Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Nováková (* 1928  †︎ 2024)

• narozena 17. ledna 1928 v Praze v rodině právníka

• sestra dvojče, celkem sedm sourozenců

• 1947 maturita na gymnáziu v Resslově ulici

• 1947–1949 studium na Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér monumentální malby

• únor 1949 vyloučena ze studia z politických důvodů

• 1950 svatba s Pavlem Brázdou, spolužákem z AVU

• 1950–1952 studium na VŠUP

• od 1952 ve svobodném povolání

• vlastní tvorba bez možnosti veřejného vystavování

• 1967 cesta do Itálie

• 1968 úvahy o emigraci

• 70. léta styk s českým disentem

• 1976 malá výstava v Praze, Nerudova ulice

• 1992 první velká výstava Věry Novákové a Pavla Brázdy v Ženských domovech v Praze

• od 1992 samostatný ateliér

• od 90. let další výstavy

• žila a pracovala v Praze

• zemřela 30. března 2024

První velkou výstavu obrazů měla Věra Nováková až po své šedesátce. Malovala přitom od dětství a od konce čtyřicátých let, po vyhození z Akademie výtvarných umění, prakticky stále. Na léta, kdy stejně jako její muž malovala do šuplíku bez naděje na odezvu a zpětnou vazbu, si ale nenaříká. Vyzdvihuje naopak absolutní svobodu umělce, kterou díky neoficiální tvorbě bez možnosti vystavování získala.

Malý holky

Narodila se 17. ledna 1928 do početné rodiny, v níž vyrostlo celkem sedm dětí. Otec Bohumil Novák, profesí právník a založením humanista a masarykovec, zastával v pražském Braníku, kde rodina žila, funkci starosty. Věra Nováková má dvojče – sestru Hanu – a na své dětství vzpomíná s humorem: „My sestry dvojčata a náš mladší bratr jsme patřili ke druhé várce dětí. Naši rodiče už byli starší a neplýtvali na nás energií. Vyrůstali jsme pod souhrnným označením ‚malý holky‘, které patřilo i bratrovi Zdeňkovi.“ Dům rodičů v Braníku byl místem setkávání rodiny, příbuzných a rodinných přátel ze střední společenské vrstvy, mezi něž patřili intelektuálové i umělci.

Od dětství Věra Nováková kreslila a malovala, základy techniky získala v kurzech kreslení. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Resslově ulici se rozhodovala mezi studiem na lékařské fakultě, kam se ve stopách rodinné tradice hlásila její sestra-dvojče, nebo na Akademii výtvarných umění. Tam po úspěšném složení talentových zkoušek nastoupila. V roce 1947 začala studovat v ateliéru monumentální malby profesora Vladimíra Sychry, kde se setkala s Pavlem Brázdou,[1] svým budoucím manželem, a spřátelila s celoživotními kolegy Ivanem Sobotkou[2] a Jitkou Kolínskou.[3]

Nevyhovuje nově budovanému zřízení

Prožívala tehdy spolu s nimi pocity svobody a naděje po nedávno skončené válce, spojovaly je literární i filozofické zájmy, debatovali o víře, existencialismu i Sorokinově Krizi našeho věku. Kurz nastolený po únorovém převratu se projevil i na původně svobodné půdě Akademie výtvarných umění. Poměry na umělecké škole pamětnice popisuje slovy: „Komunisté začali vystrkovat růžky i na akademii. Do všech ateliérů nasadili svoje zástupce a založili tam komunistické buňky.“

V únoru 1949 pak začaly na vysokých školách studentské prověrky, které měly prověřit vztah studentů ke společnosti. Věra Nováková vypráví: „Vše bylo nejspíš připravené předem. Členové studentské komise nám položili několik formálních otázek a druhý den nám ústně sdělili, že nevyhovujeme nově budovanému socialistickému zřízení a že musíme ze školy odejít.“ Prověrkami neprošel kromě pamětnice ani Pavel Brázda a několik dalších studentů. S vyloučením z akademie souvisel i zákaz dalšího studia na ostatních vysokých školách.

Věra Nováková upozorňuje i na solidaritu některých přátel po vyloučení z akademie, především Ivana Sobotky. Ten ovlivnil Věru Novákovou i svým vztahem k víře – i pod jeho vlivem se přiklonila ke katolicismu. Sama ovšem s nadsázkou tvrdí: „Ke křesťanství mě přivedli bratři komunisti. Pochopila jsem, že jejich slibovaný ráj na zemi je naprostý nesmysl.“

Po nedobrovolném ukončení studia se sblížila se spolužákem Pavlem Brázdou, za něhož se v roce 1950 provdala. „Naši svatbu uspíšila Pavlova rodinná situace. Sňatkem jsme pomohli zachránit byt jeho babičky Heleny Palivcové, které po uvěznění jejího muže Josefa Palivce hrozilo vystěhování.“ Ve společné domácnosti s Helenou Palivcovou[4] a Josefem Palivcem[5] žili manželé i po Palivcově návratu z vězení v roce 1959 a setkávali se s okruhem jeho přátel a známých.

Svoboda vykoupená nemožností vystavovat

Formálně byla Věra Nováková zaměstnaná jako pomocnice v domácnosti Heleny Palivcové, její manžel jako malíř pokojů, ale bez finanční i materiální pomoci rodičů, přátel a příbuzných by přežívali těžko. Dobu krátce po vyhození z fakulty popisuje jako krizovou a spojenou s čekáním a nadějí, že se poměry brzy změní. Díky známému Josefa Palivce, řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu (VŠUP), se mohli Věra Nováková i Pavel Brázda vrátit v roce 1950 ke studiu, sice středoškolskému, ale ve výtvarném oboru. Věra Nováková vysvětluje: „Ředitel VŠUP zničil naše kádrové materiály, takže jsme s Pavlem mohli nastoupit do školy. Vzali nás rovnou do třetího ročníku, mezi o několik let mladší spolužáky. Ve škole jsme studovali hlavně grafické techniky.“

Po maturitě na VŠUP v roce 1952, pro oba už druhé, zůstala Věra Nováková ve svobodném povolání výtvarnice, což ji zbavovalo povinnosti být zaměstnána a zároveň hájilo před označením za příživnici. To, že nebyla členem oficiálního Svazu československých výtvarných umělců, jí ovšem znemožňovalo účastnit se výstav. Živila se především příležitostnými zakázkami, v 70. letech krátce pracovala v Archeologickém ústavu jako kreslička, ale umělecky si uchovala svobodu. Začátek své tvorby, především období padesátých a šedesátých let, popisuje jako dobu intenzivní práce na vlastních věcech, svobodu vykoupenou nemožností představit dílo veřejně.

Čtyřicet let mimo provoz

V létě 1967 dostali manželé povolení navštívit Itálii, kde tři týdny objížděli s nulovým rozpočtem v doprovodu Zdeňka Neubauera kulturní památky. O rok později, v srpnu 1968, uvažovali o emigraci, ke které se nakonec z rodinných důvodů nerozhodli. Místo toho se v normalizačních letech jejich okruh přátel rozšířil o lidi z prostředí disentu a Charty 77. Pořádali a účastnili se bytových seminářů, diskusních setkání a seznamovali se s mladší generací neoficiálně tvořících výtvarníků z okruhu kolem Revolver Revue. Díky nim na jaře 1989 představila své dílo na menší kolektivní výstavě, ale první velká výstava Věry Novákové a Pavla Brázdy přišla až v létě 1992 v PKC Ženských domovech.

Na veřejnou výtvarnou scénu se Věra Nováková vrátila až po své šedesátce a se smíchem tvrdí: „Čtyřicet let jsem byla mimo provoz. Vylézt na světlo po tak dlouhé době bylo jako prohrabat se z temných katakomb na světlo, se všemi důsledky.“ Možná i proto má ke svému dílu niternější vztah než mnozí jiní umělci a netouží svá díla prodávat. Usmívá se při vzpomínce na první nerealizovaný větší prodej: „Nějaký obchodník ze Švýcarska chtěl hned v roce 1989 asi deset mých obrazů koupit. Nejdřív jsem se zaradovala, ale dcera mi vynadala: ‚Vždyť už si takové nenamaluješ.‘ Takže z obchodu sešlo, obrazy jsem neprodala.“

Období čtyřiceti let, kdy nemohla vystavovat, hodnotí Věra Nováková bez hořkosti: „Za cenu toho, že jsme nevystavovali, jsme získali absolutní uměleckou a tvůrčí svobodu. Nemusela jsem chodit na žádné komise, nikomu nic vysvětlovat. Nezávislost byla pozitivní stránka, která se do mojí tvorby promítla. Ta negativní byla totální absence zpětné vazby, protože pro umělce je malování do šuplete poměrně nezdravé.“   

[1] Pavel Brázda: http://www.pavelbrazda.cz/ 

[2] Ivan Sobotka: http://prostor-ad.cz/pruvodce/psever/klecany/sobotka/sobotka.htm 

[3] Jitka Kolínská: http://sophisticagallery.cz/kolinska-jitka-1930-1992/ 

[4] Helena Čapková-Palivcová: http://cs.wikipedia.org/wiki/Helena_%C4%8Capkov%C3%A1 

[5] Josef Palivec: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1093 

Vzpomínky pamětnice byly zaznamenány za finančního přispění Městské části Prahy 4.