Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Vincenc Novák (* 1929  †︎ 2024)

• narozen 27. března 1929 v tehdejší Jugoslávii

• vyrůstal v české rodině v chorvatské obci Begovača

• spolupracoval s partyzány I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova

• dědečka Františka Lacinu v roce 1943 popravili vojáci wehrmachtu

• otec Karel Novák zemřel v boji na straně partyzánů těsně před koncem války

• v roce 1946 pamětník reemigroval do Československa, do Jiřic u Miroslavi

• v letech 1951 až 1954 absolvoval základní vojenskou službu

• v roce 1953 byl poslán do Koreje jako člen Dozorčí komise neutrálních států

• většinu profesního života pracoval v zemědělství

• Ministerstvo vnitra mu v roce 2007 přiznalo status válečného veterána

• zemřel 27. února roku 2024

Když v tehdejší Jugoslávii v roce 1941 začala válka, skončilo Vincenci Novákovi bezstarostné dětství. Jako příslušník české menšiny v Chorvatsku zažíval teror vládnoucích ustašovců. Ve svých čtrnácti letech začal spolupracovat s partyzány a podílel se na boji proti fašismu. Konec války pro něj ale byl těžký, protože se ho nedožil ani otec Karel, ani matka Barbora. Rozhodl se vrátit do vlasti svých předků. Když plnil povinnou vojenskou službu, poslalo ho velení do války v Koreji, aby jako člen Dozorčí komise neutrálních států dohlížel na dodržování příměří. Za svoje zásluhy byl mimořádně povýšen a dostalo se mu uznání válečného veterána.

Otce odvedli, dědu zastřelili rovnou

Vincenc Novák se narodil 27. března 1929 do české rodiny ve vsi Begovača v Chorvatsku, které v té době patřilo do jugoslávského království. Češi přicházeli do Chorvatska už od konce 18. století, aby se usadili v neosídlené oblasti Slavonie a obdělávali půdu. Tvořili početnou menšinu (v roce 1930 žilo v Chorvatsku 40 tisíc Čechů), která si zachovávala svůj jazyk, kulturu a tradice. „Češi spolu mluvili česky. Bylo nás ve vesnici asi deset baráků Čechů,“ vzpomíná Vincenc na dětství v Begovači. Vesnice měla na tři sta obyvatel a vedle sebe zde žili Srbové, Chorvati, Češi a Maďaři. Podle Vincence drželi všichni pohromadě, vycházeli spolu dobře a nic na tom nezměnila ani blížící se válka. Jeho rodiče obdělávali své pole a Vincenc chodil do školy. Protože školní docházka byla tehdy pouze na čtyři roky, stihl ji dokončit ještě před začátkem války.

Jugoslávské království se rozpadlo, když ho v dubnu 1941 napadlo a obsadilo Německo. V Chorvatsku se moci chopili ustašovci, ultranacionální revoluční hnutí, které vyhlásilo Nezávislý stát Chorvatsko, ale skutečnou kontrolu nad zemí měly Německo a Itálie. Ustašovci v duchu nacistické ideologie prohlásili Chorvaty za árijský národ a začali utlačovat jiné národnosti, především Srby, kteří tvořili třicet procent obyvatelstva nového státu. Na jeho území vzniklo několik koncentračních táborů a ustašovské jednotky vyvražďovaly celé srbské vesnice. Na válečný teror vzpomíná i Vincenc: „Sebrali všechny chlapy, mého dědu zastřelili a otce s dalšími odehnali do krajského města Bjelovar. Tatínek a někteří další se vrátili. Ostatní odešli do koncentráku a už se nevrátili.“

Padl poslední den války

Ve čtrnácti letech začal Vincenc spolupracovat s partyzány, místními obyvateli, kteří se před terorem vlády ustašovců a vojáků nacistického Německa ukryli v lesích. Místní partyzáni spadali pod I. československou brigádu Jana Žižky z Trocnova. Dům Vincencových rodičů stál mezi vesnicí a lesem. Od lesa k němu vedla cesta chráněná úvozem, takže k nim mohli partyzáni nepozorovaně přijít. Pamětník chodil do vesnice kontrolovat, jestli tam nejsou nepřátelská vojska, a podával o tom partyzánům hlášení. Nosil jim také noviny, dopisy a další dokumenty. Jeho účast v odboji potvrdil v roce 1988 Svaz sdružení bojovníků národně osvobozenecké války, když mu vydal potvrzení, že: „konal službu kurýra v místech Begovača, Kostanjevac a jiných bližších základnách národně osvobozeneckého vojska od roku 1943 do konce války“.

Vláda ustašovců se dostávala pod tlak kvůli sílícím partyzánským jednotkám a blížícím se armádám Spojenců. Jugoslávští partyzáni (národněosvobozenecká vojska a partyzánské oddíly Jugoslávie) získávali na síle a přidávalo se k nim stále více lidí. V březnu 1945 do svých řad povolali i Vincence a jeho otce. „Byl jsem nemocný, tak mi dali odklad na dva měsíce a zatím skončila válka. Otec se z války nevrátil, zahynul v boji těsně před ukončením války,“ vypráví pamětník. Matka onemocněla a zemřela už v roce 1942, a tak zůstal sám se sestrou.

Návrat do vlasti

Po válce vydala československá vláda výzvu pro Čechy žijící v zahraničí, aby se vrátili do vlasti a osídlili oblasti, odkud vyhnala původní německé obyvatele. Vincenc se sestrou, strýcem a babičkou výzvu přijali a v lednu 1946 se vydali na cestu, s sebou si vezli jen jídlo. Po třech dnech jízdy vlakem přijeli do Jiřic u Miroslavi, malé obce na jižní Moravě, kde jim vláda přidělila malý domek a pole. „V Jiřicích zůstalo asi deset baráků Čechů, jinak tam bývali Němci a ti byli odsunutí. Místo nich jsme se přistěhovali my a další lidé z Chorvatska,“ vzpomíná Vincenc. Protože československá vláda s jugoslávskou neuzavřela dohody o majetkovém vyrovnání reemigrantů, za dům a pole v Begovači Vincenc nic nedostal a záležitost dodnes zůstala nevyřízená. Přidělený dům v Jiřicích ale nedostal zadarmo, musel ho splácet ještě dlouhé roky.

Pamětník se živil ze svého pole. „O politiku jsem se příliš nezajímal, nebyl čas. Když jsme se chtěli slušně uživit, tak jsme museli hodně dělat, abychom obstáli,“ vysvětluje, ale přiznává, že nejblíže měl ke komunistické straně, do které vstoupil. Ale protože pro něj byly členské příspěvky vysoké, přestal je platit a strana mu členství ukončila. Když v Jiřicích založili zemědělské družstvo, Vincenc se do něj přidal a jezdil s traktorem. Oženil se s Amálií Karnikovou a narodilo se jim první dítě, než musel v roce 1951 nastoupit základní vojenskou službu. Sloužil v Olomouci u 14. automobilního praporu, kde jako řidič náklaďáku využil své zkušenosti z družstva.

Jeli jsme do války

V roce 1952 poslali Vincence na dvouměsíční cvičení do Prahy. On ani další vojáci nevěděli, na co je připravují. Propustili je zpátky k útvarům, ale v červnu 1953 je do Prahy povolali znovu a tentokrát jim řekli, že pojedou do Koreje. „Týden předtím, než jsme jeli do Koreje, řekli: ‚Kdo nechce jet?‘ Jenomže za Čepičky nešlo říct na vojně: ‚Ne.‘ Radši jsme byli zticha,“ naráží pamětník na Alexeje Čepičku, tehdejšího ministra národní obrany, který brancům v první polovině padesátých let zařídil mimořádně tvrdou vojnu. Vincenc se bál, že by mohl být za neuposlechnutí rozkazu poslán ke kárné rotě do vojenského vězení.

Po druhé světové válce byla Korea rozdělena podle 38. rovnoběžky na jižní část, okupovanou Američany, a severní část, okupovanou Sověty. Došlo k politickému odcizení obou částí země, které vedlo v červnu 1950 k invazi Severokorejců na jih. Dobyli téměř celé území Koreje, když se do konfliktu vložily USA a OSN na straně Jihokorejců, situaci zvrátily a obsadily téměř celé území Koreje. Severní Koreu ale neformálně podpořila Čínská lidová republika a Sovětský svaz. Vytlačily protivníka zpět za 38. rovnoběžku a konflikt tak po roce zamrzl na počáteční hranici, boje ale pokračovaly a příměří se podařilo vyjednat až po dalších dvou letech. Smutným výsledkem bylo téměř 3,5 milionu mrtvých.

Československá média o konfliktu podávala ideologicky zkreslené informace a stranila komunistické Severní Koreji. Když v červenci 1953 Vincenc odjížděl, věděl jen to, že tam zuří válka. Na otázku, jestli by do Koreje jel, kdyby měl na výběr, odpovídá: „Nejel bych. Byl jsem ženatý, doma jsem měl děti. Jet někam pryč, nevědět, na jak dlouho a jestli se vrátím? Jeli jsme do války. Vyjeli jsme, a když jsme byli mezi Kyjevem a Moskvou, bylo podepsané příměří v Koreji.“ V rámci dohody o příměří vznikla Dozorčí komise neutrálních států, která měla dohlížet na dodržování příměří. Za severokorejskou stranu bylo v komisi Polsko a Československo, za jihokorejskou Švýcarsko a Švédsko. Na tuto misi jelo do Koreje 384 Čechoslováků a mezi nimi i pamětník. Vzpomíná na tři týdny dlouhou cestu vlakem, přes celý Sovětský svaz, čínskou oblast Mandžusko, až do severokorejského města Kesong.

Křehké příměří

Úkolem československé mise bylo dohlížet na dodržování příměří a výměnu zajatců. Mise měla několik skupin rozmístěných na severní i jižní straně hranice. Pamětník byl ve skupině, která měla základnu mezi městem Kesong a hraniční vesnicí Pchanmundžon. Bydleli ve stanech a až na zimu se stěhovali do dřevěných baráků. Vincenc řídil Tatru 128 s radiostanicí a doprovázel členy komise všude tam, kde bylo potřeba. Stal se tak svědkem návratu severokorejských zajatců z amerického zajetí. „Viděl jsem, jak jezdili ze Severní Koreje do Jižní Koreje do Pchanmundžonu a tam odtud vozili zajatce v autech. Severokorejci, když jeli, tak byla silnice podestlaná americkým oblečením a měli jenom ručník kolem pasu, jinak jeli zpátky nazí. Nechtěli mít nic amerického,“ vzpomíná Vincenc.

Československá mise se ale potýkala s problémy, protože obyvatelé Jižní Koreje proti ní protestovali. Zpochybňovali její neutrálnost a stejně tak zpochybňovali Severokorejci neutrálnost zemí nominovaných do komise protistranou. Ale až na menší konflikty se příměří dodržovalo a k bojům na hranici nedocházelo. Po několika měsících předala československá mise svá auta Severokorejcům a pamětník dostal novou práci – v temné komoře vyvolával filmy a zvětšoval fotografie, které dokumentovaly dodržování příměří. Pamětník měl příležitost i trochu cestovat po Koreji. Domů se vracel po devíti měsících. Dočasnou dohodu o příměří se nepodařilo nahradit mírovou smlouvou, a tak křehké příměří trvá dodnes a s ním i členství České republiky v Dozorčí komisi neutrálních států.

Do civilu se Vincenc vrátil po dvou a půl letech. Většinu profesního života pracoval v Jiřicích u Miroslavi. Uznání se dočkal především za svou činnost v odboji. „U příležitosti 55. výročí ukončení druhé světové války a osvobození od fašismu, jako výraz mimořádných zásluh v boji za národní osvobození (…) se mimořádně povyšuje do hodnosti podporučíka ve výslužbě,“ stojí v rozkazu ministra obrany Vladimíra Vetchého v roce 2000. V roce 2007 ministerstvo obrany přiznalo Vincenci Novákovi také status válečného veterána.