„Ten život za války byl hrozně složitej, protože… si vemte… byli tam banderovci, partyzáni a Židé v lese, holokaust. A co každý potřeboval: jídlo a teplé oblečení a koně. Sami jsme toho moc neměli, a když přišli a vzali si jen tohle, tak naši říkali, zaplaťpánbůh, že my jsme živí a zdraví. Přijeli třeba partyzáni dva do hejna hus, střelil jednu dvě, do každý ruky chytil jednu za krk a už pelášil s nimi pryč. Přišel třeba i Žid v noci, to bylo v době války, tatínek byl ještě doma, protože on narukoval teprve do Svobodovy armády. Přišel nějaký člověk, měl v ruce zbraň, a že prosí o nějaký chleba a něco k tomu chlebu. No jo, ale my jsme zrovna měli zadělaný chleba v díži, maminka ho měla ráno péct. A tak mu řekla, že Šulcovi dneska pekli chleba. My jsme si mezi sebou vypomáhali s chlebem, vždycky kdo pekl, tak jsme si mezi sebou dali. A on že půjde s maminkou k těm Šulcům, no, nebylo to daleko, ale kousek cesty to bylo… bylo to od nás blízko. Že aby si půjčila, že jemu by nepůjčili. A maminka řekla tomu cizímu člověku s pistolí, že bude lepší, když půjde sama, kdyby ji potkali banderovci, tak jim řekne, že ji bolí zuby a jde si k nim pro prášek. Tak musela jít k Šulcům, vzbudila je, přinesla chleba. A já jsem byla ve světnici sama s tím cizím člověkem, to mně mohlo být… ve 44. roce… asi osm roků. A tatínek šel do špajzu mu nadloubat sádlo do nějaký nádoby a byly tam klobásy, které se dělaly na zimu… takže něco k tomu. A on měl nějaké svítidlo, asi nějakou baterku, a klekl si na zem a díval se pod ty dvě postele, co tam byly, a jestli tam není nikdo schovaný. No ale jinak jsme si nepovídali vůbec, s tím člověkem. A teď to naši přinesli, tatínek přinesl sádlo, klobásu a maminka chleba. A teď on jim říkal, že by to potřeboval dát do nějaké tašky, ale nějakou tašku takovou, aby měl volné ruce. Maminka měla připravený, protože se v té době nedaly koupit ruksaky, z pytle ušitý ruksak pro sestru Marii, protože měli jet do Německa na práci. Jednou dokonce i jeli, byli na cestě, ale po cestě je přepadli partyzáni, ten vůz z Moštěnice, a dál je nepustili. Dokonce jim dali i nějakou bumážku na to, že je přepadli, a mezitím ten transport odjel a sestra zůstala doma. Tak maminka říkala, že mu raději dá ten ušitý ruksak, než by ho dala své dceři… Tak ta sestra Marie, pak se to vyřídilo, chodila ta omladina z Moštěnice kopat rašelinu. Říkalo se tomu torp, ráno odešli a večer přišli, byli jsme rádi, že jsou doma, že se alespoň najedí. Jo, a ještě tenhle cizí člověk chtěl, aby ho tatínek šel vyprovodit k lesu. A maminka ho začala prosit, protože tam byla rovina a bylo naholo umrzlo, nebylo tam žádné vzrostlé obilí, nic. Že on kdyžtak uteče, a tatínek až by se vracel sám od lesa, že kdyby ho chytili banderovci, co by jim řekl, kde chodil? A že ten les přeci vidí, tak co by s ním tatínek chodil... Tak se nechal umluvit a nechal tatínka doma.“
