Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Novák (* 1937)

• narodil se 18. srpna 1937 v Praze

• otec Antonín byl v roce 1953 odsouzen na osmnáct let vězení

• rodina vystavena represím

• vojnu si odsloužil u technických praporů

• zaměstnán v chemičce v Pardubicích

• v 60. letech se dostal na VŠ

• v srpnu 1968 zvažoval emigraci

• v roce 1979 získal práci v Kamenoprůmyslu

• v současné době je aktivní v Pražském akademickém klubu 48

Nedobrovolná stěhování a věznění otce

Jiří Novák se narodil 18. srpna 1937 v Praze. Je nejstarším ze čtyř sourozenců a jeho otec, Antonín Novák, učil historii. Otcův nesmlouvavý postoj ke komunismu se promítl i do života celé rodiny. Poprvé se museli nedobrovolně stěhovat už v průběhu druhé světové války. Na otce přišlo udání, že poslouchá zahraniční rozhlas. Novákovi odešli do Hořic, kde se ve vlhkém bytě dočkali konce války. 

V roce 1947 byl otec vyslán Karlovou univerzitou do Bulharska na stáž, kde procitl z ideálů komunismu. Když se po několika týdnech vrátil domů, se svými názory se netajil a následovalo další vynucené stěhování, tentokrát do Králík, kde učil v polepšovně. K zatčení Antonína Nováka došlo v listopadu 1953 a v únoru 1954 byl odsouzen k osmnáctiletému trestu.

Soud byl vykonstruovaným divadlem v rukách StB, předkládání důkazů fraškou. Antonín Novák byl při přelíčení například konfrontován s domnělým komplicem, jakýmsi lékařem ze Znojma. Společně si měli údajně vyměňovat letáky a páchat záškodnickou činnost, přitom se ve skutečnosti nikdy předtím neviděli. „Bylo jim řečeno, že když se svoji výpověď k soudu nenaučí nazpaměť, hrozí jim až doživotní trest.“

Jeden ze spoluobviněných se při soudním přelíčení vzepřel. „Řekl, že všechno, co přiznal, z něj bylo vynuceno mlácením, a že s tím nesouhlasí. Druhý den už u soudu nebyl a údajně ‚zemřel na útěku‘. Zdravej člověk, nemusím asi dál povídat, kdo mu pomohl.“ O povaze soudu vypovídá i fakt, který Jiří Novák zjistil až po mnoha letech. „Soud probíhal dejme tomu třináctého, ale našel jsem v archivech, že takzvaný přímý přenos do rádiového vysílání šel čtrnáctého. Samozřejmě už náležitě sestříhaný a upravený.“

Ihned po otcově uvěznění byla maminka, do té doby zaměstnaná jako učitelka, přeřazena na manuální práci do továrny. Pětičlennou rodinu živila z platu 371 korun. Jak Jiří Novák přiznává, měli často hlad. Jednoho z bratrů si k sobě vzala babička s dědou, čímž rodině velmi ulevili.

Šikana už od školy

Pamětník si coby student jezdil přivydělávat na pole do nedalekého Bílska. Okopával brambory, jednotil řepu a krmil prasata. „S ušetřenými penězi mě maminka vzala do bazaru a koupila mi kabát, připadal jsem si v něm jako dospělý. Tři dny nato si mě zavolali na výslech a ptali se, kde jsme na ten kabát vzali a jestli nás podporuje někdo ze Západu. Byl jsem zklamaný, protože mladý člověk, když si něco prvně vydělá, tak je na to pyšný.“

Že je Jiří Novák z nepohodlné rodiny, poznal i při maturitní zkoušce. Test z češtiny napsal bez jediné chyby, přesto dostal nedostatečnou. Až při ústní zkoušce se mu podařilo udivenou komisi přesvědčit, že ve skutečnosti látku umí, a výslednou známku si opravil na trojku.

Po zkušenostech u maturity bylo pamětníkovi jasné, že se mu na vysněnou lékařskou fakultu dostat nepodaří. Pokusil se proto přihlásit na technickou školu, kde nebyla kritéria na třídní původ tak přísná. Když přišel k přijímacím zkouškám, zjistil, že jeho jméno bylo na seznamu přeškrtnuto. Sám říká, že byl tehdy ještě mladý, naivní a přiměřeně svému mládí drzý kluk. Šel se tedy zeptat na děkanát, co má jeho přeškrtnuté jméno znamenat. „Přišel jsem tam a slečna ze studijního mi říká: ‚Ale vy jste nám poslal dopis, podívejte.‘ V dopise, který obsahoval všechny moje nacionále, stálo: ‚Omlouvám se z přijímacího pohovoru, protože nastupuji vojenskou základní službu. Podpis.‘ No já tenkrát, blbeček, povídám: ‚To musí být nějaká mýlka, to není možný, já se podepisuju úplně jinak.‘ Když jsme porovnali podpisy, tak mě slečna poslala do jedné místnosti, kde bylo místo a kde jsem absolvoval přijímací pohovor.“

Jiří Novák v přijímacím pohovoru zazářil a na školu byl ihned na místě přijat. Navíc mu byla nabídnuta studijní stáž v Rusku. Tu ale z rodinných důvodů odmítl. I přes slibný začátek dlouho na akademické půdě nepobyl. Po nátlaku StB a zřejmě po udání od bývalého spolužáka byl vyloučen ze všech vysokých škol už v průběhu listopadu.

U PTP

Krátce nato byl odveden na vojnu, kterou si odsloužil u PTP.¹  Vysokoškoláků vyloučených ze studií z politických důvodů se jich v bývalém klášteře v Jihlavě sešlo asi deset. Jako nováčci si zažili od velitele roty šikanu. „Jako dneska si to pamatuju. Postavil si nás k takovýmu plotu a řekl, že se diví tomuto režimu, že ještě dejcháme, kdyby bylo na něm, tak vezme kulomet a všechny nás postřílí. Dvacetiletí kluci, to jsme těžko snášeli, takovou buzeraci. Jeden kluk, vyloučenej z matfyzu, slova toho gaunera nevydejchal a do rána se oběsil.“

Nejhůř ale pan Jiří Novák hodnotí z vojny to, že sloužili se skutečnými kriminálníky, kteří měli většinou nůž a neváhali ho použít. „Tenhle kriminálník dopadl blbě, protože byl prchlivej a on mu tenkrát velitel dal nějaký klencáky [cviky za trest] a on na něj vlítnul a zapíchnul ho. Dali mu doživotí a pak ho při transportu prý zastřelili. On nějak asi utekl, ale já jim nevěřím ani pozdravení, já u toho nebyl, protože oni když potřebovali, tak řekli, že zemřel na útěku.“

Nebezpečná zaměstnání

Po propuštění z vojny se Jiří Novák nedobrovolně upsal na roční brigádu v dolech. Odtamtud nastoupil na směnný provoz do textilky a poté se mu podařilo uchytit v pardubické chemičce. Vzhledem ke svému celoživotnímu zájmu o chemii věděl, že pracuje s nebezpečnými materiály ohrožujícími zdraví. Zájem k oboru ho přivedl na myšlenku několika zlepšováků. Každý uznaný nápad byl honorovaný padesáti korunami, což se mu při nízkém platu velmi hodilo. Brzy však zjistil, že mu jsou zlepšováky zamítány nadřízenými, kteří je pak předkládají pod svými jmény.

Povzbuzen prací v chemičce a určitým politickým uvolněním zkraje šedesátých let, se pokusil znovu přihlásit na vysokou školu. Byl přijat na Vysokou školu chemickou (VŠCHT), studoval při zaměstnání a v roce 1970 promoval. Otec Antonín, který během svého pobytu ve vězení odmítl podepsat spolupráci s StB, byl z vězení propuštěn až v květnu 1968.

Okupace

Srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy zastihly Jiřího Nováka i s manželkou na zahraniční služební cestě v Jugoslávii. Dostali nabídku k emigraci do Kanady, ale po velkém váhání se vrátili do Čech. Opětovné odloučení od čerstvě propuštěného otce a zbytku rodiny pro ně bylo nepředstavitelné.

Když byl pamětník po návratu nadřízenými tázán, co si myslí o vstupu vojsk, nechal se vyprovokovat a řekl: „Přišli o půlnoci, jako chodí zloději“, čímž si opět, zejména pracovně, přitížil. Tou dobou už pracoval na lepším postu, ovšem platově byl stále pod úrovní tehdejšího standardu.

Přes otcova známého získal v roce 1979 práci v Kamenoprůmyslu, kde se konečně mohl realizovat a pracovat ve výzkumu, což bylo jeho celoživotním snem. S důstojnějším zaměstnáním se poprvé cítil jako člověk.

Otec Antonín zemřel náhle, v roce 1986, a Jiří Novák s manželkou vzpomínají, že až do konce života byl velmi aktivní.

Revoluce

Během listopadu v roce 1989 Jiří Novák litoval, že se toho otec nedožil. Sám tehdejší a dnešní situaci shrnuje následovně: „Revoluce se měla odehrát v roce 1968, v listopadu 1989 už byl národ příliš charakterově poškozený.“

Stejně jako jeho otec, je i Jiří Novák velmi aktivním člověkem. Po převratu vystřídal ještě několik zajímavých zaměstnání. Pracoval například na ministerstvu školství nebo na ministerstvu zdravotnictví. Již v důchodovém věku vyhrál konkurz na tajemníka 1. lékařské fakulty. V současné době je členem Pražského akademického klubu 48, což je sdružení studentů, kteří byli vyloučeni z vysokoškolských studií z politických důvodů.

__________________________________________

¹ PTP byly oficiálně zrušeny na jaře 1954. Režim tento krok prezentoval jako jisté liberalizační opatření. Ve skutečnosti byly vojenské pracovní útvary zachovány. Došlo k jejich přejmenování na Vojenské technické jednotky (VTJ) a nadále do nich byli zařazováni „kádrově závadní branci“. Jiří Novák tak sloužil už u VTJ, pro snazší orientaci v příběhu ponechávám ale zkratku PTP, kterou užívá i pamětník.