Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. arch. Zdenka Marie Nováková , CSc. (* 1939)

• narodila se 20. listopadu 1939 v Jičíně do rodiny Josefa a Zdenky Boženy Smítkových

• v roce 1957 maturovala na Jedenáctileté střední škole (dnes Lepařovo gymnázium) a zahájila studia na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze

• v roce 1963 zakončila studium architektury a nastoupila do ateliéru architekta Karla Pragera v Krajském projektovém ústavu v Praze

• v roce 1964 získala (se spoluautorkou Dagmar Šestákovou) 1. cenu v soutěži na budovu Energetiky v Praze Vršovicích

• v roce 1965 pracovala na úvodním projektu budovy Energetiky, ke stavbě kvůli nedostatku financí nedošlo

• v roce 1966 byla přijata na Fakultu architektury ČVUT v Praze jako asistentka profesora Františka Cubra, se kterým autorsky spolupracovala na přípravě návrhů na Expo 67 v Montréalu

• koncem roku 1966 byl soutěžní návrh a následný projekt budovy Energetiky vybrán pro stavbu sídla podniků zahraničního obchodu Chemapol a Investa

• v letech 1966–1970 spolupracovala při stavbě budovy Chemapol-Investa s italskou dodavatelskou firmou FEAL

• v roce 1968 přestoupila s Františkem Cubrem na Školu architektury pražské Akademie výtvarných umění, kde působila do roku 1990

• v roce 1974 získala 1. cenu v architektonické soutěži na Památník českého státu v rotundě sv. Jiří na hoře Říp (realizace 1979)

• do roku 1976 spolupracovala s Františkem Cubrem na expozici Národní galerie v Jiřském klášteře a řešení interiérů hotelu Intercontinental v Praze a jiných projektech

• po smrti Františka Cubra pokračovala na dokončení expozice v Jiřském klášteře a doplňujících instalacích Národní galerie (v letech 1976–1986)

• v roce 1980 byla jmenována jako první žena docentkou na AVU

• od roku 1980 vystavuje své malby

• v roce 1983 vypracovala scénář využití přesunutého děkanského kostela v Mostě a v letech 1985–1988 pokračovala projektem výtvarně prostorového řešení interiéru v podobě galerijní expozice starého severočeského umění

• v letech 1991–1996 působila jako vedoucí katedry architektury na Soukromé škole uměleckého designu v Praze

• od roku 1997 vyučuje na Katedře architektury Stavební fakulty ČVUT v Praze

• v roce 2018 získala Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos české architektuře

• průběžně vystavuje své malby na výstavách kolektivních i samostatných, její obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, v Museu Kampa a dalších galeriích a sbírkách

• v roce 2024 žila v Praze-Řeporyjích

Jméno architektky a malířky Zdenky Marie Novákové není široké veřejnosti příliš známé, ačkoli je spoluautorkou jedné z nejvýraznějších staveb přelomu 60. a 70. let dvacátého století – administrativní budovy Chemapol-Investa v pražských Vršovicích a do dějin české architektury se zapsala několika prvenstvími.

V roce 1964 se stala nejmladší vítězkou architektonické soutěže, když jako čtyřiadvacetiletá uspěla spolu s Dagmar Šestákovou s návrhem administrativní budovy v pražských Vršovicích. Návrh, který původně vytvořily pro podnik Energetika, převzalo ministerstvo zahraničního obchodu a v letech 1966–1970 se dočkal realizace jako sídlo dvou podniků zahraničního obchodu (PZO) – Chemapolu a Investa. Jednalo se o první budovu PZO v mezinárodním stylu, další budovy vznikly v Praze až později (Strojimport, KOVO, Motokov, Merkuria). Budova Chemapol-Investa si připsala prvenství i tím, že se jednalo o první stavbu ve spolupráci se zahraničním dodavatelem – italskou firmou FEAL. Budově se po jejím dokončení v roce 1970 nedostalo publicity, jakou by si zasluhovala, protože spoluautorka návrhu Dagmar Šestáková emigrovala po srpnu 1968 a řada umělců, jejichž díla byla součástí budovy, se ocitla v době normalizace na černé listině.

V roce 1980 se stala první ženou-docentkou na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve svém habilitačním spisu se věnovala propojení architektury a umění, o které usiloval ve své tvorbě její profesor a později kolega František Cubr, spoluautor a vedoucí týmu tvůrců slavného československého pavilonu na výstavě Expo 1958 v Bruselu. „Celý život jsem měla štěstí na velké osobnosti. František Cubr byl nejen výjimečný umělec, ale i výjimečná osobnost. Se svými žáky zacházel jako se sobě rovnými,“ vzpomíná ve svém vyprávění pro Paměť národa na muže, s nímž spolupracovala v pedagogické i projekční práci od roku 1966 až do jeho smrti v roce 1976.

Kromě architektury a výstavnictví se Zdenka Marie Nováková prosadila i jako malířka a pedagožka.

Od dětství vnímala prostor

Narodila se 22. listopadu 1939 v Jičíně do rodiny Josefa a Zdenky Boženy Smítkových. „Byla mrazivá noc plná hvězd a dostali jsme holčičku, napsala o mém narození maminka do svého deníku,“ vypráví pamětnice a dodává, že deník maminky z té doby jinak nenabízí veselé čtení, protože se narodila na začátku války. Její maminka zaznamenala již začátek německé okupace v březnu 1939, kdy Jičínem jezdily dlouhé řady německých aut, a gestapo začalo zatýkat.

Sama si z doby války pamatuje to, že byli s o dva roky starším bratrem Josefem často nemocní. Vybavuje si zatemnění v ložnici, sirény varující před nálety a rádio, které německy ohlašovalo nálety výhružnými slovy „achtung achtung“.

Její nejranější vzpomínka jako by předpověděla její budoucí profesi architektky. „Tatínek mne držel v náručí ve výšce u stropu, kde byla lékárnička, protože mi chtěli namazat palec něčím smrdutým, abych si ho necucala, a já si pamatuji hlavně tu výšku měřítkový vztah,“ říká s úsměvem a dodává, že poměr rozměrů v prostoru si z dětství zapamatovala i v dalších případech.

Do paměti se jí zapsal i konec války, když Jičínem projížděly tanky i obyčejné vozy a lidé se radovali. „První rok po válce přijel do Jičína prezident Beneš. Nevím, proč vybrali mne, ale mám fotografii, jak v kroji ušitém babičkou podávám prezidentovi kytičku fialek a on se na mne usmívá.“

Její mládí naplňovala hudba a tanec

Rodina žila v Jičíně ve funkcionalistickém domě u nádraží postaveném krátce před narozením pamětnice podle návrhu dědečka Jana Houdka, otce maminky. Byl řídícím učitelem, a přitom navrhoval domy pro rodinu. Ten první v secesním stylu nechal postavit v Benešově, kde se narodila maminka pamětnice a ve kterém sama Zdenka se svým bratrem trávila část letních prázdnin.

Tatínek pracoval jako právník a maminka vedla taneční oddělení v jičínské Hudební škole J. B. Foerstra. Tanec a hudba proto Zdenku provázely celým dětstvím i dospíváním. Jinak plachá dívka s radostí tančila před publikem v představeních ochotnického kroužku, k nimž vytvářela choreografie její maminka. S dalšími dívkami z Jičína hrály i v době poválečného nedostatku v nápaditých kostýmech vyrobených z krepového papíru maminkami.

Na dětství a dospívání vzpomíná ráda právě proto, že je naplňovaly kreativní činnosti. Kromě tance se věnovala také hraní na klavír. Učil ji, rovněž v hudební škole, Jiří Kolafa, který jí svěřil hlavní taneční roli děvčátka ve své závěrečné práci na Akademii múzických umění a později se proslavil jako pedagog, sbormistr a hudební skladatel. [1] Podle pamětnice jí tanec a hudba vštípily smysl pro rytmus a kompozici, které využila při práci architektky.

Učení jí šlo samo

Hezké vzpomínky má i na školu, do které začala chodit v září 1946. Bavily ji všechny předměty a učení jí šlo samo. Dodnes vzpomíná, jak ji potěšila důvěra učitele i ve chvíli, kdy nemohla dokončit zadanou práci.

„V páté  třídě jsme psali diktát a mě rozbolela hlava. Psala jsem a tekly mi slzy, byla jsem potichu, protože mám v povaze, že všechno musím splnit. Ale vedle mě seděla kamarádka Nina Fišerová, a ta se přihlásila a řekla nahlas: ‚Prosím, Zdenka brečí.‘ Učitel mne poslal domů a já si pak na ulici říkala, co budu dělat, vždyť mě to bude doma stejně bolet. Když jsem přišla do školy a dostala zpátky sešit, měla jsem v něm asi pět vět z diktátu a na konci mi učitel udělal červenou tečku a velikou červenou jedničku. A to mě tak potěšilo, že má důvěru, že ví, že bych to napsala celé správně. A vždycky si na to vzpomenu, jak to je krásné, když lidi mají důvěru, když mne znají,“ popisuje pamětnice.

Její školní docházka ilustruje změny, kterými československé školství prošlo po převzetí moci komunisty v únoru 1948. Z učitelského ústavu (Raisův státní koedukační ústav učitelský) se stala nejprve Obecná pětiletá škola, na kterou navázaly dva roky dívčí měšťanky v jiné budově, osmou třídu absolvovala opět v budově bývalého učitelského ústavu, která se mezitím stala Osmiletou střední školou. A slavné Lepařovo gymnázium [2] se v roce 1953, když na něj úspěšně složila přijímací zkoušky, stalo Jedenáctiletou všeobecně vzdělávací školu. Při studiu nepociťovala politické tlaky, důležitější než členství ve svazu mládeže bylo, aby jezdili na pracovní brigády – sázet stromky nebo sklízet brambory.

Studiu architektury přála doba

Na jaře roku 1956 pocítila spolu se spolužáky začátek politického tání po projevu sovětského vůdce Nikity Chruščova, ve kterém odsoudil represivní politiku svého předchůdce Josifa Stalina. V Jičíně se v květnu 1956 konal stejně jako v Praze a mnoha dalších městech po osmi letech studentský majáles. [3]

Městem prošel veselý průvod, ve kterém studenti hráli na hudební nástroje, zpívali a recitovali. Zlatým hřebem majálesového veselí v Jičíně bylo ovšem představení, které připravila její třída. Účinkující i publikum se hodně nasmáli, i když se jednalo o starořeckou tragédii z námětu a choreografie její maminky a pera jejího tatínka, který ji napsal s vtipnou nadsázkou v hexametru, tedy nerýmovaném verši složeném z šesti stop, typickém pro antickou poezii, ale kvůli své náročnosti ojedinělém v české literatuře. „Jeden z veršů zněl: Nejlepší jsou na tom stoici stranou stojící, a táta se bál, že neprojde, ale prošel,“ vzpomíná pamětnice, která hrála hlavní roli a stejně jako její spolužáci deklamovala verše oděná v prostěradle.

O rok později odmaturovala na samé jedničky, což jí otevřelo cestu na architekturu na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Přihlásila se na ni na radu maminky. „Líbilo se mi, že je v ní technika i umění. Žádný jiný obor takový není. Jen technika by mě nebavila, i když mi šla matematika i deskriptivní geometrie,“ vysvětluje pamětnice. Dodává, že měla štěstí, že se trefila do krátkého období, kdy při přijímacím řízení nehrál kádrový profil rozhodující roli.

„Přijetí se opíralo o vysvědčení z maturity a přijímací talentovou zkoušku, která se mi povedla.“ Za úkol tehdy dostala nakreslit chatu, což se jí podařilo správně v perspektivě, kterou se učila především sama, jen několikrát měla lekci s absolventem UMPRUM.

Architekturu se učila od nejlepších

V září 1957 nastoupila na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, která tehdy sídlila v Zikově ulici v pražských Dejvicích. Studentská léta na přelomu 50. a 60. let dvacátého století hodnotí jako vlídnou a otevřenou dobu. „Nikdo nám nic nenařizoval, dělali jsme projekty, které se nám líbily, což byl funkcionalismus. Předchozí zdobná sorela v architektuře, tedy socialistický realismus, se nám nelíbil. Chtěli jsme mít všechno čisté a nikdo nám to nezakazoval,“ popisuje.

Mezi hlavní předměty patřilo navrhování, což znamenalo hodiny rýsování v ateliéru na obrovských stolech. V prvním ročníku dostali za úkol vymyslet budku pro strážníka, ve druhém ročníku dělali koncepty a od třetího ročníku projekty, ve čtvrtém navrhovala administrativní budovu. Právě tehdy, v roce 1960, nastoupil na fakultu jako nový profesor František Cubr, který spolu s kolegy Josefem Hrubým a Zdeňkem Pokorným navrhl slavný československý pavilon a expozici na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu.

„František Cubr byl úžasný, protože i když byl osobnost, tak to nedával najevo. Se studenty zacházel, jako by mu byli rovni, což nás motivovalo, protože jsme si takové zacházení chtěli zasloužit,“ vzpomíná pamětnice.

V posledním ročníku se stal František Cubr vedoucím její diplomové práce. Pod jeho vedením pracovala na velkém projektu – návrhu transitního hotelu pro letiště s centrem pro nákup letenek a administrativou ve středu Prahy. Konzultantem se stal architekt Karel Filsak, který o několik let později navrhne hotel InterContinental, a oponentem Josef Hrubý, autor funkcionalistického domu Bílá labuť a spoluautor bruselské expozice. „Cubr, Filsak a Hrubý byli jako tři moje sudičky,“ vysvětuje a dodává, že v průběhu diplomové práce měla možnost jet do zahraničí za rodiči.

„Pracovali v Conakry, hlavní městě afrického státu Guinea, kam se dostali přes Polytechnu, podnik zahraničního obchodu, který zprostředkovával práci v méně atraktivních zemích. Tehdy se člověk do ciziny dostal jen buď na pozvání někoho, a i tak s velkými obtížemi a průtahy, nebo s oficiálním zájezdem. Požádala jsem o odklad odevzdání práce a jela do světa. Cestou jsem měla tranzit v Paříži, letiště v Orly tehdy bylo novou a obdivovanou architekturou a já jsem si je mohla pečlivě projít osobně.“

První zkušenosti z praxe sbírala u Karla Pragera

Diplomní návrh byl vyhodnocen jako výborný a čerstvá absolventka fakulty architektury se v roce 1963 rozhlížela po budoucím uplatnění. „Neměla jsem žádné konexe, což znamenalo, že by mě čekala umístěnka daleko od Prahy. V té době se ale na Františka Cubra obrátil Karel Prager z Krajského projektového ústavu v Praze, aby mu doporučil některého ze svých studentů na navrhování interiérů. Cubr doporučil mne, a tak jsem se jako začínající architektka ocitla v tom nejprestižnějším ústavu té doby.“

Pro mladé architekty to znamenalo nejen prestižní zaměstnání, ale i tvrdou anonymní práci pro šest vedoucích architektů – Karla Pragera, manžele Machoninovy, Jiřího Kadeřábka, Jiřího Albrechta a Jaromíra Vacka. Pro Karla Pragera vypracovala pamětnice návrhy interiérů jím navržené budovy Matematicko-fyzikální fakulty v pražské Troji.

„Bylo to náročné. Abychom se dostali z anonymního otročení, tak jsme se účastnili veřejných soutěží, které byly tehdy anonymní. Přihlásila jsem se na soutěž na budovu Energetiky ve Vršovicích, a protože bych návrh sama nestihla vypracovat, přizvala jsem kolegyni Dagmar Šestákovou. Byla stavařka, a tak jsme se hezky doplňovaly,“ popisuje pamětnice pozadí do té doby nevídaného úspěchu.

Dvojice mladých architektek v roce 1964 soutěž vyhrála, přičemž Zdence bylo 24 let a Dagmar o čtyři roky více. „Porotci užasli, když zjistili, že autorkami vítězného projektu jsou dvě mladé dívky, ale zachovali se úžasně a naše vítězství uznali.“ [4] Pod vítězným návrhem je pamětnice podepsaná ještě svými dívčím jménem Smítková, Novákovou se stala v listopadu 1964 po svatbě s mladým inženýrem Jindřichem Novákem.

Architektky se přesunuly z Krajského projektového ústavu (KPÚ) do Energoprojektu, kde rok zpracovávaly úvodní projekt. U toho nakonec zůstalo, protože v roce 1965 Energoprojekt zjistil, že nemá na výstavbu dostatek financí. Projekt putoval „do šuplíku“ v Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy, Dagmar Šestáková se vrátila do Krajského projektového ústavu a Zdenka se poohlížela po novém zaměstnavateli, protože do KPÚ zpět nechtěla.

Chemapol stavěli Italové

Své další působení v architektuře spojila opět s Františkem Cubrem, který ji vybral v konkursu do Ústavu interiéru a výstavnictví na ČVUT jako asistentku. „Nebyla jsem tam ani půl roku, když volali z Útvaru hlavního architekta města Prahy, že tam byli zástupci ministerstva zahraničních věcí, kteří chtějí vybudovat sídlo pro dva podniky zahraničního obchodu – Chemapol a Investu, a že by se jim hodil ten náš návrh,“ vzpomíná pamětnice na krásné období svého života.

S Františkem Cubrem a jeho kolegy Hrubým a Pokorným pracovala v té době na návrhu interiérů československého pavilonu na Světové výstavě Expo 1967 v Montréalu, otěhotněla a podzim roku 1966 odjela se spoluautorkou  projektu na týden do Milána, aby domluvila s italskou stavební firmou FEAL detaily plánované stavby Chemapol-Investa.

Spolupráce se zahraničním dodavatelem byla v roce 1966 novinkou, kterou prosadil generální ředitel Chemapolu Zdeněk Mojžíšek. Na služebních cestách do Itálie viděl budovy stavěné firmou FEAL, a protože v Československu neexistoval stavební podnik, který měl zkušenosti se skeletovým systémem a závěsným fasádovým pláštěm, dostala zelenou italská firma FEAL. Montované konstrukce stavěla po celém světě a v Miláně měla i vlastní montážní ocelářský závod. Právě s takovou konstrukcí počítal návrh Zdenky Novákové a Dagmar Šestákové. Pro budovu Chemapol-Investa ho pouze musely přizpůsobit na modul systému FEAL ze 150 cm na 120 cm a násobky.

Se stavbou Chemapolu se začalo na jaře 1967, kdy zavítali první návštěvníci do československého pavilonu v Montréalu a kromě jeho interaktivního filmového představení Kinoautomat obdivovali i výtvarná díla československých umělců umístěných mimo expozice jako součást prostorového řešení. [5] O obdobné propojení architektury a umění, které využíval ve své tvorbě František Cubr, usilovala při stavbě budovy Chemapol-Investa také Zdenka Marie Nováková.

„Při práci na Expu ´67 jsem poznala umělce, kteří s Cubrem spolupracovali, takže jsem chtěla, aby tam byla jejich díla jako vizitka toho nejlepšího z umění té doby. Investor Zdeněk Mojžíšek mi vyšel vstříc, protože i pro něj byla představa reprezentace důležitá,“ říká pamětnice, která tyto umělce poté oslovila, aby se zúčastnili soutěží se svými návrhy uměleckých děl, která pak dotvářela interiér a exteriér budovy Chemapol-Investa.

Na Olympu architektury

Na podzim roku 1967 se Zdenka Marie Nováková vrátila z krátké mateřské dovolené na ČVUT, jak Františku Cubrovi slíbila. Dceru hlídala její tchýně, pamětnice ji po práci brávala v kočárku do Vršovic, kam jezdila dohlížet na to, jak pokračuje stavba Chemapolu. V únoru 1968 oslavila s italskými kolegy zastřešení budovy a při té příležitosti převzala od prezidenta firmy FEAL Varlonga první pamětní medaili.

Na jaře 1968 přešla na Školu architektury Akademie výtvarných umění (AVU), na které se stal František Cubr vedoucím profesorem v souladu s tradicí, že je tato škola vedena významnou osobností české architektury. Tím prvním byl Jan Kotěra, který prosazoval úzký kontakt umělců s architekty, stejně jako František Cubr.

„To byl Olymp architektury,“ říká pamětnice a vysvětluje, že na tříleté studium na Škole architektury AVU se mohli hlásit studenti po třech nebo šesti letech studia architektury na ČVUT. Své technické vzdělání mohli na AVU obohatit o znalosti světla, zvuku a umění a jejich vlivu na celkové architektonické vyznění. Pamětnice vzpomíná, že na AVU panoval duch prvorepublikové noblesy – ani v době normalizace se na rozdíl od ČVUT nepoužíval pro vyučující titul soudruh, ale pan profesor.

O Chemapolu se nesmělo po dokončení psát

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 pamětnici zastihla v rozletu – pečovala o roční dcerku, pokračovala stavba Chemapolu, začínala na AVU. „Neměla jsem čas sledovat dění, takže jsem šla 21. srpna na tramvaj a netušila jsem, proč nejede. Zeptala jsem se ve stánku s novinami a trafikantka se divila, že nevím, co se stalo. Pak jsem už rádio poslouchala,“ popisuje pamětnice a dodává, že na politika se půdy akademie naštěstí příliš nedotýkala.

Dotkla se ale budovy Chemapolu, o které se po jejím dokončení v roce 1970 nesmělo psát. Spoluautorka návrhu Dagmar Šestáková emigrovala a součástí interiéru a exteriéru budovy byla díla umělců, kteří se ocitli na černé listině (sochaři Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Věra Janoušková, Josef Klimeš, malíř Jiří John aj.). O Chemapolu se naposledy psalo v dubnu 1969 po požáru, který zničil třetinu téměř dokončené budovy B.

Pamětnice nesměla stavbu, která svým čistým stylem v duchu poválečných administrativních budov připomíná tvorbu Ludwiga Miese van der Rohe v USA, přihlásit na přehlídku realizací. V knize Josefa Pechara z roku 1979 „Československá architektura 1945–1977“ byla u budovy Chemapolu uvedena jako autorka Zdenka Nováková a kol. Jméno pamětnice najdeme v tisku v době normalizace výjimečně, zřejmě i kvůli tomu, že se politicky nikdy neangažovala. [6]

Propojovala architekturu s uměním

Vedle pedagogické práce na AVU pracovala s Františkem Cubrem na rekonstrukci Jiřského kláštera na Pražském hradě, ve kterém měla podle představy tehdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka vzniknout expozice gotického a barokního umění. Zdenka Nováková dostala opět příležitost uplatnit své umění dotvořit detaily návrhu Františka Cubra a přenést je do perspektiv a na výkresy obřích rozměrů.

V roce 1974 se podílela opět s Františkem Cubrem na návrhu interiérů pražského hotelu Intercontinental, který vyrostl podle návrhu Karla Filsaka, Karla Bubeníčka a Jaroslava Švece naproti Kotěrově právnické fakultě. Sama se v témže roce zúčastnila architektonické soutěže na Památník českého státu v rotundě sv. Jiří na Řípu. K práci na návrhu přizvala kolegu z AVU sochaře Stanislava Hanzíka, protože chtěla prostor propojit s uměním. Vyhráli první cenu a realizace jejich návrhu trvala dalších pět let.

V roce 1983 se dostala k další zakázce, při níž mohla uplatnit svůj cit pro propojení historické památky s uměním – měla připravit studii a scénář řešení interiéru přesunutého děkanského kostela Panny Marie v Mostě. „Pojala jsem ten prostor jako galerii umění, do které by bylo možné dát objekty, které tam patří, tedy sakrální objekty z původního kostela, a zároveň v ní představit širší oblast starého severočeského umění. Oslovila jsem doktorku Kotrbovou z Jiřského kláštera, která mi poradila vhodná umělecká díla, roztroušená v různých místech. Se svým návrhem jsem šla na ministerstvo kultury, kde souhlasili, ale řekli, že ještě musím mít souhlas krajského národního výboru [sídlil tehdy v Ústí nad Labem], a tam to neprošlo. Řekli, že kostel má zůstat prázdný, že v něm budou přenosné palmy a výstavy k výročím,“ vzpomíná.

O dva roky později se k jejímu návrhu vrátilo nové vedení krajského národního výboru a návrh se dočkal realizace, ta byla ovšem svěřena národnímu podniku Výstavnictví (pozn. Umělecká řemesla a Zukov, kde již probíhala rozpracovanost výstavních prvků, byla převedena jako subdodavatel, ač byla nejdůležitější). Slavnostní otevření nové expozice v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě se konalo na začátku listopadu 1988, Zdenka Nováková za svůj návrh získala prvenství v mezinárodní soutěži IDIA v Londýně a převzala Cenu ministra kultury.

Devadesátá léta přinesla nové příležitosti

V době sametové revoluce jí bylo přesně padesát let. „V pondělí 20. listopadu jsem šla do školy, a protože jsem neposlouchala rádio ani televizi, tak jsem tak vcházela s obavou, že si kolegové vyžádají oslavu. Byly to ale zbytečné obavy, protože ve škole nikdo nebyl. Dobří studenti zůstali doma a ti horší dělali ve vedlejší budově revoluci,“ popisuje.

Rektorem AVU se stal Milan Knížák, který kompletně vyměnil akademický sbor. Pamětnice dostala nabídku stát se vedoucí katedry architektury na Soukromé škole uměleckého designu v Praze. „To bylo hezké období, protože jsem mohla vytvořit své osnovy a vychovávat své žáky. Na začátku devadesátých let také vznikla spousta malých galerií, ve kterých byla v té době poptávka po obrazech českých autorů, i těch mých.“

Po odchodu do důchodu v roce 1996 začala přednášet na Katedře architektury Stavební fakulty ČVUT v Praze a působí na ní dodnes. Studenti jsou podle ní stále stejní. „Architektura má spoustu směrů, na které se zaměřit, od urbanizmu až pro užité umění. Když chce být člověk dobrý, tak se musí pořád učit. Svoji roli hraje také osud, příležitosti“ domnívá se.

Přes dva roky bránila Chemapol

Zdenka Marie Nováková nikdy neusilovala o popularitu, kterou nepovažovala za relevantní a vzhledem k tomu kromě občasné publicity v architektonických kruzích v souvislosti s realizacemi a oceněním parodoxně se dostala do popředí zájmu médií až v posledních letech, kdy se snažila odvrátit zbourání administrativní budovy Chemapol-Investa. Po bankrotu Chemapolu v roce 1999 budovu vlastnily různé společnosti a v letech 2002–2006 prošla úpravami, které pozměnily její původní řešení.

Plášť budovy získal barevný nátěr od francouzského umělce Yaacova Agama, čímž budova přišla o svůj záměrně střídmý a architektonicky čistý vzhled. Při rekonstrukci se odstranil dominantní prvek vstupní haly – reliéf od Miloslava Chlupáče, snesena byla i socha Zdeňka Palcra. „Když začali natírat fasádu, tak jsem si vzala právníka a zjišťovala jsem, jestli se nejednalo o zásah do autorských práv. Neuspěla jsem, tak jsem alespoň sepsala díla, která by neměli ničit. Nejdříve souhlasili, ale nedodrželi, i dvě sochy Věry Janouškové z atria byly odstraněny,“ vysvětluje pamětnice.

V roce 2014 se stala vlastníkem budovy nově zvané 4D Kodaňská Office Center společnost Daramis Group, jejíž majitel zveřejnil v roce 2021 svůj plán budovy zbourat a celý pozemek využít na blok bytových domů. „Na bourání mne upozornil dřívější redaktor Architekta PhDr. Michal Janata. V srpnu 2021 mi napsal o záměru majitele a společně jsme začali přemýšlet, co bychom mohli udělat, aby k likvidaci nedošlo. Byla to hrozná zpráva, ale potěšil mne zájem mnoha osobností, které se Chemapolu zastávaly. Na konci roku 2021 se nás zastal i Národní památkový ústav, který budovu navrhl zapsat na seznam kulturních památek,“ rekapituluje pamětnice.

Přes dva roky trvající argumentace architektky, odborníků i signatářů petice za zachování budovy Chemapol-Investa ukončilo 13. prosince 2023 povolení k odstranění budov, které vydal stavební odbor Městské části Praha 10. [7] Jako hlavní důvod pro bourání majitel uváděl azbestové protipožární nástřiky, které měly všechny budovy z oné doby. Podle zjištění pamětnice šly z konstrukce odstranit a budova mohla dostat díky montovatelné konstrukci jiné využití.

„Budova má velkou cenu jako památka architektury šedesátých let, jedna z mála, a ve spojení s dobovým uměním je jako vizitka oné doby. Také se jednalo o první mezinárodní spolupráci a stavba má mnoho originálních FEALovských prvků, které jsou o to cennější, že firma FEAL už neexistuje,“ domnívá se pamětnice.

Vedle architektky se stala i malířkou

Zdenka Marie Nováková je nositelkou řady cen. Za uměleckou činnost získala v roce 2002 dvě ceny: Cenu Masarykovy akademie umění a Evropskou medaili Franze Kafky. Její dílo je zastoupeno v mezinárodním archivu žen-architektek ve Virginii, USA (IAWA), v archivu Národní galerie v Praze, v archivu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Výtvarném centru Chagall Ostrava. Je také zastoupena v Encyklopedii osobností České a Slovenské republiky, London, British Publishing House, 2020. Je členkou České komory architektů, Asociace interiérových architektů, Unie výtvarných umělců, SVU Mánes, Jednoty umělců výtvarných. V roce 2018 získala Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos české architektuře.

Na konci roku 2023 se její příběh objevil v nové databázi a na webových stránkách Ženy v architektuře: architektura a emancipace v České republice po roce 1945, na kterých Národní galerie Praha a UMPRUM veřejnosti představuje české architektky, jež zůstávají dodnes ve stínu mužů-architektů.

Pamětnice stále maluje a vystavuje své malby na výstavách kolektivních i samostatných. Patřila k okruhu Maloskalských výtvarných umělců, nyní je členkou SVU Mánes, Jednoty umělců výtvarných a Unie výtvarných umělců. Její obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, v Muzeu Kampa, v Regionální galerii v Liberci a dalších prestižních galeriích a sbírkách i zahraničních. První výstavu měla v roce 1980 v Krnově, z posledních samostatných výstav zaujme „Souznění“ v Regionální galerii v Liberci v roce 2003 „Vidět hudbu“ na začátku února 2024 v rodném Jičíně a „Na dosah daleko, očím blízko“ v paláci ADRIA v Praze.

„Zdenka Nováková není jen malující architektkou, stala se plnokrevnou malířkou. A je zajímavé, že její obrazy jsou čistě malířské, nezatížené architektonickými problémy. Snad právě proto se k malování dostala. Jistě cítila, že to, co ji zajímá jako člověka a umělce, obsahuje prvky, které se nedají vyjádřit architekturou, ale jen a jen malířstvím. Umí proto vychutnat všechny půvaby, které malba nabízí: bohaté pasty, průhledné lazury, hladkost ploch a jejich různé struktury, tah špachtle, sedlou i tekoucí barvu,“ napsal k její první výstavě malíř Oldřich Smutný.

Poznámky

Při zpracování příběhu pamětnice jsem vycházela z rozhovorů a také z knihy, kterou s pamětnicí napsal Petr Volf (VOLF, Petr; NOVÁKOVÁ, Zdenka Marie. Křídla: tvorba architektky a malířky Zdenky Marie Novákové. Praha: Richard Bergman Profiart publishing, 2016)

[1] Představení „Dětský skicář“ – lyrický cyklus pro balet, soprán, dětský sbor a klavír od Jiřího Kolafy. Dospělá osoba – sopránové sólo – vzpomíná na dětství a jako děvčátko prožívá je znovu na scéně v pohybu a dětském folkloru. Vzpomínky realizují se hrou s beruškou, hrou s panenkou, hrou na křepeličku, šátečkovou, hrou na rytířstvo a na honěnou. Podkladem dějové linky jsou vedle veršů Seifertových i texty lidové poezie, zpívané sopranem a dětským sborem. Sopránové sólo: Jaroslava Penzová Děvčátko: Zdenka Marie Smítková (fotografie z představení přiložena).

[2] Lepařovo gymnázium vzniklo na místě jezuitského gymnázia založeném Albrechtem z Valdštejna jako jedno z prvních gymnázií na území Čech a Moravy. O výstavbu nové budovy gymnázia se v letech 1882–83 zasloužil profesor gymnázia František Lepař (latina, řečtina), jehož jméno gymnázium neslo od roku 1932 (s přestávku let 1953 až 1990).

[3] Studentský majáles 1956 patřil k významným událostem roku 1956 v Československu, protože studentské průvody mohly městy projít naposledy v květnu 1948, poté již nebyly povoleny. Po Chruščovově projevu v únoru 1956 se o jeho povolení zasadil Československý svaz mládeže a na přelomu dubna a května se uskutečnil v několika městech za obrovského zájmu veřejnosti. Komunistický režim povolil další majáles až po dlouhých devíti letech, v roce 1965, kdy se králem majálesu stal americký básník Allen Ginsberg. Zdroj: Petr BLAŽEK, Majáles 1956, Paměť a dějiny 2016/01, https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1601/108-113.pdf

[4] Porota vyhodnotila jejich návrh jako nejlepší ze všech tří kritérií, které si stanovila, což byly urbanistické souvislosti, dispozice a architektonické řešení a technickoekonomické řešení. U architektonického řešení byly zejména sledovány dálkové pohledy a reagování na problém svažitého terénu, který autorky vyřešily dvouúrovňovou terasou navazující na celkový rozvrh zelených teras vytvářejících parter pro chodce mezi budovami. Celý komplex byl koncipován jako architektonický a výtvarný celek včetně interiérů a exteriérů, terasové řešení vytvářelo, spolu s jižní dvouúrovňovou terasou a budovami „Palác v zahradě“. Zdroj: Jaroslav Otruba, Soutěž na řešení provozní budovy sektoru energetiky v Praze-Vršovicích, Architektura ČSR, XXIV/2, 1965 (dostupný v dodatečných materiálech)

[5] Zatímco pro Expo 1958 v Bruselu řešilo trio architektů Cubr, Hrubý, Pokorný stavbu pavilonu i expozici, pro Expo 1967 v Montréalu dostali na starost jen expozici (pavilon navrhli Miroslav Řepa a Vladimír Pýcha). Zdenka Nováková kreslila perspektivy ke studii všech sálů, které byly překládány ke schválení generálnímu komisaři československé účasti Miroslavu Galuškovi. Do kompetence Zdenky Novákové patřilo také vymýšlení barevného řešení jednotlivých výstavních částí. Ačkoli Československý pavilon nedominoval světové výstavě jako tomu bylo v Bruselu, měl úspěch a stal se pátým nejnavštěvovanějším. Zdroj: VOLF, Petr; NOVÁKOVÁ, Zdenka Marie. Křídla: tvorba architektky a malířky Zdenky Marie Novákové. Praha: Richard Bergman Profiart publishing, 2016, s. 32

[6] V roce 1978 vyšly v odborném časopise Architektura ČSR v číslech 2 a 3 články doc. ing. arch. Zdenky Novákové o výtvarném díle v soudobé tvorbě prostředí.

[7] Výzvy k zachování budovy Chemapolu jsou v dodatečných materiálech.