Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Novák (* 1927)

• narodil se 23. března 1927 v Praze

• dědeček František Staněk byl prvorepublikový politik a ministr zemědělství

• v roce 1944 byl s dalšími gymnazisty nuceně nasazen k vyprošťování raněných a mrtvých po náletech v Praze

• během Pražského povstání coby člen československé vojenské posádky rozvážel zraněné z barikád do nemocnic

• po maturitě (1946) složil kantorskou zkoušku a učil těsnopis a psaní na stroji na obchodní škole

• v letech 1946–1949 studoval sociologii a filozofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1949 byl při politických čistkách vyhozen z vysoké školy, následně i ze tří dalších VŠ

• v roce 1957 promoval na Ekonomicko-inženýrské fakultě ČVUT

• v roce 1979 získal doktorát filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1948 učil ve Státním ústavu těsnopisném, pedagogickou činnost ukončil v roce 2008

• v letech 1952–2018 působil jako parlamentní stenograf

• v době natáčení roku 2024 žil v Praze

Za dětství Jiřího Nováka se jeho dědeček setkával s prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem a z té doby mu utkvěla silná vzpomínka. Bylo mu šest let, zrovna se chystal s novými kamarády na hřiště do vršovického Edenu, když mu maminka sdělila, že nikam nepůjde, a aby se převlékl, protože přijde na návštěvu pan prezident. „Nebyl jsem z toho nadšený, ale byl jsem zvyklý poslouchat. Pan prezident mi tehdy řekl: ‚Chlapče, uč se.‘ To mě velmi nadchlo. Do té doby mi tohle nikdo moc neříkal, ani dědeček, ani otec, který byl kantor. Ale když to řekl pan prezident, tak to bylo platné,“ říká Jiří Novák. Tehdy ještě nemohl tušit, jak bude těžké prezidentova slova naplnit, jak mu následně dva totalitní režimy budou na cestě ke vzdělání házet klacky pod nohy.

Dědeček na mne působil už jen tím, že byl

Jiří Novák se narodil 23. března 1927 v Praze do rodiny ekonomického pedagoga RNDr. Pavla Nováka a jeho ženy Anny, rozené Staňkové. Dětství prožil s rodiči a se sestrou ve vinohradské vile svého dědečka Františka Staňka, prvorepublikového politika. Ten se stal v jeho dětství důležitou osobností. Pocházel ze selské rodiny, narodil se v roce 1867 ve Strmilově, měl vysokoškolské vzdělání, byl přemýšlivý a cílevědomý. „Působil na mě už jen tím, že byl. Nemusel vykládat nic důležitého, mohl být zticha, nebo vyprávěl anekdoty, ale přesto měl na mě silný vliv,“ říká.

Jeho dědeček po svatbě zdědil čtyři velkostatky na Moravě v Želetavě, kde také žil. Byl členem říšské rady ve Vídni a po vzniku Československé republiky se stal poslancem za agrární stranu. Několikrát zastával funkci ministra zemědělství.

„Dědeček měl dvě zásady: nedělat ostudu rodině a nedělat ostudu republice. Těmito hodnotami vedl mě i mou sestru,“ vypráví Jiří Novák.

Vychovávali nás, abychom k něčemu byli

Maminka Anna vystudovala gymnázium, měla italskou pěveckou školu a věnovala se hudbě. Svůj talent pro lyrický soprán ale nevyužila, i když dostala nabídku z brněnské opery. Její manžel si totiž nepřál, aby byla veřejně činná a ona jeho přání respektovala. Doufala alespoň, že se hudbě bude věnovat její syn Jiří. Ten hrál na klavír, housle a flétnu a uvažoval, že se stane dirigentem.

Otec Pavel Novák pocházel z Jindřichovic, sousední vesničky Želetavy. Získal doktorát z přírodních věd, věnoval se ale ekonomii a pojišťovnictví. V letech 1935–1937 získával z této oblasti zkušenosti ve Vídni, poté pracoval jako ředitel pobočky italské pojišťovny v Rakousku a od roku 1937 vedl dvě léta pobočku v Brně. Pracoval také jako středoškolský učitel ekonomie.

Jiří Novák strávil dětství jako většina dětí z intelektuálních vrstev, tedy doma s matkou, na zahradě a při procházkách. „Takové to běhání s kluky po ulicích jsem moc nepoznal. Byli jsme vedeni k tomu, abychom k něčemu byli, a ne abychom běhali po venku a cvrnkali kuličky,“ vypráví pamětník

Gymnázia s kulturním přesahem

V roce 1933 nastoupil do první třídy obecné školy na Vinohradech v ulici Kladská. Tam chodil čtyři roky, poté strávil s rodiči dva roky v Brně, kde byl jeho otec zaměstnán. V březnu 1939, po obsazení republiky a vzniku protektorátu otce vyhodili a rodina se vrátila zpět do Prahy, kde otec nastoupil kantorskou dráhu a jeho syn pokračoval na gymnáziu.

Na období protektorátu Jiří Novák nerad vzpomíná. Při prezenci studentů často třídní profesor dodával: „Chlapci, toho už nejmenujte.“ Spolužáci postupně mizeli, většinou proto, že se zjistilo, že mají židovský původ, nebo se angažovali v protinacistickém odboji.

Gymnázium samotné ale mělo na Jiřího dobrý vliv. Sídlilo ve Slovenské ulici a bylo to jedno ze tří vinohradských gymnázií. Další byla v Londýnské ulici a na Lobkovickém náměstí. „Tato tři gymnázia udržovala kulturní spojení. Naše gymnázium ve Slovenské ulici se zaměřovalo na činohru. Spolužák Boris Růžička například napsal hudbu ke Zlému jelenu, který se hrál ve Vinohradském divadle. Lobkovické gymnázium mělo orchestr a gymnázium v Londýnské ulici mělo sbor, který vedl spolužák Josef Hercl (pozdější dirigent Symfonického orchestru v Karlových Varech), s nímž jsem zpíval o nedělích na mších, které se i za války konaly v tělocvičně gymnázia v Londýnské ulici,“ vzpomíná.

Ze školních lavic nás poslali vynášet mrtvé

V roce 1944 musela většina studentů 7. ročníku gymnázium opustit. Němečtí okupanti potřebovali pracovní a vojenské síly, takže sedmnáctileté chlapce nahnali k protivzdušné policejní obraně (Luftschutzpolizei). Po třítýdenním základním vojenském výcviku studenti jezdili na bombardovaná místa a pomáhali v ruinách, které zbyly po náletech. „Dne 14. února 1945, po bombardování Drážďan, jsme měli v pět ráno odjet do Drážďan, ale Němci nemohli sehnat auto, a tak jsme neodjeli. O půl jedné byl ale nálet na Prahu a to byly nejstrašnější zážitky – vynášeli jsme raněné a mrtvé.“

Během Pražského povstání Jiří Novák působil jako člen československé vojenské posádky pod velením generála Karla Kutlvašra. Spolu s dalšími spolužáky ho nasadili k policejní stanici na Vinohradech. Kasárna byla zřízena ve škole v Perunově ulici. Jezdili po pražských barikádách a starou sanitkou odváželi zraněné do nemocnic. Riskovali přitom vlastní životy. „Nejhorší situace byla na Žižkově, kde se ve škole zabarikádovali po každém střílející Němci.“ Jiří Novák vzpomíná také na tzv. „půdaře“ – Němce schované na půdách domů, kteří stříleli po náhodných kolemjdoucích na ulici. Speciální jednotka prohledávala domy a tyto „půdaře“ nekompromisně střílela.

„V této době nebyl čas zpracovávat události, ty šly jedna za druhou a byli jsme rádi, když jsme se mohli vyspat, kdekoli a kdykoli,“ říká.

Těsnopis jsem nenáviděl, ale otci jsem vyhověl

V polovině prázdnin 1945 propustili gymnazisty z armády, aby mohli pokračovat ve studiu. Dostali možnost dokončit přerušenou septimu a oktávu v jednom školním roce. „Chodili jsme tedy do školy od 8 do 12 a od 14 do 17 hodin, v sobotu od 8 do 14 hodin,“ vzpomíná Jiří Novák. Maturitu složil v řádném termínu 4. června 1946.

Den po maturitě si Jiří četl v altánku na zahradě starořecký spis, což vzbudilo zvědavost jeho otce. Jiří mu oznámil, že chce studovat dějepis a filozofii. Otec s tím nesouhlasil a chtěl přimět syna k něčemu praktičtějšímu. „Když si do roka uděláš kantorskou zkoušku z těsnopisu, můžeš u nás učit těsnopis,“ řekl mu otec.

Jiří Novák těsnopis nenáviděl, nebyl grafický typ a psal neúhledně. Přesto otci vyhověl s tím, že si stejně bude studovat to, co chce. V roce 1946 nastoupil na sociologii a filozofii na na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Souběžně s tím složil kantorskou zkoušku a od 1. září 1947 začal učit těsnopis a psaní na stroji na obchodní škole na Havlíčkově nám. č. 21.

Z politických důvodů mě vyhodili ze tří vysokých škol

V únoru 1948 proběhl komunistický puč a veškerou moc v zemi převzala komunistická strana. Ta potlačovala a likvidovala z veřejného života nepohodlné instituce i jednotlivce s jiným smýšlením. Počátkem roku 1949 proběhly rozsáhlé politické čistky na vysokých školách. Komise, složené převážně z komunistických studentů, během měsíce vyloučily přes devět tisíc svých nekomunistických spolužáků. Jiří Novák vzpomíná, že předsedou komise na jejich škole byl Jiří Doležal, kterého znal z gymnázia. „Na nic se mě neptal a rovnou mi řekl, že nemám předpoklady k tomu, abych působil jako vysokoškolsky vzdělaný člověk,“ vzpomíná Jiří Novák, který musel fakultu v pátém semestru opustit.

O existenci obavy neměl, protože od roku 1948 učil těsnopis ve Státním ústavu těsnopisném. Přesto chtěl dosáhnout vysokoškolského vzdělání, což byl ostatně předpoklad pro to, aby mohl učit. Po vyhazovu z filozofické a právnické fakulty se snažil dostat na jakoukoli vysokou školu. Přihlásil se na pedagogickou fakultu, obor matematika – fyzika, o který nebyl zájem. Přijali ho, ale na konci prvního semestru ho vyloučili. „Prý zjistili, že jsem byl vyloučen z filozofické fakulty a neuvedl jsem to,“ říká. Poté se dostal na teologickou fakultu, kde vydržel čtyři semestry, než fakultu na Univerzitě Karlově zrušili a přesunuli do Litoměřic. V roce 1952 mu tak stále chybělo uzavřené vysokoškolské vzdělání. Tehdy ho otec poslal na Ekonomicko-inženýrskou fakultu ČVUT v Praze za Ing. Podlouckým, který ho rád přijal, protože pouze sedm z cca dvaceti uchazečů mělo maturitu a on byl jedním z nich.

Odpromoval jsem díky profesorům, kteří se za mě postavili

Jiří Novák ekonomii na ČVUT dostudoval, i když také zde ho po prvním semestru chtěli vyloučit. Paradoxně ho zachránil těsnopis. Tehdy už měl totiž těsnopisnou komorní zkoušku a dělal stenografické zápisy pravidelných semestrálních přednášek profesora Vladimíra Kadlece, který se za svého studenta postavil. Nechtěl přijít o luxus doslovných zápisů svých přednášek. Nutno dodat, že od roku 1952, kdy Jiří Novák úspěšně složil komorní zkoušku, působil jako parlamentní stenograf. Současně s tím učil těsnopis a další předměty ve Státním ústavu těsnopisném a na obchodních akademiích, a to až do roku 2008.

V roce 1957 promoval, avšak později se dozvěděl, že promovat neměl. „Šéf katedry dostal příkaz, že nesmím promovat a mohu jen formálně ukončit studia. Dověděl jsem se, že šéf katedry dopis ignoroval, a pak se vymluvil, že ho dostal až po mé promoci,“ vzpomíná Jiří Novák. Je si jist, že kádrově nevyhovoval kvůli dědečkovi, který byl prvorepublikový politik.
„V padesátých letech se žilo těžce, i když nešlo o život jako za protektorátu. Hrozná byla především bezperspektivnost a bezpráví,“ dodává.

V roce 1966 se znovu přihlásil na filozofickou fakultu a v roce 1979 obhájil disertační práci z oboru celoživotního vzdělávání a získal hodnost doktora filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Stále mě vyhazovali a přerušovali studium, proto to trvalo dlouho,“ vysvětluje Jiří Novák.

Byl jsem apolitický člověk

Ačkoli žil v úzkém kontaktu s politikou díky své práci stenografa v parlamentu, politické události ho nechávaly chladným, své názory nevyjadřoval a zachovával profesionální odstup. „Na druhou stranu, i když jsem se nezúčastňoval žádných politicky motivovaných akcí, moje postoje byly vyhraněné a známé, takže nikoho nikdy ani nenapadlo nabízet mi vstup do KSČ,“ vzpomíná.

Jak říká, hleděl si své práce a studií a více než politické události ho zajímali spíše lidé, kteří politiku dělali: „O Dubčekovi jsem si nemyslel nic, více mě zajímal František Kriegel. S ním jsem se poprvé setkal ve vinohradské nemocnici, kde jakožto lékař přijímal mého otce s infarktem. Později jsme se setkávali v poslanecké sněmovně, kde jsem stenografoval.“

Určitou netečnost ke klíčovým událostem vysvětluje formativním zážitkem z dětství. V roce 1934 jezdili na prázdniny na ostrov Krk do Omišalju do hotelu Učka, vlastněného otcovým známým. „Dne 25. července 1934 otec přiběhl, že se musíme sbalit a okamžitě se vrátit domů – v Rakousku totiž zavraždili kancléře Dollfusse a vypukla tam občanská válka. To ve mně vyvolalo zděšení a strach z veřejných událostí a od té doby se straním podobných konfliktů.“

Stejně tak i listopadové události 1989 a vývoj, který nastal poté, ho nechávaly klidným. „Raději bych učil filozofii, než stenografoval nezralé politiky, kteří mnohdy nedořeknou myšlenku ve větě, a když se jich zeptám, jak to mysleli, tak mě odbydou, že od toho tam nejsou,“ dodává na vysvětlenou.

Jiří Novák ukončil svou dlouholetou činnost v parlamentu v roce 1991, avšak vypomáhal tam jako stenograf až do roku 2018, tedy úctyhodných 66 let. Své pedagogické působení ukončil roku 2008. V květnu 2017 převzal od Agentury Dobrý den certifikát o zápisu do České knihy rekordů jako nejdéle sloužící těsnopisec na světě.

Hrůzy, které prožíváme, ukazují realitu světa

Nejdůležitější se po něj na celý život stala rodina a filozofie. Svou ženu Ludmilu Novákovou poznal ve Státním ústavu těsnopisném. Jako kolegové se znali deset let, vzali se v roce 1967 a vychovali spolu dceru. I když neměli moc volného času, rádi navštěvovali divadla, především malých forem, která jim v těžkých dobách totality poskytovala duševní sílu.

Jiřího Nováka dodnes bytostně zajímá filozofie, kterou považuje za důležitou pro praktický život, protože odpovídá na otázky o smyslu života. „Věřím, že život má smysl, protože existuje bytost, [Bůh], která je tvůrcem vesmíru a ta je člověku přístupná, i když ji nedokáže pochopit. Smyslem života je dostat se k této bytosti,“ sděluje. Dodává, že není věřící v klasickém smyslu. „Že Bůh existuje, je pro mě rozumově daná skutečnost. Avšak věřím, že to, co s ním souvisí a co je mimo lidský rozum, je přijímáno nebo nepřijímáno vírou.“

Věří, že i když zažil nelehké okamžiky za války i po ní, mělo to svůj význam. „Můžu říct, že jsem měl dobrý život, i přes ty hrozné válečné zážitky a jiné těžkosti. Ty jen ukazují, jak vypadá realita světa a jak se k ní má člověk stavět,“ uzavírá své vyprávění Jiří Novák.