Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Novosád (* 1931)

• 27. října 1931 se narodil v Loučce u Újezdu na Valašsku

• koncem dubna 1945 zažil přepadení Loučky komandem SS

• v 50. letech po systematickém nátlaku vstoupili rodiče do JZD

• v roce 1954 pamětník maturoval na střední zemědělské škole

• v letech 1954 až 1959 studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně

• v roce 1960 promoval na VŠZ

• v letech 1960 až 1990 pracoval jako zootechnik postupně ve třech JZD

I v posledních týdnech druhé světové války, kdy jim muselo být jasné, že prohráli, se nacisti na území protektorátu zběsile mstili. Co se dělo v dubnu 1945 na Ploštině, v Prlově a na Vařákových Pasekách na Valašsku, a to nejmenujeme všechna místa nacistických zločinů, je celkem známo. Méně se ví o vesničkách a samotách, pasekách, které mohl čekat podobně hrůzný příběh.

Práce a zase práce

Antonín Novosád je pevně ukotvený na Valašsku, kde se 27. října 1931 narodil a kde ve stejné obci, v Loučce u Újezdu, žije dnes. Jeho rodiče měli hospodářství: deset hektarů polí, ve chlévě sedm kusů hovězího dobytka, prasata, ovce a spoustu dřiny a nekonečné práce. Antonína jako úplně malého si brali rodiče Anna a Josef s sebou na pole, ležel tam na plachtě, do které se sbírala tráva, případně spal na trojnožce ze dřeva. Na pole tenkrát běžně chodili všichni spolu, celá rodina. Na Valašsku, kde pole byla kamenitá a nepříliš úrodná, museli být lidé skromní. Mnoho toho neměli a ani nepotřebovali, vystačili si s málem.

„Na hračky nebylo a nebyl čas si hrát, až později ve škole, s kamarády. Balon jsme si nekoupili, ale natlačili jsme si punčochu dalšíma hadrama a už byla kopačka, když bylo chvilku volno,“ vzpomíná Antonín Novosád a dodává: „Pásl jsem denně dobytek, i po škole jsem krávy vyhnal na pastvinu. Dělalo se všechno, co bylo třeba, i když mě to nebavilo. Nikdo si nevybíral ani v jídle, ani v ničem.“ Antonín měl ještě o dva roky starší sestru Marii, která zemřela v roce 2010. Narodila se z dvojčat, „ona byla ta slaboučká, to velké nepřežilo do týdne“, říká.

Do obecné školy chodil v Loučce. Škola byla nově postavená v roce 1937 a Antonín byl jedním z jejích prvních žáků.

Byla to smutná doba

Na konec dubna 1945 si pamatuje velmi dobře, bylo mu čtrnáct let, a co se stalo na blízké Ploštině, se nedalo mezi místními nijak utajit. Asi za dva týdny po masakru na Ploštině přijelo do Loučky víc než sto esesáků, údajně proto, že si byli jisti, že místní pomáhali partyzánům. Antonín nic o partyzánech nevěděl a ani dnes si nevybavuje tuto souvislost. Nacisti „vyzvídali u místních, co ví a co neví, a pak rozhodli, že jako odvetu na místě zastřelí sedm mužů. Místní pan učitel ale uměl německy a dohodl se s nima a s páleničářem, že dostanou bečku slivovice. A tak slevili: souhlasili, že dostanou sedm zemědělských staveb místo těch mužů. Koštovali, až se překoštovali.“

Mezi těmi sedmi budovami, které si vybrali, byla i stodola, kde bydleli Novosádovi. Vojáci si odvedli jednu z jejich krav a taky prasnici, ale Antonínova maminka se nedala a snažila se ji zahnat zpátky do zahrádky. Esesák, který to uviděl, při přetahování o prasnici do matky strčil, povalil ji na zem, ona křičela, ale nic nepomohlo. Nacisti posílení slivovicí si na místě, kde měli zaparkovaná auta, udělali zabijačku. Antonín si vzpomíná, že viděl, jak vojákovi, který dostal rozkaz první dřevěnou stodolu s doškovou střechou zapálit, tekly slzy. „Bylo mu to líto.“

Během té tragické situace poslali rodiče Antonína se zbylými kravami na pastvu na okraj obce. V ústraní byl svědkem toho, jak soused, který měl ve stodole schovanou pistoli ze svých legionářských dob, utíká k lesu a snaží se ukrýt mezi poházenými větvemi. Naskládal si otýpky okolo sebe a taky do výšky, aby ho nebylo vidět. Mezitím hořely čtyři stodoly najednou, muži se je snažili uhasit, polévali tašky na střeše vodou. Marně. Týden nato nastalo období žní a kam s obilím? Muselo se sklidit, ale nebylo kam ho uskladnit. Nastaly praktické každodenní problémy.

Blížil se konec války. Němci chtěli zablokovat silnici z Loučky do Vizovic, aby po ní Rudá armáda nemohla projet: na silnici naskládali granáty a nastalý výbuch vytvořil kráter hluboký patnáct metrů. Záměr se nacistům podařil. Novosádovi a  maminčiny sestry s rodinami byli schovaní ve sklepě, zatímco Sověti stříleli po Němcích. „Dodnes vidíte zdi naražené od granátů, otlučené cihly. V jednu chvíli domácí přišel a křičel: ‚Lidi zlatí, už jsou tu Rusové!‘ Byli to Rumuni v první linii. To se nedá zapomenout,“ říká s pohnutím pamětník.

Chtěl jsem se učit

V posledním roce na obecné škole v Loučce přišli dělat nábor do zemědělské střední školy ve Valašských Kloboukách. Antonín věděl, že tatínek bude proti, znal jeho názor a věděl, že otec chtěl, aby zůstal doma a pomáhal v hospodářství, byl v rodině jediný, kdo by mohl zdědit majetek. „Jiný nástupce na majetku nebyl.“ Sestra Marie se v Loučce vyučila kuchařkou a zůstala svobodná. Když Antonín doma oznámil, že se přihlásil do školy, dostal od otce pohlavek. „Kdo si myslíš, že bude na tom gruntu dělat?“ křičel na něj.

Antonín si však dokázal prosadit svou: odešel z domova na tři roky nejprve do Valašských Klobouk a na poslední rok do severočeského Šluknova, kde složil maturitu. Věděl s určitostí, že chce ve studiu pokračovat. Tenkrát se z Loučky do Brna na Vysokou školu zemědělskou přihlásilo šest kluků, všichni ze zemědělství. „Měli jsme mezery ve vědění,“ říká Antonín Novosád dnes, ale na druhé straně znali práci na poli a měli praktické zkušenosti, často cennější než ti studenti, kteří přišli z měst. Otec Novosád byl pořád proti, ale syn toho nedbal. Jezdil domů jednou za čtrnáct dní, vždy si odvážel čisté prádlo a hrníček, někdy dva hrnky sádla.

Dostal stipendium, ale jak říká: „Ani jednou za pět let jsem na žádnou tancovačku nešel, neměl jsem na to. Taky jsem slíbil, že se budu učit.“ V předposledním ročníku, když viděl, že se absolventům přidělují umístěnky, dostal strach, že by ho mohli poslat někam daleko. Aby tomu zabránil, zvolil racionální řešení: rozhodl se, že se ožení. S Marií, která pocházela z blízkých Sehradic, se stejně chtěli vzít, tlak z vedení školy jejich rozhodnutí jen uspíšil. Za dva roky Antonín Novosád promoval a za rok se manželům narodila dcera Marie. Za další rok syn Antonín a za devět let druhá dcera, Jana.

Jak se v Loučce tvořilo JZD

V padesátých letech nátlak na kolektivizaci dospěl i do Loučky.  „Přesvědčovali páni soudruzi, vyhrožovali, jak se dalo. Těm, co nechtěli, sebrali pole a dali jim ty nejhorší pozemky, aby podepsali. Bylo tu asi čtyři nebo pět lidí, co měli větší pole, říkalo se jim koňáci. Rok dva je lámali, soused to neustál. A strýček, že nepůjde,“ popisuje Antonín Novosád nelítostné metody padesátých let minulého století. Na Valašsku bylo nepsaným zvykem pohostit návštěvu slivovicí, i když tou návštěvou byli nezvaní činovníci z KSČ. Když jim strýc jednoznačně odmítl podepsat, zakřičel na něj jeden z nich: „My komunisté, my ti ještě ukážem!“ Antonín, který byl svědkem situace, vypráví, že strýc po něm hodil lahví slivovice. A strýc ten tlak ustál, nevstoupil, chvilku vydržel. Asi pět let sedlačil, jezdil s koňmi a byl nucen obdělávat neúrodná přidělená pole.

„Můj otec to nevydržel, povolil a byla tichá domácnost víc jak měsíc. Já byl rád, chtěl jsem do školy,“ objasňuje situaci a svůj tehdejší postoj studenta, který už byl svým způsobem jinde, Antonín Novosád. „Bylo a je to ve mně, ta sedlačina,“ uzavírá úvahu o tom, kam vlastně celým svým založením patří.

Antonín vystudoval obor zootechnik a po vysoké škole začal pracovat  v Plemenářském podniku Brno jako plemenářský zootechnik. Měl na starosti pět až šest obcí, v těch už byla ustavená družstva. Jeho hlavním úkolem byla kontrola krav: množství mléka a jeho tučnost. Středisko sídlilo v Gottwaldově (dnes Zlíně) a Antonín během let, kdy aktivně pracoval, byl nejprve zootechnikem v JZD Újezd, ve Slavičíně pracoval jako zootechnik družstva čtyři až pět let a v JZD Sehradice byl nejdéle, deset let.

Včely a muzika

V devadesátých letech po velkých politických a hospodářských změnách se změnila i struktura a původní náplň práce plemenářů: Antonín si mohl vybrat, co chce dělat dál: vybral si předčasný důchod. Za svých deset hektarů pole dostal jiné o stejné rozloze, pořídil si dobytek a začal sedlačit. Nicméně brzy zjistil, že to fyzicky nezvládne: byl nemocný, operovali mu obě kyčle a byl čas rozhodnout se, co dál.

Syn Antonín byl vyučený podlahář, a když viděl, že otec musí vyřešit, co s kravami a s polem, rozhodl se, že začne hospodařit. Deset hektarů se mu zdálo málo, viděl, že ho to neuživí, tak podal žádost k JZD a pronajal si ještě šedesát hektarů. S otcovou pomocí Antonín mladší postavil kravín pro padesát kusů dobytka, který dnes „funguje dobře“, jak říká jeho tatínek.

Od šestnácti let měl Antonín Novosád zájem o včelaření. Koupil si první tři čtyři úly a tato záliba mu vydržela dodnes. „Dnes mám jen sedm úlů, loni jich bylo patnáct, ale už mě to zmáhá. Ale mám rád sladké,“ připouští. „Vnuka zabalím, on jde se mnou mezi včely, ale kdo bude pokračovat po mně, to nevím.“

„Co ještě mě bavilo? Muzika.“ Ještě jako školák se Antonín vypravil do blízkých Vizovic k hodináři, aby si za první našetřené peníze koupil malou tahací harmoniku. Tady někde je možné spatřovat počátek jeho lásky k muzice. Pokračování nastalo o mnoho let později, v době, kdy Antonín pracoval jako zootechnik v JZD v Sehradicích. V Sehradicích se narodil a žil Václav Maňas, hudební skladatel, varhaník a houslista, který když viděl jeho zájem o muziku, mu nabídl, že ho naučí hrát na tenorsaxofon. Antonín k němu docházel jednu zimu po tři měsíce a hraní na tenorsaxofon mu vydrželo šestnáct let: založil osmičlennou taneční kapelu Lúčanka, která se skládala především z místních muzikantů. Kapela měla i zpěvačku a zpěváka. Později hrál Antonín Novosád ještě v dechovce Lhoťanka.

Za ta léta se naučil hrát na harmoniku, trombon, baskřídlovku, tenorsaxofon a barytonsaxofon. Dnes říká: „Stýská se mně dodnes po muzice, ale nejde to. Doma nahoře mám harmoniku a saxofon. Hrát na to nebudu, ale okolo toho chodím a neprodám.“

„Křižíček“

Manželka Marie pracovala ve Svitu ve Slavičíně. S manželem k muzice nikdy nechodila, říkala, že má moc práce. Ale to nemá znít jako stížnost. Antonín Novosád ihned dodává: „Ale baví ji vaření, dobře vaří. Někdy ten křižíček [pohádání se] musí být, ale udobříme se do večera. Nedal bych ju. Někdy je dobře, někdy zle, ale ženě jsem slíbil a na tom trvám. Nepodaří se nám všechno, jsme jen lidé.“

Dcera Majka si našla partnera v Rakousku, v městečku asi pět kilometrů vzdáleném od maďarských hranic. Hospodaří tam už víc než pětadvacet let. Její partner zdědil po rodičích statek, krávy a pole. Práce mají oba tolik, že jim nezbývá čas ani energie jezdit za rodinou do Loučky, její otec tedy jezdí za ní. Jana, druhá dcera, bydlí v Loučce.

„Jsem spokojen se životem, někdy bylo zle a někdy bylo dobře,“ uzavírá své vyprávění dvaadevadesátiletý Antonín Novosád.