Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Novotný (* 1940)

• narozen 22. června 1940 ve Velkém Poříčí u Hronova

• otec totálně nasazen za druhé světové války v továrně Lufthansy

• zažil osvobozování Náchodska v květnu 1945

• rodina přesídlila do Broumova, kam jeho otec nastoupil do přádelny, v níž do roku 1945 pracovali většinou Němci

• byl svědkem internace Němců z Broumovska a jejich následného vysídlení

• po maturitě vystudoval dvouletou vyšší pedagogickou školu v Praze

• v listopadu 1959 narukoval na vojnu do Janovic nad Úhlavou

• základní vojenskou službu sloužil na střežené hranici s tehdejším Západním Německem

• po vojně nastoupil jako učitel na základní školu v Broumově, kde učil až do důchodu dějepis, zeměpis a občanskou nauku

• v srpnu 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Broumově

• od roku 1999 se podílel na psaní broumovské kroniky

• v červenci 2023 žil v domově pro seniory v Broumově

Rodák z Velkého Poříčí, které bylo vždy české, prožil téměř celý život v nedalekém Broumově, v němž do roku 1945 žili většinou Němci a v době války ho zabralo Německo.

„Moje matka otci říkala, že ji nikdo do toho německého Broumova nedostane. Vzpomínala, jak tam chodili sokolové z Velkého Poříčí podporovat akce Čechů, kteří byli v Broumově za první republiky,“ vypráví pamětník a dodává, že nakonec se maminka do Broumova přestěhovala, protože jeho otec musel do zdejší přádelny nastoupit jako mistr. V textilkách v pohraničí totiž po vysídlení Němců chyběly pracovní síly.

Pamětník začal v Broumově chodit do školy a na stejné základní škole působil celý svůj profesní život jako učitel dějepisu, zeměpisu a občanské nauky.

Jako dítě sledoval průvody vězňů z lágrů

Jindřich Novotný se narodil 22. června 1940 ve Velkém Poříčí u Hronova. Jeho otec pracoval v textilní továrně v Malém Poříčí, kde rodina bydlela v továrním bytě. Za druhé světové války ho nasadili na nucenou práci v tehdejší Německé říši, a když se vrátil, vzpomínal na rozbombardovanou zemi. Žádnou nenávist k Němcům ale necítil, v ovzduší tolerance vychovával i svého syna Jindřicha.

Na jaře 1945 už bylo jasné, že se válka chýlí ke konci. Malý Jindřich tomu sice nerozuměl, ale vzpomíná, jak vídal své německé sousedy chodit po ulicích s bílou páskou přes ruku, jak viděl Němce utíkat směrem do vnitrozemí před Rudou armádou nebo jak z okna koukal na německé vojáky, kteří vedli Malým Poříčím zubožený průvod lidí. „Zřejmě to byli vězni z nějakého koncentračního nebo pracovního tábora v Polsku. Lidé se jim snažili pomoct, dávali jim jídlo a strážní už to tolerovali, sami věděli, že je konec.“

Ještě 9. května 1945, v době, kdy Praha byla už osvobozená, se ale na celnici v Bělovsi kousek od Malého Poříčí urputně bojovalo. Vojáci SS s tanky, děly a nákladními auty se pustili do boje se sovětskými vojáky i českými povstalci. „Odpoledne jsme najednou zaslechli střelbu z kulometu, pak i z děla. Otec v těch bojích přišel o kamaráda, já jsem se druhý den s nadšením chodil koukat na rozbité německé tanky, které zůstaly stát na cestě mezi Bělovsí a Velkým Poříčím.“

Němci museli po válce z Broumova odejít

Po válce dostal otec výzvu, že má jako mistr přejít do broumovské přádelny a tkalcovny Gyger a spol., která se před arizací jmenovala Heřman Pollack a synové a v roce 1949 se stala součástí národního podniku Veba. Nějakou dobu do Broumova, kde až do roku 1945 žili převážně německy mluvící obyvatelé, dojížděl vlakem, pak koupil malý domek po odsunutých Němcích v kolonii 5. května a s rodinou se tam přestěhoval.

V Broumově u bývalé pily zřídili Němci za války zajatecký tábor, ve kterém soustředili hlavně francouzské vojáky. Ti zde pracovali na stavbách nebo v textilních továrnách. Po skončení války žili v bývalém zajateckém táboře němečtí obyvatelé čekající na vysídlení.

„Do Broumova přijely Rudé gardy z Prahy, aby pomáhaly udržovat pořádek. Vždycky odvedly určitou skupinu lidí z tábora na nádraží, kde už čekal vlak, který je odvážel do Německa. S kluky jsme se na ně do tábora chodili dívat.“ Odsun ale nepostihl úplně všechny obyvatele, kteří zde žili. Otec například pracoval v továrně s jedním mistrem Němcem, který se ale za války nikdy nemíchal do politiky a navíc měl skvělé technické znalosti, takže směl v Broumově zůstat.

S jeho synem pak Jindřich nastoupil v září 1946 do první třídy chlapecké obecné školy. I několik dalších spolužáků bylo německé národnosti a až později se Jindřich dozvídal, že mnozí ztratili ve válce otce. Němci odešli, místo nich přišlo do pohraničí hodně Slováků, Jindřich se pamatuje i na Řeky, kteří utíkali před občanskou válkou a pak ve velkém pracovali v textilních továrnách v okolí.

Rád vzpomíná, jak v místním koloniálu krátce po válce prodávali konzervy potravinové pomoci UNRRA, nejoblíbenější byly fazole v rajské omáčce s masem a oplatky polité čokoládou. Po komunistickém převratu v roce 1948 Jindřich zaznamenal ve svém životě jednu zásadní změnu, a to promíchání chlapeckých a dívčích tříd ve škole.

Ve škole měl štěstí na učitele a učitelem se sám stal

Po obecné škole přešel Jindřich na měšťanskou školu, která se v roce 1953 změnila na jedenáctiletou střední školu. V průběhu studia chodil na brigádu do textilní továrny, měl na starost rozvážení špulek po přádelně, a jak sám zjistil, nebyla to vůbec snadná práce. Potkával se tam i s řeholnicemi, které komunistický režim soustředil v broumovském klášteře. Některé směly pracovat jako zdravotní sestry, většina dřela v přádelnách, i když to byly třeba profesorky.

Když střední školu ukončil, váhal, zda má nastoupit na textilní průmyslovku v Ústí nad Orlicí, nebo raději na učitelský ústav. Vybral si dvouletou vyšší pedagogickou školu v Praze, aprobaci dějepis, občanská nauka a zeměpis. Přijímací zkoušky dělalo asi 120 lidí, brali jich jen 16, Jindřich byl mezi nimi.

Po úspěšném absolvování dostal umístěnku do okresu Frýdlant, ale podařilo se mu domluvit, že nastoupí do Police nad Metují, odkud po krátkém čase přešel do Broumova, kde nakonec zůstal celou svoji učitelskou kariéru. Učil na druhém stupni základní školy a práce s dětmi ho celoživotně naplňovala. Měl štěstí, že na stejné škole učila celý život i jeho manželka.

V roce 1959 nastoupil Jindřich Novotný na dva roky na vojnu, narukoval do Janovic nad Úhlavou. Sloužil na západní hranici, kde měli kryty umístěné jen kousek od amerických vojáků 7. americké armády, která operovala v Německu. Jindřich bral vojnu pozitivně, nejvíc se mu líbilo, že měl možnost podívat se na Šumavě do míst, která byla už tenkrát nepřístupná. Obdivoval místní přírodu, a když mohl, odcházel z kasáren na výlety.

„Ze začátku jsme ale nikam moc nesměli, domů na víkend jsem jel téměř po roce. Když začínala Kubánská krize, měli jsme bojovou pohotovost a z kasáren nikdo nesměl, totéž když se stavěla Berlínská zeď. Měli jsme strach, že nám kvůli tomu vojnu prodlouží.“ Nelíbilo se mu, že si vojáci z některých opuštěných šumavských vesnic udělali cvičák. Ke konci vojny Jindřich vystřídal ještě kasárna v Písku, v Táboře a ve výcvikovém prostoru Brdy. Nikdy nezažil šikanu a měl štěstí na dobré velitele.

Život mu zachránil náhodný kolemjdoucí

Rok 1968 byl pro lidi v Československu naplněný příslibem lepších zítřků. I pamětníkova rodina toužila po větší svobodě, chtěli cestovat, číst necenzurované noviny. Sovětský svaz tomu brzy učinil přítrž. V předvečer invaze doprovázel Jindřich návštěvu v Broumově na vlak, všude byl klid. Když pak o půlnoci slyšel hukot letadel, ještě se ženou nespali.

„Z polských základen létala nákladní letadla plná vojenské techniky, jezdily tanky, přes Broumov šli polští vojáci, ale nebylo jich moc, většina vojsk šla přes Náchod. Lidé jim otáčeli směrovky, ale víc dělat nemohli. V rozhlase hned začal generál Svoboda vyzývat ke klidu, aby vojáci domnělou kontrarevoluci nepotlačili silou.“

Normalizaci prožil Jindřich Novotný za katedrou na broumovské základní škole. „Bylo to složité, protože kantoři museli dělat politickou práci,“ vzpomíná na nelehkou dobu. Své žáky brával na školní výlety, během nichž poznávali místa husitských bitev. Poznamenává, že ještě nikdy nebyl v Lidicích, s žáky jezdil do Ležáků, které měli blíže.

Sametovou revoluci uvítal, protože konečně mohl jezdit i do zahraničí. Do Broumova začali přijíždět němečtí rodáci. „Starají se o broumovský hřbitov. Chtěl jsem, aby zůstal německý, aby lidé viděli, že Broumov vybudovali Němci.“

V roce 1996 ho na ulici skolil infarkt a nebýt náhodného kolemjdoucího, který ho masáží srdce přivedl zpět k životu, už by svůj příběh nevyprávěl. Do školství se po incidentu nevrátil, odešel do důchodu. Několik let se staral o nemocnou manželku, zemřela v roce 2017. Společně vychovali tři sny, jeden jezdil v roce 2023 s kamionem po Evropě, druhý byl armádním pilotem, posléze létal i na civilních Airbusech. Třetí syn pracoval jako stavební inženýr a žil ve Washingtonu.

V roce 2023 se Jindřich Novotný již řadu let podílel na psaní broumovské kroniky. Oceňoval, že mladí mají dnes lepší možnosti vzdělání a větší perspektivu, než tomu bylo za jeho mládí.