Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Nováková (* 1934)

• narozena 11. září 1934 v Dolní Čermné

• v letech 1949–1953 vystudovala Vyšší zdravotní školu

• v roce 1950 byl strýc Vojtěch Novák ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí

• od roku 1953 žije v Liberci

• v roce 1970 v rámci čistek na Vysoké škole strojní a textilní (VŠST) vyhodili manžela Jiřího Nováka

• V 70. letech pracovala s prvními počítači u nás (MINSK) na VŠST a v Textilaně Liberec

• po roce 1989 vyučovala náboženství na základních školách v Liberci

Dolní Čermná

Marie Nováková, za svobodna Marková, se narodila 11. září 1934 ve vesnici Dolní Čermná u Letohradu. Její tatínek Josef Marek začal svou profesní kariéru ve třicátých letech jako dílovedoucí, později (dnešním termínem) krizový manažer v mlékárně v Bohušovicích nad Ohří. Později byl zaměstnaný na Ministerstvu potravinářského průmyslu v Praze a jako kontrolor kvality navštěvoval mlékárny po celé republice. Pracoval ve Vlašimi, v Letohradu, v Kostelci nad Orlicí a Liberci. V době, kdy Marie začala chodit do školy, v roce 1940, bydlela rodina delší dobu v Opočně a k tomuto místu se také vztahují její vzpomínky na dětství, na válku a dospívání. 

Maminka pamětnice, také Marie, rozená Nováková, pocházela rovněž z Dolní Čermné. Vyučila se švadlenou, ale jelikož měla kromě nejstarší Marie další tři děti, zůstala v domácnosti. Marie měla dvě babičky a jednoho dědečka, druhý dědeček, tatínek maminky, zemřel v Bosně jako voják Jejího Veličenstva Franze Josefa. Jeho žena zůstala sama se čtyřmi dětmi, což za války nebylo jednoduché, byl hlad a babička s obtížemi sháněla jídlo.

Rodiče otce Josefa Marka pocházeli ze sousední vesnice, z Verměřovic, kde vlastnili malé hospodářství. Dědeček sloužil jako voják za první světové války v Rakouských Alpách a jak říká Marie Nováková: “Válku prožili celkem dobře, hladem netrpěli.“

Za protektorátu

Za druhé světové války připadla Dolní Čermná k Sudetům. U rybníka uprostřed vesnice byla závora, tzv. hrázka, a tam začínaly Sudety. Tudíž část vesnice byla v protektorátu a část v Sudetech. Děti směly bez omezení přecházet na obě strany, dospělí nikoli. Babička, když šla do kostela, který se nacházel na druhé straně vesnice, musela předložit doklady. Z Dolní Čermné vedly dvě silnice, spojovaly se v Lanškrouně a na obou výjezdech stáli vojáci, kteří dovolili průchod pouze na průkazku.

V Opočně zažila Marie nálety na chemickou továrnu v nedalekých Pardubicích. Ve škole byli žáci poučeni, že když uslyší sirénu ohlašující nálet, musí se okamžitě skrýt, pokud jsou na silnici, třeba si i lehnout do příkopu. Ke konci války se nálety opakovaly, pamětnice si dodnes pamatuje, jak ležela na silnici, letadla jí létala nad hlavou a jaký strach prožívala.

Vzpomíná také na výborného ředitele místní hudební školy. „Hudbou jsme žili. Všechny děti jsme byly muzikální,“ říká. Se sestrou se učily hrát na klavír, obě byly talentované, ale rodiče nemohli podporovat obě děti. Nakonec to byla sestra Marta, která se hudbě profesně věnovala a stala se učitelkou klavíru a harmoniky na hudební škole v Litomyšli. Marie po 60 let chodila a stále pravidelně navštěvuje koncerty klasické hudby. V Opočně, i během války, se pořádaly koncerty každý měsíc, vystupovali na nich prvořadí umělci z celého protektorátu. Obzvlášť si Marie Nováková vzpomíná na Jaroslava Křičku, který přijel několikrát a v kostele řídil sbory. Sourozenci Marie, Marta, Líba i o 15 let mladší bratr Jan si byli velice blízcí.

Strýc Vojtěch Novák

Za války přešel bratr maminky, strýc Vojtěch, ilegálně hranice a přes Afriku se dostal do Anglie. Sloužil u prezidenta Beneše, jak se v rodině traduje, jako jeho osobní stráž. Jelikož byl v přímé blízkosti prezidenta a byl také přítomen diplomatickým jednáním, mnoho o londýnském působení rodině nevyprávěl. Při bombardování Londýna zažil nálety, během jednoho se schoval do sklepa. Naneštěstí dům dostal přímý zásah a strýc, zavalen sutinami, byl nalezen až po týdnu. Byl zraněný, ale přežil. V roce 1945 se vrátil do Československa, a když prezident Beneš odjel do SSSR na mezinárodní jednání, dostal na starost jeho psa. Paní Hana Benešová pozvala Marii a její sestřenici k sobě na Hrad. Během cesty vlakem paní Hana v Olomouci koupila čokoládové bonbóny a děvčatům je při návštěvě předala, tenkrát to byla velká vzácnost. „Bylo to mimořádné,“ potvrzuje pamětnice, která dodnes uchovává pytlík, ve kterém bonbóny dostala.

Ve vykonstruovaných politických procesech padesátých let byl strýc Vojtěch odsouzen na doživotí. Propuštěn byl asi za sedm let, z toho pět roků strávil ve vězení na Borech. V té době měl čtyři děti a Marie Nováková vzpomíná, jak jeho žena říkala, že návštěvy vězení s dětmi byly jedny z nejhorších dní v jejím životě. Jejich pět dětí (páté se narodilo později), ačkoli byly chytré a nadané, mělo velké potíže, aby mohly studovat. Těm starším bylo povoleno studium pouze na střední škole, ty mladší, když se poměry uvolnily, už mohly studovat na vysoké škole. „V době toho procesu jsem nebyla schopna jít okolo novoměstského soudu, obcházela jsem ho,“ říká Marie Nováková o své cestě do školy a pocitech, které v době procesu prožívala.

Zdravotnická škola

V roce 1949 začala Marie studovat na Vyšší zdravotní škole v Praze XII v Belgické ulici, jedné z prvních, kde středoškolské studium bylo uzavřeno maturitou. Bydlela na internátě na Karlově náměstí. Z té doby má dvě vzpomínky: na náměstí byl během amerických náletů vybombardován dům, zdravotnický internát. Na americké náklady byly na témže místě postaveny jako náhrada dva domy a v padesátých letech byli čtyři vedoucí internátu pozváni prezidentem USA na návštěvu. Jak je možné, že dostali od komunistických úřadů povolení k cestě, zůstalo nevysvětleno.

Další vzpomínka se týká pánského krejčovství na rohu Ječné ulice, kam si jezdili dávat šít obleky tehdejší komunističtí činovníci, včetně prezidenta Gottwalda. Byli horlivě sledováni studentkami zdravotnické školy, pro něž to byla událost, obzvláště pokud se některý z nich s dívkami začal bavit. Na střední školu chodila Marie Nováková ráda: „Bylo to velice poučné a zajímavé. Ta škola, to byla dobrá volba. Umístěnku jsem dostala do Prahy, ale protože jsem se vdala, šla jsem za mužem do Liberce.“

Liberec po válce

Německá kolonizace Liberecka se datuje do raného středověku. Pracovití němečtí občané v průběhu staletí vybudovali prosperující město s převážně textilním průmyslem a bez nadsázky lze říct, že se tak Liberec stal jedním z nejdůležitějších center výroby textilu v Rakousku-Uhersku. Ve třicátých letech 20. století, v době sílící henleinovské propagandy a evidentně se blížícího válečného konfliktu, žilo v Liberci (Reichenbergu) 15 procent Čechů. Po válce se situace obrátila: většina Němců byla během dvou let odsunuta a na jejich místo a do jejich bytů a vil se nastěhovali Češi. Marie Nováková vypráví: „Němci, to byli lidi, kteří nemluvili. Oni neuměli česky, a německy se neodvážili mluvit. A když jsem šla po ulici a teď oni se mě něco chtěli zeptat, nejdřív se ptali: ‚Sprechen Sie Deutsch?‘ A když jsem jim rozuměla, tak úplně, úplně rozkvetli.“ Třebaže někteří němečtí technici-specialisté byli z odsunu vyňati, nedostatek českých odborníků, kteří by obnovili poválečný průmysl regionu, byl zřejmý. Bylo nutné v krátké době vyškolit dostatek inženýrů, a to byl důvod k založení Vysoké školy strojní (VŠS) v Liberci. Výuka byla zahájena 1. října 1953 v bývalé budově gymnázia.

Manžel Marie, Jiří Novák, profesí matematik, věděl, že zakládat novou univerzitu bude zajímavé. Jeho budoucí studenti museli ovšem nejdřív složit maturitu. V dělnické přípravce to stihli za dva roky. Marie Nováková pokračuje: „Někde to udělali třeba za rok. Nevím, jak to potom srovnávali. Vím, že manžel jako matematik říkal, že to na těch studentech většinou pozná a že v prvním ročníku jich většina odejde, že vidí, že na to nemají. Ale pár těch studentů skutečně dostudovalo a stali se vyučujícími na této škole.“

Marie místo do zdravotnictví nastoupila jako administrativní síla na oddělení svařování na Vysokou školu strojní a textilní (VŠST), od roku 1960 rozšířenou o fakultu textilní. „Atmosféra tam byla úžasná,“ říká. „Z deseti vyučujících byli jenom dva komunisti. Mně taky nabízeli, abych vstoupila, odmítla jsem, jako důvod jsem uváděla starost o tři děti. Muže taky nutili, i ty ostatní, nikdo nevstoupil. Věděli, že jsou potřeba, že bez nich vysoká škola nemůže být, že je nevyhodí.“

Kádrovák v domě

Konec šedesátých let znamenal v Liberci uvolnění poměrů. Marie se krátce vrátila do zdravotnictví na rehabilitaci a internu, často a ráda chodila do divadla a na koncerty. „Nastalo velmi nepříjemné období politicky,“ vypráví. „Bydleli jsme naproti kádrovákovi ze školy. Praporky jsme nevyvěšovali, na volby jsme byli přivedeni. Měli jsme tu pověst, že nechceme s režimem nic mít. Všichni to věděli.“

Tehdy nastal počátek počítačové éry u nás. Marie se vrátila na VŠST, pracovala s počítačem MINSK, který zabírá celý sál, jedno patro budovy. „Ten sál byl jako malý byt, byl tam obslužný pult, okolo skříně s daty, co se zpracovávala. Byla na děrných štítcích a kotouče magnetických pásek byly jako filmové kotouče. Jezdili tam lidi z uranových dolů i jiných podniků, pracovalo se i v noci. Štítky nebo kotouče se ukládaly do počítače, na pultu se pracovalo.“ Jaké informace se zpracovávaly? „Třeba spotřeba materiálu, výkony pracovníků, všechno, co podniky potřebovaly. Lidi z těch podniků byli disidenti, bylo možné s nimi mluvit. Jeden z nich, Jiří Křesťan, měl potíže se jménem,“ dodává Marie Nováková už mimo diktafon. V Textilaně, jejím posledním zaměstnání před důchodem, už měli celé oddělení počítačů.

Manžel byl taky vyčištěný

Na počátku normalizace došlo na VŠST k radikálním čistkám. „Muž byl odejit, byl taky vyčištěný,“ vzpomíná Marie Nováková na chvíle, kdy se její muž vrátil z pohovoru před několika komisemi. „Propustili ho. Ti, co pracovali v technických oborech, to měli po propuštění snazší: doc. Jiří Novák, RNDr., CSc. dojížděl do výpočetního střediska do Lanškrouna a jiných míst po republice, později pracoval v Liberci v Elitexu, po letech se postupně začal vracet do školy. Na VŠST byl nedostatek vyučujících. Manžel byl jednička mezi nimi v matematice.“

Děti Novákovy si nemohly vybírat, co by chtěly studovat. „Mohly jít jen na techniku. Všechny tři jsou mimořádně jazykově nadané, všechny tři dnes učí,“ dodává Marie Nováková.

Proč vám tam chodí tolik dětí?

Už od září 1989 měly děti na dvou libereckých základních školách nebývalou možnost: vybrat si jako volitelný předmět náboženství. Nápad vzešel od místního katolického kněze a Marie Nováková souhlasila, náboženství pak v Liberci vyučovala následujících 20 let. Na počátku podala přihlášku do semináře v Litoměřicích, absolvovala roční kurz v Praze, dva dny v týdnu. „Učil nás třeba Miloslav kardinál Vlk, byl úžasný,“ vzpomíná. Závěrečné zkoušky kurzu se skládaly z části písemné a ústní. Zájem na školách byl velký, omezení v účasti žádná. Výuky se mohly zúčastnit všechny děti, nezjišťovalo se, jaké víry – a jestli vůbec nějaké – jsou. „Učila jsem třeba, co to jsou bohoslužby, Starý a Nový zákon, neučila jsem katolickou věrouku. Byla tam děvčata i kluci, ti kluci byli nádherní, přemýšleli o tom víc. Paní ředitelka na jedné škole mi říkala: ‚Mě to zajímalo, jak to, že vám tam chodí tolik dětí?‘ Tak mě chodila poslouchat za dveřmi,“ vzpomíná na závěr Marie Nováková.