Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Novická (* 1946)

• narozena 9. září 1946 v Trnavě

• její otec po roce 1948 opakovaně vězněn

• vystudovala Vysokou školu báňskou v Ostravě

• v roce 1968 odjela studovat do Stuttgartu, v roce 1969 se vrátila

• pracovala na uranovém průzkumu v Příbrami

• po sametové revoluci pracovala v ekologické firmě a na ministerstvu životního prostředí

• její celoživotní vášní je gemologie, věda o drahých kamenech

Špatný kádrový profil

Zora Novická, rozená Venclová, se narodila 9. září 1946 v Trnavě. Z raného dětství si vybavuje, jak toužila ochutnat čokoládu. „To nebylo možný, protože byly potravinový lístky a všechno bylo na lístky. Pro děti byly akorát mejdlíčka, nevím, z čeho to dělali, ale bylo to strašný. Bylo to z nějakýho bramborovýho škrobu, růžovo-žluto-bílý a hnusný. Ale nic jinýho nebylo.“

Nejdříve navštěvovala katolickou školu, kterou ale po dvou letech komunisté zrušili. „Přeřadili nás na státní školu, kam jsem chodila osm let. Pak jsem šla na všeobecně vzdělávací školu, to je dnešní gymnázium.“ Od šesti let krasobruslila a také hrála na housle.

Po střední škole se Zora rozhodovala, kam půjde studovat dál, nemohla si ale vybrat úplně podle svých představ, protože měla špatný kádrový profil. Její tatínek totiž před nástupem komunistického režimu vlastnil několik prodejen. „Takže v tehdejších očích byl nežádoucí,“ říká Zora. Navíc byl pro své protirežimní vyjadřování opakovaně vězněn. „Kolikrát, když jsem ho viděla v tom Leopoldově, říkala jsem: ‚Tati, nemohl jsi být zticha?‘ Měli jsme vždycky povolených deset minut na sebe koukat. Nebýval tam dlouho, třeba tři čtvrtě roku, ale přišel domů a začal znovu vyskakovat.“

Tak jsem se v roce 69 vrátila

Zora se tak nakonec rozhodla, že místo vysněného studia geologie půjde na Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1968 se objevila možnost studovat v německém Stuttgartu mineralogii a petrografii a posléze přejít na gemologii, vědu o drahých kamenech. Studium ale předčasně ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Máma mi psala zoufalý dopisy. Hrozně se bála, protože si pamatovala perzekuce, co jsme zažili za komunistů, to nebyla sranda. Třeba v noci k nám vtrhlo deset vojáků, postavili nás ke zdi a teď prohrabali celej barák. Co hledali, ví bůh. Takže máma se bála a psala mi: ‚Sestru vyhodili z vejšky a já už to nechci podruhý zažít.‘ No, tak jsem se v šedesátém devátém vrátila.“

V Československu dopsala diplomovou práci a v roce 1970 nastoupila na uranový průzkum do Příbrami. „To znamenalo, že jsem fárala na Bytízu. Byli tam hrozně slušný lidi, jeden byl právník, dva byli faráři, to byla fajn společnost. Třeba tam hráli šachy a pomáhali mi s tím vzorkováním.“

Potíže měla Zora nejen kvůli svému původu, ale i kvůli rodině svého manžela. Když v roce 1968 vyjela se svým budoucím manželem na studia do Německa, odjeli s nimi i její budoucí tchyně, tchán a manželova sestra. Ti se ale na rozdíl od nich zpátky do Československa po srpnové invazi nevrátili. To byl důvod, domnívá se Zora, proč byla během normalizace zvána na výslechy. „Brali mě na ně v noci, to jsem dělala kravál, protože jsem měla doma dvě děti. Vyptávali se většinou na kraviny, když jsem začala ječet a jančit, tak oni hned: ‚My vás odvezeme domu.‘ Tak jsem říkala: ‚To bych taky prosila!‘“

Také pro ni nebylo možné nikam vycestovat, a to ani do Sovětského svazu. „Toužila jsem vidět mineralogický muzeum v tehdejším Leningradě, ale byla jsem nedůvěryhodná osoba. Tam byly obrovský diamanty a další nádherný věci. Nepustili mě ale ani do Ruska, nemohla jsem nikam.“ Na dovolenou tak jezdila s rodinou po Československu.

Žít tak, jak jsme žili my, to je špatný

Po sametové revoluci to vypadalo, že uranový průzkum brzy skončí, a tak Zora přešla do ekologické firmy a posléze na ministerstvo životního prostředí. V současné době (2021) má čas se věnovat tomu, co je její záliba odjakživa. „Mám známý gemology, hrabu se v drahých kamenech a snažím se od nich něco naučit. Mám ráda tanzanity a granáty.“

Nejsmutněji Zora vzpomíná na období po srpnové okupaci. „Špatný období byla pro mě normalizace, kdy jsem zjistila, že jsem v kleci. Vlastně jsem se vrátila [z Německa] do jinýho prostředí.“

Dnešní mladé generaci vzkazuje: „Ať jsou rádi, že žijou ve svobodě, protože žít tak, jak jsme žili my, to je špatný.“