Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pánbůh mne chránil před komunismem
narodil se v Liberci 28. 1. 1933
po Mnichovské dohodě patřila jeho rodina mezi uprchlíky z pohraničí
během nacistické okupace vystudoval gymnázium
vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou
pracoval ve Státním výzkumném ústavu sklářském
čelil nátlaku komunistického režimu kvůli víře
během pražského jara byl členem KAN
po roce 1989 byl členem OF a KDS
V roce 2021 žil v Hradci Králové.
Předválečné Liberecko, kde se Vladimír Novotný v roce 1933 narodil českým rodičům, představovalo kraj s výraznou převahou německého obyvatelstva. Smíšená českoněmecká manželství však byla vcelku obvyklá, a ne každý zaujímal v národnostní otázce vyhrocený postoj. Koncem 30. let se nacionalistické vášně vyhrotily natolik, že otec pamětníka považoval jako Čech za nutné jezdit v lokomotivě s ukrytou puškou.
Existenční katastrofou se pro rodinu Novotných stal mnichovský diktát a odstoupení pohraničních oblastí Německu v říjnu 1938. „My jsme jako rodina už museli odejít. Nikdo nevěděl, jak ta válka dopadne,“ vrací se ve vzpomínkách pamětník. Rodina se ocitla v těžké situaci.
Přestože otec neztratil zaměstnání strojvedoucího, nebyla pro něj práce a nedostával plný plat. Úspory, za které si plánovali pořídit domek, jim byly zablokovány. Kvůli finanční tísni se manželé museli na čas rozdělit. Otec hledal práci v Turnově, matka Cecílie, rozená Pokorná, odešla s dvěma dětmi k matce na Vysočinu.
V malém domku s nimi bydlel i strýc a teta, která měla nemanželské dítě. Lidé vyhnaní z pohraničí naráželi na nepochopení starousedlíků. Často je přijímali chladně. Česká společnost se teprve vyrovnávala s odeznívající hospodářskou krizí, nezaměstnaností a nedostatkem bydlení. Manželé žili odděleně až do srpna 1939, kdy otec konečně získal práci v Hradci Králové a mohl se o rodinu postarat.
Otec pamětníka František Novotný se narodil v roce 1895. Po vypuknutí prví světové války narukoval a už v prvním roce konfliktu se ocitl na ruské frontě. V roce 1917 jej zranili a zajali, po nějakém čase se mu podařilo dostat se ze zajetí na svobodu a s německým vojskem se vrátil do Čech, kde se až do konce války skrýval.
Dezertérem přestal být po vzniku republiky, kdy vstoupil do Československé armády a bojoval na Košicku proti Maďarům, odmítajícím se smířit se ztrátou Slovenska. Po skončení konfliktu oblékl uniformu finanční stráže, poté vojenské policie a v modré uniformě železničářů se s rodinou přestěhoval na Karvinsko a ve 30. letech pak do Liberce. Vladimír Novotný se narodil 28. ledna 1933, dva dny před dosazením Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře v Německu.
Dětství Vladimíra Novotného je spojeno s dobou války a okupace, s ohledem na svůj věk však většinu věcí vnímal dětským pohledem. Pamatuje si například „ordnéry“ v bílých podkolenkách, na které se snažili s kluky umístit bodláky. Na vtipy, které nesměl nikde říkat, a jak mu rodiče zakazovali komolit nacistický pozdrav na „zlík-haj-zlík“.
V roce 1944 zažil nálet na Pardubice a z okna vlaku viděl vybombardované čtvrti. Ke konci války měli velkou starost o otce, kterému jako strojvedoucímu hrozily útoky hloubkových letců „kotlářů“ nebo nálože nastražené partyzány.
Školní léta prožil Vladimír Novotný převážně během války. Po obecné škole se dostal na královéhradecké gymnázium. Předcházelo tomu týdenní přijímací řízení s velkým důrazem na fyzickou zdatnost a chlapci s nějakým tělesným nedostatkem studovat nemohli.
„Zřejmě je vybrali k poněmčení, tak museli být rasově kvalitní,“ domnívá se pamětník. Měl dobré výsledky z tělocviku, ale nejvíc mu dle jeho názoru pomohla náhoda. Při šplhu na tyči se dostal mezi tři nejlepší a během finále si jej všiml dohlížející německý inspektor, na kterého „árijsky vyhlížející“ blonďatý a modrooký chlapec příznivě zapůsobil. Zahájil tedy studium ve značně proněmeckém prostředí.
„Jako první nás učili hajlovat“, vzpomíná. Ředitelem byl nacista Václav Jizba, během války si říkal Wenzl Stube a po osvobození si vyslechl u soudu za kolaboraci trest smrti. Naopak někteří jiní učitelé, například profesor matematiky a profesor náboženství, skončili v koncentračních táborech. Pamětník vzpomíná také na mladého učitele Kratochvíla, jehož česká veřejnost kvůli nenadálému propuštění z výslechů na gestapu podezřívala ze spolupráce s nacisty. Později se stal agilní komunistou a po únorovém převratu v roce 1948 jej jmenovali ředitelem školy. Pomáhal pronásledovat žáky s nevyhovujícím buržouazním původem, Vladimíra Novotného spolu s jinými kamarády nutil podepsat nepravdivá záporná hodnocení na některé spolužáky.
Po únorovém převratu měl Vladimír Novotný jako dítě z dělnické rodiny na rozdíl od velké části spolužáků na gymnáziu „dobrý“ kádrový původ a v maturitním ročníku mu pedagogové doporučili studium na Vysoké škole politické. Po odmítnutí na něj ředitel vyvíjel nátlak. „Dobře, když nepůjdeš, nepůjdeš na žádnou vysokou školu,“ oznámil mu.
Na Vysokou školu politickou naopak nastoupil pamětníkův spolužák Alexej Ozarčuk, pozdější poradce Vasila Biľaka a posledního socialistického předsedy vlády Ladislava. Adamce. Vladimír Novotný vystudoval chemii na univerzitě v Pardubicích, nastoupil na katedře jako asistent, později působil na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové a nakonec většinu profesní kariéry strávil na Výzkumném ústavu sklářství.
Vladimír Novotný připouští, že zpočátku ideu komunistické utopie zcela neodmítal. Totalitní krutost režimu mu odhalily procesy 50. let a osudy některých známých z okolí rodiny. Jedna z jeho tet byla vdovou po partyzánovi, který padl v závěru války. Žila na vesnici a při nátlaku na kolektivizaci ji někdo udal, že má doma zbraň. Za trámem vyšetřovatelé skutečně našli pušku po manželovi, který s ní v ruce zahynul v boji. Tetu a jejího bratra uvěznili, na svobodu se dostali až díky amnestii.
Rodina Vladimíra Novotného se politicky neangažovala a k aktivním odpůrcům poúnorového režimu nepatřila. Ideologickým prohřeškem, který komunističtí představitelé nedokázali u Novotných a tisíců dalších rodin přijmout, byla jejich víra a vůle navštěvovat kostel. Nátlaku musel Vladimír Novotný čelit zejména v době, kdy měl vlastní rodinu a děti. Vedení výzkumného ústavu, kde pracoval, informovala škola o tom, že jeho dcera chodí na hodiny náboženství.
„To je, jako bys jí na celý život uvázal řetěz na nohu,“ vysvětloval mu nadřízený v práci. Anonymní udavač také oznámilo nadřízeným, že syn ministruje na mši, a Vladimíru Novotnému tyto skutečnosti významně poznamenaly kariéru. Jak ale v rozhovoru zmiňuje, díky víře nemusel řešit otázku vstupu do KSČ a jako jediný v ústavu ve straně nebyl. V případě nabídky vždy stačilo říci, že chodí do kostela, a naléhání zmizelo. „Pánbůh mne chránil před komunismem,“ prohlašuje.
Rodina se své víry držela, ale žila v neustálé obavě, kdo další je udá a s jakými následky. „Děti byly obě chytré a hrozilo, že je nevezmou na školu.“ Různě silným formám nátlaku na vystoupení z církve museli Novotní čelit až do pádu režimu v roce 1989.
Vědeckou kariéru Vladimíra Novotného kromě křesťanského vyznání poznamenala ještě jeho krátká politická aktivita před srpnem roku 1968, kdy působil ve sdružení Klub angažovaných nestraníků (KAN). Zaměstnání neztratil pouze díky své odbornosti a výraznému nedostatku kvalifikovaných lidí ve jeho profesi, nesměl však mít podřízené a bránili mu publikovat, aby se jeho jméno nikde neobjevovalo.
Jeho ústav však potřeboval, aby jako vědec publikoval, a tak se Vladimír Novotný se mohl podílet na kolektivních výstupech. Později směl psát jako spoluautor a během 70. let 20. století nakonec zákaz publikování zmizel úplně.
Nadřízení pamětníka v jeho oboru hodně omezovali, jelikož nebyl členem komunistické strany. Přesto se mu podařilo jezdit na odborné cesty do Sovětského svazu, a jednou dokonce vycestoval na západ.
Ústav totiž kupoval drahý přístroj ze Švýcarska a u člověk, který tam měl vyjet, se stýkal s bratrem - emigrantem. Na poslední chvíli mu tedy výjezd zakázali a hledali rychle někoho, kdo umí německy. Jiří Novotný němčinu ovládal, tak poslali i přes kádrové problémy jeho.
V období po sametové revoluci, jež svrhla na konci roku 1989 totalitní režim, se Vladimír Novotný stal mluvčím pobočky Občanského fóra na svém ústavu, v malém kolektivu řešili zejména problémy praktického rázu. Později vstoupil do Křesťanskodemokratické strany, stal se předsedou královéhradecké organizace a členem celorepublikového výboru.
Nesouhlasil se sloučením strany s ODS a v roce 1995 proto členství ukončil. V politice ještě nějaký čas působil v rámci KDU-ČSL na komunální úrovni.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Zdeněk Horák)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)