Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Novotná (* 1937)

• narodila se 13. září 1937 v Krnově

• po záboru Sudet se musela rodina vystěhovat, po roce 1939 se usadili v Pardubicích

• v roce 1946 se přestěhovali do Liberce, zde pamětnice absolvovala gymnázium

• od mládí se věnovala turistice a horolezectví

• během studia na VŠCHT poznala Zdeňka Novotného, vzali se v roce 1963 a měli dvě děti

• po škole nastoupila ve sklárnách v Josefově Dole, manžel pracoval jako asistent na VŠST v Liberci

• v roce 1970 zahynul její manžel s dalšími československými horolezci během zemětřesení pod Huascaránem

• místo tragédie opakovaně navštěvovala, při jedné z výprav přežila v Chile havárii mikrobusu

• od roku 1971 učila chemii na průmyslové škole, poté i na základní škole

• pravidelně se účastnila závodu Jizerská padesátka, ze kterého se stal memoriál za zemřelé horolezce

• v roce 2022 žila v Josefově Dole

Díky vášni k horám a horolezectví se Eva Novotná seznámila se svým manželem Zdeňkem. Jenže tato vášeň se stala osudnou, když její muž zahynul v roce 1970 během zemětřesení pod peruánským Huascaránem spolu s dalšími členy československé expedice.

„Když jsem se to dozvěděla, tloukla jsem hlavou o zeď,“ vzpomíná. O dva roky později se na místo tragédie s dalšími manželkami vypravila a nalezla útržek punčochy, kterou svému manželovi na výpravu upletla.

Do Jižní Ameriky se Eva Novotná vypravila ještě několikrát. A při jedné z cest ji také zastihlo silné zemětřesení, v tu chvíli se zrovna nacházela v mikrobuse putujícím po Chile. Utrpěla velmi těžká zranění.

Bomby padaly na nedalekou chemičku

Eva Novotná se narodila 13. září 1937 ve slezském Krnově. Její rodiče Karel a Ludmila Posejpalovi se dříve seznámili v Jeseníkách, kde oba rádi lyžovali.

V Krnově pracovali na poště, ale brzy se odtud s malou dcerou museli vystěhovat pryč, protože po podpisu mnichovské dohody na podzim 1938 zabralo velkou část pohraničí nacistické Německo.

Nějaký čas pamětnice vyrůstala u tety v Uherském Hradišti, rodiče na svém novém pracovišti v Přerově nemohli být s dítětem. V roce 1939, kdy nacisté obsadili i zbytek Československa a později rozpoutali druhou světovou válku, se Posejpalovi přestěhovali do Pardubic.

Tam pamětnice prožila i konec války, kdy se často před nálety musela ukrývat ve sklepě. „Blízko Pardubic je velká chemická továrna Semtín, tu hodně bombardovali. Také kolem nás projížděly vlaky s anglickými a ruskými vojáky. Byl mezi nimi rozdíl, Rusové měli všude na rukách hodinky a chtěli ukořistit další,“ říká.

Politiku jsme neřešili

Po válce se rodiče opět rozhodli přemístit, rovinatá krajina kolem Pardubic jim nesedla tolik jako blízkost hor, a tak si v roce 1946 vybrali Liberec. Sudetské pohraničí se po odsunu německého obyvatelstva snažila tehdejší vláda dosídlit a lákala sem za prací občany z celé republiky.

„Dostali jsme byt v dvoupatrové vile. Před námi tam bydleli Němci, ještě jsme se s nimi setkali, než odešli. V Liberci ale zůstalo více Němců – když mi bylo šestnáct a sedmnáct, tak většina mých kamarádů měla německý původ. Byli to báječní lidi, politiku jsme neřešili,“ vypráví Eva Novotná.

Mnohem více je spojovala záliba v turistice do nedalekých Jizerských hor. Seznámila se s partou kolem cestovatele Gustava Ginzela a navštěvovala proslulou chalupu Hnojový dům v osadě Jizerka. Pamětnice v mládí propadla ale i lásce k horolezení.

Seznámili se na lyžařských kurzech

Po absolvování gymnázia šla Eva Novotná studovat na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) do Prahy. Kromě chemie se opět zajímala i o turistické a sportovní aktivity. „Katedra tělesné výchovy pořádala lyžařské kurzy a na nich jsem se v roce 1961 seznámila s manželem.“ Oba dva chemiky sbližovala láska k horolezectví.

Když skončila studia, vybrala si pamětnice umístění do skláren v Josefově Dole. „Časem se ale ukázalo, že pro inženýrku a ženskou tam nebyla žádná práce, už to měli zaběhnuté po svém,“ přiznává. Poté nalezla uplatnění ve státním veterinárním ústavu, kde dělala rozbory potravin.

Její partner Zdeněk Novotný nejprve pracoval jako odborný asistent na VŠCHT, poté přešel na libereckou Vysokou školu textilní a strojní. Novotní se vzali v roce 1963 a do manželství se jim narodily dvě děti, dcera Lenka a syn Jan. Žili společně s rodiči pamětnice v Liberci, později si koupili chalupu v Josefově Dole v srdci Jizerských hor. Život měli v mnoha ohledech hezky nakročený.

Čekali, až pro ně přijedou

Koncem šedesátých let se komunistický režim v Československu rozvolnil a otevřely se možnosti cestovat po světě. Parta horolezců z oddílu Lokomotiva Liberec, v níž se manželé Novotní pohybovali, toho chtěla využít a plánovali expedici na Aljašku. Po vnitropolitickém obratu způsobeném invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se ale USA staly opět nedostupnou destinací. Místo toho dostali liberečtí horolezci pozvání od kolegů z Peru, a tak svoji výpravu nasměrovali tam.

Expedice se ocitla v problémech už v úvodu, když poblíž hory Huandoy po nešťastném pádu z kamenité stezky zahynul nejzkušenější z horolezců Ivan Bortel. Ostatní proto přehodnotili plán zdolat tento vrchol a za nový cíl vybrali nejvyšší peruánskou horu Huascarán. Smrt jednoho z vůdců skupinou otřásla natolik, že se nakonec horolezci místo výstupu chystali vrátit domů.

„Sbalili tábor a čekali, až pro ně přijedou Peruánci,“ říká pamětnice. Nikdo ale nepřijel, protože 31. května 1970 Peru zasáhlo silné zemětřesení, v jehož důsledku zemřelo okolo 70 tisíc lidí. Otřesy způsobily i uvolnění laviny a části horského masívu Huascaránu, která zasypala údolí jezer Llanganuco, kde se nacházel základní tábor československé expedice.

Z Peru tehdy informace do Liberce docházely postupně. „Pořád jsme věřili, že se jim nic nestalo, že se nacházeli vedle, ale bohužel nebyli vedle,“ vzpomíná na osudný moment Eva Novotná. Všichni členové expedice včetně jejího manžela Zdeňka Novotného pod lavinou zahynuli.

Na místě našla útržek podkolenky

Dva roky po zemětřesení se Eva Novotná na místo tragédie dostala. „Svaz tělovýchovy zařídil, že manželky horolezců, které chtěly, mohly jet. Taky jsme se bály, abychom tam nezůstaly, když jsme doma měly malé děti,“ říká a přiznává, že první návštěva místa byla psychicky náročná.

I po dvou letech byly v údolí jezer stále patrné následky laviny. Pamětnice tam dokonce nalezla kus spacáku svého muže a útržek podkolenky, kterou mu před odjezdem pletla. Oboje si doma uschovala spolu s dopisy, v nichž jí manžel z expedice psal, jak se mu stýská a jak se těší domů na děti.

Eva Novotná se jako vdova se dvěma malými dětmi ocitla v těžké situaci. Mohla se opřít o pomoc své matky a také širokého okruhu přátel. Po mateřské dovolené si nalezla nové zaměstnání a na střední průmyslové škole v Liberci začala vyučovat chemii.

Odkaz zemřelého manžela uchovávala pamětnice například pravidelnou účastí v běžkařském závodu Jizerská padesátka. Toho se krátce před svým odjezdem do Peru zúčastnili všichni členové expedice, od roku 1971 se pak pravidelně během zahájení jejich památka připomínala.  

Mikrobus najednou udělal kotrmelec

Ani ztráta manžela v peruánských horách Evu Novotnou neodradila od horolezectví, ve kterém dále pokračovala. Stejně tak se opakovaně vracela i do Jižní Ameriky. U příležitosti 25. výročí tragédie už jela z pozůstalých jako jediná a zasloužila se o vybudování pomníku zemřelým horolezcům.

V roce 2010 se pak vypravila se svojí kamarádkou na cestu po Jižní Americe a měly v plánu navštívit i Antarktidu. Nepodařilo se jim však sehnat letadlo na přesun, místo toho se vydaly do Peru a následně pokračovaly do Chile. Aniž by to pamětnice tušila, kráčela vstříc podobnému osudu jako její muž.

„Cestovaly jsme mikrobusem po malých městečkách, kde je spousta zastávek. Po cestě začalo zemětřesení a mikrobus najednou udělal kotrmelec. Zůstali jsme tam ležet, jeden z cestujících zemřel. Pak nás s Jiřinou odvezli každou do jiné nemocnice. Asi měsíc jsme ležely a nevěděly, kde je ta druhá,“ líčí Eva Novotná.

Převoz zpět do Česka zařídil její syn. Pamětnice si z nehody odnesla devět zlomenin, její kamarádka měla méně štěstí, když si poranila míchu a zůstala upoutána na vozíku.

Přátel jsem měla naštěstí dost

Eva Novotná pracovala jako učitelka od sedmdesátých let až do svého důchodu. Ke konci pracovní kariéry přestoupila na základní školu v Josefově Dole. V té době došlo v Československu k sametové revoluci a pádu komunistického režimu.

„Jednou jsem jela do Prahy na Václavské náměstí, ještě když tam panoval největší entuziasmus. Nevydržela jsem to, omluvila se ze školy a jela. Byl to úžasný zážitek, z balkónu Melantrichu zpíval můj idol Karel Kryl,“ vypráví.

Po dobrodružných cestách po světě trávila Eva Novotná důchod na chalupě v Josefově Dole. Kromě rodinných návštěv jí tu společnost často dělali i kamarádi. „Přátelství mezi lidmi je nejdůležitější, já jsem jich naštěstí měla dost,“ hodnotí pamětnice, co jí pomáhalo přenést se přes ty nejtěžší životní okamžiky.