Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Novák (* 1946)

• narodil se 8. září 1946 v Popkovicích u Pardubic

• absolvoval učiliště Ústavu pro výzkum radiotechniky v Opočínku

• na vojně sloužil na telefonní ústředně spojovací roty

• měl svatbu 24. srpna 1968

• během obsazení Československa byl svědkem několika rozhovorů a zajímavých situací souvisejících s okupační polskou armádou

• natáčel audiopásma pro podnikový rozhlas v Opočínku, setkal se s cenzurou

• podílel se na vytváření dokumentačních a propagačních nahrávek k některým projektům Tesly včetně radiolokátorů

• po krachu Tesly tvořil pardubickou videokroniku

• spolupodílel se na tvorbě pietních snímků s tematikou Ležáků a na přípravě cestopisných pořadů z regionu Pardubicka

• v roce 2022 žil v Pardubicích

Psal se 23. srpen 1968 a okupanti už byli rozlezlí po celé republice, když skupina pěti československých vojáků vyjela zkontrolovat telekomunikační uzly v Pardubicích a okolí. Patřil mezi ně i jednadvacetiletý Jaroslav Novák. Dostali se do lesa, kde potkali hajného, který jim řekl: „Kluci, tamhle na kótě 529 jsou nějací vojáci, ale cizí, měli byste to asi ohlásit.“

Poslechli ho a odvysílali zakódovanou zprávu o cizích do kasáren. Během pěti deseti minut dorazila zakódovaná odpověď, aby na kótu 529 vyrazili a zjistili, kolik cizích vojáků se tam pohybuje, jakou mají techniku a jestli jsou ozbrojení. Jaroslav Novák a další čtyři vojáci ale netoužili stát se hrdiny. Ba naopak. Zavládlo mezi nimi zděšení.

„Strachy jsme se doslova pos...li, protože jsme u sebe neměli nic kromě šroubováku, štípaček a pípacího zařízení. Tak jsme si řekli, že nám nemůžou dokázat, že jsme na kótu 529 nejeli a cizí vojáky nehledali,“ vzpomíná Jaroslav Novák. „Čekali jsme dvacet minut a přišla nová zpráva: ‚Dodělejte si svoji práci a odpoledne vás čekáme zpátky v pořádku na posádce.‘“

Na 24. srpna 1968 si Jaroslav Novák naplánoval svatbu se svou dívkou. Kvůli vpádu vojsk Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem do Československa však vojáci nesměli z kasáren na dovolenky ani na krátkodobá volna k opuštění posádky – takzvané opušťáky. „Oženíš se, i kdyby trakaře padaly,“ prohlásil však velitel útvaru. „A tak jsem asi jako jediný voják ve Varšavské smlouvě dostal 24. srpna 1968 opušťák,“ usmívá se trochu smutně Jaroslav Novák.

Po cestě z kasáren do Popkovic procházel kolem letiště, stála tam řada vojenských obrněnců a všechny hlavně stále ještě mířily na kasárna Československé lidové armády (ČSLA). Svatba skutečně proběhla, oddávající pronesl standardní řeč rozšířenou pouze o větu „v této pohnuté době“. Při jízdě do restaurace na oběd projížděli svatebčané kolem vojenské techniky okupantů. Oslavu jim rušily zprávy od číšníků, že se prý v Pardubicích střílí. Hostinu ukončili o hodinu dříve před domluvenou zavírací hodinou a Jaroslav Novák se před půlnocí vrátil do kasáren.

Dědečka komunistu vyštípali sousedé

Jaroslav Novák se narodil 8. září 1946 v Popkovicích, kam rodinu přivedl jeho dědeček, zapálený komunista, kterého kvůli přesvědčení vyštípali sousedé z jeho původního bydliště. Jeho rodiče, tatínek Jaroslav Novák a maminka Marie, rozená Metreová, tam začali přestavovat domek. Rekonstrukce se táhla téměř deset let a tatínkovo zdraví během ní podlomilo několik infarktů. Maminka pracovala v Pragoděvu, Paramu a také jako obsluha čerpadel ve vodárně, tatínek byl vyučeným automechanikem, věnoval se hlavně nákladním automobilům a především speciálům V3S.

Jaroslava Nováka vždy přitahovala práce s drobnou elektrotechnikou. Po dokončení základní školy se proto snažil dostat na učiliště do pardubické Tesly, kde se tenkrát začínaly vyrábět magnetofony, televizory a také radarová technika. „Jenže na televizní obor tenkrát z nějakého důvodu brali jen dívky,“ vysvětluje pamětník. Nakonec se pro něj našlo místo v lidovém výrobním družstvu Jiskra. Čekalo ho tam zklamání.

„Naučit nás něco se moc nesnažili,“ podotýká Jaroslav Novák. Žáci dostali šroubováky a měli kompletovat jadérka do cívek pro odlaďovače. „Nachystáno jich pro každého bylo pět tisíc!“ dodává. „Jestli chtěli rušit třeba Hlas Ameriky…“ Neuspokojivou situaci se rozhodl řešit jeho otec, který podal stížnost na odbor školství okresního výboru a Jaroslav Novák dosáhl přeložení na učiliště Tesly na Židově a následně do výzkumného ústavu v Opočínku.

Vojnu protrpěl

Snahy dostat se ke skutečně zajímavé práci přerušil povolávací rozkaz, v říjnu 1967 Jaroslav Novák nastoupil k spojovací rotě v Pardubicích, k takzvaným „pípákům“, tedy radiotelegrafistům. Vysílali a přepisovali zprávy v Morseově abecedě. „Pípání mi nešlo, morseovku jsem nikdy nedělal. Přitom na rotě byla i opravna radiostanic, na což jsem měl výuční list,“ vysvětluje Jaroslav Novák, jak nesmyslně často fungovala ČSLA.

K tomu se přidružily problémy s šikanou od mazáků a neshody s velitelem majorem Oldřichem Sedlákem, pro něhož nenacházel Jaroslav Novák dobrá slova ani po pětapadesáti letech. Navíc ho krátce po narukování na vojnu zastihlo oznámení o smrti otce. „Vojnu jsem prostě protrpěl,“ dodává. Když mu pak začalo hrozit, že ho přeloží někam do Tábora nebo i dál, raději oznámil, že se musí ženit. Termín svatby vyšel na 24. srpna 1968.

Během okupace nestíhali spojovat hovory

Začátkem léta 1968 se na vojína Nováka usmálo štěstí. Jeho výučního listu si ve složce všiml spojařský náčelník posádky podplukovník Josef Kraus, který hledal personál na telefonní ústřednu. Jaroslav Novák nastoupil na nové místo. „A vojna pro mne de facto skončila,“ uvádí spokojeně. Krátce předtím ještě vyjel na cvičení do Bratislavy, kde stavěli denní a noční most přes Dunaj někdy v době spojeneckého cvičení Šumava, považovaného za přípravu k operaci Dunaj – obsazení Československa vojsky armád Varšavské smlouvy.

Služba na telefonní ústředně měla značný civilní charakter. Vojáci se sice museli střídat v neustálé pohotovosti, ale součástí byly také pochůzky k neustálým opravám na různých místech vedení. „Stačilo vzít do kapsy šroubovák a štípačky a mohl jsem jít třeba na hokej, nějaká oprava se našla vždycky,“ upozorňuje pamětník.

Dne 20. srpna 1968 odpoledne byl na procházce v parku se svou budoucí ženou. Měl jen krátké volno, u civilních zaměstnankyň telefonní ústředny probíhala doba letních dovolených a vojáci museli zaskakovat i na jejich postech. Ve dvou se střídali ve dvanáctihodinových službách, kdy jeden spal a druhý měl službu. Část svého půldenního volna využil na schůzku, po návratu ulehl a někdy po druhé hodině v noci jej vzbudil kolega, že se rozblikalo tak velké množství spojů, že je jeden člověk nezvládne obsluhovat.

Krátce nato volal operační důstojník přímo spojařům, ať zapojí vysílání rozhlasu do rozvodu štábní budovy. Oba vojáky ve službě čekal až do rána přepojovací maraton, během něhož se dozvídali podrobnosti o dění v okupované republice. Ostatním vojákům velitelé situaci oznámili až na společném ranním nástupu. „Kdyby nám dali do samopalů osmapadesátek náboje, šli bychom bojovat všichni,“ popisuje Jaroslav Novák tehdejší atmosféru.

Přeci nebudeme střílet do vlastních lidí!

Velitele útvaru mezitím oslovili polští důstojníci s žádostí o poskytnutí ubytování a telefonní spojení. Ubytovací prostory dostali, ale telefon jim poskytli pouze s kličkou, přes který museli volat nejprve jim na ústřednu a tam požádat o spojení. Přepojený hovor odtud bylo ovšem možné poslouchat a také nahrávat. Jaroslav Novák vzpomíná především na jeden hovor polského důstojníka do hotelu Grand. Představil se jako zástupce polské posádky v Pardubicích a snažil se přes recepci hotelu najít nějakého pana Šubrta, zřejmě domluvený kontakt, který měl polským vojákům zajišťovat podporu.

Byl také svědkem posledního rozhovoru polského velitele kapitána Jaworjaka s velitelem pardubických útvarů plukovníkem Hrdličkou, z něhož měl dojem, že ani jeden z hovořících z celé pookupační situace radost neměl. Jaroslav Novák se podílel na čištění a stříhání magnetofonových pásek s nahrávanými hovory. Na hranici krvavého incidentu se ocitl pamětníkův bývalý velitel major Oldřich Sedlák. Na cestu za svou matkou si vzal samopal s ostrými náboji. Zastavil, aby koupil květiny. Opodál zabrzdil sovětský GAZ, major Sedlák zbraň vytáhl, namířil na vozidlo, a nebýt toho, že sovětský důstojník vystoupil na opačné straně automobilu, možná by spustil střelbu.

O rok později se stal Jaroslav Novák svědkem porady důstojníků před prvním výročím okupace, kde se již mluvilo o potlačování případných demonstrací. Vzpomíná na reakci jednoho z důstojníků, který vyskočil a vykřikl: „Přeci nebudeme střílet do vlastních lidí!“

Souhlasíte se vstupem armád?

Během posledních týdnů vojenské služby mu velitelé poskytli volno na splnění srovnávacích zkoušek, aby mohl nastoupit rovnou do druhého ročníku průmyslové školy. Zaměstnání našel znovu ve výzkumném ústavu v Opočínku, kde právě probíhaly prověrky. „Čekala nás půlhodinka před komisí, která se ptala, zda souhlasíme se vstupem armád. Novák taky souhlasil, jako všichni,“ přiznává pamětník trpce.

Nový ředitel také nátlakem zakládal organizaci Socialistického svazu mládeže (SSM), do níž nakonec vstoupili všichni mladí zaměstnanci. V nové SSM se řešila otázka činnosti a Jaroslav Novák se nabídl, že se může podílet na tvorbě pásem pro podnikový rozhlas, což ho bavilo. Dostal se konečně k vytouženým magnetofonům a navíc získali souhlas k pořízení kvalitního vybavení nahrávacího studia.

„Do roku 1989 se natočilo více než šest set pásem!“ vypráví s pýchou Jaroslav Novák. Těžkosti přinášela otázka výběru hudby. „Když se pouštěla moderní hudba, starší lidé chtěli reproduktory rozkopat,“ směje se pamětník. Komplikace souvisely rovněž s některými zakázanými interprety, například Karlem Černochem a především Martou Kubišovou. Jaroslav Novák ji zbožňoval a občas ji do vysílání zařadil s tvrzením, že jde o Jitku Zelenkovou. „Horší to pak bylo s Matuškou, jeho hlas nepřestrojíte,“ pokračuje pamětník.

Jméno Tamara se nesmělo vyslovit

Díky tvorbě audiopořadů se postupně dostal ke spolupráci s propagačním oddělením, které vytvářelo pásma na veletrh pro nové radiolokátory. Nakonec se došlo i na tvorbu videí a utajený projekt konce 80. let – vojenský radiolokátor Tamara. „Slovo Tamara znali v Tesle všichni, ale nahlas se nesmělo vyslovit ani v autobuse!“ vysvětluje pamětník. Vrcholem jeho působení byla práce pro 70. výročí vzniku firmy Telegrafia/Tesla v roce 1989, jež se však nakonec stala labutí písní nečekaně rychlého pádu této velké pardubické značky.

Po pádu Tesly na počátku 90. let těžko hledal zaměstnání. Soukromě se podílel na natáčení pořadů k regionálním pardubickým tématům, vznikl snímek Nezapomeňme na Ležáky, cestopisné nahrávky, několik let vedl také videokroniku města i okresu.