Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Novotný (* 1938)

• narozen 4. června 1938 v Hradci Králové

• byl svědkem bombardování Mladé Boleslavi

• v roce 1949 byl jeho otec zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 18 let

• rodina přišla o byt a většinu majetku

• kvůli věznění otce měl problém s přijetím na střední a později i vysokou školu

• v nepřítomnosti otce se rodina potýkala s existenčními problémy

• roku 1967 absolvoval pedagogickou fakultu v Olomouci

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Praze

• působil jako učitel a umělecký pasíř

• v roce 2024 žil v Praze

Deset let. Tak dlouho dobu strávil Oldřich Novotný bez otce. Vděčil za to totalitní moci, která jeho tatínka odsoudila ve vykonstruovaném procesu na osmnáct let odnětí svobody. Celé desetiletí strávil jen s matkou a bratrem, se kterými žil v malém pokoji bez sociálního zařízení. Komunisté jim sebrali nejen živitele rodiny, ale i střechu nad hlavou a majetek. Matka, která byla do té doby v domácnosti, musela zvládnou péči o dva dospívající syny, ale i překonat svůj vlastní smutek. Na manžela počkala a po jeho návratu navázali tam, kde jim jejich vztah komunisté před mnoha lety zpřetrhali.

Rusové byli všude v lesích

Oldřich Novotný se narodil 4. června 1938 v Hradci Králové Marii, rozené Zvěřinové, a Oldřichu Novotným. Matka (*1912) pocházela z Mnichovic u Prahy, otec (*1907) z Bítouchova u Bakova nad Jizerou. Oldřich Novotný starší se vyučil rytcem a poté odjel na šest let do Záhřebu v tehdejší Jugoslávii, kde se věnoval řemeslu. Po návratu do Československa žil nějakou dobu v Praze, odkud odešel asi roku 1933 do Hradce Králové. Tam si zřídil svou vlastní dílnu na dvoře jednoho z domů na dnešní Dukelské třídě. Po svatbě s Marií Zvěřinovou si pronajali mladí manželé byt přímo v domě u rytecké dílny. Tam také strávil Oldřich Novotný strávil velkou část dětství. Otec měl ve svém podniku tři zaměstnance. Jeho žena byla v domácnosti, ale občas mu vypomáhala s živností. 

Druhou světovou válku prožili Novotní bez větších problémů. Roku 1941 přibyl do rodiny ještě syn Dušan. Válečné dění ovšem na Oldřicha Novotného působilo i v jeho nízkém věku. V bytovém domě č. p. 471, kde žili, bydlela i židovská rodina Fantlových. Ti museli na počátku čtyřicátých let opustit domov, odešli do transportu a zbytek války strávili v různých koncentračních táborech. „Když odcházeli, řekli rodičům a dalším sousedům, ať užívají jejich chatu za Hradcem. Po válce se naštěstí vrátili, ale odstěhovali se do Liberce a chatu nechali sousedů,“ vypráví. Další válečnou vzpomínku má na to, že otec měl nespecifikovaný kontakt s odbojáři. „Několikrát k nám přišli, zavřeli se do pokoje a něco řešili. Tatínek, jelikož vyráběl razítka, jim pomáhal tím, že na potravinové lístky dotiskával deset deka masa, curku nebo třeba mouky,“ říká.

Když měl Oldřich Novotný roku 1944 nastoupit do školy, rozhodli se rodiče, že ho pošlou k babičce na venkov do Bítouchova, aby ho uchránili před případným bombardováním města. První třídu tedy začal navštěvovat v asi dva kilometry vzdálených Zvířeticích. Tam byl paradoxně svědkem náletů na průmyslové objekty v nedaleké Mladé Boleslavi. Vybavuje si, jak se utíkal schovávat do sklepa, pokaždé když se rozezněla siréna. Na venkove byl sice mimo dění, ale pamatuje si na setkání s ustupujícími německými vojáky. „Jednou z lesa přišli dva vojáci. Dožadovali se, že si chtějí poslechnout rádio, ale my jsme ho neměli, tak jsme je poslali k sousedům,“ popisuje. V Bítouchově zažil i příjezd sovětských vojáků, jednoho z nich babička ubytovala u sebe doma. Jeho pobyt se ale obešel bez potíží. Vojáci, kteří přebývali hlavně v okolních lesích, odjeli podle jeho vzpomínek asi až v srpnu.

Přišli jsme domů a zjistili jsme, že tatínek už není doma

Do druhé třídy nastoupil Oldřich Novotný už zase v Hradci Králové. Tam také prožil první poválečné parlamentní volby v roce 1946, z nichž jako vítězná vzešla Komunistická strana Československa (KSČ). „Pamatuju si, jak všude po městě visely plakáty s nápisy Volte číslo 1,“ říká. Klidu si rodina dlouho neužila. Brzy přišel komunistický převrat a s ním první problémy – nad otcovou živností se začala stahovat mračna. Ačkoliv Klement Gottwald nejprve sliboval živnostníkům jistoty pro jejich podnikání, vše mělo dopadnout jinak. Znárodnění své dílny se ale Oldřich Novotný starší nedočkal,  protože ho ještě předtím stihli zatknout.

V létě roku 1949 požádal Jindřich Kříž (syn majitelky domu, ve kterém žili) Oldřicha Novotného staršího, aby vyrobil razítko na pas, údajně pro skupinu studentů, kteří chtěli z Československa emigrovat. „Tatínek mu řekl, že mu razítka neudělá, ale ať přinese ty pasy, že do pasů razítka otiskne. On vyráběl státní razítka, státní razítka byla tehdy kulatá se lvíčkem uprostřed. Samozřejmě dělat se měla jenom na žádost státních úřadů a ne jen tak komukoliv,“ vypráví. Ve skutečnosti byla celá akce naplánovaná Stání bezpečností (StB) a žádní takoví studenti nebyli. To ovšem Jindřich Kříž ani Oldřich Novotný starší netušili. Že šlo o provokaci, vyšlo najevo i v revizi ministerstva vnitra z roku 1956. V dokumentu se uvádí, že několik později odsouzených osob (mezi nimi i Oldřich Novotný starší) byli k ilegální činnosti donuceni provokatéry Státní bezpečnosti.[1] Poté, co otec doklady otiskl a razítka spálil, ho 26. srpna zatkli. V té době trávili jeho synové prázdniny u babičky v Bítouchově a nevěděli, jaké smutné překvapení je doma čeká. „Přišli jsme domů a zjistili jsme, že tatínek už není doma. Maminka nám řekla, že ho odvedli,“ říká a pokračuje: „Další den přijelo auto a vystoupil z něj tatínek s nějakým mužem v civilu. Pod jeho dozorem musel razítka znovu vyrobit, protože estébákům chyběl důkaz.“

Otec musel podle Oldřicha Novotného při výsleších čelit fyzickému násilí, protože brzy po zatčení skončil v nemocnici. „Byl po operaci slepého střeva a zřejmě, jak ho bili, ho nějak poškodili. Lidi mamince řekli, že je tatínek v nemocnici a že tam je pod dohledem policie. Tak jsme se tam vydali za ním. Mě a bratra tam pustili, ale maminka musela zůstat na chodbě, i když dveře byly otevřený,“ vybavuje si. Po nějaké době ho z nemocnice propustili a vrátil se do vazby, kde zůstal až do soudního procesu. To, že vyšetřovatelé Oldřicha Novotného podle všeho fyzicky napadali, potvrzuje i již zmíněná revize ministerstva vnitra z roku 1956: „Podpisy protokolů byly na nich při vyšetřování vynucovány hrubým fyzickým a psychickým násilím a vůbec v průběhu celého vyšetřování byli biti.“ [1] 

V červnu roku 1950, tedy téměř rok po zatčení, Oldřicha Novotného staršího soudili ve velkém procesu se členy ilegální skupiny Stanislava Maděry a skupiny Rudolfa Bárty. Obžalováno bylo celkem 71 osob, část z nich byla do procesu zatažena podobně jako pamětníkův otec nastraženou provokací StB. Většinu ostatních obžalovaných Oldřich Novotný st. podle svého syna vůbec neznal (byl mezi nimi například také akademický malíř Otakar Číla). Předsedou soudu byl nechvalně proslulý Vojtěch Rudý, zvaný Rudý Vojtěch.

Hlavní líčení se konalo ve dnech 26. června až 3. července 1950 v Hradci Králové. Oldřich Novotný se jako dítě neúčastnil, ale svou přítomností přišla svého manžela podpořit Marie Novotná. „Maminka říkala, že se neohroženě hájil a napadal je. Byli tam i jiní, kteří se prý chovali vyloženě zbaběle a spíš prosili o milost a žádali je. Tatínek se teda takhle nechoval. Nebyl to sice žádnej odbojář, ale v tomhle byl statečnej,“ říká jeho syn. Oldřichu Novotnému staršímu hrozilo až doživotí.  Rozsudek nakonec zněl 18 let odnětí svobody. Otec byl společně s několika dalšími uznán vinným ze zločinu spoluviny dle § 5 na zločinu velezrady dle § 1 odst.2, zákona č. 231/48 Sb., za to, že se „spolčili s jinými, aby se pokusili zničit a rozvrátit lidově demokratické zřízení, společenskou a hospodářskou soustavu republiky zaručené ústavou, k vykonání tohoto jejich zlého skutku úmyslným opatřením prostředku, odvracením překážek a jiným způsobem nadržovali, pomáhali a k bezpečnému vykonání přispěli.“[2] Komunisté Oldřichu Novotnému staršímu zkonfiskovali veškerý majetek, který propadl ve prospěch státu, a odebrali mu navždy živnostenské oprávnění. Tím přišla o obživu a domov i jeho žena a obě děti. „Vždycky tady byly takové nějaké naděje, že se celý režim změní a že nám třeba ze Západu pomůžou a že tam těch 18 let nebude,“ popisuje Oldřich Novotný, jak k rozsudku v rodině přistupovali. Matka několikrát žádala o zkrácení trestu a udělení milosti, nikdy jí nebylo vyhověno. Nakonec si otec odseděl 11 let.

Estébák si přišel obhlídnout náš byt, že v něm bude bydlet

Matka se po odsouzení svého manžela seznámila s dalšími ženami, jejichž muži byli uvěznění. Ty si navzájem byly v dalších letech velkou oporou. Zaměstnání našla v družstvu Znak, které mimo jiné vzniklo z dílny jejího muže a kde pracovali někteří rodinní známí. Na podzim roku 1950 musela na základě úředního dopisu tehdy už jen tříčlenná rodina opustit svůj byt v Hradci Králové. Náhradní bydlení, do kterého se měli přestěhovat, se nacházelo v Orlických horách nedaleko Králíků. „Ty domy byly po Němcích, vypadalo to tam všelijak a taky doprava byla špatná, zaměstnání ani školy žádné,“ vypráví Oldřich Novotný. Nakonec si díky známým našli jiné bydlení v Hradci Králové. „Vzpomínám si, jak si přišel nějaký estébák obhlídnout náš byt, že v něm bude žít po nás. Pak přišel úředník a řekl mamince: ‚Paní, když se nevystěhujete, tak přijedou vojáci a vystěhují vám nábytek na ulici. Vy prostě za čtrnáct dní musíte mít byt prázdný.‘“ 

Matka se syny našla útočiště ve sdíleném bytě, kde obývali jeden průchozí pokoj bez oken, tekoucí vody a sociálního zařízení. V těchto neutěšených podmínkách žili asi tři roky. Později si vyměnili pokoj s majitelem a octili se v o trochu větší místnosti, kde byla alespoň okna. „Já jsem si uvědomoval, že bydlíme zoufale, ale nějak jsme se přes to překlenuli. Hodně nám pomáhali prarodiče,“ vysvětluje Oldřich Novotný.

Mezitím Oldřich Novotný starší prošel mnoha lágry. Nejprve ho věznili v Hradci Králové, potom strávil čas ve Valdicích a odtamtud se dostal do Jáchymova. Otec pamětníka měl štěstí a na práci do tamních dolů se vůbec nedostal, díky své kvalifikaci mohl pracovat jako zámečník. Po půl roce Jáchymov opustil a ocitl se v Příbrami na Bytízu. „V roce 1958 se dostal do skupiny projektantů, které ministerstvo vnitra vyčlenilo z vězňů. Na Pankráci vytvořili projekční skupinu, která projektovala některé stavby. Třeba elektrárnu Opatovice a zimní stadion v Holešovicích,“ vypráví Oldřich Novotný.  Poslední dva roky pracoval otec jako kreslič, čímž získal lepší podmínky. Před propuštěním strávil ještě půl roku v Plzni na Borech.

Otce navštěvovala rodina jen jednou za několik měsíců, většinou po čtvrt nebo půl roce. Během 11 let ho synové viděli jen málokdy. „K návštěvě mohli jít většinou jenom dva lidi, takže šla jen moje babička a já, ale už třeba bratr tam nesměl. Příště se to zase vyměnilo,“ popisuje a dodává: „Návštěva určitě netrvala déle než půl hodiny. Seděli jsme u velkého stolu, kde byli další vězni a jejich návštěvy. Museli jsme mluvit jen o všedních věcech.“ 

Oldřich Novotný si nepřítomnost otce samozřejmě uvědomoval a občas se dostával do nepříjemných situací. Jednou z nich bylo například to, když musel každý ve třídě říct, jaké zaměstnání mají jeho rodiče. „Styděl jsem se to říkat na celou třídu, tak jsem vstal, došel jsem až ke katedře a učiteli jsem pošeptal: ‚Můj tatínek je v nápravném zařízení,‘“ vzpomíná.

Vrátil se hubený a o kriminálu nechtěl mluvit

Po dokončení základní školy se Oldřich Novotný vyučil v Praze rytcem, věděl totiž, že studovat střední školu by kvůli svému kádrovému posudku nemohl. V roce 1956 se rozhodl, že se přeci jen zkusí přihlásit k dalšímu studiu. Na střední průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou ho nakonec přijali. Během jeho studia přišlo vedení školy několik žádostí z uličního výboru, aby ho vyloučili. Ředitel, komunista, mu u maturity řekl, že pokud by nebyl tak dobrý student, musel by ho ze školy opravdu vyhodit.

V roce 1960 udělil prezident Antonín Novotný amnestii několika tisícům vězňů, mezi nimi byl i třiapadesátiletý Oldřich Novotný starší. Celé rodině se ulevilo, ale na otci bylo znát, že ho pobyt ve vězení poznamenal. „Bylo vidět, že se změnil, že zestárnul a zhubnul, zešedivěly mu vlasy. Byl hubený a o kriminálu nechtěl mluvit,“ vzpomíná jeho syn a dodává: „Když viděl, v jakých podmínkách rodina žije, neváhal a začal shánět nové bydlení.“ Nakonec se až po čtyřech letech mohli přestěhovat do prostornějšího bytu, který vystavěli svépomocí. Otec našel zaměstnání v bývalých hradeckých Škodových závodech (tehdejší ČKD), kde měl nastoupit jako zametač, posléze se uplatnil jako rytec v nástrojárně.

Ještě před maturitou si Oldřich Novotný podal přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (UMPRUM), kam ho nepřijali kvůli otcově věznění. V listopadu 1960 tedy nastoupil v Brně na povinnou vojenskou službu. Jak vzpomíná, na vojně ho nejednou přemlouvali ke spolupráci s StB, což pokaždé odmítl, a nově příchozí zažívali občas i ponižování. „Všichni nováčci absolvovali jakousi hromadnou šikanu od starších vojáků. Ale to spočívalo v tom, že úklid se nedělal jen hodinu, ale třeba do noci. Ale to se stalo tak dvakrát,“ říká. Těsně před propuštěním do civilu si podal přihlášku na pedagogickou fakultu v Olomouci se zaměřením na výtvarnou výchovu a deskriptivu. Protože mu vojenský útvar nedal doporučení ke studiu, nepřijali ho. Nakonec se dostal na školu díky odvolání. Absolvoval v roce 1967, v té době už byl ženatý s Marií, rozenou Hrbkovou, kterou potkal právě během studií v Olomouci. V létě roku 1967 se manželům narodila dcera, o pět let později pak přišla na svět druhá.

Po ukončení školy se manželé přesunuli do Prahy, kde svépomocí stavěli byt. V hlavním městě také prožíval uvolněnou atmosféru pražského jara. „Najednou jsem si na ulici všímal lidí, kteří měli na klopě trikolóru anebo vlaječku. Takové nějaké nadšení tam bylo,“ říká. On sám, stejně jako jeho otec, ale změně příliš nevěřil. K reformnímu komunismu zkrátka neměl důvěru. „Byla to jen kosmetická změna strany, která způsobila dlouholeté věznění otce,“ vysvětluje svůj pohled. Krátce poté, co se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy, vydal se pěšky ze Strašnic od rodičů své ženy do centra města. „Ale protože to tam bylo ošemetný – já jsem byl vždycky asi trochu opatrnej – tak jsem radši odtamtud zmizel. V Riegrových sadech se ale střílelo, takže jsem tam ležel na zemi chvíli schovanej, protože jsem si říkal, že nestojím o to, abych dostal nějakou kulku,“ vypráví. Další den se vypravil za svou ženou a dcerou do Hradce Králové, kde byli u jeho rodičů, a společně se vrátili do Prahy. 

Během normalizace prožíval se svou ženou a dcerami poměrně poklidný rodinný život. Oldřich Novotný působil jako učitel na odborném učilišti na Vinohradech a později na Zeleném pruhu. Souběžně s pedagogickou dráhou se věnoval řemeslu – do svých osmdesáti let pracoval jako umělecký pasíř. 

Po sametové revoluci, které se jeho otec nedožil (zemřel roku 1980), se s bratrem zasloužil o jeho rehabilitaci. Rodině stát po mnoha desítkách let vrátil dokonce zařízení a stroje z otcovy rytecké dílny. V roce 2019 Oldřichu Novotnému staršímu ministr obrany udělil osvědčení účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu in memoriam. V roce 2024 žil Oldřich Novotný v Praze.

 

 

[1] Revize trestní věci Stanislav Maděra a spol. dostupná v sekci Dodatečné materiály

[2] Výňatek ze spisu a část rozsudku dostupná v sekci Dodatečné materiály