Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Mag. theol. P. Vojtěch Novák (* 1958)

• narozen 15. srpna 1958 v Lanškrouně do rodiny se silně protikomunistickým cítěním

• v roce 1954 byl otec Vojtěch Novák starší zatčen, o rok později odsouzen na pět let za velezradu

• v roce 1957 byl otec jako nemocný podmínečně propuštěn, za patnáct let zemřel

• v roce 1977 maturoval Vojtěch Novák mladší na střední škole (SVVŠ) v Lanškrouně

• v letech 1977 až 1984 studoval na Lékařské fakultě v Hradci Králové

• v letech 1985 až 1992 vykonával lékařskou praxi v Červené Vodě na Šumpersku a v Praze na 2. chirurgické klinice

• v letech 1992 až 1998 studoval teologii na Philosophisch-Theologische Hochschule v Heiligenkreuzu v Rakousku

• v roce 1998 byl vysvěcen na jáhna, za rok na kněze. Působil ve farnostech v Praze, Vlašimi a Keblově na Benešovsku

• od roku 2006 slouží jako farář v Rakovníku

Odboj proti německé okupaci by býval méně účinný, kdyby se ho nezúčastnila celá řada statečných lidí, kteří mohli být známi lokálně, v místě, odkud pocházeli, ale do obecného povědomí se nedostali. V letech poválečných, po nástupu komunistického režimu, byli někteří v nových poměrech naopak trestáni a trávili léta ve vězeních. Příběh Vojtěcha Nováka staršího je dokumentem jednoho z nich a je navíc cenný tím, že hodnoty, které on ctil, se mu podařilo předat i jeho pěti dětem, jmenovitě synovi P. Vojtěchu Novákovi, narozenému 15. srpna 1958.

Ze Slovenska do Anglie

Kořeny rodiny Novákových jsou po léta pevně svázány s krajinou pod Orlickými horami. Tady v obci Dolní Čermná, nacházející se mezi Lanškrounem a Letohradem, se Vojtěch Novák starší v roce 1907 narodil. Pocházel ze čtyř dětí. Jeho otec, Josef Novák, narukoval do první světové války a padl za císaře pána v Albánii, když synovi Vojtěchovi bylo devět let. Žádná sociální pomoc od úřadů v té době neexistovala a maminka Marie se s dětmi ocitla v tíživé situaci. Rodině nastal velmi těžký život: malý Vojtěch musel tvrdě pracovat, v podstatě nahradit chybějícího hospodáře, a jak dnes říká jeho syn P. Vojtěch Novák, v důsledku těžké fyzické práce se u něj vyvinul mimořádný fyzický fond, který svým způsobem určil výběr jeho budoucích aktivit a povolání. Jako mladý muž se stal mimo jiné cvičitelem v tělovýchovné organizaci katolické mládeže Orel, druhém sportovním spolku po početnějším Sokolu, založené v roce 1909 a působící především na Moravě a ve východních Čechách.

Vyučil se tesařem a po ukončení stavební školy v Bratislavě pracoval jako mistr na stavbách mostů a silnic na jižním Slovensku v rámci oficiálního programu výstavby a pomoci Slovensku, vyhlášeném předválečnou československou vládou. Po podepsání mnichovské dohody a záboru sudetského pohraničí vyhlásil Slovenský sněm 14. března 1939 samostatnost Slovenského státu. Otec Vojtěch Novák ze Slovenska neodešel, naopak využil znalosti prostředí a kontaktů s místními lidmi a 1. června 1939 vstoupil do odbojové skupiny ministerstva národní obrany. Skupinu řídil pražský primátor JUDr. Otakar Klapka a otec Vojtěch Novák pod krycím jménem Ferko podnikal odvážné akce, především na samém počátku činnosti skupiny. Jeho úkolem bylo převádět důstojníky i ohrožené civilní obyvatele přes slovenské hranice dál do bezpečí. Nejprve volil tzv. severní cestu přes Polsko a Vysoké Tatry, a když se tato trasa stala příliš nebezpečnou, vodil běžence ilegálně přes myjavské lesy, do Maďarska a dál na jih tzv. jugoslávskou cestou. Po zatčení Otakara Klapky dostal otec z ústředí odboje rozkaz urychleně zmizet. Jak sám píše ve vzpomínkách na tu vypjatou dobu, měl štěstí: podařilo se mu získat falešný pas a pro útěk použil převaděčskou trasu, kterou sám pomáhal budovat pro jiné. Dramatickým způsobem utekl přes Budapešť do Bělehradu [místní četník mu pomohl vyskočit z jedoucího vlaku], přes Řecko, Turecko a Sýrii do severní Afriky a přes Alžír a Bejrút se dostal do Marseille.

JUDr. Otakar Klapka byl za účast v odboji v roce 1941 popraven.

Okamžitě po příjezdu do Francie v roce 1940 vstoupil otec do československé jednotky v Agde, ale po pádu Francie v červnu téhož roku byl podobně jako mnoho dalších kamarádů-vojáků evakuován do Anglie. Lodí okolo pevnosti Gibraltar, která na něj udělala silný dojem. „Fantastická,“ říkal, „Anglie by se jí nikdy nevzdala.“

Od syna P. Vojtěcha Nováka víme, že otec byl jazykově neobyčejně nadaný, velice rychle se naučil anglicky, stejně jako na Slovensku zvládl slovenštinu tak, že nebyl k rozeznání od rodilých Slováků, ale i maďarštinu, která byla běžně na jihu Slovenska používaná. Kromě neobyčejného jazykového vybavení měl také fenomenální paměť. Jedním z jeho úkolů v Anglii bylo přenášet dokumenty z jednoho místa na druhý. „Kvůli utajení nebo kvůli odposlechům se mnohdy ani nesmělo diktovat, a že to museli psát na tabuli, aby si to ti, kteří si to měli přečíst, přečetli. A tabule se pak smazala,“ vzpomíná P. Vojtěch Novák, co mu tatínek vyprávěl.“            

Otec Vojtěch Novák zažil hrůzné chvíle při tzv. Blitz, bombardování Londýna na počátku čtyřicátých let. Dům, ve kterém právě byl, dostal přímý zásah a on strávil tři dny ve sklepě zavalen sutinami. „To jen čekáte na smrt. Kdyby se neuměl modlit svatý růženec, zešílel by,“ parafrázuje syn Vojtěch Novák slova svého otce. 

Po zbytek válečných let v Anglii se otec stal členem osobní stráže Edvarda Beneše, prezidenta v exilu. Měl pro to všechny předpoklady: byl fyzicky neobyčejně zdatný, prošel speciálním vojenským výcvikem a uměl dobře anglicky. Od listopadu 1940 bydlel prezident Beneš v Aston Abbotts, zhruba padesát kilometrů od Londýna. Vojenská osobní stráž v počtu třiceti mužů bydlela ve vedlejším křídle domu, aby byla prezidentovi co nejblíž. Syn Vojtěch vypráví o otci: „O svých zážitcích z převádění přes slovenské hranice, jak visel v potoce, když ho gestapo se psy hledalo, nebo o tom, jak počet knoflíků, čtyři nebo dva, naznačoval, kam kdo jde a odkud, vyprávěl tatínek hodně a rád. O tom, co se dělo v blízkosti prezidenta, nemluvil po válce vůbec. Byl samozřejmě přítomný diplomatickým jednáním s politiky, dobře významné osobnosti té doby znal, ale byl vázaný mlčenlivostí. Londýn byl za války plný německých špionů a používání dvojníků bylo reálné nebezpečí. Z toho důvodu se musel učit i jejich osobní charakteristiky včetně mateřských znamínek.“ Služba u prezidenta oficiálně skončila porážkou Německa, Edvard Beneš se vrátil z exilu 16. května 1945 a angličtí přátelé radili otci, aby se domů nevracel, obava z dalšího politického vývoje pod vládou komunistů byla reálná. Avšak otec, ačkoli byl k politikům, včetně prezidenta Beneše, kritický, řekl tenkrát, že by mu chyběla jarní, krásně rozkvetlá louka v Čechách. „Ještě stihl jet na pouť do Říma, odkud si přivezl růženec s prstí z katakomb, a dodnes ho mám,“ dodává jeho syn.

Návrat do Dolní Čermné a uvítání slavného rodáka bylo velkolepé. V místní orlovně měl přednášku o tom, co všechno zažil, přišla celá vesnice, patřičně hrdá. Během vývoje po komunistickém převratu v padesátých letech se atmosféra, včetně té v Dolní Čermné, změnila. Lidé se začali bát, stranili se těch, kteří by mohli být politicky „problematičtí“ už jen tím, že za války bojovali na západní frontě. Dne 19. listopadu 1954 byl Vojtěch Novák starší na udání šesti místních obyvatel zatčen, vzat do vazby a o rok později byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen soudem v Pardubicích na pět let za velezradu. Dva roky po Stalinově a Gottwaldově smrti a rok před odhalením Stalinova kultu osobnosti se v Československu stále zavíralo a popravovalo. Otec byl vězněn na Borech. Matka, čerstvě v jiném stavu, se třemi malými dětmi ho jezdila navštěvovat, jak jen to bylo možné. Často musela dlouho čekat venku, v zimě, než jim byla krátká návštěva umožněna. Byla nesmírně statečná.

Po dvou a půl letech otce podmínečně propustili. Měl diabetes, prodělal infarkt, vymlátili mu při výslechu všechny zuby, už skoro neviděl. Vrátil se jako starý nemocný muž. Podpora některých lidí z Dolní Čermné byla obdivuhodná, nebáli se, zatímco jiní radši přešli na druhý chodník, aby ho nemuseli pozdravit.

Čtyři dcery, jako páté dítě syn

Křtiny malého Vojtěcha, narozeného tři roky po otcově propuštění z vězení, byly jakousi politickou manifestací. V Dolní Čermné si tehdy říkali: „Když ho bolševici nechali na pokoji, měl dcery, jen co ho zavřeli, po propuštění se narodil syn.“

Otec se snažil rodině finančně pomoct, ač byl nemocný: kreslil stavební plány. Syn Vojtěch mu pomáhal, při vyměřování držel pásmo, vybarvoval výkresy na rýsovacím prkně, ale musel i sám pracovat. „Nic jsme neměli, žádné hračky, jen kousky polínek nebo co nám sousedi dali. Ale bystřilo to fantazii. Úplně nám to stačilo, věděli jsme, proč to je. A vzájemně jsme se měli rádi,“ vzpomíná P. Vojtěch Novák na své dětství. Odmalička musel pracovat, za 18 Kčs roznášel on nebo sestry v sobotu noviny. Čtvrtina majetku Novákových propadla státu, a když „za krvavě ušetřené peníze jsme celý dům opravili, stát chtěl, abychom tu částku zaplatili: protože to byl sice náš rodný dům, ale tím, že z jedné čtvrtiny propadl státu, museli jsme zaplatit pokutu za podnikání na cizím majetku – tedy na té čtvrtině našeho domu, která patřila státu.

Po roce 1989 se podařilo peníze získat zpátky. „Nikdy jsme neměli potřebu vlastnit. Čisté svědomí si za peníze nekoupíš a nejlepší vlastnictví je to, co máš v hlavě,“ byla kréda, která otec dětem vštěpoval. „Otec byl vždycky opatrný až nedůvěřivý, když šlo o komunisty. Zdaleka nesdílel obecné nadšení z liberalizace a reformy politického zřízení v roce 1968. Otec bolševiky nikdy neměl rád,“ zdůrazňuje jeho syn Vojtěch. Pro své děti, svoji ženu, své okolí představoval otec silnou morální autoritu, pevně ukotvenou ve víře, v kraji, odkud pocházel, a v hodnotách zděděných po předcích. Vojtěch Novák starší zemřel v roce 1972 na infarkt následkem neléčené cukrovky z vězení.

Maminka Aninka

Anna Josefa Franková se seznámila s Vojtěchem Novákem starším v Opočně, kde oba měli příbuzné. Aninka pocházela ze Svébohova u Zábřehu na Moravě, rodiče tam vlastnili hospodářství, „děda byl sedlák“ a v Opočně měli mlýn. Pocházela také ze čtyř dětí, ale její rodina na tom byla finančně lépe než Novákovi. Aninka a Vojtěch vyznávali podobné hodnoty: především byli hluboce věřící. A co je také spojovalo, bylo, že po válce, když nechtěli, aby jim děti rozuměly, mluvili spolu anglicky, nikoli německy, jak by se mohlo čekat ve střední Evropě. Malý Vojtěch u babičky a dědečka Frankových trávil prázdniny a vzpomíná, jak byl okouzlen babiččiným vyprávěním o nebi, o andělech a Pánubohu a jak si děti mezi sebou šeptaly: „Teda, ta babička, ta toho ví o nebi tolik, ona tam asi už byla.“

Krásný vztah rodičů byl přerván těžkými roky, kdy byl manžel Vojtěch vězněn na Borech a potom po jeho smrti: synu Vojtěchovi bylo pouhých třináct let, ale už musel vykonávat veškerou mužskou práci, včetně starosti o dům. V tom období ještě nikdo v rodině nevydělával. Jeho čtyři sestry chodily do školy, všichni museli doslova dřít a také se o všechno dělit. Vojtěch Novák vzpomíná, jak vždycky, když některé z dětí dostalo třeba tatranku, tak ji maminka spravedlivě rozkrájela na pět dílů. Když už všechny děti byly na studiích, našla si maminka práci v Lokomotivním depu v Letohradě s výrazným bonusem – režijními průkazkami na dráhu.

Léčit tělo, léčit duši

Mít tátu ve vězení nebylo v padesátých letech úplně neobvyklé, nicméně na začátku šedesátých let na základní škole v Dolní Čermné mohl být Vojtěch mezi dětmi jediný. Říká, že se učitelé  k němu chovali slušně, včetně jisté učitelky, členky komunistické strany. Když se mu ve třetí třídě spolužák posmíval, že je synem kriminálníka, otec Vojtěch mu dal radu, aby se s ním nepral: „Nandej mu to tím, co máš v hlavě. To ti žádný režim nesebere.“ 

Dolní Čermná měla v době, kdy tam pamětník chodil do školy, 1200 obyvatel, z nichž asi 400 pravidelně chodilo do kostela. „Na Boží tělo se nedalo kostelem projít, jak bylo plno.“ Vojtěchovy sestry hrály na varhany a violoncello, také zpívaly. „Pořád jsme byli v kostele. Od šesté třídy jsem tušil,“ říká, „že Pánbůh po mně chtěl, abych byl knězem.“ Nakonec se tak stalo, ale P. Vojtěch Novák se musel ke kněžství dostat oklikou a až po mnoha letech.

Nejprve byl přijat na gymnázium v Lanškrouně  Na přihlášku ke studiu napsal – otec zemřel, matka dělnice, a to prošlo. Patřil mezi výborné žáky, byl všestranný: věnoval se sportu a chodil do hudební školy, hrál na housle a na klarinet. Dokonce se uvažovalo, že by mohl pokračovat ve hře na klarinet na konzervatoři, ale Vojtěch se profesionálním muzikantem stát nechtěl. Jako jediný mezi studenty nepodepsal v roce 1977 Antichartu. Režim rozpoutal okolo jejího textu, který nikdo z běžné populace neměl šanci si číst, zběsilou kampaň. Pamětník byl zavolán do ředitelny, kde na něj útočili další dva místní straničtí činovníci. Nátlak ustál. Argumentoval tím, že žádal: „Dejte mi to přečíst, pak uvidím.“ Měl školu svého otce, který mu kdysi vyprávěl o peticích žádajících smrt Milady Horákové, které pracující tehdy houfně podepisovali.

Rozhodl se, že se pokusí dostat na medicínu, ačkoli ho okolí zrazovalo – na medicínu se stejně nedostaneš. Říkal si: „Léčit tělo je stejné jako léčit duši.“ Díky svým profesorům na střední škole, Veselému a Kleinerovi, byl skvěle připraven na přijímací zkoušky z fyziky a biologie, navíc měl štěstí na otázky. Komise Lékařské fakulty v Hradci Králové se, samozřejmě, jelikož se psal rok 1977, ptala na víru. Jestli vyřešil náboženskou otázku. Načež Vojtěch odpověděl, že vyřešil, a komise se už dál neptala. Během přijímacích zkoušek došlo k celkem neuvěřitelné události: vedoucí komise si adepta studia medicíny vzal stranou a zeptal se, jestli viděl posudek, který na něj střední škola vypracovala a pod kterým byl Vojtěch podepsaný. Vyšlo najevo, že do textu byl na volné místo dodatečně vepsán nový odstavec, který by stačil k tomu, aby nebyl přijat, ačkoli u zkoušky exceloval. Vedoucí komise, prof. Alexander Nettl, který prošel se Svobodovou armádou od Buzuluku do Prahy, „největší komunista na fakultě“, rozhodl, že bude přijat. Ten rok brali každého jedenáctého.

Čtyři sestry

Marie, Milada, Anna a Ludmila. Čtyři sestry, které spolu s bratrem Vojtěchem a rodiči vytvořily pevnou, soudržnou rodinu. „Osmdesát procent toho, jak se lidé chovají, je z domova,“ říká dnes P. Vojtěch Novák.

Marie, nejstarší sestra, nemohla ani pomyslet na studium, které už v příznivější politické situaci směl absolvovat její mladší bratr. V době, kdy se snažila dostat se na střední školu s maturitou, jediná reálná možnost pro děti Vojtěcha Nováka byla Střední průmyslová škola železniční v Letohradě. Marie se výborně učila, později vystudovala Vysokou školu dopravní v Žilině, a jelikož měla státnici z němčiny, uplatnila se na zastoupení Českých drah ve Frankfurtu nad Mohanem.

Milada se také musela spokojit se SPŠ v Letohradě a mohla být za to ráda. Jiné vzdělání pro děti politického vězně nebylo průchodné. P. Vojtěch vysvětluje, že pomoc druhému, a nejen matce, byla v rodině Novákových chápána jako samozřejmost. „Jen co měly Marie s Miladou během dne hodinku volna, běžely mamince pomoct s úklidem do depa,“ říká. Později také jí bylo povoleno studium na Vysoké škole dopravní. Ovšem soudruzi z vedení fakulty nebyli schopni přijmout, že by v rodině Novákových byly dvě inženýrky. Miladě hrozila děkanská zkouška z ekonomiky železničního provozu, měla poslední možnost se na fakultě udržet. V ty dny u Novákových nastoupila a zafungovala „modlitební brigáda“, intenzivní modlitby všech členů rodiny, které se už dříve v těžkých dobách osvědčily. Fakultní komise určila jako zkoušejícího prof. Ströbingera, který nějakým způsobem zapomněl, že má nařízeno z vyšších míst, aby Milada u zkoušky neuspěla, naopak ji nechal projít. „‚To musíte mít hodně vysoko známé,‘ poznamenal po zkoušce jeden z profesorů. Marie mu na to odpověděla: ‚Ne hodně vysoko, ale úplně nejvýš.‘ Načež on s úctou opáčil: ‚Vy se znáte se soudruhem Husákem?‘ A Marie mu odpověděla: ‚To nebyl Husák, ale Pánbůh.‘“

Anna byla ze sester nejvíc hudebně talentovaná. Vystudovala hru na klavír na konzervatoři a dějiny hudby a národopis na filozofické fakultě. Složila doktorát a pracovala nejdřív v Muzeu Antonína Dvořáka a později v Muzeu hudby v Praze.

Nejmladší sestra Ludmila vystudovala VŠE, tajně vstoupila do řádu dominikánek a pod řeholním jménem Ambrožka žije a pracuje u svého bratra ve farnosti.

Zájem Státní bezpečnosti

Během studia medicíny se pamětník angažoval ve vysokoškolském klubu, mimo jiné pro studenty spolupořádal folkové koncerty. „Bylo to na podzim roku 1978, přijel Pepa Nos a zpíval lehce protistátní písničky. V polovině koncertu se objevili příslušníci StB, Pepa Nos utekl a dva příslušníci mě začali vyslýchat. Čtyři a půl hodiny. Další tři měsíce si pro mě jezdili, odvezli mě za Hradec a v autě se vyptávali na stále stejné věci. Jednou si mě pozvali do kanceláře, to jsem začal mít obavy. Denně jsem poslouchal Hlas Ameriky, sehnal jsem si telefonní číslo na Ivana Medka do Vídně a předal jsem ho dvěma spolužákům. Kdyby mě zavřeli, tak aby Medkovi zavolali a on by to ohlásil v rádiu. StB mně navrhla, abych se občas u nich zastavil a řekl jim, co se děje v klubu. To jsem rezolutně odmítl. Příslušníci tvrdili, že by šlo jen o přátelské popovídání, ale to jsem jim řekl: „Já si budu svoje přátele vybírat sám. Vždyť víte, čí jsem syn.“ Když ho žádali, aby podepsal, že s ním zacházeli slušně, text si pročetl a podepsal. Samozřejmě měl strach, že ho z fakulty vyhodí, ale nestalo se tak.

V roce 1988, to už pracoval v nemocnici v Červené Vodě, se za ním do služby dostavil příslušník Státní bezpečnosti a že si s ním přijel popovídat. Vojtěch Novák mu na to odpověděl, že on si s ním povídat nechce. A tím to skončilo, příslušník odešel.

Primář z chirurgie se P. Vojtěcha Nováka zeptal, jestli by vstoupil do KSČ, aby tam aspoň někdo z oddělení byl. Odmítl ho se slovy: „Nezlobte se, pane primáři, ale mám proti tomu genetickej blok.“

Rozsudek nad Vojtěchem Novákem starším byl v roce 1991 zrušen a pamětníkův otec byl v plném rozsahu rehabilitován.

Útěk před Bohem

„Medicína je nádherná. Kdybych nebyl chirurgem, byl bych knězem, a kdybych nebyl knězem, byl bych chirurgem. Medicína byl můj útěk před Bohem,“ říká P. Vojtěch Novák. Na své první lékařské místo vzpomíná jako na skvělou školu života: Červená Voda, Jeseníky, kousek od Králíků, pohraničí. Vynikající staniční sestry, vyučené německými řádovými sestrami, které tam sloužily před nimi, výborní kolegové, pěkná atmosféra. „Musel jsem se naučit dělat všechno.“ Další profesní místo bylo diametrálně odlišné, s jiným stylem práce: 2. chirurgická klinika v Praze na Karlově náměstí, velká nemocnice se 144 lůžky.

Po sedmi letech práce v nemocnici začal Vojtěch Novák přemýšlet a hledat možnost, jak jet pracovat do misií. V té době bydlel na faře u P. Jaroslava Zrzavého, faráře u sv. Gotharda v Praze 6. Všechno se podařilo domluvit: od 1. ledna 1992 měl nastoupit na chirurgické oddělení v Kampale, hlavním městě Ugandy, v nemocnici disponující dvěma sty lůžky a devíti lékaři. Pouze za kapesné. Ovšem stalo se něco nečekaného, při košíkové si Vojtěch Novák ošklivě poranil nohu, veškeré plány musel zrušit a další měsíce trávil léčením zraněného kotníku. Měl dost času přemýšlet, co dál se životem. Po nějaké době se dostavil na audienci k biskupu Škarvadovi, která trvala čtyři a půl hodiny. Zkoumal především opravdovost povolání. Výsledkem byla nabídka ke studiu teologie v Rakousku, v cisterciáckém klášteře Heiligenkreuz u Vídně, starobylém církevním místě z roku 1133. „Byl to nejkrásnější čas mého života,“ hodnotí P. Vojtěch Novák oněch pět let studia, která v opatství strávil, a půl roku na napsání diplomové práce na téma Encyklika svatého Pia X. Dodnes udržuje kontakty se svými spolužáky a přáteli v Německu a Rakousku, teď ovšem už při psaní občas použije slovník.

Po jáhenském vysvěcení sloužil rok v Praze na Žižkově, následovalo vysvěcení na kaplana a místo ve Vlašimi: „Tam to bylo skvělé, nemáte jako kaplan starosti, celou práci vykonává farář. Byla tam spousta věřících.“ Následovaly vesnice okolo Keblova na Benešovsku, tam už P. Vojtěch Novák sloužil sedm let jako farář, a před sedmnácti lety přišel na faru do Rakovníka, kde slouží dodnes. Jak byl z domova zvyklý, i na faře žije skromně, šetří vodou i topivem, štípe dříví. Podle statistik je Rakovnicko po Mostecku nejateističtějším okresem u nás. „Tady je ta nejpohanštější oblast. A co je zvláštní, jsou děti, které chodí na náboženství, já je potkám a ony nepozdraví. Ale vím, že i ti nevěřící se snaží být čestní. Všude jsou duše. Já se neptám, jestli jsou věřící. Denně zpytuji svědomí – mám čeho litovat a co u sebe zlepšit,“ končí své vyprávění P. Vojtěch Novák.