Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Liselotte Nováková (* 1915  †︎ 2016)

• narozena 28. března 1915 v Hamburku, rozená Kolgert

• 1939 sňatek s Otto Novákem v Hamburku

• 1941 vyhořel byt, v němž v Hamburku žili

• 1945 stěhování do Prahy, Otto Novák založil exportní firmu

• 1948 firma zabavena

• 1962 odchod z Prahy, práce v lese

• 1964-1968 manželé správci chaty na Králickém Sněžníku

• 1997 zemřel Otto Novák

Naučila jsem se, že je to můj táta

Liselotte Nováková, za svobodna Kolgert, se narodila v německém Hamburku 28. března 1915 jako nejstarší ze čtyř dětí. Její tatínek pracoval jako sklenář a maminka byla v domácnosti. První roky života strávila s maminkou u babičky, tatínek byl odveden do armády a bojoval v první světové válce. Po skončení války si ale Liselotte na otce rychle zvykla. „Tak jsme šli na procházku a naučila jsem se, že je to můj táta, protože za války nebyli žádní mužský.“

Liselotte Kolgertová absolvovala školní docházku a poté se vyučila švadlenou. Šití měla a má moc ráda a průběžně se k němu v životě vracela. V pozdějším zaměstnání se seznámila s Otto Novákem, Čechem narozeným v Hamburku. Velmi rychle poznala, že je to muž jejího života. Novákovi se vzali v létě roku 1939 a měli velmi hezké manželství, v němž si skvěle rozuměli a vzájemně se doplňovali. „Já bych s ním šla až na konec světa, no fakt. Škoda, že nevydržel tak dlouho jako já…“

Zalezlí jako myši

Druhou světovou válku prožili Novákovi v Hamburku. Snažili se zdržovat se co nejvíc v ústraní a neupozorňovat na sebe. „My jsme byli za Hitlera zalezlí jako myši. Proboha, ani slovo, zalézt… tak se vám nic nestane. Chodit hned po práci domů a o nikoho se nestarat.“ Sňatkem s Otto Novákem získala Liselotte české občanství a od té doby se také cítila být Češkou. Během války manželé zažili řadu nepříjemných náletů a při jednom z nich v roce 1941 vyhořel dům, v němž v Hamburku bydleli. V té době měli již půlroční dceru. Zbytek války přebývali v různých provizoriích u příbuzných a známých.

Rodiče Otto Nováka se na konci války rozhodli vrátit se zpět do Prahy. Ke stejnému kroku se odhodlali i Otto a Liselotte Novákovi. Otto přijel do Prahy již během Květnového povstání a byl svědkem několika bojů. Liselotte, v té době již se dvěma dětmi, přebývala v té době v Nepomuku u rodinných známých, kde byla situace bezpečnější.

Znárodnění exportní firmy

Otto Novák využil svých jazykových dovedností a založil po válce v Praze exportní firmu. Měl tři zaměstnance a firmě se nedařilo špatně. Liselotte se velmi rychle naučila obstojně česky a starala se o děti a domácnost. Bohužel události roku 1948 znemožnily Otto Novákovi nadále provozovat soukromé podnikání, exportní firma byla znárodněna. „(Firmu) musel zavřít přeci, to bylo všecko komunistický. Tři roky měl (podnik) a pak to museli zavřít. A pak jsme vypadli (z Prahy), mně už se tam nechtělo být.“

Ze zachovaných dopisů je zřejmé, že Otto strávil v roce 1950 několik měsíců v táboře nucených prací, okolnosti této skutečnosti už ale nejspíš zůstanou tajemstvím…

Novákovi po znárodnění firmy začali pracovat v sodovkárně a stýkali se zejména s okruhem svých známých z Hamburku a s Ottovou rodinou. Volný čas trávili zejména výlety do přírody, k níž měli oba velmi silný vztah. Při jednom z výletů se dostali i na vrchol Králického Sněžníku a okolní krajina jim učarovala. Liselotte vzpomíná: „Manžel mi povídá: ,Tady bych chtěl žít, až budeme v důchodu!ʻ ,Vypadneme hned!ʻ povídám mu na to já.“

Odchod z Prahy na Králicko

I vzhledem k tomu, že již měli velké děti, se tedy manželé v roce 1962 rozhodli odejít z Prahy a odstěhovali se do Starého Města pod Sněžníkem. Pracovali zde jako lesní dělníci, bydleli na ubytovně a volný čas trávili výlety po okolí. Při jednom z výletů v roce 1964 se na obědě dozvěděli, že na Lichtenštejnovu chatu na Králickém Sněžníku hledají zaměstnance. Chatu v té době provozoval podnik Restaurace a jídelny. Novákovi o místo na Sněžníku projevili zájem a zanedlouho se stali správci chaty umístěné pod vrcholem, ve výšce cca 1400 metrů n. m. „Tak jsme šli 30. března pěšky nahoru, bylo ještě plno sněhu. A pak byla hrozná zima, tři dny tam bylo prázdno…“ Pamětnice na tuto dobu velmi ráda vzpomíná i přesto, že život na vrcholu hory rozhodně nebyl jednoduchý.

Správcování chaty, v níž bylo možné ubytovat až 60 osob, nebyla lehká práce. Otto Novák zajišťoval provoz a Liselotte pečovala o hosty a obstarávala přípravu jednoduché kuchyně. Samotné zásobování chaty bylo dost složité, protože na vrchol nevede žádná komunikace. Jednou měsíčně vyjel nahoru traktor s uhlím a trvanlivými potravinami, čerstvé potraviny se musely nosit pěšky. „My jsme hospodařili, jak se dalo. Lidi byli rádi, chválili nás, jak to děláme a že máme dobrou kávu. Já povídám: ‚Podívejte se, já mám ráda dobrou kávu, tak ode mě ji dostanete taky.‘“ I podle pamětních knih chaty úroveň místních služeb v rukou manželů Novákových zásadně vzrostla.

Ačkoliv vrchol Králického Sněžníku protíná česko-polská státní hranice, která byla v té době ostře střežená, nedocházelo k žádným vážnějším problémům. Také samotní pohraničníci se k osazenstvu chaty chovali celkem přátelsky. Polsko tehdy přece jen patřilo k tzv. spřáteleným státům a Králický Sněžník byl vždy místem spíše přátelských turistických setkání než Mekkou podloudníků, špionů a jiných „podvratných živlů“. Na Králickém Sněžníku si podávali ruce lidé z Československa i z okolních zemí. Jak vzpomíná Liselotte Nováková, nejčastějšími hosty byli „enderáci“, tedy občané tehdejší NDR – Německé demokratické republiky.

Bohužel z doposud ne zcela jasných důvodů byla v srpnu 1968 chata na Sněžníku uzavřena, oficiálním důvodem byl špatný technický stav budov. Podle Liselottiných vzpomínek ale chata rozhodně nebyla ve stavu vyžadujícím její uzavření. Osud chaty na Králickém Sněžníku se zpečetil v roce 1970, kdy byla pro havarijní stav stržena.

Manželé Novákovi se po uzavření chaty přestěhovali do Heřmanic u Králík. Nejprve pracovali v králické Tesle, ale do paměti králických občanů se zapsali především jako pošťáci, když projížděli Králíky a jejich okolí na červené jawě se sajdkárou, ve které vozili dopisy a balíčky.

Poslední stěhování nastalo tehdy, když Novákovi shledali stavení na horním konci Heřmanic jako nevhodné pro stáří, těžko dostupné, a rozhodli se proto sestoupit níže. Usadili se v Brníčku u Zábřeha. Brníčko si zamilovali a žili zde šťastně až do smrti Otto Nováka v roce 1997.

Liselotte Nováková žije v Brníčku dodnes, letošního března oslavila 100 let a vitality má na rozdávání, přestože je po úrazu upoutána na kolečkové křeslo. Když po ní chcete, aby vám sdělila recept na dlouhý a šťastný život, nepochodíte. „Na to si každý musí přijít sám,“ říká pamětnice. A dodává ještě, že život je třeba brát takový, jaký je, a nepodléhat pesimismu.