Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděje Nováková (* 1933)

• narodila se 14. prosince 1933 v Jihlavě

• v letech války zažila incident s příslušníky Hitlerjugend

• svědkem bombardování Jihlavy

• vystudovala střední ekonomickou školu

• vzpomíná na období měnové reformy v roce 1953

Naděje Nováková, rozená Vykulilová, se narodila 14. prosince 1933 v Jihlavě. Tam také ukončila obecnou školu, na gymnázium ale už musela do Třebíče, protože v Jihlavě českou střední školu nacisté zavřeli. Ve škole měla nejraději tělocvik a zpěv, mimo to od pěti let chodila do hudební školy hrát na klavír, na který hraje dodnes. Kromě toho také ráda sportovala a pár let dělala i závodní gymnastiku.

Černý kalhoty, zrzavý košile, hakenkreuz a za pasem dýky

S rodinou bydlela kousek od nádraží a cestou do hudební školy během války míjela školu, do které chodili chlapci z Hitlerjugend. „Ty se v tu dobu, když já jsem chodila, vždycky vyvalili a oni ty černý kalhoty, zrzavý košile, hakenkreuz a za pasem dýky. A ježiši, já měla vždycky strach. Protože když bylo obsazení, tak já jsem nosila takovej bílej čepeček s vyšíváním, a nic takovýho, co mělo červeno-modro-bílý barvy se nesmělo mít, co . A já jsem to měla vyšitý tím červeno-modro-bílým. Tak to ze mě strhli, tak jsem měla z nich strach.“

Z války si pamatuje také nálety přímo během školní výuky. „Nesměli jsme být ve škole a my přespolní jsme neměli kam jít, tak jsme se tam potloukali všelijak. Potom bylo po náletu, chtěli jsme jet domů, a než jsme se doškrábali na nádraží, tak nám pustili vlak pryč a my jsme museli čekat.“ I kvůli tomu, že bydleli u nádraží, pravděpodobného cíle bombardování, odvezli rodiče Naději společně s její sestrou a bratrem na nějaký čas k babičce do Kutné Hory. Jenže hned den nato se stal cílem spojeneckého náletu nedaleký Kolín, tak je raději odvezli zase zpátky do Jihlavy.

Nedostatek zboží a měnová reforma

Ani po válce ale nebylo téměř nic k sehnání, na všechno byly potravinové lístky. „Mléko dostávaly jenom děti, šestnáctinku za den. Tak si umíš představit, jak se to vždycky schovávalo, a brali jsme to za tejden, aby bylo mlíko... A potom tam byly takový neidentifikovaný lístečky a na ty se vždycky vyhlásily, co se na ně může koupit – hrušky nebo něco takovýho.“ Mimo to k nim ale doputovala i pomoc od UNRRY. „Třeba šunka s vejci, to bylo pro nás něco nepředstavitelnýho. Keksy, kousek čokolády. A nejlepší z toho byla oříšková pomazánka. Ježíš, ta byla dobrá!“

V roce 1953 přišla měnová reforma, kvůli které lidé přišli o své úspory. Například Nadějin manžel jel v té době do Brna a za lístek zaplatil přes osm set korun. „Všichni chodili najíst se do restaurací a tam se nechávali velký diškréce. Z peněz, co jsme měli, nezbylo prakticky nic. Co jsme měli na knížce, tak nám to taky zablokovali a nesměli jsme si to vybrat. Až potom, když jsme studovali, tak nám sem tam povolili něco vybrat.“

V roce 1953 se Naděje vdala. Svého budoucího muže poznala tak, že šla jednou s maminkou a kamarádkou do vinárny, kde se tancovalo. A jen co dosedly, hned ji přišel nějaký mladík vyzvat k tanci. „Maminka mi vždycky říkala, kdo má srostlý obočí, to je zlej člověk. Já viděla jen to obočí a hroznou kravatu.“ Aby se ho ten večer zbavila, slíbila mu, že s ním půjde na rande. Dlouho mu pak ani nechtěla říct své jméno a byla na něj protivná. „Všechny holky říkaly, že je hodnej a hezkej. Tak mě tak nahlodaly, že jsem si ho nakonec vzala.“

Naděje sice začala chodit na gymnázium, ale nakonec se rozhodla, že přestoupí na střední ekonomickou školu. V roce 1954 přišel na svět syn Luboš, o dva roky později dcera Naďa a v roce 1960 se narodila dcera Leona.

Lidé neztráceli humor

Okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožívala Naděje na chatě, kterou si krátce předtím rodina postavila. Ráno, když ještě děti spaly, vyrazila na nákup a cestou potkala svou maminku, která sdělila, že Československo obsadila sovětská armáda. Naděje si nejdřív myslela, že něco popletla, že myslí Němce, ale když dojeli do Jihlavy, viděla, že se maminka nezbláznila. „My neměli doma ani kousek chleba, ještě že manžel měl známou v sámošce. Ta nám dala chleba a štangli salámu.“

Hned se zabalili a vyrazili domů. „Bylo dobrý to, že lidi neztráceli humor, a co si pamatuju, tak bylo třeba: ‚Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.‘ To bylo tak trefný!“

Co se rozhodně nezměnilo byl nedostatek zboží a fronty v obchodech. „My jsme nemohli sehnat třeba maso, máslo, mlíko. Tak jednou manžel říkal: ‚Ty, já už těch salámů mám dost, já už chci pořádný jídlo.‘ Já říkám: ‚No jo, ale já nemůžu, děti jsou tady. Když já přijdu k tomu řezníkovi, tak už nic není.‘ Tak on si šel v pět hodin stoupnout do fronty k tomu řezníkovi a to už nebyl první. A já zase jsem šla v šest hodin, aby on mohl jít do práce. A tak jsem dostala kousek masa.“

Naděje Nováková je dnes (2018) už osmnáct let vdovou. Když jí manžel zemřel, tak se rozhodla, že musí začít něco dělat a dalších deset let chodila na univerzitu třetího věku. Navštěvovala tak kurzy medicíny, psychologie nebo práv. „Chtěla jsem taky jít na angličtinu, ale tam brali jenom někoho, kdo má základy a ‚OK‘ základ nebyl,“ směje se.