Emilie Novoměstská

* 1926

  • „Tatínkův bratr byl délesloužící na vojně v Praze u Beneše. Prostě, když měl Beneš odlétat do Anglie, on měl letět s ním. Ale tá teta čekala miminko a ona nechtěla jet, tak on teda zůstal doma, ale spojenej s Anglií, v Praze by to bylo nápadný, tak se nastěhoval do Kyjova, tam měl práci, byl knihovník a měl tady zorganizovat tu skupinu odbojářů. On zorganizoval doktory z nemocnice a druzí důstojníci tam a ždánskej farář, on byl z Nechvalína, a ty Lovčice a Nechvalín, to bylo skoro jak jedna dědina a on se s ním tam v Nechvalíně nějak skamarádil a on mu nabídl, že kdyby potřeboval, tak on je k dispozici pomoct a schovat. Tak on u něho schovával parašutisty. On měl teda partyju, ony tu létaly letadla, tady skákali ti parašutisti, oni jim shazovali zbraně a to třeba, to bylo v noci a oni to museli do rána odklidit, protože po tem si slídili. Na tej fáře měl aj čtyři lidi skovaný, teď se žilo na lístky, oni jich neměli čím živit, tož kdo... tak my, naša rodina a z teho Nechvalína, jsme jim tam nějaký živobytí dodávali. Třeba potřebovali mlíko. Já jsem byla děvčisko mladý a naši uznali, že když já na tu faru budu chodit, že to nebude nápadný. Tak já jsem taková patnácti- šestnáctiletá, navečer, přes den, chodila s taškou do Ždánic na faru. Na kraji Ždánic byly vilky nastavěný a měl tam postavenou vilku učitel, který tady byl moc roků, řídí naproti ve škole, on chodíval večer na procházku okolo teho domu. On mě znal, pravda, a jednú mně povidá: ‚Ty, děvčico, ty sem nějak často chodíš. Kde chodíš?‘ Já říkám: ‚Za kamarádkou.‘ A on mně tak jenom pohrozil prstem: ‚Aby to nebyl kamarád.‘ On si všiml a může si všimnout druhý, tak jsem měla strach tam chodit, tož jsem to obcházela městečkem zase jinudy, jednou cestou, druhou cestou...“ – „Kolik to trvalo, jak dlouho jste to nosila?“ – „Za dva měsíce a potom už tu fáru vybrali, už ich tam našli. Mezi ně se vloudil zrádce a on to zradil. Tak ich postřílali všeckých.“ – „Aj toho bratra?“ – „Ano, jeho zastřelili, manželka umřela v Osvětimi a ostalo tříletý děvčátko.“

  • „Nás osvobodili Rumuni, to bylo dobrý, to byli inteligentní lidi. O Rusákách se vykládalo všelicos, že. Šli v nedělu brzo ráno tady, plnou dědinou jely ty voze. No, náš tatínek vyšel se slaměnkou koláčů, protože jsme měli napečený, kdybysme potom nemohli vařit. Lidi jim dávali slivovicu, a oni šli po tech koláčách. To vám se všecí zastavili.“ – „A tady se teda ani nebojovalo?“ – „Ne, ne, tudy jenom prošli. Ti Němci, když jako měli odcházet, tož oni tak... třeba u nás taky byli a oni se chystali, že vezmou ten jeden vůz náš. A ten jeden Němec došel za tatínkem a domlouval, že ten chce vzít jeden vůz, aby s ním odjel. Tož tatínek s ním odjel. Tady byli ve škole ubytovaní vojáci [němečtí] a oni neměli co jest. Oni tu neměli kuchyň, zásobování. Oni se o ně nestarali. Oni viděli, že jsou mezi nepřáteli, chodili po domech a ptali jídlo. Už šla fronta, oni vlastně před tou frontou, oni vlastně už ustupovali. Oni neměli zásobování, oni neměli kuchyň, oni neměli nic, prostě jich tu nechali tak. Bylo jich asi dvacet. A představte si, oni bouchali k nám. Tož my jsme byli z teho, že zastřelili toho strýce a to všecko, a oni došli ptat chleba... maminka jim dala. Bylo jim ich líto.“

  • „Tož, naši tatínek nechtěli do družstva. No tak napřed se lidi velice bránili, tady byla úplná revoluce, když sem dojeli verbovat do teho družstva. Lidi s motykama, vidlama, hráběma, všecko tady před kanceláří, ale porazili to. Protože oni napřed odlákali lidi do fabriky, mladé lidi, až ti lidi si tam zvykli, tož starým řekli: ‚Vyhodíme ho z práce, když nepůjdete vy do družstva.‘ Tak hodně lidí to podepsalo proto, aby ty mladé z té práce nevyhodili. Našeho tatínka zas, že on, jako on, že temu brání... a za ním šli hodně lidi, to byla pravda. Kdyby on do teho družstva vstoupil, tak by tam šla celá dědina. On byl tvrdá hlava, my jsme čekali, až nás zlikvidovali. No tak nic, nám všecko sebrali. Došli sem, dobytek všecek odvedli a všecko posbírali, stroje, co byly... oni byli velice pečliví, tady ten předseda národního výboru. Aj lopaty a motyky, všecko házeli na vůz, všecko posbírat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lovčice, 17.09.2018

    (audio)
    délka: 01:56:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby se lidi měli rádi, život by byl lepší

Emilie - profilové foto (nedatováno)
Emilie - profilové foto (nedatováno)
zdroj: archiv pamětnice

Emilie Novoměstská se narodila 30. ledna 1926 do střední sedlácké rodiny Müllerů v Lovčicích na Kyjovsku. Po absolvování obecné a měšťanské školy nastoupila jako jediné dítě na práci v hospodářství svých rodičů. V roce 1942 se zapojila do odbojové činnosti, když nosila mléko na faru ve Ždánicích, kde byli ukryti parašutisti. V tomtéž roce byl zastřelen Josef Müller, tatínkův bratr. Rodině byl zabaven majetek nacisty. Po skončení druhé světové války se aktivně zapojila do dění v obci, pracovala v hospodářství a v zimě navštěvovala hospodářskou školu v Kyjově. V roce 1949 se provdala za Bernarda Novoměstského, se kterým vychovala dvě děti. Kolem roku 1958 přišla o hospodářství, které rodině sebrali komunisté, a začala pracovat na státním statku. V roce 1964 náhle zemřel manžel a pamětnice zůstala sama. Dnes žije obklopena svými vnuky a pravnuky v Lovčicích.