Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Novotná (* 1937)

• narozena 19. 4. 1937 v Peci pod Sněžkou

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny; maminka byla z německého krkonošského rodu Dixů, otec byl český pošťák

• rodiče se v rozhodující chvíli přiklonili k češství; z toho důvodu museli v roce 1938 ze Sudet odejít, naopak po roce 1945 je minul odsun do Německa

• vychodila gymnázium v Trutnově a poté vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• v šedesátých letech začala učit ve škole v Peci pod Sněžkou

• dnes je v důchodu a vede peckou knihovnu

Nemohla bych v těch postelích spát

(rozhovor)

Narodila jsem se na jaře roku 1937. Moji prarodiče byli Němci, žili stále tady v Peci. Babička pocházela z rodu Meergansů a dědeček z rodu Dixů. Měli tady hospodářské stavení, kde si vybudovali pár pokojíčků a začali je pronajímat, aby vylepšili svoji situaci finanční. To bylo v Peci mezi válkami běžné. Tou dobou už zemědělství a boudařství nebylo jediným zdrojem obživy. Začalo se sem dojíždět na rekreaci, jak se tomu říká dneska, tehdy samozřejmě šlo jen o pár lidí, kteří chtěli být na čerstvém vzduchu. Do roku 1937 sem jezdili hlavně Pražáci, lidé velice vzdělaní a inteligentní, kteří se spokojili s tím velice jednoduchým a primitivním ubytováním. A opravdu si považovali té přírody kolem, takže strašně, strašně pomohli tady tomu horskému, dřevařskému a zemědělskému regionu, kterej se díky nim začínal vzmáhat.

Tatínek sem přišel jako listonoš. A tady na poště byla česká paní poštmistrová, jeden německý listonoš a náš táta jako Čech. Seznámil se s mojí maminkou, která se učila na Kolínské boudě. Když se vzali, samozřejmě slýchali nějaký takový řeči, jako že Čech a Němka a tak dále. Maminka uměla velice dobře česky, protože babička ji posílala na takzvané handly, a tak pravidelně jezdila do Červeného Kostelce, a krom toho mluvila česky s hosty, kteří jezdili k babičce a dědovi na dovolenou. S gramatikou to bylo teda horší, ale normálně četla a hovořila česky.

A bylo to tady v Peci spíš výjimečná věc, taková smíšená rodina?

Tady žili nějací Bergrovi, kde byla naopak paní Češka a on byl Němec. Potom ještě Holínovi a také místní četník měl za ženu Němku... No, ale jinak jich tu zas tolik nebylo. Vrstevnice mé maminky nebo kamarádky ze školy maminku dost odsuzovali a ještě větší zlost měli pečtí chlapci, protože maminka byla pěkná ženská. Ale táta uměl výborně německy, a tak si to s nima vyříkal. Kromě toho poznali, že je fajn chlap, taky protože se věnoval lyžování. Byl v prvním českým ski klubu. Takže to pak bylo celkem v pohodě.

No a maminka měla teda ještě sourozence, bratra a sestru. Bratr se měl stát panem farářem, učil se, byl v klášteře v Broumově. Byl to obzvlášť nadanej člověk na řeči a šílenej knihomol. Byla to veliká touha mé babičky, aby se stal panem páterem. Ale nedopadlo to, protože se zaláskoval. A předtím, než složil slib, tak si vzal tetu Hildu, jejíž rodina předtím žila na Černé hoře. Mladší maminčina sestra, teta Anna, si vzala německého taxikáře z Maršova, strejdu Josefa. Anna se vyučila modistkou a babička jí umožnila i praxi v Budapešti. Moji prarodiče teda strašnou silou a usilovně umožnili svým dětem maximální tehdy možný vzdělání a prostě cestu do života. Hlavně moje babička, protože to byl takovej malej drobnej generál. Byla to úžasná obchodnice, která skupovávala od těch boudařů máslo, které se tady normálně zpracovávalo, a sýry. A pak je pěšky odnášela na trh do Trutnova. Pětadvacet kilometrů za každého počasí, v zimě, v létě. A pak se zase vracela ještě týž den zpátky do Pece. Tenkrát za jejího mládí se nosily ještě ty dlouhé sukně po kotníky, takže když šlapala teda z toho Trutnova, byly namrzlý sněhem. Dožila se bez dvou měsíců devadesáti šesti let.

Děda Dixů, ten zemřel dřív. Kouřil gibsovku, skutečně tu strašně dlouhou. Měl nadělané nějakých třicet centimetrů dlouhé třísky, aby si ji vůbec mohl zapálit. Byl to takovej fajn děda, velice klidnej, nic ho nerozházelo. A naše babička musela teda všechno zařídit, dirigovat a většinu práce dělala ona. Děda, ten si něco přes ten týden udělal a světil tvrdě neděli, chodili teda do kostela samozřejmě, do Úpy. Pak popovídali u kostela, zašli na štamprličku. Potom děda přišel, sedl si v kuchyni, kouřil a babička kmitala jako divá, všechno musela obstarat. A děda si odpoledne zašel za svými kamarády, těmi boudaři, a hráli karty. A babičku to hrozně rozčilovalo, naší Omu, protože když pak děda zemřel, vzala tu krásnou gibsovku a takhle ji zlomila přes koleno. Na to taky nikdy nemůžu zapomenout.

Jak jste jako smíšená rodina prožívali to období po roce 1938?

Až do sedmatřicátého – to znám samozřejmé jenom z vyprávění – tady mezi Čechy a Němci  nebyly problémy, žilo se tu dobře. Byla tady četnická stanice česká, s českým velitelem, ta pošta také a jezdili sem čeští hosté a nikdy nevznikaly žádný třenice. Pak se přiostřila politická situace, byl tady jeden Němec, kterej zbláznil omladinu, kluky kolem čtrnácti, patnácti roků, a začali si hrát na henleinovce. Taťka, když byla mobilizace, sloužil na hranicích a chodil po trase z Lejšnarek a přes Růžovou horu, Sněžku, Luční a zase zpátky. Velitel četnické stanice pan Brandejs, který měl za ženu Němku, zjistil, že jeho syn se začal chovat tak nějak jinak, že asi něco není v pořádku, tak na něj uhodil a on řekl, že oni mladí teda mají chystat takovou akci proti naší rodině. Že naše maminka, která si vzala českou státní příslušnost, se musí prostě vystěhovat z chalupy, nebo že tu chalupu vyhoděj do povětří. To je zdokumentováno, je to dokázáno. Takže maminka samozřejmě dostala strašnou hrůzu, strčila mě do kočárku, sestru za ruku a během dvou hodin odešla z domova a seděla támhle za poštou, jak je dnes autobusové nádraží. Pan Holín, který tu měl taxislužbu, ji pak odvezl do Nymburka k nějakým Cerhům, což byli naši hosté. Když pak byla demobilizace, musel tatínek spolu se všemi vojáky z krkonošských hřebenů složit zbraně v Pilníkově a dostal umístěnku v Ostroměři, vesnici mezi Hořicemi a Jičínem. Když jsme se tam nastěhovali, tak jsme bydleli ještě s jinejma čtyřma smíšenejma rodinama v tovární hale, kde každá rodina měla jeden kout. Bylo tam takovejch krys v té továrně, že je stříleli těma zbraněma, které si schovali a neodevzdali, a pak je vyrovnali do řady, jak tam na sněhu takhle ležej, nebylo to nic příjemného pochopitelně. Tam jsme skutečně byli s tím kočárkem a dvěma peřinama. To bylo všechno.

A protože maminka z toho byla nešťastná a každej se snažil nějakým způsobem sehnat lepší bydlení, tak pak zase přes tatínkova známého, kterej jezdil na dráze, jsme sehnali jednu místnost ve strážním domku. Ta místnost byla tak malá, že když naši leželi na slamníku, museli mít nohy pod stolem. Taťka sháněl něco lepšího, ale nebylo to jednoduché;  byli jsme sice Češi, ale přece jenom se maminka narodila jako Němka. Ale táta brzy získal důvěru těch lidí, protože jim jako pošťák pomáhal vyplňovat formuláře, když chtěli do říše poslat balíček svým totálně nasazeným synům. Nakonec nám potom nabídl lepší bydlení jakýsi pan Lýkař, krejčí, vedoucí Sokola a vůbec velice vážený pán. A tam jsme prožili celou válku. Až v roce 1944 byl táta povolanej a totálně nasazenej do Berlína na hlavní poštu, takže tam zažil veškerý ty hrozný nálety. Zaplaťpánbůh přežil, přijel domů v polovině dubna v roce 45 a už se tam nevrátil.

Ještě předtím, na podzim roku 1944, Ostroměř zažila likvidaci koncentráků a hladovejch táborů, které nám procházely pod okny. Protože to taky byl kraj, kde byly mlýny a pekárny a kde se nám nedařilo zle, byli všichni šokovaní, když viděli tu strašnou hrůzu těch pochodů. Tak chodili za maminkou, aby šla vždycky za velitelem toho dotyčnýho transportu k Jičínu a aby se s ním domluvila, že by přes noc upekli nějakej chleba, aby to mohli těm procházejícím lidem dát. Asi pětkrát se je podařilo kontaktovat a oni vždy řekli: „Ano, ale my se nemůžeme zastavit. Můžete házet chleby na potravinovej vůz.“ Tak ženský prostě celou noc pekly chleby a potom stály podle silnice. A jak procházeli, tak házely prostě ten chleba na potravinovej vůz. My ostatní jsme nesměli vycházet, a tak jsme koukali okýnkem z půdy. Ještě teď se mi klepou kolena, když si na to vzpomenu. Tehdy jsem prvně viděla zabitýho člověka, kdy procházel právě takovej jeden konvoj a naproti pan řídící tam měl v zahradě krásnou hrušku máslovku a spadlo tam do příkopa pár hrušek. A jeden z těch vězňů se ohnul do toho příkopa pro hrušku a zrovna kolem projížděl jeden z těch německých vojáků. A jak měl takhle bodlo na pušce a jak byl dotyčný ohnutý, tak ho prostě přišpendlil do toho příkopu. Za každým takovým hladovým pochodem jely vozy, které sbíraly ty zabité a ty, kteří už nemohli, a házeli je k ostatním mrtvým na jeden vůz. To je hrůznej zážitek...

Mohli jste se za války podívat do Pece? Jak to tehdy v Krkonoších vypadalo?

Maminka se snažila podívat domů, to znamená sem do Pece. Tak jela na hlavní ouřad do Jičína a tam žádala o propustku. Řekli jí: „Jistě, paní Vyskočilová, můžete, jenom nám tady podepište, že rušíte českou státní příslušnost a žádáte zase svoji původní národnost.“ A maminka odmítla se slovy: „Vzala jsem si Čecha.“ Ona málokdy něco takhle tvrdě prohlásila, ale v tomhle si stála za svým. A oni jí řekli jen: „Tak to se teda už nikdy v životě nepodíváte zpátky do svýho domova.“ A maminka odpověděla: „Já mám teda teď svůj domov tady v Ostroměři.“ Takže tím to padlo.

Ale naše babička, Oma, mohla za náma do Ostroměře přijet, takže nás navštěvovala a třikrát si nás děti vzala na léto na chalupu do Pece. Takže jsme se tady se sestrou samozřejmě skamarádily s německejma dětma z okolních baráků. Naproti nám bydleli nějací Berauerovi, kteří měli čtyři děti. A s těmi jsme si my hrály. Bylo to takový česko-německý, protože maminka, když musela odejít tady z Pece, na nás už nikdy v životě nepromluvila německy. Ani když jsme se vrátili sem a už jsme byli dospělí. Už nikdy v životě. Nám to potom chybělo, později by se to bejvalo bylo hodilo. No, takže když jsme se sestrou jezdily sem za babičkou, tak jsme s těmi dětmi německými, s těmi Berauerovými, hovořily takovou tou: „Věruška hat kolínko ganz kaputt.“ Asi takhle. Ale nemůžu říct, že bychom si nerozuměli. Prostě jsme si hráli a rozuměli jsme si. Ruce pracovaly, možná že jsme si někdy i nadávali česky, když to ten druhej honem nepochopil. Ale bylo to fajn, byli to tři kluci a děvče. Jejich tatínek byl jako voják pryč, takže tam žili jen s maminkou. Ti chlapci byli strašně šikovní a tenkrát ty prachy nebyly, takže si vyřezávali nádherný hračky – kočáry z překližky se sklopnou boudou, dvoje sáně a dva vyřezaný koně – jeden byl potaženej hnědou teletinou a druhý kůží králíka. Měli na tom postroje, všechno prostě. A měli samozřejmě stáj udělanou, sbitou, kde měli zavedenou na baterku elektriku. To nám půjčovali a společně někde na té louce jsme se vždycky usadili a tam jsme si vždycky hráli, vozili jsme seno. Tak to je moje vzpomínka na Pec za války.

Bylo jasné, že se vrátíte do Pece, jakmile to bude možné?

Maminka nechtěla, nemohla odpustit zdejším lidem, jak se k ní chovali. A navíc věděla, co ji tady na horách čeká, jakej život těžkej. Táta ale stále celou válku tvrdil, že se chce vrátit na hory. Všichni ho přemlouvali, i pan Lýkař, u kterého jsme bydleli, ale on prostě ne. Hory, hory, hory.

Do toho se stala ještě jedna událost. Ve čtyřiačtyřicátým se z Pece stalo vlastně takový rehabilitační středisko, kam jezdili zranění němečtí vojáci. Takže každej, kdo tady byl, měl povinnost ty vojáky ubytovat, takže taky i do té naší chalupy děda s babičkou nějaké dostali.  Tenkrát se samozřejmě všude topilo dřívím, chalupy byly dřevěné a půda narvaná senem na zimu. Ti vojáci asi byli trochu neopatrní, zafoukal trochu víc vítr, někde se trochu něco hnulo a chalupa prostě chytla a vyhořela až na spodní trámoví. Děda s babičkou akorát vyvedli teda krávy a to bylo všechno. Zbytek roku bydleli u své snachy na Černé hoře. Ale když to napsali našemu tátovi do Ostroměře, řekl: „To nevadí, to se postaví.“ A začal v té Ostroměři shánět materiál, a protože v blízkosti Ostroměře je pískovec, byly tam lomy pískovcový. A v pětačtyřicátém tu už koncem května byl, takže zažil ještě dobu, kdy to tu dirigovali Sověti.

Jaké tady byly vztahy po válce? Jak vaše rodina prožívala odsun?

V létě roku čtyřicet šest se všichni Němci, kteří přišli do toho odsunu, shromažďovali tady v Peci, jak je teďka samoobsluha. Byly to samozřejmě většinou ženy s dětma, protože muže měly stále ještě buď v zajetí, nebo padli, prostě nebyli. A potom staří lidé, kteří dostali prostě poukaz k odsunu. Seděli na lavičkách a na zemi, jenom kousek od místa, kde jsme o šest let předtím seděly s maminkou my a čekaly, až nás pan Holín odveze do Nymburka.

Lidé reagovali na to, že musí pryč, různě. Někteří jen hrdě řekli: „Tak teda jdeme.“ Jiní chodili za taťkou a za maminkou a doufali, že když by si moji rodiče vzali jejich chalupu, tak že oni tam budou moct zůstat jako pracovní síla. A že prostě nebudou vysídleni. Je to jasné, byli tam doma, takže to nebylo snadný samozřejmě. Jiní si u nás chtěli schovat nějaké cennosti. Ale táta říkal „Nic schovávat nebudu. Nemám kam.“ A když tátovi na výboře říkali, ať si tady zabere cokoli, kterej chce hotel a všechno, jak to tady je, tak táta odmítl a říkal, že ne, že jde do svýho. Přestože náš barák byl vyhořelej, rodiče si nechtěli vzít nic, co jim nepatřilo. Maminka taky říkala, že prostě nechce, že se vrací do svýho, že to tady postavěj, že to nemá zapotřebí. Věděla, kdo kde bydlel a tak dále. „Nemohla bych tam prostě v těch postelích spát,“ říkala. V dalších letech jsme pak všechno strkali do té chalupy, aby se to vybudovalo, takže to nebylo jednoduchý. Když to táta nakonec vybudoval, tak na chalupu uvalili národní správu a musel si ji ještě koupit. Ale to jsou takový drobnůstky, jiný lidi na tom byli hůř.

Když začal odsun, říkával táta: „Tak asi nějaká ta spravedlivost teda asi je, protože se to teďka takhle otočilo.“ Ale potom, když zase pomáhal těm lidem, kteří byli připraveni k odsunu, tak to začal vidět trochu jinejma očima. Krom toho šly do sběrného tábora v Mladých Bucích a potom do transportu i naše teta Anna i ta teta Hilda. Na ten sběrnej tábor si dobře pamatuji. Bylo to tam, co je teď pekárna. My jsme tam s maminkou vozily nějaký jídlo a vždycky takhle přes plot jsme mluvily s tetou Annou a s tetou Hildou. Tak to je taky takovej pocit, když stojíš u toho drátěnýho plotu a za tím je teta, druhá teta, dvě sestřenice a dva bratranci a my s maminkou a se sestrou zase na druhé straně.

Teta Anča byla vysídlena do Bavorska a bydlela tam i se svýma dvěma klukama Günterem a Horstem na statku u nějaké bavorské selky. A když pak měla možnost a mohla přijet sem k nám podívat se za maminkou, tak vyprávěla, že byla hrozně zkroucená revmatismem a že nikdy nezažila od nikoho, ani při odsunu, ani nikde jinde, ani v tom sběrným lágru takovou hrůzu, jako zažila u té bavorské selky. Byli tam prostě auslendři, kteří jim tam museli dřít. A to všechno jenom za brambory, který ta selka jinak házela prasatům.

Strejda Pavel byl od třiačtyřicátýho nezvěstnej, ale Oma tenkrát říkala: „Ale Pavel žije. Ten neumřel.“ To se potvrdilo v padesátým čtvrtým, když se vrátil do Německa ze zajetí na Krymu. Děda s babičkou nakonec nebyli odsunuti jenom díky tomu, že jsme měli vlivného známého, pana Koláře, který zařídil až v prezidentské kanceláři, aby dostali výjimku. Tak mohli dožít ve své chalupě.

V té době jsem se také ještě viděla s těmi Berauerovými. Nejprve museli odejít z toho svého penzionu do hospodářského stavení vedle, kde měli předtím dobytek. Tak bydleli i s maminkou v tom hospodářském stavení a my jsme za nima samozřejmě stále chodily. Než šli do transportu, tak přišli a přinesli nám tu stáj s koníkama a s těma kočárama a se vším všady. A vzpomínám si také, jak se k nám v té době z jedné chalupy stěhovaly kočky. Byl to takový zvláštní výjev; kočka s koťatama, pochopily, že tam do toho stavení se už nikdo nevrátí, a tak šly někam, kde ještě bydleli lidi.

Jak to tedy vypadalo, když byli všichni Němci vysídleni? Pamatujete se na lidi, kteří sem přicházeli v těch dalších letech?

Mohli tu zůstat lidi ze smíšených manželství, jako jsme byli my, a také němečtí dřevaři, protože to dřevařství Češi neuměli. Já jsem tou dobou začala chodit do školy a vím, že tam s námi byly i ty děti německé národnosti, kteří neuměli česky. To byl případ Herberta Bergera, který se mnou chodil do třídy, nebo starýho Wolfa Bergrovýho, Bohouše Bergrovýho, kterej zemřel, ti všichni chodili se mnou do školy a učili se s náma česky.

V té době sem přijížděli takoví ti piráti, kteří tu opravdu rabovali. Přijížděli skutečně  s aktovkama a odjížděly plný náklaďáky. No a pak přijela druhá vlna lidí, kteří si zabrali ty nejlepší baráky. Ale když to takhle pozoruješ, tam mnoho rodinnýho štěstí nebylo. Maminka říkala, že ty baráky jsou prokletý.

A pak přijeli takoví ti normální, kteří dosídlovali pohraničí, kteří tady měli chuť zůstat a žít. Ale ti přišli do holejch baráků nebo do vybranejch baráků. Pak teda když to zjistili, jak se to tady brakuje, tak ouřad z těch hodně bohatých hotelů, které tady byly, posbíral třeba ložní prádlo, ošacení, kožichy, nádobí a v hotelu Hořec, v Grandu tenkrát, se to všechno v sále dalo na stoly a ti, kteří sem přijeli, měli možnost si koupit to, co potřebovali, aby vůbec tady mohli existovat. Naše maminka se tam šla samozřejmě taky podívat, byla zvědavá, no a pak říkala: „No jo, tak tamhleta paní, která dělá takovou hoch a nos má nahoře, že skoro mně neodpoví na pozdrav, tak ta chodí v kožichu, kterej patřil týdle a týdle.“ Prostě znala ty lidi, co tu žili předtím, a znala i ty, co přišli potom. Musím ale říct, že někteří, kteří sem přicházeli v té druhé vlně, byli normálnější. Rodiče se s některými kamarádili, ale dost těch nových vztahů se rozpadlo po osmačtyřicátém, když se to začalo politicky sortýrovat.

My jsme byli chudí, zejména v porovnání s těmi, kteří sem přišli a přivezli si svoje, co měli z kraje a ještě tady nakradli, na rovinu, jak to říkám. Tak naši zůstali izolovaní. Ti, co sem přišli, měli z táty a mámy trochu strach, protože věděli, že oni jim všem vidí na prsty. Věděli, jak se chovali k těm Němcům, když ještě čekali na odsun nahoře na chalupách, že tady byli lidi, který opravdu třeba na Husovce nebo na Žižkově boudě trápili starou paní, a takovýhle záležitosti. Oni věděli, že táta to ví. Věděli taky, že máma ví, kdo spí v čích peřinách a povlečení a kdo v jakém kožichu chodí. My jsme sem vezli do chalupy dva náklaďáky věcí, protože táta, jak říkám, do chalupy kupoval, my jsme vezli pískovcové schody, radiátory, dřezy do pokojů, umyvadla, náš nábytek, deky, peřiny. A maminka do konce svýho života říkala: „Zaplaťpánbůh za to.“ To je taková záležitost, které jsem si u našich strašně moc považovala.

Abychom nezůstali jen u dětských vzpomínek... Co jste pak dělala vy? A uvažovala jste někdy o tom, že z Pece odejdete?

Rozhodně neuvažovala. Stal se ze mě takovej horskej křovák. Když jsem se seznámila s manželem, kterej byl Pražák, řekla jsem mu jasně, že já teda nikam nepůjdu. Jestli má zájem, tak ať přijde on sem. Zájem byl, takže skončil tady vlastně jako Pecák. Mně tehdy bylo dvacet tři.

Když jsem šla studovat učitelství, tak taky s tou myšlenkou, že chci zůstat tady v Peci. To je pochopitelný. Tenkrát bylo málo kantorů, do takovýho zapadákova vůbec hodně málo, neměli zájem tak nějak extra. Ale já jsem nezačala učit tady dole na škole, já jsem tři roky učila nahoře při Státní dětské ozdravovně na Mělnické boudě. Chodila jsem tam samozřejmě pěšky, v zimě lyže na ramenou, to jsem měla Hikory, byly těžký jako kráva, takhle jsem to vláčela nahoru. A v sedm už jsem stála před Mělnickou. Ale od tý doby taky vím, proč se Růžová hora jmenuje Růžová, protože skutečně, když vychází slunce, tak tam vidíš ten trojúhelník, kterej se rozšiřuje a je sytě růžovej. Nádhera. Mezitím jsem se vdala. To už jsem pak chodila i s bříškem, když jsem nosila Evičku, takže jsem potom nejezdila dolů na lyžích, ale na saních. Když mě tehdy v osmém měsíci potkal místní doktor, nějaký Kmoch, jak jedu takhle dolů a sáně poskakují po půlmetrových boulích, jenom se otočil a říkal: „No, to snad né!“ A už jsem byla pryč, že jo. Tak na to se pamatuju. „No, to snad né!“

A pak teda, když se narodila Evička, jsem byla tu mateřskou doma a uvolnilo se místo na pecké škole. To už tady začal ředitelovat Míla Sochorů, manžel mojí sestry. Tenkrát jsem dostala výjimku, protože příbuzenstvo jinak nesmělo učit na jednej škole. A tam jsem teda skončila na dalších třicet sedm roků. 

Já jsem se stýkala vlastně s těma Pecákama hlavně jako kantor, asi ty dvě generace jsem tady odchovala. S těma, kteří tu zůstali, se tady potkávám. A musím říct, že ti jsou fajn a chovají se, teda vůči mě se chovají strašně fajn. Snad jsem o těch lidech, který chodili tady do tý pecký školy, neslyšela nějaký vyloženě negativní věci. A ty naplaveniny?  To jsou taky třeba mladý lidi teďka, který jsou noví na těch chalupách, a ty já vůbec neznám. Protože nikam nechodím jinam nežli do toho Klubu důchodců. No a tam jsou to teda zase všechno staré známé obličeje. A pak samozřejmě do knihovny, kde se semhle tamhle s někým seznámím. Ale většinu lidí tady já už neznám.