Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Nováková (* 1943)

• narozena 22. února 1943 v Praze

• otec Václav Renč byl významný český katolický autor

• v roce 1952 otec odsouzen v procesu se Zelenou internacionálou na 25 let, propuštěn v roce 1962

• rodina úředně vystěhována z Brna

• základní školu absolvovala v Kloboukách u Brna, gymnázium v Karlových Varech a v Praze

• živila se psaním a ilustrováním knih pro děti

• v roce 2023 žila v Brně

„Zuzanko, musím teď odjet do Prahy, ale brzy se vrátím. Všechno se tam vysvětlí.“ Těmito slovy se v květnu 1951 spisovatel Václav Renč loučil se svou osmiletou dcerou, když si pro něj přišli neznámí muži v kožených kabátech. Malá Zuzana, stejně jako zbytek rodiny, měla strach. Věřila ale tatínkovým slovům a doufala, že ho brzy zase uvidí. „Nevrátil se. Dlouho jsme ani nevěděli, co s ním je,“ vzpomíná po letech s pohnutím pamětnice Zuzana Nováková. Se svým otcem, který byl v roce 1952 odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu, se znovu shledala po dlouhých 11 letech.

Když bombardovali Zlín, bála jsem se

Zuzana Nováková se narodila jako Zuzana Renčová 22. února 1943 v Praze. Její otec Václav Renč byl významný spisovatel, dramatik a překladatel. Narodil se v roce 1911 ve Vodochodech, ale již jako malý chlapec se s matkou přestěhoval do Prahy poté, co jeho otec narukoval na frontu první světové války. V Rusku padl do zajetí a přidal se k československým legiím. K rodině se vrátil až po dlouhých téměř deseti letech. Dopisy, které psal na frontě, jsou dodnes uschovány v rodinném archivu. V Praze vystudoval Václav Renč filozofickou fakultu a již během studií se začal živit psaním. Pracoval jako redaktor Svazu knihkupců a nakladatelů, po absolutoriu pak v několika literárních časopisech a jako nakladatelský redaktor. Brzy se proslavil jako autor původních divadelních her a básní a jako překladatel (především poezie německých, anglických, italských a polských básníků a divadelních her včetně více než deseti Shakespearových a antických dramat). Byl představitelem tzv. katolického proudu v české literatuře, kam se řadil např. i básník Jan Zahradníček, Renčův blízký přítel.

Maminka Alena, rozená Sedláková, pocházela ze středostavovské rodiny advokáta v Bystřici pod Hostýnem. Otec byl neustále na cestách a rodinu jen občas navštěvoval. S matkou a bratrem se Alena Sedláková po čase přestěhovala do Prahy, kde se budoucí manželé Renčovi seznámili. Z manželství se postupně narodily tři děti, nejstarší Ivan, prostřední Zuzana a nejmladší Václav. Během nacistické okupace začala sláva dramatika Renče nenápadně, ale přece stoupat (ačkoliv jako básník se etabloval již před válkou). V tomto období debutuje svými nejslavnějšími hrami jako Marnotratný syn, Císařův mim nebo Černý milenec. Narážek na politickou situaci si ovšem nemohla nevšimnout protektorátní cenzura a hra Císařův mim byla proto ihned po premiéře stažena. Václav Renč se ocitl v ohrožení. Rozhodl se tedy, že se s rodinou z Prahy raději vzdálí do bezpečí. Volba padla na Fryšták u Zlína, kde Alena Renčová vlastnila malý domek, který jí odkázala její matka. Malé Zuzaně byl v té době pouhý rok.

Ve Fryštáku rodina v poklidu přežila i dramatický konec války, který se městečku vzhledem k jeho poloze v ústraní naštěstí vyhnul. Zuzaně Novákové přesto do dnešních dnů utkvěl v paměti tísnivý pocit, který sotva dvouletá holčička pociťovala z bombardování nedalekého Zlína: „Pamatuju si, že bylo slyšet ty rány až k nám. Tak jsem se toho bála, že jsem se schovávala pod postel,“ vzpomíná dnes pamětnice. Václav Renč se hned po válce přestěhoval s rodinou z Fryštáku do Olomouce, kde pracoval v tamějším divadle jako dramaturg a režisér. Později se rodina stěhovala do Brna. Zde získal Václav Renč místo dramaturga a režiséra v Národním divadle a také externě pracoval jako lektor a dramaturgický poradce pro Státní výrobu kresleného a loutkového filmu v Praze. Zároveň se nadále věnoval vlastní tvorbě a byl členem Syndikátu spisovatelů. Úspěšná dráha spisovatele a dramatika a poklidný život celé rodiny, započatý opět po skončení válečných časů, neměly dlouhého trvání. Přišel únor 1948.

Cítila jsem z chování rodičů, že se něco děje

Katoličtí autoři neměli na růžích ustláno ani před komunistickým převratem. Nesdíleli všeobecnou poválečnou euforii a příklon většiny společnosti k Sovětskému svazu a politice jím řízené komunistické strany, jež získávala čím dál větší vliv. A komunisté měli s katolickými spisovateli i s celou (nejen) katolickou církví jakožto svým nepřítelem č. 1 jasný plán – v nové socialistické společnosti pro ně nebylo místo. Václav Renč patřil k těm, kteří „revoluční spravedlnost“ měli pocítit velice brzy.

Již v březnu 1948 dostal výpověď z brněnského Národního divadla a byla mu rozvázána smlouva i s Československou filmovou společností. O rok později ho vyloučili ze Syndikátu spisovatelů, který byl nově přetvořen ve Svaz čs. spisovatelů. Manžele Renčovy začala svírat existenční nejistota a strach, co bude dál. Toho si pochopitelně nemohla nevšimnout ani pamětnice, tehdy už školou povinná. „Rodiče byli najednou nezvykle ustaraní. Netušila jsem proč, ale vnímala jsem tu zvláštní tíseň,“ popisuje Zuzana Nováková napjatou atmosféru poúnorové doby. Ona tíseň byla z chování obou rodičů o to znatelnější, když byli postupně zatýkáni všichni tatínkovi přátelé.

V případě Václava Renče past sklapla v květnu 1951. „Byli jsme doma celá rodina, kromě maminky. Přišli k nám asi tři chlapi v kožených kabátech a prohledávali nám celý byt. Tatínek mi při loučení řekl, že se všechno vysvětlí a že se brzy vrátí.“ Tatínkova slova se bohužel nenaplnila. O rok později byl v procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen k 25 letům vězení. Rodina o něm celý rok neměla žádné zprávy a o rozsudku se dozvěděla z novin. V této souvislosti si pamětnice vybavuje zážitek, jaký by jistě nechtělo prožít žádné dítě: „Ve škole mi ty noviny přinesly spolužačky. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, byla jsem v naprostém šoku a plakala jsem celé vyučování. Paní učitelka na mě naštěstí byla hodná.“ Těžko si představit, co musí před zraky spolužáků prožívat devítiletá dívka, nad jejímž otcem byl právě vynesen tak drakonický ortel. „Nedovedla jsem si představit, že bych měla tatínka vidět, až budu už dospělá, možná i vdaná. Bylo to šílené,“ dodává Zuzana Nováková.

Všichni se k nám otočili zády

Po otcově odsouzení zažívala těžké časy i celá jeho rodina. Začínali se od nich odvracet nejen někdejší přátelé, ale dokonce i příbuzní. K Aleně Renčové se přestal hlásit její bratr. Z lidí s vysokým společenským kreditem se nyní stali vyvrhelové. I k malé Zuzaně se spolužáci ve škole otočili zády. „Když jsem přišla na návštěvu ke své kamarádce, zabouchli mi před nosem. Ani ve škole se pak se mnou někteří spolužáci nebavili. Měli to zakázané od rodičů.“ Naštěstí se stále našli dobří lidé, kteří paní Aleně Renčové a dětem pomáhali těžkou dobu překonat. Ze sousedů Zuzana Nováková zmiňuje paní Miluškovou, která ji každé ráno vypravovala do školy, nebo společného kamaráda sourozenců Renčových Zbyňka Novotného, jenž se navzdory zákazu rodičů dál s dětmi stýkal.

Ztráta přátel a známých však znamenala pouhý začátek útrap. Zanedlouho dostali z brněnského bytu výpověď, neboť jejich přítomnost údajně „podkopávala pracovní morálku místních dělníků“. Původně se měli stěhovat do Kunětic v Jeseníkách, kde jim byl přidělen zchátralý polorozpadlý domek. Nakonec se jich v pravou chvíli ujal katolický kněz Ladislav Simajchl z Klobouk u Brna. Aleně Renčové nabídl místo hospodyně a celé rodině bydlení na místní faře. Zde Zuzana Nováková absolvovala základní školu. S učiteli ani spolužáky neměla žádné problémy, osud tatínka ji ovšem musel dostihnout. Od ředitele školy nedostala nutné doporučení ke středoškolskému studiu a hrozilo jí, že bude muset pracovat v zemědělství. A tak se s maminkou, která si pro dceru přála vzdělání, znovu stěhovala. Tentokrát na opačný konec republiky, do Karlových Varů, kde matka přes svou známou sehnala pro sebe a Zuzanu ubytování bez kuchyně i vodovodu a kde byla pamětnice přijata na gymnázium. Starší bratr Ivan se mezitím vyučil a později studoval v Praze kameru na FAMU. Nejmladší syn vyrůstal v Praze u babičky.

Zuzanin otec prošel několika věznicemi, nejdéle byl v obávaném Leopoldově na Slovensku. V roce 1960, po velké amnestii politických vězňů, jej rodina toužebně očekávala, leč marně. Podle pozdějšího vyprávění spoluvězně odpověděl Václav Renč, již připravený se sbaleným kufrem k propuštění, na otázku, zda věří v Boha, kladně, a tak s ním dozorci sehráli ponižující propouštěcí scénku, kdy mu nakonec sdělili, že zjevně není dosud převychován a poslali ho zpět na celu. Propuštěn byl o dva roky později. Zuzana si tehdy dodělávala střední školu večerním studiem, na které nastoupila po dalším několikerém stěhování. Shledání s tatínkem v Praze po tak dlouhé době popisuje jako jeden z nejsilnějších zážitků ve svém životě. Václav Renč zemřel v roce 1973.

Nedovolili mi publikovat pod rodným jménem

V roce 1965 se pamětnice provdala za redaktora brněnského nakladatelství Blok Jaroslava Nováka a natrvalo se usadila v Brně. Ještě před uzavřením manželství se věnovala psaní a ilustrování knih pro děti. Rodné jméno Renčová, pod nímž v šedesátých letech mohla publikovat, však v pozdějším období normalizace představovalo stigma a nepřekonatelnou překážku pro vydávání jejích knih. V sedmdesátých letech tedy začala publikovat pod svým občanským jménem Nováková.

S láskou vzpomíná na uvolněnou atmosféru konce šedesátých let i na drastický krok zpátky s nástupem normalizace na začátku následující dekády. Režim opět přitvrdil, kdo chtěl publikovat svou tvorbu, nutně narážel na mantinely dané dobou a musel se vyrovnávat s cenzurou. Na druhou stranu Zuzana Nováková dnes poznamenává, že díky tehdejším honorářům se psaním, na rozdíl od dnešní doby, mohla uživit. V sedmdesátých letech se manželům Novákovým narodily dcery Luisa a Ester. Šedivé období husákovské normalizace společně přežívali jako většina tehdejší společnosti, především víkendovými úniky na chalupu na Vysočině. Přitom si s režimem nikdy nezadali, dokonce měli kontakt na disent a občas se nárazově podíleli na opisování samizdatové literatury.

Opětovné uvolnění poměrů přišlo ve druhé polovině osmdesátých let s nástupem perestrojky. K definitivnímu pádu totalitního režimu došlo až v listopadu a prosinci 1989, přestože většina lidí v něj do poslední chvíle příliš nevěřila. „V listopadu jsme s manželem jeli do Prahy na Letnou a vzali jsme s sebou i obě dcery, aby byly u toho,“ vzpomíná Zuzana Nováková na dobu plnou euforie. Dodává však, že zároveň se bála nástupu tvrdého kapitalismu. Ukázalo se, že oprávněně, neboť divoké porevoluční časy semlely jak nové nakladatelství Kolo a drak, které si po revoluci založila s manželem, tak i brněnský Blok, jehož byl Jaroslav Novák po sametové revoluci ředitelem. Zuzana Nováková se nadále intenzivně věnovala spisovatelské činnosti. V devadesátých letech a v první dekádě 21. století jí vyšlo hned několik básnických sbírek a knížek pro děti, spolupracovala s hudebníky, televizí i rozhlasem. Za svou činnost obdržela v roce 2008 Cenu města Brna. Poslední vydanou knihou je autobiografická novela Přítel Stesk (2018), v níž se vyrovnává s těžkými léty dětství a dospívání během tatínkova uvěznění v padesátých letech. V roce 2023 žila pamětnice v Brně.