nerozumíte, paní Nováková.´ A pak jsme se dověděli, až po převratu, že ona smazala, vymazala, že měla tátu v kriminále. A tím naše dcera pak mohla nastoupit studia na vysokou školu. A šla na práva. Bylo to pro mě takový šok, to já jsem nikdy nechtěla. Já jsem říkala: ´Nikdy to nebudeš dělat dobře. Podívej se, táta tolik let byl nevinně odsouzený.´ A ona si myslela, že tátu jednou ospravedlní. Že ona ten jeho proces bude moct nějak obnovit, vyšetřit. Že tu jeho nevinu prokáže. Ještě ani nedostudovala, tak už žádala v Ústí, aby mohla nahlídnout do těch spisů. A vůbec jí to nedovolili samozřejmě.“ Po roce 1989 byl Bohumil Novák úspěšně rehabilitován, pokus o rehabilitaci z roku 1968 nevyšel. 58 000 Kčs, které postupně zalatil pojišťovně, mu však nevrátili: „To mě rehabilitovali potom. A takhle to dopadalo. A teďko jsme žádali, aby mně vrátili těch osmapadesát tisíc. Tak jsme měli asi šestkrát stání tamhle v Lounech a pořád nic.“ Dále o situaci promlouvá manželka: „Ještě za hospodářství mu nezaplatili, co zkonfiskovali. Za dobytek, za nářadí a hospodářství. Už to pomalu všem zaplatili, jenom jemu z těch Staňkovic to nezaplatili. Pořád to oddalují, čekají, až umře. Pořád nemají peníze. Že takhle byl zničený, tak dneska ještě je i takhle finančně.“

Příchod německé armády

Otec Bohumila Nováka se postavil proti zakládání kolchozů a odmítl do nich vstoupit: „Pronásledovali nás. Otce taky. Protože taky tam založili kolchoz, u nás v Novinách Českých. No, a otec nešel do kolchozu. A bylo jich víc. Tak jsme měli být vyvezený, ty rodiny měly být vyvezený na Sibiř. No, jenže to bylo nějak patnáctého září, ten měsíc, jak přišli k nám Němci. Patnáctého jsme měli být vyvezeni na Sibiř. Jenže třetího přišli k nám Němci a ti nás zachránili před Sibiří.“ Bohumil Novák tedy paradoxně vděčí Němcům za zásadní změnu celé této situace. „Potom jsem byl nasazený totálně, to už jsem říkal. A taky mě pronásledovali. Tak jsme jim utekli.“ Po útěku se ukrýval v lesích Volyně přibližně půl roku: „Jsme byli schovaní. To jsem byl u tety Doležalové schovaný.“ Rodiče o synovi věděli a Němci si na rodičích kvůli neposlušnosti Bohumila Nováka vztek nijak nevybíjeli: „Nic nedělali, protože oni neměli čas, jak se tak říká. Protože velký nápor byl potom Rusů proti nim, takže oni svojich starostí (měli dost). „ Následně se dostal do československé armády generála Svobody: „Potom jsem dostal svolávací lístek do ruské armády, ale nastoupil jsem do československý.“ S organizací Blaník v kontaktu nebyl: „To jsem se teprve dozvěděl po válce, že tam byla organizace Blaník. A já jsem v tom nebyl.“

Jako voják československé armády

Výcvik armády byl zpočátku na Ukrajině, poté byli přesunuti do Rumunska: „No, my jsme měli výcvik, nejdřív to bylo okolo Rouna a v Kybercích. A potom nás přesunuli do Rumunska. Byli jsme v Rumunsku, tam jsme prodělali výcvik. Pak jsme šli zas do boje. Říkám, já jsem byl snad ve dvou útocích a v tom druhým jsem byl raněný.“ Prožil bitvu o Duklu a raněn byl až za Duklou: „Už přímo v Dukle jsme šli do boje a raněný jsem byl za Duklou, na těch československých hranicích, u těch tanků. To jsem byl raněný.“ Zařazen byl jako tankový desant: „To jsem už tady říkal. Oni po nás začali pálit, tak my jsme museli skočit dolů. A teďko po nás řezali minometnýma palbami. No, a já jsem tam byl raněný. Už jsem se na frontu nedostal.“  Výcvik probíhal v Rumunsku: „To my jsme byli vycvičení dobře. My jsme na těch tankách jezdili, cvičili se. V jízdě jsme naskakovali na tanky nebo skákali z tanku. To všechno jsme uměli. A takhle to dopadalo. No, a tenhle Filípek byl taky v tomhle útvaru, ale zas u jiné roty. Ale už nás zůstalo pár kluků.“ V armádě bojovali a pracovali i příbuzní Bohumila Nováka: „Sestra byla v armádě. A ta byla u lehkých dělostřelců jako spojařka. Zemřela před dvěma lety. Jinak byla v německým obklíčení asi týden, ale dostali se z toho. Ani raněná nebyla. Přežila to šťastně.“ Měl dvě sestry, obě sestry a rodiče bydleli po válce také ve Staňkovicích. Bohumil Novák za války nebyl povýšen: „Až teprve teď po válce, tady v Děčíně, mě povýšili na podporučíka.“  Dostal řadu vyznamenání, která mu byla odňata: „To jsem chtěl říct, co jsem měl vyznamenání. Ještě Svoboda co nám dával. To mně vzali všechno komunisti. Takže nemám vyznamenání. Měl jsem válečný kříž a nějaký ruský vyznamenání hodně. To všechno je pryč.“ O vyznamenáních navazuje na pana Nováka manželka: „Oni dělali prohlídku u nás v baráku, když manžela vzali, a sebrali to. A žádný doklad na to nedali. Sebrali to, hotovo.“ Opět Bohumil Novák: „Toho Herskowitze znáte, ne? Ten je teďko v generálním štábu. Tak jsem mu říkal, že ty medaile mi vzali, a on povídá: ´Já se na to podívám.´ No, ale zatím nic s tím neudělal. Tak ty medaile, stejně nic z nich nebylo, jsou pryč.“ Nápravy a návratu medailí a vyznamenání se však dočkal až po revoluci: „No, teďko po těch padesáti letech nebo šedesáti jsme nějaký ty medaile dostali od Rusů. Ale jinak nic.“ Vzpomíná na další hrůzy z války: „To víte, to bylo hrozný, to prožití. Šli jsme do prvního útoku. Nějaký kamarád, mladší ode mě, Dražil. On je tady v pečováku v Děčíně. A tak jsme šli do útoku spolu. A když jsme se vrátili, já koukám, jsem ho nemohl poznat. On mě černý vlasy, a když jsme se vrátili, měl bílý. Tak to si pamatuji. Bylo to hrozný. V Machnovce to bylo, to byla neopatrnost těch velitelů, my jsme tam připochodovali a Němci začali mezi nás řezat z minometů. Tak tam několik kluků zahynulo. Byla to nepatrnost. To se nedá dělat nic. Bylo to hrozný. Ale přežilo nás pár. A už teď je nás jenom trošku.“ Bohumil Novák navštěvuje organizace vytvořené pro pamětníky: „Tak tady je Svaz bojovníků za svobodu, tak tam chodíme na schůze. Tak to nás informují. Já krom toho chodím ještě na schůze bývalých politických vězňů. Tak tam chodíme. Jenže teďko nám ty výhody berou, ale snad to bude dobrý.“

Zranění na Dukle

Bohumil Novák vypráví dále o svém zranění, jak vypadalo a jak to s ním nakonec dopadlo. Zranění se hojilo dlouho, v pořádku byl až za dva roky: „Z toho Ruska mě pustili. Tak já dva roky jsem (žil), než se mně zahojily rány. A po padesáti letech tahle levá noha se mi otevřela a tady mně ji léčili a býval bych o ni přišel. Zčernala mi až ke kolenům. Tak dcera povídá: ´Pojď, já tě vezmu do Prahy.´ Tak jsem byl v Praze na Bulovce a tam mě operovali. Ležel jsem tam čtrnáct dní. A po operaci mě poslali domů hned. No, hnedle rok jsem nemohl chodit. A ten doktor, co mě operoval, povídá: ´Pane Nováku, vy tam máte ještě kus uniformy, nejen střepiny, ale kus uniformy.´ Protože v Rusku vůbec nás neoperovali, tam nás nechali být a hotovo. A ještě chtěli, abych šel na Berlín. A pak mě poslali domů.“

Krátká vzpomínka na Čechy na Volyni a na rodiče

Na Ukrajině se Češi měli oproti ostatním velmi dobře: „My jsme na Volyni měli zařízeno. Češi skutečně si tam žili dobře. Hospodáři to byli. V naší vesnici nás bylo hodně. My jsme neměli moc, měli jsme asi deset hektarů, ale bylo to akorát pro rodinu.“ Ve vzpomínce na Ukrajinu se vrací k otci a matce: „Otec byl vyučený nějakým zedníkem a obuvníkem a chodil po kšeftech, tak si vydělával peníze. A když přišel sem, tak dost brzy umřel. Protože jak byli v táboře, tak tam někde byl mezi koňmi a kůň ho uhodil do břicha a on dostal z toho rakovinu a v krátký době zemřel. Matce bylo taky jednasedmdesát roků, když zemřela. Otci bylo čtyřiašedesát.“ Bohumil Novák špatně slyší, a tak odpovídá nelogicky na položenou otázku a vypráví o tom, co se dělo s jejich hospodářstvím a statkem: „Oni to po nás převzali ze Slovenska nějaký. Po nás hospodařili. Ale pak, když tam založili kolchozy, tak utekli odtamtud. Nechali to být, ty naše majetky, a utekli zpátky do Čech.“ Jako důsledek politického věznění má Bohumil Novák trvalé následky na sluchu: „Já jsem ohluchl z toho, jak jsem dělal v té třídírně rudy. To bylo hrozný. To bylo, jak se říká, jak pod Verdunem. A od toho jsem ohluchl.“ Volný čas na frontě trávili odpočíváním, v Rumunsku odpočívali v zemljankách.

O příbuzných nevěděl nic

Bohumil Novák si na nějaké humorné příhody nevzpomíná: „No, ani to tak člověk nepamatuje. Byli jsme od domova. A každý čekal na tu frontu.“ Poštu od příbuzných neměli. Dopisy nedostával a rodiče ani nevěděli, zda vůbec žije: „Oni nevěděli dlouhý čas (o mně). Ale potom nějak sestra jim napsala, že jsem v Rusku v nemocnici. A to celý čas o mně nevěděli, až když jsem se vrátil. Já jsem psal domů, ale nedostával jsem dopisy.“ Dopisy psané Bohumilem Novákem domů většinou došly. „O mně se dozvěděli akorát od Libušky, že jsem raněný. No, a tenkrát, když do toho Německa mě táhli, taky asi dva měsíce o mně nevěděli, co je se mnou. Člověk zažil všechno možný.“

Návrat do Čech

České noviny měly asi dvě stě obyvatel, z této vesnice narukovalo přes sto dvacet  budoucích vojáků. Opět hovoří paní Nováková: „Jako ten Synek, jak s ním byl souzený. Tři bratři mu padli. On jediný se zachránil. To z rodiny třeba padli tři syni a muž a ta žena zůstala třeba s holkou, a když sem emigrovaly, tak pro ně třeba neměli místo. To bylo obsazený těma všelijakejma, který rabovali. My jsme přišli a neměli vůbec jsme (neměli nic), jenom to, co jsme si přivezli. Moje rodina, já ještě jsem byla svobodná.“ Do Čech si přivezli spoustu věcí: „Já nevím, kolik celkem toho mohlo být. Ale i dobytek se vezl. My jsme si vezli dvě krávy, dva koně, krmení nějaký, osivo se vezlo, živobytí. A nábytku strašně málo, to bylo minimum. A hlavně nějaký to jídlo. Než jsme se stěhovali, tak se zabily prasata, vyudily se masa. To tenkrát se nekonzervovalo. Mouka. Maminka pekla takový suchary, jak by se dalo říct. Nevěděli jsme, co nás tady čeká, když jsme se sem vrátili.“ Bohumil Novák vzpomíná, jaká byla situace po německém odsunu a jaký v Československu panoval chaos: „Oni měli nevýhodu tu, že když se končila válka, tak odešli na Volyň. Otec i bratr její. No, a pak když se přistěhovali sem, tak už to bylo obsazený hodně. Takže oni dostali takovou bouračku. Já jsem byl už třetí, přede mnou byli už tři správci.“ Paní Nováková doplňuje vyprávění: „Už to vyrabovali, ale nám to nevadilo. My jsme nikdy netoužili po tom německým. My jsme z německého neměli nic, my jsme si to řídili. A jsme rádi. Nikdy jsme nebyli bohatý, ale nikdy jsme neměli hlad. A nikdy jsme se nepodíleli na nějakým rabování. Což doteďka mám takový dobrý pocit s támhletím. Tady se děly věci tenkrát, jak aspoň z vyprávění nebo jak z vnitrozemí do toho pohraničí vnikli hned po válce, a teď jeden statek a druhý statek a vozili to do vnitrozemí celými auty, nakláďákáma. A hlavně, když už se potom v roce sedmačtyřicátým ty vdovy a ty, to když dneska čtu knihy, který psali volyňští Češi, píšou. Nebo ty vzpomínky, a jak to popisují, to osídlení. Jak to nebylo spravedlivý vůči těmhletem lidem. No, ale už to bylo takový.“

Vzpomínka na Volyň, na Čechy a na Ukrajince

Emilie Nováková, rozená Matouchová, se narodila ve vesnici Zálesí na Ukrajině, poměrně daleko od místa narození svého manžela: „Zálesí se jmenovalo. Jsme se nikdy neznali. To bylo asi čtyřicet kilometrů a to byla u nás velká vzdálenost. Tam nebylo spojení vlakový. Byly tam vlaky taky, ale tyhle vesnice se jenom koňmi jezdily. Žádný autobusy. Nikdo neměl nějaký automobil nebo tenkrát motorku. Kolo třeba bylo. Jsme rádi, že jsme se vrátili do vlasti, protože my bychom tam (být) nemohli, bylo by strašně těžký žít. Ale vzpomínáme, my jsme se tam narodili. A vzpomínáme, jak jsme se měli jako děti. My jsme měli malé hospodářství, osm hektarů. A krásnou zahradu. Měli jsme nádhernou zahradu, takovou, která rodila krásný druhy ovoce. Byla tam velmi úrodná půda. Chmel se tam pěstoval.“ Uvědomuje si a popisuje rozdíly mezi Čechy a Ukrajinci, panoval mezi nimi velký kulturní nepoměr a paní Nováková vyzdvihuje Čechy. Vzpomíná na svou babičku, která se odstěhovala na Ukrajinu z Čech: „A ti naši Češi byli tak rozumní, a tak opravdu přičinliví a ctižádostiví. To bylo poznat českou vesnici a ukrajinskou vesnici. Přestože žili vedle Ukrajinců tolik let a tolik je chtěli naučit. A oni se nechtěli učit. To jste poznal, když jste vjel, kde byla česká vesnice. Moje babička pochází tady od Kutný Hory, Korutice se to jmenovalo. Nastěhovala se tam v roce 1878. Byly jí čtyři roky, když se stěhovala sem. A ještě si pamatovala něco z těch Korutic jako dítě.“ Bohumil Novák: „A ještě se vrátila.“ Opět pokračuje manželka: „A tam začínala hospodařit. A ta vyprávěla, jak to začínali, jak přišli a tam byly lesy. Tam začínali v lese. On jim povolil tenkrát car, aby to osídlili. Aby ty Ukrajince, oni zrušili tenkrát tu robotu už, naučili. A tak ti naši Češi začali podle svého hospodařit. Vymýtit les, tu půdu zúrodnit. A pak bydleli v zemljankách. Pak si už postavili. Potom, když byla první světová válka, hrozně zkusili. Byly postižený strašně ty český rodiny a taky rabovaný.“

O sestře

Bohumil Novák byl v armádě dva roky, od roku 1944 do roku 1946:„Kdo nebyl dva roky, tak to poznal, jak nás ohodnocovali. Sestra byla rok, tak dostala jenom polovičku.“ Manželka: „Ani ne, necelý dva roky. Ona byla víc jak rok. Asi o nějaký měsíc neměla dva roky, a když dostávali ty odměny, tak ona dostala jenom polovičku. Už to oni měli zaznamenaný. Ale ona taky hodně zkusila. A taky měla následky potom. Byla hodně nemocná, těžce nemocná. Žila na Moravě a poslali ji z Vyškova do Brna do vojenské nemocnice na vyšetření. Ona byla vážně nemocná, hodně nemocná. A sestra (v nemocnici) jí říká: ´Tady nemáte co dělat.´ A doktorka, když se potom podívala na její chorobopis, tak ji pozvala dál a obrátila hned. A švagrová říká: ´Ale mám, ale mám co tady dělat.´ ´Tak vypadni, když si to...´ Co ta sestra, viď, co ona prodělala. Mladá holka.“ Emilie Nováková se vrátila k tomu, co švagrová prožila ve válce jako spojařka: „Taky se všelijak o nich říkalo. A že to byly ženy, že třeba týden se nemohly umýt. V blátě se plazily. V zimě zmrzlý.“ Bohumil Novák: „No, to bylo to hrozný pro ty ženy taky.“ Manželka:„Pro mužský taky, ale pro ženy tuplem.“ Se sestrou se potkali během války jen jednou, jinak se neviděli. Bohumil Novák: „Ona byla jinde. Ona byla u lehkých dělostřelců spojařkou a já byl u tankistů jako tankový desant. Ale nějak jsme se potkali na frontě jednou. A pak, když jsem byl raněný, tak ona se dozvěděla od těch kamarádů nebo kamarádek, že jsem raněný. A že mě odvezli do Ruska...“

Ruské nedostatky a zima

Ruská zima byla strašná: „V tom Rusku to bylo taky. Bylo to v lednu. Takový mrazy a oni měli okna vytlučený a všechno možný. A my jsme v tom museli spát a být raněný. Bylo to hrozný taky. To byla budova, nějaká chmelárna to byla. Nevím, co tam dělali. Ale byla to velká budova. A tam udělali lazaret z toho.“ Byli tam i Češi, Poláci i jiné národnosti. „Protože tady nás vezli, tak všude po cestě už bylo přeplněno. V Charkově bylo, v Moskvě bylo přeplněno a všude. Tak nás zatáhli až ke Kaspickému moři. A tam jsme byli. Já pamatuji, že jsem jednou jenom tak v nočním prádlu šel na trh něco koupit, abych měl co sníst. Tam taky nebýt amerických jídel, tak jsme měli hlad. Oni do těch nemocnic Američani posílali potraviny. Bylo to hrozný.“ Američané posílali především konzervované jídlo. „A tam už nás potom hodně krmili rybami. Tam lovili ryby, tak jsme dostávali hodně ryb. A brambory. To si pamatuji. Když přišly, tak byly úplně zmrzlý jako ořechy. To dali rozmrznout a vařili je. No, byla zima.“