Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Novák (* 1934)

• narodil se 21. ledna 1934 v jihočeském Brandlíně

• rodiče vlastnili menší statek

• za války museli odevzdávat dodávky potravin

• snažili se nechat si nějaké potraviny, například mleli načerno

• nad Brandlínem letadlo shodilo neplánovaně několik bomb

• koncem války se v okolí objevili němečtí uprchlíci a banderovci

• banderovci jim vykradli sklep s bramborami

• u sedláků museli pracovat němečtí zajatci

• pamětníkův otec vstoupil do KSČ

• odmítl vstoupit do JZD

• když se objevily represe sedláků, hodil rudou knížku agitátorům pod nohy

• vzali mu pole a místo nich dostal neplodná políčka

• vyměřili mu obrovské dodávky potravin

• pamětník se vyučil řezníkem a celý život pracoval v továrně Satrapa

• nikdy nevolil komunisty a nevstoupil do komunistické strany

• byl hluboce věřícím evangelíkem, každou neděli chodil do kostela

• v roce 1968 se připojil k demonstraci proti srpnové okupaci

• poslouchal Rádio Svobodná Evropa

• v době sametové revoluce se účastnil všech demonstrací v okolí

• v restituci získal zpět rodinné pozemky

• v nové době soukromě hospodařil

• v roce 2022 žil ve svém domě v Brandlíně

František Novák se narodil v roce 1934 do selského rodu a sedlákem přes všechny překážky zůstal celý život. Za druhé světové války museli rodiče odevzdávat dodávky do přídělového systému a obávali se častých německých kontrol. Na konci války se kolem jejich vsi prohnala vlna německých uprchlíků. V lesích kolem vesnice se skrývali banderovci.

Jeho otec po skončení války vstoupil do komunistické strany. Na začátku padesátých let odmítl vstup do JZD i členství v KSČ. „Táta jim komunistickou průkazku hodil pod nohy,“ říká s hrdostí pamětník. Na oplátku mu sebrali výnosná pole a vyměřili obrovské povinné dodávky potravin. Kontroly na statku byly ještě horší než za německé okupace.

V srpnu 1968 se František Novák zapojil do protestů proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Poslouchal zahraniční rozhlas, zejména Rádio Svobodná Evropa. Nikdy nevstoupil do komunistické strany.

Krávy mu občas utekly

František Novák starší pocházel z Radlic z velkého selského gruntu. Dětí se tu narodilo hodně, takže statek zdědil nejstarší syn a ostatní se o sebe museli postarat. František Novák se přiženil na grunt do nedalekého Brandlína. Dostal od svých rodičů věno sedm tisíc korun a přikoupil několik hektarů polí. Celkem tak v Brandlíně drželi deset hektarů zemědělské půdy.

Jeho manželkou se stala Josefa Kašpárková, měli spolu dva syny, Miloslava a Františka. Chlapci museli od raného dětství pomáhat v hospodářství. Učili se pracovat s nástroji i pečovat o zvířata. Na statku měli kromě drůbeže či prasátek i čtyři krávy, s nimiž se pracovalo na poli. „Jako kluk jsem s nimi taky jezdil, ale občas mi utekly,“ směje se František Novák.

Sedláci za války ukrývali potraviny

Začátek války kromě jiného znamenal i razantní zhoršení životní úrovně obyvatel. V roce 1940 německá správa Protektorátu Čechy a Morava zavedla přídělový systém. Na příděl měla být nadále většina věcí denní potřeby.

Novákovi museli jako všichni zemědělci za války dodávat do systému určité množství potravin. Dodávky zahrnovaly mléko, máslo, vejce, drůbež včetně hus, hovězí i vepřové maso či obilí. Směli si nechat jen určitý objem z toho, co vypěstovali a odchovali. Na to dohlížely německé kontrolní orgány. Nicméně mnozí sedláci i tak nepřiznávali všechny potraviny, které jejich statek vyprodukoval.

V Brandlíně starosta pomocí rychlé chlapecké spojky předem varoval dané statkáře, ke kterým právě mířil kontrolor. Jednou měli Novákovi doma načerno semletou mouku a zrovna dostali vzkaz. „Táta rychle strčil pytle mezi krávy pod žlab a zakryl je senem. Jenže krávy seno postupně odhrnuly. Německý důstojník prošel kolem a nevšiml si ničeho. Ale náš táta byl celý zpocený z obav, že ho mohli zavřít,“ vzpomíná pamětník na ožehavou chvilku plnou strachu.

Načerno se jezdívalo mlít do Horních Němčic nebo do Horní Myslové. František s tatínkem občas v noci jel na dobrodružnou výpravu s obilím, které chtěli načerno semlít. „Stalo se, že sedláci jeli s koňským povozem s načerno semletým obilím a zastavila je německá kontrola. Všechno jim vzali a majitele povozu zavřeli, naštěstí jen na měsíc,“ vysvětluje a dodává, že mohl klidně dostat i mnohem vyšší trest.

Letadla ve slunci svítila

V srpnu 1944 nad Brandlínem letěl svaz bombardérů, pravděpodobně směrem na Pardubice. Svítilo slunce a klenula se krásně modrá obloha. Novákovi právě pracovali na poli, sváželi obilí. Děti letadla počítaly a obdivovaly, jak se ve slunci krásně blýskají.

„Najednou brácha vykřikl, že něco hážou. Jedno letadlo se zdrželo vzadu, snad mělo poruchu, a vypustilo dvě bomby. Jedna spadla do lesa, druhá poničila domek na samotě, ale naštěstí se nikomu nic nestalo,“ vypráví nezapomenutelný příběh z dětství.

Banderovci se skrývali v lesích

Koncem války se Brandlínem hnali němečtí uprchlíci. Novákovi se ze strachu přestěhovali na dvě noci k sousedům dál od hlavní silnice. Později českoslovenští vojáci hledali banderovce, kteří se skrývali po lesích. Stalo se, že v osadě Poldovka banderovci zastřelili pytláka, který šel v noci s puškou lesem, na místě zvaném Hradisko. „A zřejmě to byli oni, kdo nám vybrali zemní sklep na brambory,“ říká lakonicky František Novák.

Kromě československých viděli i sovětské vojáky, kteří projížděli skrz vesnici. Děti se hemžily kolem aut a sbíraly odhozené nedopalky. „Sověti vjeli jednou do strouhy, jak byli opilí, a jeden z nich se přitom potloukl. Za jeho ošetření pak chtěli darovat soudek s vínem,“ směje se.

Později přišlo asi 20 německých zajatců, měli pomáhat sedlákům, kteří potřebovali námezdní síly. Někteří brzy utekli do Rakouska, měli totiž k hranici pouhých 30 kilometrů. „Jeden z nich byl původně taky sedlák. Uměl krásně zpívat a pískat, moc rád jsem ho poslouchal.“

Odmítl vstoupit do zemědělského družstva

Otec po válce z nadšení vstoupil ke komunistům. Ale pak, v roce 1947, přijel na návštěvu maminčin bratr z Ameriky a vyprávěl své hrozné zážitky z ruského zajetí v první světové válce. To byla první vlaštovka, jež rozkolísala nový tatínkův světonázor. Konec přišel v roce 1953, když se s agitátory vstupu do JZD objevily i represe sedláků, kteří se vzpěčovali.

Když přišli agitátoři na statek, František Novák starší na místě vystoupil z KSČ a kategoricky odmítl začlenění do zemědělského družstva. Sebrali mu pak všechny jeho výnosné pozemky, místo nich dostal kamenitá a dosti vzdálená políčka. A vyměřili vzpurnému sedlákovi devastující povinné dodávky potravin. Přesto do družstva nevstoupil.

Vyhodil tajemníka JZD ze statku

Novákovi jezdili původně mlít obilí do brandlínského mlýna, který vlastnil mlynář, sedlák a zároveň starosta Závodský. Na začátku druhé světové války však mlýn vyhořel, a tak z něj udělal pilu. Po komunistickém převratu v roce 1948 pilu i statek znárodnili a již bývalého starostu nejprve na několik let zavřeli a pak vystěhovali kamsi do Sudet. „Stál jsem před kanceláří v JZD a slyšel jsem, jak se vevnitř domlouvají, jak ho zlikvidují, protože neměl dodaných 200 litrů mléka a 60 kilo masa,“ popisuje pamětník.

Závodského dobytek komunisté chtěli rozdělit mezi ostatní rolníky, kteří odmítli vstoupit do JZD. Každý si musel vzít nějaké kusy dobytka, ustájit ho a živit. Potřebovali vystavět nový kravín, kde by mohli všechna zvířata ustájit natrvalo, ale prozatím se o ně měli starat vzpurní rolníci na své náklady. Kravín sice postavili, ale o několik let později jim spadnul.

Novákovi si měli vzít devět krav. Ale jelikož měli příliš malou stáj, další dobytek odmítli. A tak za nimi přišel tajemník, že budou platit 50 korun denně za ustájení a krmení. „Já mu řekl: ‚Ty hajzle, my žádný dobytek nemáme a žádný si nevezmeme!‘ A vzal jsem ho za límec a vystrkal ven na dvůr. A on utíkal a zároveň sahal do kapsy. Tak jsem za ním křičel, jen ať tu pistoli vytáhne, že ho s ní rovnou zastřelím,“ směje se dnes František Novák. Jeho maminka se obávala represí, ale kupodivu žádný trest nepřišel.

Komunistické dodávky dřely rolníky z kůže

Novákovi museli odevzdávat obrovské dodávky potravin a kontroloři neměli žádné ohledy ani slitování. Rodina musela například dodat ročně 60 metráků sadbových brambor do určitého termínu a rozdělené podle velikosti.

Když si pro ně z JZD přijeli, kontroloři nejprve rozvázali několik pytlů a změřili několik brambor. Když jim nepasovaly do měřítek, nařídili brambory do druhého dne přebrat. Novákovi pracovali celou noc, přesto stihli jen polovinu. Tak dali dopředu zkontrolované pytle a kontroloři uznali dodávku a brambory si odvezli.

„Maminčin bývalý spolužák u nás slídil v mléčníku, jestli něco neschováváme a ona se ho ptala, jestli se nestydí. Nestyděl. Komunisti se chovali hůř než Němci.“

Ani ke stáru si Novákovi nepolepšili. Celý život dřeli, nicméně otec mohl jít do penze až v roce 1974 a navíc mu vyměřili ubohou částku. Maminka žádnou penzi nedostala, až když si sama zaplatila pojištění, získala 400 korun důchodu.

Vyučil se řezníkem v místní uzenářské firmě

V roce 1949 pamětník ukončil základní školu a chtěl se vyučit tesařem, protože práce se dřevem ho bavila víc než studium. Jenže v tu dobu začal komunistický režim likvidovat soukromé řemeslníky a zvolený mistr tesař již nesměl přijímat nové učně. A tak se František Novák vyučil řezníkem v uzenářské továrně Satrapa, jež ležela v obci Studená nedaleko Brandlína. V továrně pak pracoval 41 let až do důchodu.

Majitel továrny po jejím znárodnění raději zvolil dobrovolnou smrt. Jeho manželka nějakou dobu žila v bytě nad továrnou. „Nosil jsem jí domů nějakou dobu maso, jak mi kázal šéf. Pak už se to nesmělo a já jí balíček tajně strkal mezi dveřmi. A pak ji někam vystěhovali,“ vypráví pamětník.

Nesmírná dřina se podepsala na jeho zdraví

František Novák chodil na jatka každý den od pěti ráno do jedné hodiny odpoledne. Jeho práce byla nesmírně těžká. Musel rozsekat každý den stovky kusů prasat nebo hovězího dobytka. Kromě toho pracoval na rodinném statku. „Když byla sena, tak jsme s tátou ve tři ráno vyrazili. Sekal jsem jak divej, ale tátovi jsem nestačil. To byl sekáč,“ s uznáním vypráví. Doplňuje, že pak skočil na motorku a ujížděl do práce, kde už na něj na páse čekala prasata nebo krávy.

V době žní se obilí odpoledne posekalo a svezlo na statek. Mlátilo se v noci, aby druhý den ráno mohlo skončit ve výkupu. Na statku bylo prostě vždy práce habaděj. Těžká celoživotní dřina se podepsala na pamětníkově zdravotním stavu. „Mám potíže s pohybem a zchromlé ruce, ani se nemůžu podepsat,“ líčí s povzdechem.

Vařil pro vojáky na spartakiádě

Povinnou vojenskou službu v letech 1954–1956 absolvoval u Pohraniční stráže ve Volarech. V základním tříměsíčním výcviku cvičili na hranicích. František Novák se pak v kuchařském kurzu naučil vařit a stal se vojenským kuchařem. Vařil na vojenské přehlídce při příležitosti desátého výročí konce války v Praze nebo ve stejný rok na spartakiádě. „Na pozdějších cvičeních záložáků jsem už sloužil jako pohraničník na hranici u Slavonic,“ popisuje svoje působení v Československé lidové armádě.

A jelikož druhý rok vojny sloužil v době maďarského povstání proti komunistickému režimu, musel nasluhovat o tři měsíce déle. „Pořád se držela pohotovost, neměli jsme žádné vycházky,“ mluví o napjaté atmosféře pamětník.

V roce 1960 se oženil s Marií Křečkovou, jež pracovala jako uzenářka v továrně Satrapa. Měli jednoho syna Miroslava, který se jim narodil o dva roky později.

S manželkou se společně podívali do Vídně, kam v roce 1965 přijeli na pozvání příbuzných. Viděli sice jen Vídeň, ale i to stačilo k představě o rozdílech mezi reálným socialismem a kapitalismem. „U nás nebylo nic, žádné maso, ovoce, zelenina nebo toaletní papír, k tomu se člověk mnohdy dostal jen přes známosti a pod pultem. A tady, v podstatě za rohem, jsme mohli vybírat z nepřeberného množství různého zboží,“ zdůrazňuje.

Řezníci demonstrovali proti okupaci

V srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, se s ostatními řezníky v továrně díval, jak kolem jezdí sovětské tanky. Manželka za ním přišla, aby jel domů, bála se o jejich syna, aby neskončil pod koly nějakého vozidla. „Jel jsem domů a nejdřív zburcoval rodiče. Koukali na mě jako na blázna, když jsem jim říkal, že kolem jezdí tanky,“ vypráví.

Pak se vrátil do továrny a s ostatními řezníky a uzenáři udělali okamžitou demonstraci. Přidali se i pracovníci JZD nebo dělníci z továrny na knoflíky. Chodili po obci Studená, skandovali hesla a zpívali hymnu. Vyvolávali jména komunistů z místního národního výboru, aby se ukázali na náměstí, ale nikdo nepřišel. Revolta brzy utichla, následné prověrky se Františka Nováka nedotkly.

Doma poslouchali Rádio Svobodná Evropa, zejména maminku politika hodně zajímala. Nesnášela komunisty stejně jako její syn. „Nikdy jsem nebyl komunista, vždycky jsem proti nim brojil. Nevím, že má někdo tak zabedněnou hlavu, že s nimi souzní,“ říká rezolutně. Díky poslechu Svobodné Evropy se dozvěděl mnoho o politice, disentu i Chartě 77. V listopadu 1989 se dočkal kýžené změny režimu. Chodil na všechny demonstrace a jak říká, cinkal klíči na náměstí.

Víra mu v životě hodně pomáhala

Vesnice Brandlín vyznávala evangelickou víru, jen dvě rodiny se držely katolického vyznání. Před sloučením zde existovaly obě protestantské větve, helvétská a augšpurská, v obci stály dva kostely a sloužili dva faráři. „Chodili prý spolu do hospody na pivo a řešili věroučné problémy,“ usmívá se pamětník. V roce 1918 se obě církve sloučily do jedné Českobratrské církve evangelické.

František Novák byl hluboce věřící a každý den četl bibli. Pravidelně chodil do kostela a rád si zazpíval písně z evangelického zpěvníku. Víra mu pomáhala i v těžké životní situaci, kdy pečoval o svou smrtelně nemocnou manželku. „Postaral jsem se o ni rád, byl jsem šťastný, že jsem jí mohl posloužit,“ říká dojatě.

Po revoluci soukromě hospodařil na svém statku, k němuž v restituci získal zpět rodinné pozemky. Navíc se synem přikoupil ještě dalších deset hektarů polí. Pěstoval obilí i krmivo pro zvířata. Choval dobytek a prodával ho do zahraničí.

Celý život těžce pracoval a zápasil s mnoha problémy, ale nikdy nelitoval. „Měl jsem vždycky ze všeho radost, za každou maličkost jsem byl rád. Děkoval jsem Bohu, že se můžu ráno vzbudit a žít,“ zakončuje František Novák své vyprávění.