Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Nováková (* 1959)

• narozena 4. listopadu 1959 v Jablonci nad Nisou

• dcera sudetských Němců

• otec mohl zůstat v Československu jako odborník v oboru sklářství

• v důsledku Benešových dekretů přišel otec roku 1947 o dům

• roku 1969 se rodiče stali zakládajícími členy Kulturního sdružení občanů německé národnosti

• vystudovala gymnázium a nástavbu v oboru cestovní ruch

• pracovala jako hotelová recepční

• od roku 1980 žila s manželem v Praze, pracovala jako průvodkyně německých turistů

• roku 2006 vstoupila do Spolku Němců a přátel německé kultury

• o rok později se stala předsedkyní

• podílela se na vybudování Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích

• je spoluautorkou knihy Osudy Němců z Jizerských hor po roce 1945

• 2015 získala Cenu česko-německého porozumění

Irena Nováková hovoří naprosto bezchybnou češtinou a má jedno z nejběžnějších českých příjmení. Přesto se hlásí k německé národnosti. Oba její rodiče totiž byli Němci, pocházející z Jablonce nad Nisou. 

Její otec Otto Schmidt se narodil roku 1901 v jablonecké čtvrti Grünwald, nyní Mšeno nad Nisou. Přišel na svět jako poslední z dvanácti sourozenců, a tak rodina z finančních důvodů nemohla vyhovět jeho touze studovat architekturu. Vyučil se pekařem, ale protože trpěl astmatem, později pracoval v tradičním jabloneckém oboru – stal se foukačem skla. Díky tomu také po skončení druhé světové války mohl zůstat ve své vlasti, spadal do kategorie odborníků, na které se odsun Němců nevztahoval. Pracoval jako foukač žárovek v továrně Tesla. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Edeltraut Sackel, jež pocházela z jablonecké Nové Vsi, ze slepé uličky pod viaduktem zvané Katzeloch, Kočičí díra. 

Irenin otec se o poválečném odsunu místních Němců nikdy nezmiňoval, nerad vzpomínal na minulost. Maminka někdy vzpomínala na příbuzné, kteří se ocitli v odsunovém táboře v Rýnovicích a její teta jim tam přes plot podávala jídlo. 

Rodiče sice unikli odsunu, pronásledování ale nikoli. Krátce poté, co se roku 1947 vzali, jim národní správce  v důsledku Benešových dekretů zabavil dům v Jabloneckých Pasekách. Směli v něm užívat pouze jedinou místnost, zatímco národní správce měl k dispozici celý zbytek budovy. Soužití bylo nesnesitelné, a tak si Schmidtovi časem vyhlédli jinou parcelu s bývalou truhlárnou, kde si postavili nový dům. Tento dům – postavený vlastníma rukama – si po čase směli i koupit. V novém bydlišti byl Otto Schmidt brzy známý jako nadšený zahradník, ke kterému si lidé z širokého okolí chodili pro sazeničky a pro zeleninu. 

 

Maminka chtěla odejít, tatínek zůstat

Dcera Irena přišla na svět až po dvanácti letech manželství, 4. listopadu 1959. Vzpomíná, že rodiče se v době jejího dětství nijak politicky neangažovali. Teprve později, když už chodila do školy, její maminka vstoupila do KSČ, zřejmě proto, aby dceři trochu vylepšila „kádrový profil“, pošramocený její německou národností. 

Irena vzpomíná na idylické dětství na veliké zahradě, kde tatínek – v době jejího dětství už v důchodu – trávil spolu s ní spoustu času. Lezla na oblíbenou švestku, stavěla si domečky, v zimě tu i lyžovala. Doma mluvili místním německým dialektem, paurisch, a s češtinou se zprvu setkávala hlavně na návštěvách u maminčiných českých přátel, protože tatínek česky neuměl. 

Pocit, že je „jiná“, zažila poprvé ve školce, tehdy si ale neuvědomovala proč. Větší potíže přišly až na druhém stupni základní školy, kde ji ředitelka vykázala do zadní lavice: „Při nějaké příležitosti jsme měli vystřihnout článek z novin a vlepit si ho do sešitu. My jsme doma odebírali jenom německé Volkszeitung. Zeptala jsem se jí, jestli si tedy můžu ten článek vystřihnout z německých novin, a ona odpověděla: ,Když tomu budeš rozumět, tak můžeš.‘ Ale zřejmě ji to popudilo.“

Okolo roku 1964 byla malá Irena s maminkou na výletě v Německu, ve městě Aalenu, kde zakotvili maminčini vyhnaní příbuzní. Až později pochopila, že maminka tehdy měla v úmyslu s ní emigrovat: „Maminka chtěla odejít, než začnu chodit do školy. Tatínka tehdy s námi nepustili. Měla to vymyšlené tak, že tam zůstaneme a tatínek za námi přijede později. Ale na poslední chvíli dostala strach, že by za námi nepřijel, protože hodně lpěl na své vlasti. Proto jsme se vrátily. Maminka toho později litovala,“ vzpomíná Irena Nováková. V druhé polovině 60. let měli lidé německé národnosti možnost se vystěhovat z Československa legálně. Irenina maminka po vystěhování toužila, tatínek jako velký patriot to ale stále odmítal. 

Politické uvolnění během pražského jara do jejich života příliš nezasáhlo, stejně jako srpnová okupace roku 1968. „Ten den rodiče naplánovali výlet vláčkem do Harrachova. Už cestou na nádraží se nás sousedé vyptávali, kam jdeme, a když jsme řekli, že na výlet, dívali se na nás trochu divně. V lesích okolo Harrachova jsme pak slyšeli neobvyklý hluk a u lesa jsme viděli polské tanky a spoustu rozčilených lidí, kteří hrozili pěstmi. V místním obchodě nám ani nechtěli dovolit si koupit něco k jídlu, protože lidé hromadili zásoby,“ říká Irena Nováková. 

 

Identita se časem vytrácí

V červnu roku 1969 bylo založeno Kulturní sdružení občanů německé národnosti, Der Kulturverband, a Irenini rodiče se stali jedněmi ze zakládajících členů. „Bylo to kulturní sdružení, které nemělo žádné politické ambice. Před revolucí museli samozřejmě plnit takové ty běžné kulturně-politické akce, jako výročí VŘSR nebo MDŽ. Hlavně šlo ale o to, aby se ti lidé mohli scházet, popovídat si v němčině, zavzpomínat si a udržovat si svou identitu. Ta se s časem vytrácí, protože většina rodin už je smíšených a neudržují tolik vztah ke svým kořenům,“ vypráví Irena Nováková o historii spolku, do jehož činnosti se v roce 2006 zapojila i ona sama a brzy se stala jeho předsedkyní. 

V roce 1974 končila základní školu, a přestože se dobře učila, maminka ji upozornila, že kvůli německému původu nemá šanci dostat se na studia. Irena se proto rozhodla přihlásit na učební obor servírka. Třídní učitelka jí ale doporučila zkusit přijímací zkoušky na gymnázium a napsala jí pozitivní posudek, v němž vyzdvihla všechny její přednosti. Po gymnáziu studovala ještě dvouletou nástavbu, obor cestovní ruch. 

V roce 1980 nastoupila do prvního zaměstnání, do jabloneckého hotelu Korzo, kde se ubytovávali především zahraniční klienti Jablonexu. Zde také poznala svého manžela, hudebníka Karla Nováka, který sem zavítal s kapelou George and Beatovens. „Manžel také není úplně čistokrevný Čech, jeho tatínek byl Čechorakušan z Gmündu a část jeho rodiny po vzniku Československa zůstala v Rakousku,“ vysvětluje Irena Nováková. 

 

Průvodci byli pod dohledem StB

Po svatbě se usadili v Praze, kde asi rok pracovala v holešovickém hotelu Alta, ale brzy si udělala průvodcovské zkoušky a provázela skupiny německých turistů po Praze i mimo Prahu. Některé zájezdy mířily i do jejího rodného kraje, do Jizerských hor a Krkonoš, takže měla příležitost obohatit svůj výklad i o historii, jak ji znala ze zkušeností své rodiny. „V těch skupinách v tom autobuse se vždy objeví někdo, kdo odtamtud pochází, buď on sám, nebo jeho rodiče. Ti lidé o tom s ostatními účastníky zájezdu většinou nechtějí mluvit. Ale když se najdou v jednom zájezdu takoví dva nebo tři, to téma se otevře i u ostatních a začneme to probírat. Je zajímavé sledovat, jak na to reagují. Někteří říkají: ,S tím já nechci nic mít, to je stará vesta.‘ Ale častěji se stává, že to ty lidi začne zajímat, když před sebou mají konkrétního člověka, jehož se ta historie týká,“ vypráví Irena Nováková. 

V Praze prováděla turisty především po Pražském hradě a na Starém Městě, některé skupiny měly zájem okruh rozšířit také na Malou Stranu či Židovské město. V osmdesátých letech byl výklad průvodců ovlivněn také ideologicky, museli například upozorňovat na určité politicky významné památky. Domnívá se, že průvodci byli pod dohledem Státní bezpečnosti a že jeden z jejích kolegů s StB spolupracoval, ale tento dozor v praxi nijak nepociťovala. U skupin turistů z NDR však brzy pochopila, že jejich německý průvodce je ve skutečnosti dohlížitel. Ten se například snažil zabránit svým svěřencům, aby se v Československu setkávali se svými příbuznými ze SRN. Většinou ovšem neúspěšně. „Styčným bodem byly často Františkovy Lázně, městečko v blízkosti hranic obou zemí. Bylo známé, že tam k takovým setkáním dochází,“ říká Irena Nováková. 

Na jaře roku 1989 se v Praze objevovalo stále více východních Němců, kteří prchali do SRN přes německou ambasádu. „V turistických zájezdech se neobjevovali. V ulicích Malé Strany jsem ale potkala několik jednotlivců, kteří chodili s batohem a hledali velvyslanectví,“ vzpomíná. 

Toto období vyvrcholilo v listopadových dnech roku 1989: „Byla to úžasná euforie, nicméně prožívali jsme také strach. S manželem jsme se dohodli, že pokud by komunisté změnu režimu potlačili, budeme se stěhovat do Německa. Další krach jako v roce 1968 bychom už neustáli.“

 

První setkání s krajany na Západě

Pro Němce v Československu se rokem 1989 změnilo mnohé. Do té doby mohli zakládat krajanská sdružení pouze podél hranice NDR, na Šumavě a na jižní Moravě to bylo zakázáno. Ihned po roce 1989 se Němci v těchto oblastech začali sdružovat a navázali kontakty se svými krajany za hranicí, zatímco Kulturní sdružení občanů německé národnosti, jehož členkou byla Irenina maminka, s aktivitou vyčkávalo: „Báli se, jak to dopadne, takže trochu zaspali dobu, což je jim dnes trochu dáváno za vinu,“ říká pamětnice.

Ona sama vstoupila do Kulturního sdružení (přejmenovaného na Spolek Němců a přátel německé kultury) roku 2006, o rok později se – jako jedna z nejmladších členů – stala jeho předsedkyní a výrazně se podílela na oživení jeho činnosti. „V době, kdy jsem do sdružení vstoupila, byla většina členů v seniorském věku a už neměli kapacity na nějakou činnost. Já jsem to zase trochu rozhýbala a spolek nastartovala,“ konstatuje. Často jezdila navštěvovat krajanské sdružení v Mnichově, účastnila se Sudetoněmeckých dnů, pořádaných střídavě v Norimberku, Mnichově a Augsburgu: „Když jsem tam přijela v roce 2007 poprvé, dost jsem si pobrečela. Byl to velmi dojemný zážitek, vidět, jak ti lidé neustále vzpomínají a nesou si břímě toho, že ztratili domov. Přivedlo mě to k přemýšlení nad otázkou, co vlastně bylo horší: stát se vyhnancem a přijít o domov, anebo zůstat doma, ale přicházet postupně o svou německou identitu? Ztratit domov, ale získat možnost vzdělání, podnikání a celkového rozvoje, anebo zůstat doma v tom srabu?“

Irena Nováková zdůrazňuje, že vyhnaní Němci a jejich potomci už dávno neusilují o navrácení majetků, o které v Československu přišli. „Dívají se do budoucnosti, zajímají se o to, jak si navzájem pomáhat a vycházet vstříc,“ říká. 

Málo se ale podle ní hovoří o tom, že Benešovy dekrety po druhé světové válce výrazně poškodily také Němce, kteří nebyli vyhnáni a zůstali v Československu. Tito lidé, k nimž patřili i její rodiče, kvůli Benešovým dekretům přišli o své majetky ještě před rokem 1948 a po roce 1989 neměli žádný nárok na restituci a odškodnění. „Pokud by bylo možné tyto české Němce, kteří tu zůstali, odškodnit nějakou částkou, bylo by to pěkné, ale asi už to nebude možné. Předpokládám, že se tím už nikdo nebude chtít zabývat,“ konstatuje. 

Omluvu Václava Havla za vyhání sudetských Němců vnímá jako hezké a upřímné gesto, které však pro lidi, jichž se týkalo, nemělo zásadní význam: „Nevnímám to jako něco, co muselo nevyhnutelně přijít. Bylo to důležité, ale ne veledůležité.“

 

Benešovy dekrety? Ty už jsou minulostí

K dalším aktivitám v rámci česko-německých vztahů, jichž se Irena Nováková účastnila, patří partnerství Jablonce nad Nisou s městem Neugablonz (Nový Jablonec), součástí německého města Kaufbeuren, kde se usídlilo mnoho jabloneckých rodáků, či založení Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích, který dnes vede Petra Laurin. Společně s Petrou Laurin a Christou Petráskovou se stala autorkou publikace Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945–1948, která pokračovala dalšími třemi díly, věnovanými následujícím historickým obdobím (společně vyšly pod názvem Osudy Němců z Jizerských hor po roce 1945). Zmapovaly v ní osudy Němců odsunutých i těch, kteří zůstali v Československu, a zajímaly se o příběhy obyčejných lidí stejně jako místních významných osobností, k nimž patří spisovatelé Gustav Leutelt a Otfried Preussler, politický vůdce sudetských Němců Konrad Henlein nebo mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt. Přestože posledně jmenovaný politik bývá v českých médiích někdy popisován jako aktivista usilující o navrácení bývalých majetků sudetských Němců, podle Ireny Novákové je opak pravdou: „On se Benešovými dekrety už ani nechce zabývat. Vidí je jako věc, která byla nesprávná, ale už je neměnná. Nechce to řešit. Je to pro něj bolestivé téma, ale už se k němu nechce vracet. Jeho krédem je, že zlo se nemá oplácet zlem.“ Díky tomu všemu se v roce 2015 stala držitelkou Ceny česko-německého porozumění. 

„Je moc dobře, že česko-německé vztahy jsou na té úrovni, jaké jsou,“ říká na závěr. „Ale bohužel si myslím, že je tu ještě hodně práce a mohly by být ještě mnohem lepší a příjemnější. Záleží na obou stranách, aby se snažily.“